Po roce čekání opět nadešel čas pro podnik jménem Apalucha, jubilejní ročník číslo 20. Můžeme si odškrtnout další navštívený kout naší země, Adršpach. A se skvělou účastí, když konečně po letech dorazil i Jarda. Trasy byly náročné, ale plné fotogenických a pozoruhodných míst, ubytování na jedničku a nakonec i solidní počasí, které bylo hodně proměnlivé.

Středa 14. 6. 2023

Jako vždy byl odjezd určen na 17:00 od hospůdky Na růžku v Bystřanech. No a jako vždy jsme se scházeli postupně kolem 17 h u náčelníka před domem, který však doma nebyl. Drobné zdržení bylo způsobeno pracovním vytížením náčelníka, který se přilepil ke klávesnici, od níž se nemohl odtrhnout i přes naléhání Jiřího. Nakonec se povedlo a náčelník v 16:45 zamířil domů. I Jiří dorazil něco po páté, tak aby stihl předání výročních expedičních trik a přehodit věci do malého autobusu značky Ford.

Pak vše pokračovalo dle plánu - přejezd k hospůdce Na růžku, načepování piv do PET lahví, hromadný nástup sestavy Honza (řidič), Petr, Jiří a Zbyněk a finální zadání souřadnic pro vyzvednutí Pavla v Praze. Během naší cesty Pavel změnil místo vyzvednutí, neb standardní parkovací místo se změnilo na soukromé parkoviště jen pro Pražáky. A tak jsme se nasměrovali k parkovišti P+R v Letňanech, kde byl Pavel při našem příjezdu již připraven k rychlému nasednutí.

Z Prahy jsme se vydali směr ubytování (Teplice nad Metují) a jelikož se během cesty nic mimořádného neudálo, dorazili jsme na místo kolem 8 hodiny večerní. Jiří byl pověřen ke komunikaci s panem domácím a naše ubytování bylo ihned po příjezdu zorganizováno velice rychle. V penzionu Myšková, jak se naše ubytování jmenovalo, jsme rozebrali pokoje, přičemž v pokoji ve spodním patře se ubytoval Petr, Honza a Pavel a mladší část výpravy zabrala pokoj nahoře. Jelikož Tomáš a Jarda měli dorazit až v pátek, Jirka se Zbyňkem si libovali, že mají velký čtyřlůžkový pokoj jen pro sebe. Neztráceli jsme čas a vyrazili na obhlídku okolí, abychom ještě v této pozdní hodině ukojili naše chuťové pohárky. Nakonec jsme vyrazili směrem ke Střmenskému podhradí, kde nám padl do oka hotel Orlík. Vlastně ani tak nepadl, jako spíš to byl jediný otevřený podnik v okolí.

V restauraci hotelu jsme obsadili poslední volný stůl a začali objednávat pivko a pochutiny k naplnění prázdného žaludku. Někteří z nás byli v menu okouzleni tataráčkem a tak si ho poručili. Podnik se tvářil značně nóbl a ve stejném stylu měly i topinky. Petr projevil nespokojenost s tvarem i tloušťkou chleba, ze kterého byla krásně křupavá topinka usmažená. A vzhledem k tomu, že mu otestovala stav chrupu lépe než preventivní prohlídka u dentisty, byl to důvod, proč Petr prohlásil, že do Orlíku už ne. Toto sezení posloužilo i k prezentaci tras a fototémat pro následující dny. Stihli jsme si ještě objednat poslední pivo před zavíračkou a pak už jsme museli restauraci opustit a přemístit se na základnu, kde jsme den zakončili u sklenky karibského rumu.

Čtvrtek 15. 6. 2023

Druhý den nás čekalo poměrně brzké vstávání, neb již na 9 h byly zakoupeny vstupenky do Adršpašsko-teplických skal. Základem pro dobré ráno byly domácí perníky, bábovka a černý čaj, jak je ostatně zvykem již několik posledních výprav. Ráno bylo zataženo a poměrně chladno, ale předpověď slibovala polojasno s nějakou tou přeháňkou.

Po snídani a nezbytném sbalení výbavy jsme se opět vydali stejnou cestou jako předešlého večera s tím, že cílem nebyl hotel Orlík, ale oficiální vstup do Adršpašských skal. Jelikož vstávání a snídaně zabrala více času, než jsme plánovali, vše jsme museli dohnat svižným tempem na prvních 5 kilometrech určené trasy. Po červené jsme tedy lemovali skalní oblast a cestou podél silnice a železniční trati nebylo nic moc zajímavého. Pouze když jsme míjeli kemp Bučnice, Pavel ho navrhoval jako možnou variantu pro dětskou Apaluchu, jelikož už sám jeho služby využil a byl zde spokojený.

V 9:00 jsme stáli před vstupem do skal a po načtení vstupenky jsme ihned mohli začít s focením okolí jezírka Pískovna, které se objevilo v několika kultovních českých pohádkách. Nutno podotknout, že včasný příchod byl dobrý tah, neb takhle po ránu zde nebylo ještě mnoho turistů. To se plně projevilo během pozdějšího dopoledne, kdy skály byly plné školních výletů z Polska. Náš skromný odhad byl, že 90% návštěvníků toho dne bylo z Polska a zbytek z Čech, a to včetně strážců parku. Obecně je známo, že tato oblast je v Polsku velmi oblíbená. Počasí se ale pomalu zlepšovalo a s přibývajícím časem se mezi mraky víc a víc dralo slunce. Obešli jsme jezírko a pak se vydali směrem k Hraniční rokli objevovat krásy pískovcových útvarů.

Zelená značka nás zavedla v podstatě ven ze skal, ale ani tudy byste dovnitř neproklouzli, neb místo hlídali dva správci. Přesto nás nechali přelézt až na louku, abychom si mohli zvěčnit krásný pohled na skalní město. A když viděli naší fotovýbavu, ještě nám poradili, že nejfotogeničtějším místem je protější Křížový vrch a ať si tam určitě zajdeme. V ten den to do plánu nezapadalo, ale řekli jsme si, že by návštěva tohoto vrchu stála za námahu. Zvolili jsme trasu "proti proudu", a tak jsme se dostali nejdříve ke skalnímu útvaru Starosta a Starostka, kde proběhlo první skupinové focení. Proplétali jsme se mezi skalami, po schodech nahoru, po schodech dolů, protáhli se několika průrvami, až jsme se dostali k vyhlídce na Velké panorama. To nám dalo rozpomenout na jednu nejmenovanou perlivou vodu z této oblasti. Zde jsme byli také svědky použití moderní technologie, když turista z arabské země zatoužil zažít pohled sokola, a tak za použití dronu začal plnit svůj sen. Jelikož dron dělá poměrně hluk a navíc jeho používání je zde zakázáno, strážce parku se za ním ihned vydal, aby sjednal pořádek a vysvětlil, že sokoli mají období klidu, aby mohli vyvést mladé. Proč se o této historce rozepisujeme? Jelikož jsme původně měli stejný nápad a chtěli povolat Tomáše z jeho služební cesty, aby dronem zvěčnil úchvatné pohledy. A jak se ukázalo, bylo dobře, že jsme mu nezavolali a neriskovali jeho bezúhonnost.

Než jsme se dostali na hlavní cestu, kudy proudí největší davy turistů, stačili jsme ještě prohodit pár slov se správcem parku, který nám doporučil některé ne tolik známé části, ovšem stejně nádherné jako ty hlavní "atrakce". Minuli jsme několik impozantních a zajímavých skalních útvarů, namátkou Skalní věž Skřítek, Mořský koník, Jikra, Tajtrdlík, Plůdek či Dešťová víla. Došli jsme až ke Gotické brance, která dříve označovala původní vstup do skal.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani romantickou jízdu lodičkou přes Adršpašské jezírko. Na tuto atrakci se stála fronta a nakonec jsme se naskládali spolu s dalšími asi 40 turisty na jednu lodičku. Nakonec nás z celé jízdy zaujaly dvě věci, a to délka plavby (dle našeho odhadu 200 m) a přednes v Česko-polském jazyce. Musíme uznat, že pan převozník měl i vtipné komentáře k jednotlivým zajímavostem jezírka, o vodnících, krokodýlech, Titaniku, ostrově Havaj a tak podobně.

Po vylodění jsme se stočili do části Teplických skal, které jsou divočejší a méně upravené, ale o to krásnější, a hlavně s minimem turistů. Podél potoka jsme po žluté mířili ke Střmenskému podhradí. Původně jsme měli odbočit na modrou a pokračovat kolem dalších přírodních krás Teplických skal. Jenže nebe se mezitím zatáhlo a dle předpovědi se blížila poměrně vydatná přeháňka. Navíc byl již pozdní čas oběda a tak jsme přehodnotili plány a zamířili rovnou k výstupu. Na pokladně jsme se pro jistotu zeptali, zda se budeme se vstupenkou moci ještě vrátit. Nejdřív jsme se trochu obávali paní vůbec oslovit, neboť přímo před námi absolvovala poměrně nepříjemnou výměnu názorů plnou sprostých nadávek s jistým Slovákem. Hned za vstupní branou bylo několik možností občerstvení a po krátkém obhlédnutí situace jsme zamířili do restaurace Pod Ozvěnou. Podle stupnice hladu si každý objednal, někdo jen polévku, někdo i hlavní jídlo a Jirka samozřejmě ještě sladké knedlíky jako dezert. Původně jsme zamýšleli zůstat pod slunečníky, ale předpověď počasí se naplnila a museli jsme se před deštěm schovat do útrob restaurace.

Vzhledem k tomu, že pořád pršelo a ani předpověď nebyla bůhvíjak optimistická, se Chlůďa spolu s Petrem rozhodli přemístit na základnu, ale silné jádro Jiří, Zbyněk a Pavel se nenechalo odradit a bylo rozhodnuto splnit itinerář pro tento den. Respektive Zbyněk byl rozhodnut navštívit zříceninu skalního hradu Střmen, kde je pěkná vyhlídka, ale pokračovat dále v takhle mizerném počasí se mu nechtělo. Nicméně řekl, že se rozhodne až během situace, kam až půjde. Pršet nepřestávalo a naopak, když jsme došli k odbočce na vrchol hradní zříceniny, déšť byl už poměrně vydatný. Přesto jsme se vydali po prudkých schodech dobýt vrchol. Zde stojí za zmínku ještě náhodná kontrola vstupenek. Když jsme se správci prokazovali online vstupenkou, varoval nás, že ve skalách často není signál, ale není na to brán zřetel. Mimo to nás zde ještě zaujala mladá rodina se dvěma malými dětmi, kteří ač nebyli příliš vybaveni do deště (všichni měli promoklé oblečení vhodné spíše k procházce do města), tak zvládli výstup a ještě v dobré náladě pokračovali dále a rozhodně nevypadali, že by je špatné počasí mělo nějak trápit. To Zbyněk se po sestupu ze Střmenu rozhodl, že se vrátí na základnu a tak dále po modré pokračoval už jen Pavel s Jirkou, čímž dosáhli mezi rekordní trasy v historii expedic Apalucha - přes 30 km.

Po návratu silného jádra nastal čas na večeři a obhlídku Teplic nad Metují. Jako předvoj byl vyslán Petr se Zbyňkem, kteří po nalezení té správné restaurace měli zaslat souřadnice. Dvojice byla vybrána správně, neb se nezaměřila jen na pozemské radosti (hospodu), ale stačila nastudovat i trochu duchovna, aby nás pak informovala o nejstarší dochované poustevně v Čechách. Zbyněk s Petrem byli důslední a došli až k ceduli označující konec obce, přičemž objevili tři funkční restaurace. V jedné se bohužel vařilo pouze do 6, další vypadala uvnitř spíše jako herna a v nabídce "jídla" měli jen mraženou pizzu, takže zbýval hotel & restaurant Střelnice. Zde bylo menu poměrně bohaté a taktéž uvnitř to vypadalo sympaticky. Zbytek tedy dorazil na udanou pozici, kde jsme se navečeřeli k plné spokojenosti všech účastníků. Nebyl by to ale Petr, který si opět stěžoval, že by radši nějakou obyčejnější hospodu...

Během přesunu zpět Chlůďu s Pavlem zlákala světla hospůdky u fotbalového hřiště a jelikož ještě měli žízeň, odskočili si prozkoumat i tento podnik. Posezení bylo zajímavé, neb skončilo pokecem s obsluhou, při níž stačili probrat skvosty Adršpašsko-teplických skal, koupání v Pískovně, pokuty od strážců parku a nebo to, jak jsou skály nádherné, když v zimě nasněží. Po posledním pivu se i oni vydali směr základna, uložit se ke spánku a nabrat síly na druhý den.

Pátek 16. 6. 2023

I když v noci dost zapršelo, probudili jsme se do azurového rána. Po předešlém pohodovém dni, kdy trasa byla spíše oddechového charakteru, nás čekal výšlap náročnější kategorie. Po snídani jsme se sešikovali před penzionem a jelikož jsme se dnes nemuseli nikam hnát, tak jsme v klidu v půl 9 za krásného počasí vyrazili na cestu.

Nejprve jsme museli najít zelenou značku, která nás měla lesem zavést k prvnímu vrcholu s příznačným jménem Lokomotiva. Než jsme se na ní stihli napojit, vyslechli jsme zajímavou přednášku od náčelníka o místním kostelíku Panny Marie Pomocné, s již zmíněnou nejstarší dochovanou poustevnou v Čechách. Během této přednášky se nás snažil přesvědčit, že by taková poustevna jistě stála za návštěvu. Přitom už jsme stoupali do mírného kopce nejprve loukou, později už schovaní před sluncem pod korunami stromů. První varování přišlo v podobě turistické tabulky, která upozorňovala, že stezka na Lokomotivu je v zimě neschůdná a v ostatních období se jedná o náročnou trasu neupraveným terénem. A opravdu brzy se ukázalo, že ten, kdo umístil cedulku s výstrahou, nelhal. Nezbývalo, než zatnout zuby a šplhat do kopce. Po výstupu jsme pochopili, proč nese vrchol jméno Lokomotiva, neb naše frekvence dýchání vysoce převýšila funění praní lokomotivy.

Na vydýchání a nabrání sil jsme chvilku pobyli na vrcholku a kochali se výhledy do okolí na skalní útvary a také stihli udělat pár skupinovek. Když jsme načerpali síly, vydali jsme se dále po zelené směrem na Kraví horu, a poté přes Velký amfitétr, přes rozcestí Pod Bludištěm k Rozhledně Čáp. Tato část cesty byla o proplétání se mezi skalními útvary všeho druhu, takže fantazie mohla pracovat naplno a každý si mohl jednotlivé skály představovat jako různé postavy či zvířata. Je fakt, že v této části skal jsme nepotkali ani živáčka a měli jsme je jen pro sebe. Na první turisty jsme narazili až u rozhledny Čáp, čemuž opět předcházelo celkem prudké stoupání. Rozhledna Čáp stojí na stejnojmenném vrcholu s nadmořskou výškou 786 m a nabízí vskutku parádní výhled. Vždyť se také jedná o nejvyšší vrchol Adršpašsko-teplických skal. Chlůďa s Petrem si nechali vyhlídku ujít a raději zkoumali prostor pod rozhlednou, který byl v minulosti přetvořen lidskou rukou jako vycházkové místo pro turisty a kdysi zde byl i skalní hrad. Slunečné počasí bylo to tam, z ochozu rozhledny jsme viděli nebezpečně se blížící černé mraky a na obzoru dokonce mohli pozorovat blesky.

Od rozhledny Čáp jsme se spustili dolů do údolí, kde jsme chtěli najít nějaké občerstvení, abychom dodrželi pitný režim. Jako první varianta se nabízel samoobslužný bar Paslerův statek. Tam jsme také dorazili s prvními dešťovými kapkami a tak jsme se schovali u stolu s deštníkem a jali se sami obsloužit. Bohužel u této akce už chyběl Petr, který si usmyslel, že určitě najde lepší občerstvení dál po trase a to na zámečku Bischofstein. Nu což, zbytek si zakoupil limču a sušenky, krátce pohovořil s místním správcem či majitelem statku, a když se počasí trochu umoudřilo, vydali jsme se hledat náčelníka k Černému jezírku. Tam nás náčelník už nedočkavě vyhlížel s tím, že na zámečku kuchyň je, ale ne pro náhodné poutníky – turisty.

Petr opět rovnou vyrazil po červené směr Javor, kdežto zbytek nejprve obešel jezírko a pak se vydal ještě k obhlídce zříceniny hradu Skály. I z ní byl moc pěkný výhled na okolí a znovu trochu zabouřilo. Poté díky svému tempu Chlůďa zaostal za skupinou a jelikož začalo pršet, rozhodl se odpojit a odbočil po žluté zpátky do Teplic, do již známé restaurace Střelnice na zasloužený oběd. Poté zamířil na základnu, kde musel řešit problém s klíči, neboť ty měl u sebe Jirka a on si musel obstarat náhradní. Jelikož začalo vydatně pršet, zavolal nám a navrhl, že by pro nás zajel pod vrchol Ostaše, cíl dnešní trasy. S takovou nabídkou jsme samozřejmě rádi souhlasili. Mezitím Jirka, Zbyněk a Pavel pokračovali po červené a snažili se dohonit Petra, který byl už dobrý kus napřed.

Dohnat se jim ho nakonec podařilo asi až po 3 km, už na silnici mezi obcemi Javor a Dědov. Počasí se opět vylepšilo a my dál pochodovali za odpoledního vedra. S vidinou oběda jsme přešli odbočku po červené a pokračovali dále po silnici až k osadě Česká Metuje, kde stojí Restaurace Hotel Bouda. Jelikož bylo už čtvrt na 3 a od rána jsme nejedli, byli jsme vyhládlí a to nás čekalo další náročné stoupání na Ostaš. Bohužel, restaurace byla zavřená. V tu chvíli se nálada ve skupině přiblížila k nule.

Nezbývalo, než opět zatnout zuby a pokračovat vzhůru po modré značce. Kolem třetí jsme konečně došli k parkovišti pod Ostašem, už znovu s prvními kapkami. Nedaleký stánek s občerstvením v chatové osadě byl jako oáza záchrany, neb jsme se mohli schovat před deštěm a navíc zde byla poměrně bohatá nabídka jídel s přijatelnými cenami. Mezitím vyrazil Chlůďa z Teplic, ale už si nepřečetl vzkaz, že může vyjet později, neb jsme si dali jídlo a ještě chtěli zajít prozkoumat Horní labyrint na hoře Ostaš. To ale Chlůďovi vůbec nevadilo, a zatímco když opět přestalo pršet a trio Zbyněk, Pavel a Jirka vyrazilo na vrchol, dal si další kafe a společně s Petrem počkal, až se sportovnější jádro skupiny vrátí zpět. Jelikož jsme chytili pěkné okno, kdy slunce opět vysvitlo, užili jsme si na Ostaši nádherné výhledy. Pouze Frýdlantskou vyhlídku jsme vynechali, neb na ní byl vstup zakázán kvůli hnízdění sokolů. Zhruba za hodinku byli všichni dole a kolem půl 5 jsme zaveleli na cestu k návratu.

Po příjezdu na ubytování proběhl krátký odpočinek, u kterého jsme se dohodli, že bychom mohli využít gril a něco ugrilovat na počest příjezdu Tomáše a Jardy. Když jsme Tomáše se situací obeznámili, samou radostí se nabídl a vše potřebné nakoupil cestou. Zbývalo jen vyčistit a zprovoznit gril, což si vzal na starost Pavel, zatímco a Honza se ujal zajištění dřeva z místního dřevníku. Vše klaplo na jedničku, oheň rozdělán první sirkou a žhavý základ na grilovačku se začal pomalu vytvářet. Právě včas, neb dorazil Tomáš i s masem a my mohli hned klást klobásky a maso na gril.

Mezitím Petr a Zbyněk vyrazili do místní vietnamské večerky, ale nic vhodného ke grilování tam neobjevili a tak se alespoň vrátili s Jardou, který taktéž právě dorazil. Akorát na ochutnávku grilovaných pokrmů. Zbyněk navíc neváhal a připravil zeleninový salát, z toho, co našel v ledničce. Takže gurmánský zážitek byl úplný. Jedinou kaňkou na společné večeři byla nepřítomnost Jiřího, který měl svůj pravidelný telefonát s domovem, a tak mu chutné masíčko vystydlo. Plni masa a salátu jsme se rozhodli zajít doplnit tekutiny a jelikož Tomáš i Jarda byli po cestě vyprahlí, vyrazili jsme "na točený" do hospůdky u hřiště. Během cesty kolem kostela Petr opět nabádal k návštěvě poustevny. Po krátkém posezení jsme se pak navrátili do penzionu, kde někteří večer opět zakončili u sklenky karibského rumu. Pak už všichni zalehli.

Sobota 17. 6. 2023

Na sobotu jsme připravili výlet do Broumovských stěn, kde jsme chtěli po hřebenu přejít od kaple Hvězda až na vrch Koruna a poté sejít do Suchého Dolu, resp. do Hlavňova. To byl ale velmi smělý plán a už dříve někteří z nás byli pro trasu kratší, s odbočkou na Modrém Kameni. Ráno jsme se probudili do slunečného dne, avšak počasí i dnes slibovalo poměrně proměnlivé počasí. Po snídani v kompletní sestavě jsme naložili batohy do auta a vyrazili směr Police nad Metují.

Jako výchozí bod byla určena vesnička Hlavňov, kam jsme dorazili v 9:45. Odtud jsme se do mírného kopce po červené turistické značce vydali ke kapli Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Zde stojí za zmínku, že vzhledem k tomu, že trasa vedla cestou poměrně zarostlou, vytasil se Zbyněk s repelentem proti klíšťatům a kolegiálně všem ostatním členům, které nechal předejít, posprejoval nohy :) Po krátkém stoupání, které nás po ránu dostatečně probralo, jsme asi po 20 minutách dorazili ke kapli. Vzhledem k fotogeničnosti a jejímu umístění na skále a mezi stromy, trvalo poměrně dlouho, než jsme ji vyfotili ze všech možných úhlů a směrů. Poté jsme se vydali dále po červené směr Supí hnízdo a Modrý kámen. Cestou jsme se kochali roztodivnými tvary skal a občas i krásnými výhledy na Broumov a okolí.

K naší smůle se opět začala stahovat mračna a i déšť se brzy přihlásil o slovo. Z tohoto důvodu jsme se rozdělili na dvě části, kdy Jirka, Zbyněk, Pavel a Jarda pokračovali ve vytyčené trase a Chlůďa, Tomáš a Petr, kteří se obávali deště a měli pro dnešek skal už dost, se vydali do Police nad Metují, do muzea Merkur. Proto i naše vyprávění zde musíme rozdělit...

Jelikož déšť byl stále vydatnější, museli jsme se navléci do pláštěnek a pokračovali k přírodní zajímavosti Kamenné hřiby. Počasí bylo opravdu nepříjemné a tak jsme se zde příliš nezdržovali. Pavel se Zbyňkem, kteří byli trochu napřed, zapomněli odbočit na zelenou a po telefonátu Jirky a zkontrolování situace v mapě museli uznat chybu a vrátit se k odbobčce do Zaječí rokle. Po intenzivním klesání jsme šli po žluté podmáčeným lesem. Zbyněk při převlékání do suchého ztratil kontakt se skupinou, která v dešti nebrala ohledy na nic a pokračovala dále, a tak zbytek dohnal až za příkrým stoupáním, asi po 1,5 km u Kamenné brány. Když jsme sem dorazili, počasí už bylo mnohem lepší (modré nebe) a tak jsme zde opět nějaký čas strávili focením. Kamenná brána patří k symbolům Broumovských stěn a je opravdu fotogenická. Zaujal nás zde polský turista, který nás poprosil o fotku. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé, ale byl téměř celý od bláta, jako kdyby se někde právě vyválel. Jenže přišel z druhé strany a to jsme ještě netušili, co nás čeká.

Následující asi kilometr k odbočce na vyhlídku Koruna připomínal Spartan race (jeden z nejnáročnějších překážkových sportů). Cesta plná popadaných stromů v kombinaci s všudypřítomným bahnem po vydatném dešti byla pořádnou výzvou. Všichni čtyři jsme to zvládli naštěstí bez úhony a nedopadli jako zmíněný Polák, ale potkali jsme ještě několik jedinců, na kterých bylo poznat, že v bahnitém terénu neudrželi balanc. Když jsme došli k odbočce na vyhlídku, chvíli jsme váhali, zda se na ní vydat, jelikož dle předpovědi se hnal další vydatný déšť. K vyhlídce to bylo cca 600 m a nakonec jsme neodolali a vydali se po dřevěném chodníčku k vrcholu v nadmořské výšce 769 m. A stálo to za to! Výhled je zde dechberoucí, Broumovské stěny pod vámi doslova padají a otevírá se daleký rozhled na Broumovskou kotlinu, za dobrého počasí i na Jeseníky.

Po krátkém odpočinku jsme se vrátili k rozcestí a pokračovali dále po zelené k Pánovu kříži. To už nás opět skrápěly první kapky z pořádně černé oblohy. A když se přidaly blesky a hromy, nebylo to na lesní cestě vůbec příjemné. V plánu jsme původně měli obejít bludiště u Božanovského Špičáku, nakonec jsme ale byli vděční za přístřešek u Pánova kříže, kde jsme ještě s dalšími turisty a cyklisty přečkali ten nejhorší liják. Párek turistů, co s námi sdílel přístřešek, byl dobře vybaven a na malém přenosném vařiči si připravoval polévku, což ještě umocnilo náš hlad. Od rána jsme nejedli a vzhledem k tomu, že bylo už 16 h, okamžitě jak déšť zeslábl, pospíchali jsme dolů po zelené a pak po žluté do Machovské Lhoty...

Mezitím na jiném místě: Po chvilce hledání v Hlavňově jsme našli náš autobus a mohli se tak vydat do Police nad Metují, kde jsme chtěli navštívit muzeum Merkur. Cestou z parkoviště jsme potkali spoustu sportovně vytuněných lidí, abychom pak na náměstí zjistili, že tento den se konají závody v běhu Police nad Metují – kaple Hvězda. Před vlastní návštěvou muzea jsme se rozhodli uspokojit naše chuťové buňky, a tak jsme zamířili do restaurace v hotelu Ostaš.

Po vydatném obědě jsme měli dost síly a energie navštívit konečně muzeum Merkur, které nás vrátilo o 40 let zpět a my se slzou v oku vzpomínali na naše první stavebnice Merkur. Museli jsme uznat, že výstava předčila naše očekávání a bylo se opravdu na co dívat. Zejména Ocelové město, motorka Jawa, Eifellova věž a tak dále, a tak dále. Muzeum není zaměřeno pouze na stavebnici Merkur, ale je zde možné také shlédnout papírové modely z časopisu ABC. Prohlídka papírových modelů měla stejný průběh jako o pár minut dříve stavebnice Merkur. Za slov nadšení a vzpomínek jsme se vytahovali, kdo kdy a jaký model sestavil.

Plni dojmů z muzea jsme se vydali nabrat síly do místní bio kavárny, která byla hned vedle muzea. Zde jsme u výborné kávy a zákusků přečkali jednu z dalších dešťových přeháněk a čekali, než se druhá skupina ozve. A na telefonát jsme nemuseli čekat dlouho. Po obdržení souřadnic jejich pozice, se Chlůďa vydal vyzvednout kluky do stylové hospůdky U Lindmanů v Machovské Lhotě. Ti zde mezitím stihli pozdně poobědvat a poté společně s Chlůďou vyrazili směr základna.

Po krátkém odpočinku na penzionu jsme se rozhodli zajít ještě do hospody, tentokrát opět do Střelnice, jelikož u hřiště byla soukromá akce. I když jsme někteří teprve před nedávnem obědvali, našli se i tací, co do sebe už po pár hodinách ládovali večeři. Inu, na horách vyhládne. U pivka jsme vydrželi sedět asi do 10 a jelikož jsme byli po třetím náročném dni hodně unavení, vrátili jsme se poměrně brzy a odebrali se ke spánku.

Neděle 18. 6. 2023

Poslední den jsme se rozhodli ještě pro malý výlet, totiž zdolat onen Křížový vrch, který nám doporučili správci v Adršpašsko-teplických skalách. Ve hře byla i knihovna v Broumovském klášteře, pokud nám zbyde čas a chuť. Ráno jsme úspěšně předali klíče od penzionu panu majiteli a nic nebránilo vyrazit směr vesnička Zdoňov. Chvíli trvalo, než jsme našli vhodné parkování, neb vesnička jsou vlastně domky umístěné podél hlavní silnice. Nakonec jsme auta zaparkovali u místní autobusové zastávky a posléze se vydali směrem k místnímu kostelu Nejvyšší Trojice.

Velikost kostela v porovnání s velikostí vesničky nás překvapila, což vedlo k vědecké diskuzi, kde na to ti předci vzali. Vědecké konsilium došlo k závěru, že na financování se nemůžeme dívat pohledem 21. století, nýbrž pohledem století 17., kdy hlavní zdroje a bohatství panství proudilo z těžby dřeva a zemědělství, a zdá se, že na to byl zdejší kraj bohatý.

Panovalo krásné počasí a tak jsme se těšili, že posledního dne pořídíme pěkné fotky, zejména pak do témat, pro která jsme ještě neměli dostatek materiálu. Od kostela vedla polní cesta mírně do kopce přímo ke kamennému kříži s druidským hájem. Tato trochu mysteriózní stavba byla vybudována v roce 2018 českými druidy a má představovat energetický harmonizační systém krajiny. Od háje pak cesta vedla do lesíku a dále pak ke zřícenině kostela Panny Marie. Tato zřícenina je dnes zarostlá a schovaná mezi stromy, a tak se stalo, že Tomáš, který se oddával pořizování fotek druidského háje, se nám ztratil. Nicméně za chvilku se našel pod kopcem u Kapličky sv. Jana Nepomuckého a mohl se tak s námi vydat k Zdoňovským menhirům.

Zajímavostí těchto menhirů je, že jsou věnovány k poctě říši zvířat a na jejich tvorbě se podíleli umělci z Čech, Rakouska, Německa, Slovinska a USA. V kamenech jsme většinou marně hledali to, co měly představovat, a bez nápovědy cedulek ani velká fantazie nestačila. Využili jsme fotogeničnost místa, krásného počasí a vytvořili zde několik skupinovek.

Pak už zbývala cesta po žluté na Křížový vrch, který sliboval nádherný výhled do okolí. A výhled stál skutečně za tu námahu, protože po náročném šplhání se nám otevřel výhled na Adršpašsko-teplické skály. Jak už název vrchu napovídá, cesta je zdobena výjevy na litinových deskách z posledního dne Ježíše Krista. Po dostatečném pokochání výhledy a nezbytném focení jsme zde udělali poslední skupinovku a pomalu se vydali zpět. Opět jsme minuli menhiry a kapličku a podél pastvin spokojeně se pasoucího dobytka jsme došli až k autům. Chvíli jsme opět čekali na Tomáše, kterému to nedalo a opět zastavil u menhirů. Dnešní okruh měl dohromady asi jen 5 km a jelikož panovalo krásné počasí, měli jsme chuť ještě něco prozkoumat.

Během čekání na Tomáše jsme ale zjistili, že jet do Broumova už nemá cenu, neboť knihovna je stejně zavřená. Proto jsme se nakonec rozhodli, že se vydáme do našich domovů.

Naší poslední společnou zastávkou byl oběd v restauraci U Pitašů, kousek za Českou Skalicí. A zde už definitivně skončila 20. expedice. Na parkovišti jsme se rozloučili, nasedli do aut a vyrazili směr Teplice, tentokrát ale ty v Čechách.

Další povedenou Apaluchu máme za sebou a těšíme se na vstup do třetí dekády!