Rok 2025 je tady a s ním i další deníček o našem putování po krajích Česka. Letos jsme si odhlasovali opravdu až na poslední chvíli oblast Posázaví, která láká především vodáky. My jsme se však rozhodli - jak je naším zvykem - prozkoumat tento kout uprostřed naší země pěkně po svých. V plánu byl původně přechod podél řeky, avšak nedostatek volných kapacit ubytování nebyl tomuto plánu nakloněn (protože jsme se rozhoupali až na poslední chvíli). Nakonec vlastně nebylo ani moc na výběr a tudíž jsme jako základnu zvolili městečko Zruč nad Sázavou, konkrétně hotel Zruč, dříve známý pod názvem Baťov.

Na letošní expedici jsme vyrazili opět pouze v 5, ale s podobně nízkou účastí se už budeme muset nejspíš smířit. Nakonec tedy jela tato sestava: Petr, Jirka, Zbyněk, Pavel a Tomáš. Kvůli Pavlovi jsme netradičně odjižděli až v pátek, jelikož se právě vracel ze služební cesty (stejně jako rok předtím) a tudíž jsme mu vyšli vstříc. Naneštěstí nás Pavel nakonec stejně opustil dříve (tentkorát však kvůli jeho ex-manželce).

Pátek 20. 6. 2025

Jelikož z Teplic jsme odjížděli pouze tři a logistická náročnost tak byla poměrně nízká, odjezd proběhl naprosto bez problémů. Zbyněk byl již kolem půl 5 připraven a netrpělivě vyhlížel Jirku, který slíbil, že ho v 5 hodin nabere. S nepatrným zpožděním se Jirka objevil a po naložení se oba vydali nabrat ještě Petra. Ten nás přivítal s kávičkou v ruce a po rozloučení s manželkou si také on naložil svou bagáž do auta. Při této příležitosti rozdal Zbyněk expediční trikoty z funkčního materiálu (pro Petra z nefunkčního a s dlouhým rukávem). Jirka nezůstal pozadu, když vytáhl kartičky s tématy. Po loňském fiasku, kdy kartičky nebyly a tudíž neproběhla ani tradiční fotosoutěž, nenechal nic náhodě a kartičky znovu připravil. To nás samozřejmě potěšilo a ihned jsme začali vymýšlet, co bude v příštích dnech terčem našich objektivů.

Zhruba ve čtvrt na 6 jsme tedy vyrazili z Bystřan směr Praha, potažmo Zruč nad Sázavou. Pavel, který se právě vracel ze služební cesty se k nám měl připojit až na místě s tím, že by měl dorazit zhruba mezi 8 a 9. Tomáš, toho času také na služební cestě (ve Finsku), se k nám měl přidat až o den později. Cesta probíhala víceméně hladce, i když kolem Prahy byl provoz samozřejmě hustší. Na D1 se však situace zkomplikovala a někde kolem Průhonic už jsme stáli v zácpě. Dle rad přítele Googla jsme se opustili dálnici a objížďkou přes Velké Popovice jsme údajně ušetřili 20 minut. Jak to bylo ve skutečnosti se nedozvíme, ale důvěřovali jsme technice a po opětovném napojení na D1 byl už provoz plynulý. Do Zruče jsme dorazili kolem 7 hodiny, přesně jak hlásila navigace.

Během příjezdu k hotelu jsme byli nejprve trochu zděšeni polohou, jelikož hotel Zruč stojí uprostřed sídliště. To se zcela vymykalo všem předešlým ubytováním Apaluchy. Zaparkovali jsme na náměstí Míru, přímo před impozantní prvorepublikovou budovou a vydali se hledat recepci. Ta se trochu překvapivě ukrývá až v prvním patře, přímo v hotelové restauraci. Po nezbytné administrativě jsme si rozdělili pokoje. Jirka se Zbyňkem vyfasovali apartmán exclusive (údajně svatební), kam se k nim i přes původní nesouhlas měl o den později přidat Tomáš, Petr zabral běžný pokoj, kde měl jeho noční koncert doplnit Pavel. Jelikož byla recepce přímo v restauraci, rozhodli jsme se obhlédnout terén. Jak jsme záhy zjistili, kuchyně byla tou dobou již zavřená, točená Plzeň naštěstí problém nebyl. Usadili jsme se na terasu, odkud byl krásný výhled na protější panelové domy. Než jsme stačili dopít, zaparkovala pod námi tmavě zelená Toyota Proace, což nemohl být nikdo jiný než Pavel. Hbitě se k nám přidal a po přivítání jsme se všichni osvěžili dalším pivem. Poté jsme se vrátili do auta, kde jsme zkonzumovali nějaké dobroty od našich drahých poloviček (zapečené šneky, bábovka) a pak už vzali bagáž a šli se konečně ubytova.

Pavel měl chuť někam ještě vyrazit, ale Petr zahlásil, že jde spát, Zbyněk také nevypadal, že by se mu někam chtělo, a tak musel Pavel vzít zavděk návštěvou exclusive apartmánu s nabídkou popíjení kolumbijského rumu. Chvíli tedy pobyl s Jirkou a Zbyňkem, avšak i on se celkem brzy vrátil na pokoj za Petrem, který měl již půlnoc. Za zmínku ještě stojí noční rušení klidu z ulice, kdy jakési podnapilé individuum pořvávalo nepublikovatelné výrazy. Obávali jsme se, aby to takhle nebylo každou noc, naštěstí během dalších nocí byl už klid :)

Sobota 21. 6. 2025

Snídaně se podávaly až od 8 a tudíž jsme se všichni mohli dostatečně vyspat. Nabídka odpovídala úrovni tříhvězdičkového hotelu a my se mohli řádně posilnit na dnešní trasu, kterou nám Jirka u snídaně důkladně představil. Velkou výhodou našeho ubytování bylo umístění nedaleko železniční zastávky - pouhých cca 300 m od hotelu. Vlak do Sázavy, odkud jsme měli dojít až do Českého Šternberka, odjížděl v 9:11, a tak jsme se stihli v klidu nasnídat a připravit bagáž.

V 9 už jsme stáli na perónu a vyhlíželi náš spoj. Mezitím se Petr ujal online nákupu jízdenek a za pomoci všech ostatních se mu tento úkon nakonec podařilo dokončit a my mohli s klidem nastoupit do vlaku. Ten nakonec dorazil s několikaminutovým zpožděním, což ale nijak nesnížilo naše nadšení z první posázavské trasy. Jízda až do stanice Sázava trvala více než hodinu, vlak se coural a stavěl takzvaně na každém rohu. Mimochodem, už když jsme do vlaku nastoupili, byl plný vodáků, kteří pak hromadně vystoupili ve stanici Český Šternberk. Stejnojmenný krásně zachovalý hrad byl vidět už během cesty, nicméně jeho návštěvu jsme si nachystali až na druhý den. Napadlo nás pořídit si skupinovku ve vlaku jako kdysi na Šumavě v roce 2005. Zbyněk oslovil vedle sedící slečnu a požádal ji, zda by nám udělala tak trochu specifickou fotku. Po první sérii fotek se slečna sama ptala, zda chceme vyfotit ještě jednou a na podruhé se nám konečně podařilo pěkný záběr pořídit.

Před půl jedenáctou jsme konečně vystoupili z vlaku a tím odstartovaly naše první kilometry. Nebe bylo bez mráčku a teploty atakovaly třicítku, zkrátka pořádná výheň. Ze zastávky jsme si to namířili přes most rovnou k místnímu klášteru, jehož historie sahá až do 11. století. V posledních letech se mimo jiné proslavil díky hře Kingdom Come: Deliverance. V té se objevilo i další místo, které jsme se chystali dnes navštívit. V areálu kláštera bylo poměrně rušno a chvíli jsme přemýšleli o prohlídce. Petr nás však přesvědčoval, že zde byl minulý rok a že není až tak moc o co stát, a tak jsme nakonec pouze prozkoumali exteriéry a pořídili nějaké fotky do kategorie Historické skvosty.

Vedro bylo spalující a protože se blížilo poledne, rozhodli jsme se vyhledat nějaké příjemné místo a trochu se občerstvit. Na náměstí Voskovce a Wericha jsme jaksi minuli červenou značku a pokračovali rovnou k Sázavskému ostrovu, kde jsme zakotvili v místním kempu. Vodáci byli tou dobou na řece a tak jsme si zde mohli v klidu odpočinout a trochu se posilnit polévkou a pivem, popřípadě kofolou. Po lehkém občerstvení jsme se vydali opět na cestu, protože z dnešní porce kilometrů jsme zatím neukrojili téměř nic. Pokračovali jsme po červené značce přes Budín směrem na Mrchojedy. Vůbec názvy místních obcí nás velice bavily - namátkou Samopše, Útěchvosty, Zbizuby, Polipsy atd. Červená se zde trochu vzdálila od řeky a my nabíraly nějaké ty výškové metry. Cesta dále vedla ke zřícenině Talmberk, kde jsme trochu zabloudili, když jsme se nahoru vydali vedlejší uličkou a pak se museli znovu vracet. Věž zříceniny je obklopena místními domky a k ní samotné se dostanete uzoučkým průchodem mezi zahradami, což působí tak trochu zvláštně. Bohužel z vršku nebyl výhled a jelikož zde není ani možnost občerstvení, poseděli jsme krátce na autobusové zastávce, kde jsme spořádali vlastní zásoby a pokračovali dále. Potom jsme znovu mírně stoupali lesem, přešli silnici a klesali pomalu až do Ledečka, kde červená opět začala kopírovat řeku. Úsek před Ledečkem byl značně zarostlý a místy téměř neprůchozí (asi tudy moc lidí nechodí). Z Ledečka jsme se obtočili kolem meandru Sázavy a byli jsme na dalším "highlightu" dnešní trasy, v Ratajích nad Sázavou.

I v Ratajích se odehrává děj hry Kingdom Come: Deliverence a na místním zámku jsme konečně viděli i plakát, který na hru odkazuje. Z pohledu nezaujatých osob jsme se shodli, že návštěva míst fanouškům asi moc nenabídne, ale více pozornosti určitě přitahují místa z druhého veleúspěšného dílu - tedy hlavně hrad Trosky a Kutná Hora. Po zdolané porci km jsme se chtěli trochu posilnit a tak jsme zakotvili v hospůdce U Pinců. Po krátkém posezení jsme vyrazili k hradu Pirkštejn, který je také přímo v Ratajích. Jeho věž právě prochází rekonstrukcí a je běžně nepřístupná, nicméně my na místě potkali starší dámu, která nás lákala na vernisáž o historii hradu konající se právě ve věži od 17 hodin. Nás ale tlačil čas a tak jsme jen přečetli ceduli s historií hradu a pár obrázky a pokračovali až dolů k řece. Když jsme procházeli kolem jezu, zmocnila se nás touha jít se vykoupat nebo alespoň trochu osvěžit. Hned vedle jezu byl pěkný plácek, kde bylo několik rodin s dětmi a užívali sluníčka a vody. Jirka s Tomášem, kteří sebou vzali i plavky, se nahrnuli do vody, Zbyněk se odvážil alespoň po kolena, kdežto Petr se vodních radovánek účastnit nechtěl a vyrazil tedy napřed.

Po příjemném osvěžení jsme se vydali znovu po červené. Do Českého Šternberka to bylo ještě zhruba 5,5 km. Cesta opět trochu stoupala a odpojila se od řeky. Navíc se zde odpojil i Zbyněk, který si chtěl udělat jedno nedaleké Horobraní. Prošli jsme malebnou obcí Malovidy a poté pokračovali otevřeným terénem a slunce mělo i v tuto pozdně odpolední hodinu pořádnou sílu. Po zhruba kilometru se cesta konečně opět schovala do lesa a začala prudce klesat. Z bezejmenné vyhlídky byl potom krásný výhled na už nedaleký Český Šternberk. Právě na tomto místě se konečně spojil Zbyněk s Jirkou a Pavlem, zatímco Petr se s námi spojil telefonicky, aby nám oznámil, že už je v kempu v Českém Šternberku a že tam na nás počká. Při sestupu jsme se ztratili z červené značky a museli pak několik set metrů jít po kolejích.

V nohách jsme měli už přes 20 km a jelikož jsme měli poměrně dost času (odjezd vlaku do Zruče ve 20:16), posadili jsme se v kempu, kde už na nás čekal Petr. Chtěli jsme si dát i něco k jídlu, ale nabídka byla zúžená na rychlé smažené pokrmy, takže jsme si dali pouze limču a dohodli se, že se přesuneme do centra Českého Šternberku s tím, že místní restaurace jistě nabídnou lepší výběr. Mezitím jsme dostali zprávu od Tomáše, že již vyrazil z Teplic a že ho máme očekávat někdy kolem půl 9. Každý už toho měl tak akorát, ale zbýval poslední kilometr. Když jsme došli k zastávce, odkud jsme měli odjíždět, hned vedle stál stánek s občerstvením, ale ani tady nás nabídka neuspokojila, pouze Petr rezignoval a řekl, že dál už nejde a usadil se zde. Zbytek se vydal do Penzionu v parku, který byl vzdálen pouhých 150 m, ale ani to Petra neoblomilo. Něco jsme tedy pojedli (Jirka s Pavlem borůvkové knedlíky, Zbyněk boršč) a vydali se zpět za Petrem. Zbyněk si stěžoval na lehké přehřátí od slunce a během posezení v penzionu si dvakrát odskočil zchladit hlavu na toaletu. Poté jsme dostali nápad, že bychom mohli zavolat Tomášovi a zjistit, jak je na tom, a že by nás teoreticky mohl vyzvednout. Ten už nebyl daleko a tak souhlasil s naším návrhem, že nás zde nabere.

Netrvalo dlouho a před stánkem se objevil zánovní bílý Superb s Tomášem. Přivítali jsme se a společně dali ještě jedno pivo (Tomáš samozřejmě jen nealkoholické). Poté jsme se naskládali do auta a vyrazili společně na naší základnu, do Zruče. Tomáš byl tedy ubytován do apartmánu exclusive a večerní scénář byl jinak stejný. Petr šel spát a Pavel na návštěvu za zbytkem, kde jsme u bábovky zhlédli českou kultovní komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Kolem jedenácté se šlo spát.

Neděle 22. 6. 2025

Ráno jsme se všichni shledali znovu u snídaně, obohacené o míchaná vajíčka. Jirka i Zbyněk si stěžovali na Tomášovo chrápání a chtěli ho vystěhovat do druhého pokoje. Tomáš vše popřel a slíbil, že další noc se to nebude opakovat :) Krátce jsme prodiskutovali dnešní trasu, kdy byl opět nutný vlakový přesun. Vlakem v 9:11 jsme tentokrát jeli pouze do Českého Šternberka, přesně tam, kde jsme včera skončili. Počasí slibovalo znovu vymetenou oblohu a tropické teploty. Krémy s vysokým ochranným faktorem, sluneční brýle či pokrývky hlavy byly nezbytností.

Na nádraží jsme dorazili asi v 9:05, načež Zbyněk vznesl dotaz na Tomáše, zda má kameru. Tomášův zděšený výraz hovořil za vše a byla by to velká škoda, jelikož ani z prvního dne jsme neměli žádný videozáznam. Byla nutná blesková akce! Jirka jakožto trénovaný běžec byl vybrán, aby doběhl na pokoj, vzal kameru a vrátil se za námi - pokud možno dříve, než odjedeme vlakem. Jelikož byl hotel opravdu jen pár stovek metrů, Jirka hbitě shodil batoh a sprintoval do hotelu. Než vlak zastavil ve stanici, byl Jirka zpět a zároveň jsme měli zakoupenou hromadnou jízdenku, čehož se zkušeně opět ujal Petr.

V 9:45 jsme už vystupovali v zastávce Český Šternberk a ihned začali fotit nad řekou stojící stejnojmenný hrad. Zejména z mostu byly scenérie překrásné, když se hrad zrcadlil na hladině a po řece pluly lodě s vodáky. Pomalu jsme došli až na nádvoří hradu, odkud je naopak pěkný výhled na městys a okolí. Prohlídka začínala v půl 11, což bylo tak akorát, abychom si ještě stihli dát zmrzlinu. Petr prohlídku vynechal, neboť tvrdil, že zde nedávno byl. Zbytek tedy absolvoval prohlídku s průvodcem trvající asi hodinu. Petr mezitím šmejdil v hradním areálu a pomalu se přesunul k hladomorně hradu, která je vzdálená asi 200 m jižně. Hladomorna je taktéž přístupná veřejnosti a nabízí hezký výhled. U pokladny hladomorny jsme se dali do řeči s paní, která prodávala lístky a tázali se na možnosti dobré restaurace v okolí, resp. na naší trase, která vedla po červené dále na jihovýchod. Byl nám doporučen motorest U Rybiček, který se specializuje mimo jiné překvapivě na ryby.

Byl pěkný pařák a tak jsme byli rádi, že trasa vedla pořád lesem až k Brtnickému rybníku. Cestou jsme navštívili jednu panoramatickou vyhlídku, odkud byl znovu vidět hrad a okolí. Asi po půlhodině jsme konečně dorazili k motorestu, který stojí přímo u dálnice D1. Pavel tvrdil, že zde již několikrát byl a že se jedná o vyhlášené místo. Když jsme spatřili frontu u objednacího okénka, netušili jsme, jak nekonečná bude. Zbyněk se chytře usadil u stolu a hlídal bagáž a místa. Restaurace má poměrně velkou kapacitu a tak přeplněným dojmem nepůsobila, ale lidí tu bylo hodně. Fronta příliš neubývala a i po půlhodině čekání jsme nebyli zdaleka na konci. Čekání v panujícím vedru nebylo samo o sobě nic moc, nepříjemnosti přidávalo horko z kuchyně na posledním úseku fronty, který se již blížil okénku s pokladnou. Tuto situaci nezvládla jedna slečna z fronty, která se skácela k zemi a museli ji křísit. Po skoro hodině jsme se dočkali a mohli se vrátit ke Zbyňkovi ke stolu a čekat posledních pár minut, než nám na stolech přistály zasloužené porce. Kuchyně si zde jinak zaslouží chválu.

Po této eskapádě jsme znovu vyrazili na cestu a pokračovali po červené značce klesáním směrem na Radonice, která zde kopírovala říčku Blanici, přítok Sázavy. Slunce doslova peklo a my se po pár kilometrech znovu těšili na další možnost občerstvení. V to jsme doufali v Soběšíně, kde jsme se zároveň chtěli i vykoupat. V Soběšíně nás upoutala cedule s reklamou na hostinec U Pudilů - Tomáš už se těšil, že u svých jmenovců by mohl dostat slevu. Když jsme přešli most, hostinec jsme sice objevili, k našemu překvapení byl však zavřený. Sešli jsme tedy dolů k řece, kde bylo živo - jak na vodě, tak na břehu, kde fungoval Kiosek u Marka. Ceny zde byly poměrně sebevědomé, ale jiná možnost občerstvení široko daleko není a tak jsme byli rádi aspoň za studenou kofolu či pivo. Jak jsme se zde rozseděli, padla na určité jedince únava a někteří se z pozice v sedu přesunuli do pozice v lehu a odpočívali ve stínu vzrostlých stromů u řeky. Po tomto krátkém odpočinku jsme se přesunuli o pár metrů proti proudu, až k jezu, kde jsme se hodlali osvěžit ve vodě. Petr se tradičně koupání neúčastní a tak znovu vyrazil sólo napřed. Zbyněk jen vykoupal nohy a šel se vyvalit do trávy, odkud pak pozoroval projíždějící lodě s vodáky a jak se Tomáš s Jirkou a Pavlem koupou.

Po tomto příjemném osvěžení se nám šlo mnohem lépe, ale stále před námi bylo ještě asi 8 km. Cesta vedla podél řeky naštěstí lesem, na slunci bylo nesnesitelně. Prošli jsme osady Mazourov a Borotín, dále Pelíškův Most a pokračovali kolem meandrů Sázavy, na které byl chvílemi pěkný výhled. V areálu Sporthotelu Kácov jsme se opět občerstvili točenou limonádou a pomalu se blížili do dnešního cíle - do Kácova. Poslední úsek vedl na slunci po silnici a zdál se nekonečný. Mezitím se ozval Petr a poslal nám fotku z restaurace místního pivovaru Hubertus. Bohužel Jirka s Pavlem šli trochu napřed a Zbyněk s Tomášem si tuto informaci přečetli až ve chvíli, kdy byli téměř na zastávce. Zpět už se jim nechtělo a tak jen záviděli zbytku výpravy, který se občerstvoval kvasnicovým pivem. Vlak do Zruče měl jet v 18 hodin a Zbyněk tuto chvilku využil focením panoramat Kácova ze železniční trati.

Po příjezdu byl plán takový, že zkusíme prozkoumat také centrum Zruče a že se najíme někde tam. Kvůli vysokému hodnocení vybral Jirka restauraci U Kuklů, na náměstí MUDr. J. Svobody, kousek pod zámkem. Zbyněk se omluvil, protože potřeboval připravit něco do práce a šel si jen koupit kousek pizzy do rychlého občerstvení, které stálo přímo pod hotelem. Mimochodem asi jediná možnost jídla v okolí hotelu. Tomáš se nabídl, že vezme auto, protože stejně nepije a my tak nemuseli do centra pěšky (od našeho hotelu to bylo asi 1,5 km). Jak jsme k naší nelibosti zjistili, v neděli večer se U Kuklů nevaří. Dali jsme si tedy alespoň pivko a zklamaní se vrátili do hotelu. Jaké bylo Zbyňkovo překvapení, když jsme se už po půlhodince objevili na pokoji s krabicí stejné pizzy. Večer jsme tedy opět strávili na hotelu a pouze Jirka s Pavlem vydrželi být vzhůru trochu déle, když opět popíjeli rum La Hechicera.

Pondělí 23. 6. 2025

I třetí den začal stejně jako ty předešlé a v 8 hodin jsme se všichni sešli na snídani v restauraci. Jelikož nás měl Pavel opustit, bylo nutné vyřešit logistiku dnešního dne. Domluvili jsme se, že vezmeme Pavlovo auto, odjedeme do Ledče nad Sázavou a pěšky se vydáme podél řeky do Světlé s tím, že dle situace se Pavel odpojí a vrátí vlakem k autu. My pak zpět taktéž vlakem, ale až do Zruče. Dopolední předpověď počasí nevypadala vůbec hezky a slibovala četné přeháňky. Tentokrát jsme tedy k bagáži přibalili i pláštěnky a v 9 hodin se naložili do Pavlova auta a vyrazili.

Celou cestu bylo nebe zamračené, ale první kapky začaly padat jako naschvál přesně v okamžiku, kdy jsme vystoupili z auta. Zaparkovali jsme hned u hradu Ledeč nad Sázavou, odkud bylo vidět celé městečko jako na dlani. Než jsme stačili dojít do centra, déšť zesílil natolik, že jsme se museli obléct do pláštěnek. Zkontrolovali jsme radar a viděli, že pršet jen tak nepřestane. Rozhodli jsme se usadit v nějaké kavárně a to nejhorší počasí přečkat pěkně v suchu. Obešli jsme Husovo náměstí, ale žádný podnik, kde bychom se mohli posadit, jsme neobjevili. Jirka si však cestou od hradu všiml kavárny na druhém břehu a tak jsme se znovu vrátili přes most - do kavárny Kovárna. Návštěva tohoto podniku pak měla fatální následky na zbytek dne :)

Venku lilo, ale to nám uvnitř u káviček, čajů, případně sladkých dobrot ani v nejmenším nevadilo. Kavárna byla vyzdobena spoustou retro objektů - od nábytku, po rádia a knihy a do let mládí jsme se dostali při obdivu gramofonových desek (už jsme opravdu staří!). Zlomový okamžik nastal, když Petr dopil kávu a dostal chuť na vystavené víno. Když vypil první sklenku, bylo evidentní, že mu zachutnalo a objednal další. Mezitím venku přestalo pršet a jelikož se blížilo poledne, byl nejvyšší čas vyrazit. Jenže jak jsme byli rozsezelí (a někteří rozpití), vůbec se nám nechtělo. Petr chytil slinu a při odchodu ještě zakoupil dvě lahve vína na cestu. Při této příležitosti jsme zavzpomínali na Apaluchu na Pálavě a cestu na Rajstnu.

Napojili jsme se na červenou a vydali se podél řeky směr Stvořidla. V tuto chvíli se opět odpojil Zbyněk, který šel zdolat další vrchol do Horobraní v Ledči, vrchol Šeptouchov. Tím získal asi 20 minutové zpoždění. My jsme zatím pokračovali a v přístřešku Pod Hájem se snažili ubrat náš náskok otevřením první lahve vína. Nejenže všem chutnalo, ale také zlepšilo náladu. Avšak to také zapříčinilo, že jsme přešli odbočku červené značky a pokračovali podél řeky až do Sluneční zátoky. Toto místo je úzce spjato s Jaroslavem Foglarem. Na něj odkazuje pamětní deska nebo také naučná stezka. Zbyněk se mezitím snažil dohnat zbytek, netuše že k tomu dojde až opravdu daleko. Když kvapným krokem dorazil na Zlatou vyhlídku a nikdo nebyl na dohled, bylo mu to už podezřelé. My mezitím prošli Sluneční zátoku a zjistili, že jsme se jaksi trochu vychýlili z trasy. Došli jsme až do železniční zastávky Vilémovice - to už Petr stačil otevřít i druhou láhev a začal narušovat plán, neboť přišel s nápadem počkat na vlak do Světlé a nebo si cestu přinejmenším zkrátit. Jirka poté neodkladně zavolal Zbyňkovi, aby ho informoval o podlomené morálce. Ten se nestačil divit a zároveň oznámil, že bude pokračovat dle plánu po červené až do Stvořidel a že doufá, že tam se opět setkají. Jirka s Pavlem se napojili na červenou a pokračovali do Stvořidel za Zbyňkem, kdežto Petr s Tomášem byli natolik ovíněni, že se rozhodli úsek Vilémovice - Stvořidla absolvovat vlakem.

Zbyněk se mezitím usadil v občerstvení Pyramida, kde si objednal jídlo a čekal na ostatní. Asi po půlhodince dorazili Pavel s Jirkou a za další půlhodinu jsme byli opět komplet, když duo Tomáš - Petr dovezl vlak. Počasí se mezitím hodně vylepšilo a tou dobou dokonce opět svítilo slunce. Za zmínku ještě stojí výdej jídla u okénka v kempu. Při objednání jste zde obdrželi ústřižek s číslem. Ač jsme byli v restauraci prakticky sami (vedle u stolu seděli 3 lidi), paní u okénka Zbyňkovi nechtěla vydat smažený sýr bez vrácení ústřižku (že prý by si ho mohl vyzvednout někdo jiný). Po této vtipné příhodě jsme se konečně znovu vydali na cestu Posázavím. A nutno říci, že následující zhruba 3,5 km úsek ze Stvořidel do Smrčné patřil mezi nejkrásnější. Procházíte zde přírodní rezervací Stvořidla, kde si řeka razí cestu žulovým masivem Melechov. Nicméně větší provoz zde bude nejspíše na řece, jelikož stezka byla místy poměrně zarostlá. Naše skupinka se v těchto místech trochu rozdělila, načež jsme se všichni setkali až ve Smrčné, kde je také železniční stanice a kde nás měl nadobro opustit Pavel. Ovšem kromě Petra, který byl už znovu asi kilometr napřed. Usadili jsme se v bistru hned vedle zastávky a občerstvili se točenou limonádou. Mimochodem všechny naše trasy v Posázaví vedly po červené značce, víceméně kopírovaly řeku i železniční trať. V 16:08 nastoupil Pavel do vlaku, který ho odvezl zpět do Ledče a mohl vyrazit domů.

Do Světlé nad Sázavou to odtud bylo ještě 5 km, a jak byl krásný úsek kolem Stvořidel, tak cesta do Světlé, zejména od žst. Mrzkovice byla trochu nezáživná. Na jezu Smrčina jsme se znovu stihli vykoupat a spojit se s Petrem, který zde na nás čekal. Počasí se mezitím zkazilo a dokonce začalo i drobně pršet, avšak nakonec z toho nic moc nebylo. Poslední kilometry před Světlou jsme už ukrajovali po asfaltu a zmínku už stojí pouze vyhlídka Skála na okraji města. Zde se evidentně schází milenci :) Poté už jsme pokračovali typicky městskou zástavbou až do centra. Slunce se opět začínalo prodírat mezi mraky a než jsme došli na náměstí Trčků z Lípy, bylo opět krásně. Náměstí s kostelem sv. Václava je moc hezky opraveno. Ač někteří z nás strávili ve Světlé ŠVP, nikdo z nás si nebyl schopen nic konkrétního vybavit. Jelikož jsme byli hladoví, přemýšleli jsme, kam bychom se vydali na večeři, neboť do odjezdu našeho vlaku jsme měli poměrně dost času. Skupinka se zde rozdělila, přičemž Tomáš s Petrem se odebrali do asijské restaurace, Jirka se šel podívat do areálu zámku a Zbyněk zůstal sedět na vyhlídce u kostela. Jirka nakonec Zbyňka přemluvil, aby za ním přišel na zámek, že je tam kavárna, kde u kávy může pozorovat pávy. Zbyněk tedy dorazil a nakonec si zde dali výbornou zelňačku.

Nebe se pak opět zatáhlo a když jsme mířili na nádraží, zvedal se i vítr. V 18:57 jsme nasedli do vlaku a vraceli se zpět do Zruče. Čekala nás opět hodinová jízda a jak jsme později během cesty zjistili, tento spoj končil ve stanici Zruč nad Sázavou, nikoliv Zruč nad Sázavou - zastávka (který byl u našeho hotelu). Někde uprostřed cesty se spustil příšerný liják a my byli rádi, že tou dobou sedíme ve vlaku. Než jsme však dojeli do Zruče, bylo už po dešti - avšak ne na dlouho. Na konečné, když jsme vystoupili z vlaku, jsme se opět rozdělili, neboť Zbyněk i Jirka byli přesvědčeni, že jdou nejlepší cestou. Tedy - Jirka se vydal přímo po kolejích, Zbyněk s Petrem a Tomášem zvolili cestu přes Zářečí, kolem stadionu. Když jsme přecházeli lávku přes Sázavu všimli jsme si mladíka, který se vyřítil z křoví na koleje. Zbyněk dle orientačí polohy usoudil, že tam bude určitě zkratka, která nás dovede k hotelu, aniž bychom museli cestu obcházet ulicí Na Skalách. Pravda, bylo to tam trochu prudší, nicméně pár set metrů nám to ušetřilo. Jak jsme se blížili k hotelu, začínalo znovu pršet víc a víc.

Asi po 15 minutách konečně dorazil i Jirka a Tomáš se Zbyňkem se konečně mohli dostat na pokoj (jelikož klíče byly u Jirky v batohu). Po návštěvě koupelny a krátkém odpočinku, byl program opět podobný - Petr se odebral spát, Tomáš se věnoval Duolingu (paradoxně se zde věnuje výuce matematiky, neboť výuky všech zajímavých jazyků už absolvoval) a Zbyněk s Jirkou apaticky sledovali akčňák Rychle a zběsile. Bohužel Tomáš usnul jako první a jeho chrápání bylo opět výživné. Zbyněk nasadil špunty a druhý den tvrdil, že bude potřebovat nějaké lepší :)

Úterý 24. 6. 2025

Poslední den jsme po snídani vyrovnali účty na recepci, zabalili veškerou bagáž a vydali se vstříc ještě nějakým těm zážitkům v Posázaví. Jak je naším zvykem, nějaké zajímavé místo navštívíme ještě v den odjezdu. Počasí bylo o poznání chladnější než poslední dny, nicméně nebe bylo krásně modré, plné fotogenických obláčků.

Domluvili jsme se, že se zajedeme nejprve podívat na místní zámek a poté navštívíme hrad Lipnice nad Sázavou. Na zámek to bylo zhruba kilometr, ale přesunuli jsme se sem již auty, abychom zbytečně neztráceli čas. Pseudogotický zámek z 19. století je moc hezky opraven, stejně tak přilehlá zahrada, Kolowratská věž či vodácké muzeum (nacházející se taktéž v zámeckém parku). Vše rozhodně stojí za návštěvu. My jsme prošli pouze park a šli se podívat na výhled z věže. Pak jsme ještě krátce poseděli u mobilní kavárničky v parku a tím se definitivně rozloučili se Zručí nad Sázavou.

Poté jsme odjeli do asi 30 km vzdálené Lipnice nad Sázavou. Zajímavostí je mimo jiné to, že řeka městem neprotéká (asi 5 km odtud), ale jelikož sídel se stejným názvem je více, řeka se tudíž do názvu dostala. Kromě té nejvýznamnější památky - rozlehlého hradu, stojí ještě za zmínku muzeum Jaroslava Haška, který v Lipnici na sklonku života pobýval. Hrad ze 14. století není možná v rámci ostatních zachovalých hradů v ČR tolik známý, ale rozhodně má co nabídnout. Velkou rekonstrukcí prošel na konci 20. století a přístupná je významná část. My zde strávili dobrou hodinu, ale to je tak minimum, pokud si chcete hrad opravdu pořádně prohlédnout. Po zakoupení vstupenky dostanete plánek s popisem, jinak se můžete procházet, kde a jak chcete.

Po prohlídce nám vyhládlo a tak jsme se usadili v penzionu Česká koruna stojícím hned pod hradem. Česká klasika na závěr nemohla chybět, ale to už bylo z letošní Apaluchy opravdu vše. Poté jsme se rozloučili, nasedli do aut a vydali se zpět do svých domovů.

Tak tedy skončila expedice Posázaví, další vydařená, již 22. v pořadí. Na shledanou příště!