Rok 2021 byl opět poznamenán Covidem-19 a tak i naše výprava byla přesunuta z klasického červnového termínu na září. Tuto skutečnost neopomíjel Petr během sychravého zařijového počasí několikrát vypichovat, protože on byl zastáncem odjezdu v červnu. Avšak i přes rozmary počasí máme z Králického Sněžníku pěkné vzpomínky. Letošní expedice se nezúčastnili pouze Jarda (jako už tradičně) a Kuba, který musel být přítomen na dni otevřených dveří svého zaměstnavatele. Složení bylo tedy následovné: Petr, Jirka, Zbyněk, Honza, Tomáš a Pavel.

Pro tento rok nás čekalo zdolání našeho třetího nejvyššího pohoří - Králického Sněžníku. Již předem jsme se domluvili, že tuhle expedici pojmeme opět dobrodružněji a absolvujeme 4 denní přechod hlavního hřebenu. Jirka plánoval trasy s předstihem a velice důkladně a ve hře bylo několik variant v rozmezí 60-80 km. Nakonec zvítězila varianta o celkové délce cca 74 km s výchozím bodem z Dolní Moravy. Jelikož v září panovalo oproti nepříliš vydařenému srpnu celkem pěkné a slunné počasí, počítali jsme s tím, že první noc strávíme někde pod širákem či pod stanem. Čím více se však blížil den D, předpovědi se střídaly špatná s horší. Zkrátka deštivo, s úhrnem srážek od 5 do 8 mm a teploty, které byly na hony vzdáleny nějakému babímu létu. Nakonec ale nebylo tak úplně zle, jak se dočtete na dalších řádcích.

Středa 15. 9. 2021

Jirka již dopředu avizoval, že pro letošní rok zařídil dodávku od svého strýce (děkujeme) a my tudíž můžeme opět cestovat společně. Řídit se mu však nechtělo, proto se jako řidič nabídl Zbyněk. Odjezd byl naplánován na půl 5 z Bystřan, jako už tradičně. Zní to až neuvěřitelně, ale skutečně se všichni dostavili k Petrovi v takovém čase, že nic nebránilo odjezdu dle plánu. Byli jsme zvědaví zejména na Petrovu krosnu, jelikož už týden předem všechny obvolával s tím, že neví, co si má vzít na sebe do deštivého počasí, které nás čeká. Nakonec se naše krosny příliš nelišily a každý si na záda přibalil pěkných 10 kg nákladu. Důležité byly také tašky s jídlem, protože jsme díky přechodu hřebenu nemohli příliš spoléhat na možnost občerstvení. Vzhledem k tomu, že nás čekal pořádný kus cesty, ničím jsme se nezdržovali a v 16:30 opravdu vyrazili. Jediná změna oproti předchozím ročníkům byla absence čepování piva Na růžku, poněvadž nikdo neměl připravené PET lahve. Stejně tak neproběhlo ani tradiční předání expedičních triček, ty už všichni měli od dětské Apaluchy.

Vše probíhalo naprosto bez problémů, Prahou jsme projeli jako nůž máslem a pokračovali po hradecké dálnici D11. Až těsně před Hradcem Zbyněk špatně sjel na kruhovém objezdu, když se mu zasekla navigace. Naštěstí měl za zády spoustu znalých navigátorů, a tak byla hračka dostat se zpět na trasu. I za Hradcem jsme měli štěstí, když na opravovaných úsecích, kde člověk běžně nabere několik minut zpoždění, na nás pracovníci řídící provoz na rekonstruovaných úsecích mávali, že můžeme projet. A tak cesta ubíhala bez problémů a v pohodě. Až za odbočkou za Žamberkem, kdy už se sešeřilo a sjeli jsme na silnici druhé třídy, se cesta začala víc klikatit a nás předjela dodávka s nápisem stěhování. Do té doby v klidu jedoucí Zbyněk si rázem vzpomněl na herní sérii Need for Speed nebo nebo film Rivalové. Bylo vidět, že řidič před ním je místní nebo že trasu dobře zná, rozhodně nedbaje předpisů předepsané rychlosti. Pověsili jsme se za jeho zadní světla a kopírovali stopu. Místní obce jsme doslova prosvištěli a ne že bychom Zbyňkovi nevěřili, přesto jsme mu jednohlasně (drže se madel) vysvětlovali, že nemusíme spěchat a dožadovali se zpomalení. Zejména pak Chlůďa sedící v poslední, třetí řadě sedaček. Zbyněk tedy trochu nerad odstoupil ze závodu a opět klidnou jízdou a jsme ještě před 8 hodinou dorazili na místo, kde jsme měli strávit naší první noc - do Červené Vody.

Při odbočování do místní čtvrti Šanov, kde stál náš penzion Ovčárna, jsme zaregistrovali malou hospůdku s rozsvícenými okny. Jelikož navigace ukazovala necelý 1 km do cíle, rozhodli jsme se, že až se ubytujeme, vrátíme se sem na pivo. Po zaparkování před penzionem nás u vchodu přivítala paní domácí a byla velice překvapená, když spatřila naší skupinu. Náš pobyt totiž rezervovala Petrova manželka a nahlásila pouze 6 osob bez dalších detailů, což zde pochopili jako tři páry. Paní se zhrozila, že má ustláno na třech manželských postelích, my jsme jí však uklidnili, že si nijak nemusí lámat hlavu. Penzion byl moc hezky vybaven, uvažovali jsme o něm jako o případném místě konání dětské Apaluchy.

Po rychlém ubytování a rozdělení pokojů jsme se vydali do hospůdky U Valentů. Byla již tma, ale podle siluet jsme zjistili, že někdo chybí. Nebyl s námi Tomáš, což jsme přisoudili tomu, že právě hovoří s manželkou. Tato hypotéza se však ukázala jako mylná, neboť se objevil už po 10 minutách. Objednali jsme si pivo značky Holba, které v tomto kraji dominuje, a těšili se, že bude i něco k snědku. Na tabuli bylo křídou napsáno několik hotovek, avšak u obsluhy jsme záhy zjistili, že k jídlu je pouze klobása, nakládaný hermelín nebo utopenec. Ke vší smůle běžel v televizi v hospodě pořad Masterchef a pochoutky připravované soutěžícími v nás vyvolávaly velké chutě - zejména pak šulánky od sympatické Slovenky. Museli jsme se však spokojit s nakládaným hermelínem, Petr pak s utopencem. Co nás v místní hospůdce ještě zaujalo, byly záchody. Tři místní pisoáry byly vtipně označeny - nealko, 11° a tvrdý alkohol. Ti, co pijí dvanáctku, musí asi do lesa :-)

Ne že by nás vyhazovali, ale před 10 hodinou nám pan vrchní oznámil, že bude zavírat. Objednali jsme si tedy poslední piva a kolem půl 11 už jsme byli zpátky na penzionu. Všichni brzo ulehli do postelí a těšili se na první túru. Mezitím jsme stihli zkontrolovat norskou předpověď, která se oproti předchozím dnům docela radikálně změnila a nakonec předpovídala pouze déšť o úhrnu 1,6 mm za celý den, což v nás vzbudilo pozitivní náladu.

Čtvrtek 16. 9. 2021

Budíky jsme měli nastavené na 7 hodinu, protože jsme chtěli ještě před 8 odjet do Horní Moravy. První vstali Jirka se Zbyňkem, kteří už byli v 7:15 na snídani a měli uvařený čaj i pro ostatní. Záhy se objevil i Petr a také Chlůďa, který si však stěžoval, že mu není dobře a že za to může pravděpodobně včerejší hermelín. Ostatní si nicméně nestěžovali, pouze jsme se shodli, že mohl být více uleželý. Když bylo půl 8 pryč a ze třetího pokoje zatím nikdo nevyšel, začali jsme se obávat o časový harmonogram dne. Tomáš s Pavlem si trochu přispali a teprve ve tři čtvrtě na osm se objevili v kuchyňce. Po dopití čajů jsme naskládali věci do auta a postupně se převlékli a přezuli do bot vhodných do hor. Bohužel jemně pršelo a tak byly nezbytnou výbavou i pláštěnky.

Vyrazili jsme nejprve do Králíků, kde jsme si chtěli ještě dokoupit nějaké zásoby na cestu. V místní pekárně jsme nakoupili pečivo, popř. další proviant (Pavel např. ovoce) a potom konečně jeli do bodu startu - do Horní Moravy. Tam jsme dorazili něco před 9 hodinou a po nalezení vhodného místa k parkování mohlo vše začít. Pršet přestalo, nicméně nebe zůstávalo temně šedé. Zastavili jsme u Penzionu Na Rozcestí, kde jsme se ihned napojili na modrou turistickou značku, jež nás měla zavést na hřeben místního pohoří. Hned na prvních metrech nás čekalo nekompromisní stoupání. Musíme zmínit, že celá letošní expedice prověřovala naší fyzičku. Všechny vrcholy jsme si museli poctivě vyšlápnout po svých a můžeme hrdě říct, že jsme v kondici, s kterou si můžeme troufat i na pohoří formátu Králického Sněžníku. Naše kondice jsou však značně rozdílné a tak už po prvním kilometru byla skupinka pěkně roztrhaná. Hlavním tahounem bývá většinou Petr, který má neustále nutkání někam pospíchat, na opačném konci se nalézal Chlůďa, který naopak nasadil spíš lázeňské tempo. Zhruba po půlhodince vytrvalého stoupání jsme všichni dorazili na rozcestí Pod Klepáčem v nadmořské výšce cca 850 m. Zde jsme se měli napojit na červenou hřebenovku. Chybělo ještě nějakých 100 výškových metrů, na pouhopouhých cca 200 m délky. I osoba slabší v matematice si jednoduše spočítá, že to byl pořádný krpál. Poté se však cesta srovnala a my v pohodě pokračovali až ke státní hranici s Polskem, kterou naše trasa po zbytek dne tak nějak kopírovala. Jelikož trio Petr, Jirka a Zbyněk bylo trochu napřed, mohl si Petr se Zbyňkem odskočit na Jelení vrch, aby měli body do Horobraní. Mezitím dorazil i zbytek výpravy.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali po hřebenovce, která po několika stech metrech začala znovu prudce stoupat. Inu, bylo nutné nastoupat další výškové metry - konkrétně na vrch Klepáč (1144 m). Během výšlapu jsme se dostali do mraků a tudíž viditelnost klesla na jen cca 30 m. Nemuselo nás tedy mrzet, že rozhledna stojící na vrcholu je nepřístupná. Dřevěná stavba zde stojí teprve od roku 2010, ale hned rok na to do ní uhodil blesk a poškodil ji. Po krátkém focení v mlze jsme pochodovali dále po hřebenovce a mírně klesali až k rozcestí Sedlo Puchača. Odtud to bylo na hlavní a nejvyšší bod naší dnešní trasy - Králický Sněžník - necelých 6 km, a došlo zde znovu k dělení skupiny. Chlůďa se obával dalšího stoupání a tak zvolil pokračování po červené hřebenovce s tím, že se spojíme asi kilometr před Sněžníkem. Nakonec se k němu přidal i Tomáš, jelikož si začal stěžovat na bolesti v kotníku. Zbytek se vydal po zelené, kopírující hranici a vedoucí přes další dva vrcholy - Hraniční skály (1319 m) a Malý Sněžník (1326 m). Počasí se ještě zhoršilo, když opět začalo mírně pršet. Dále si obě skupinky pokračovaly cestami vedoucími paralelně podél sebe, avšak v jiných nadmořských výškách. K opětovnému spojení došlo před finálním stoupáním na Králický Sněžník (1424 m). Trochu nás mrzelo, že jsme po cestě nemohli obdivovat žádné výhledy, i když jsme byli přesvědčeni, že za pěkného počasí budou jistě úchvatné. Petr ryl do Jirky, že v červnu bychom si je jistě užili. Stoupání na Sněžník opět prověřilo naše kondičky a s malými rozestupy jsme všichni něco po čtvrt na tři pokořili vrchol. Jak je známo, právě zde probíhá výstavba 33 m vysoké rozhledny společného česko-polského projektu. Výstavba vyjde na ohromných 80 milionů korun a z velké části je placena z fondů EU. Výstavbu však doprovází i protesty různých organizací, zejména kvůli způsobu dopravy materiálu a ničení chráněné oblasti.

Jako tradičně, i zde jsme potkali školní výpravu, tentokrát polskou. Počasí nahoře bylo mimořádně nevlídné a tak jsme jen rychle udělali skupinovku a hned klesali po žluté k Pramenu Moravy. Ten se nachází jen zhruba 300 m jihovýchodně od vrcholu. Zde už tolik nefoukalo, avšak výhled byl i odtud úplně naprd. Ochutnali jsme vodu pramenící Moravy a vydali se k další místní atrakci - soše slůněte. Stojí zde již od roku 1932 a přežila tak nedalekou turistickou chatu i původní rozhlednu na vrcholu Sněžníku. Zde jsme potkali sympatický pár se psem Antonínem, který si naší výpravu ihned oblíbil a tak nemohl chybět i na naší další společné skupinovce. Trochu jsme přitom zavzpomínali na Orlické hory, kdy se k nám připojil pes Jarda. Antonín měl však svoje páníčky a i když se po odchodu nejdříve nemohl rozhodnout, s kým bude pokračovat a pobíhal sem a tam, nakonec zůstal se svojí "rodinou". My pak dále klesali a klopýtali po červené až k rozcestí Stříbrnická - sedlo. Během sestupu jsme potkali partu cyklistů, kteří sjížděli z vrcholu a také jednoho pána, který šel naopak naproti. Zaujalo nás zejména jeho vybavení. Teplota se pohybovala kolem 10° C a horská cesta byla samý kámen, zkrátka podmínky pro pořádné goretexové vybavení včetně kotníkových bot. Pán si však vykračoval v kraťasech a tričku a na nohách otevřené Crocsy. Jak jinak, než naboso.

Na rozcestí jsme shodili krosny a oddali se malému odpočinku, jelikož počasí se v nižší nadmořské výšce umoudřilo a chvílemi to dokonce vypadalo, že se slunce prodere skrz mraky. Petr neodpočíval, ale vydal se na další stoupání na nedaleký vrch Stříbrnická, kde měl Horobraní. Za ním se vydal i Zbyněk a také Jirka. Když kluci zmizeli na vrcholu, obloha se skutečně začala protrhávat a slunce vrhlo příjemné paprsky na okolní hory. K našemu smutku, vrchol Sněžníku zůstal zahalen nepropustným oblakem. Ze sedla jsme pokračovali a klesali dále po hřebenovce. Cestou se konečně objevily pěkné výhledy, zejména na polskou část. Na chatu Návrší, naše dnešní zázemí, to bylo cca 1,5 km, když jsme minuli rozcestí Nad Adéliným pramenem. Zde nám Jirka sdělil, že na toto místo se budeme muset zítra vrátit a pokračovat dál po hřebeni. Tím pádem jsme věděli, že nás hned po ránu čeká pěkný výšlap.

K chatě jsme dorazili kolem 5 hodiny odpolední a Tomáš už sem víceméně dopajdal a prohlašoval, že jeho další pokračování je v ohrožení kvůli bolesti v kotníku. Konečně v cíli. Terasa byla prázdná a celá chata zela prázdnotou, až jsme dostali strach, zda se vůbec ubytujeme. Uvnitř nás nakonec přeci jen uvítala slečna, která věděla o naší rezervaci a předala nám klíč od pokoje. Zbyněk okamžitě zpozorněl a s vlídným úsměvem byl odhodlán vybojovat ještě jeden jeden klíč. To se mu samozřejmě povedlo a nejen on byl rád, že oddělí ty nejvíc chrápající kolegy. Někteří z nás už neměli sil vyjít příkré schody do patra a ubytovat se, a tak rovnou obsadili stůl na terase před chatou s nádherným výhledem do údolí a na okolní kopce. Pokoje byly spartánsky vybavené, s dřevěnými palandami, ale hlavně bez zásuvek, které nutně potřebujeme pro dobíjení chytrých telefonů, hodinek či kamery. Ubytování jsme rozdělili takto - Petr, Chlůďa, Pavel a druhý pokoj Zbyněk, Jirka a Tomáš. Tomáš tvrdil, že určitě nebude chrápat a tudíž je to takto v pořádku. Seděli jsme na terase u pivka a kochali se výhledy za slunného podvečera. Jelikož jsme byli i hladoví, ochutnali jsme speciality podniku - zelňačku, vepřo knedlo zelo či borůvkové knedlíky. Terasa byla samoobslužná přes výdejní okénko a tak jsme si pro pití a pokrmy chodili sami. Petr sedíc nejblíže se obětoval a vzhledem k jeho pozici nakonec roznášel pro celý stůl a bylo vidět, že se mu to velice zalíbilo. Jakmile se ozval hlas zevnitř, už vstával a nosil hbitě talíře a sklenice, stejně tak hbitě odnášel prázdné talíře z našeho stolu s úsměvem zkušeného profesionála. Později se na terase objevil ještě jeden pár ve středních letech, mimo nás jediní obyvatelé chaty. Během podvečera se objevil také onen pán v Crocsech, kterého jsme potkali při sestupu ze Sněžníku. Samozřejmě jsme se ho museli zeptat, jak se mu v takové obuvi po horách chodí. Odpověděl, že mu v jiných botách bývá horko a proto si zvykl chodit takhle. Tomáš se velice záhy odebral na pokoj s tím, že jde odpočívat a hlavně, že musí splnit lekci v aplikaci Duolingo (výuka cizích jazyků). Na terase se nám líbilo a tak jsme tam zůstali až do pozdního večera, kdy nám slečna přes okénko sdělila, že bude zavírat, ale že si ještě můžeme objednat poslední piva. Mezitím nás vyrušili sousedé, kteří se již odebrali na pokoj a oddávali se tam hrátkám popsatelným pouze po 22. hodině. Inu, v tichu hor to byla zajímavá kulisa. Postupně jsme se i my odebrali na pokoje, zabrali zásuvky na chodbách a stihli samozřejmě zkontrolovat i předpověď počasí na pátek. Nevypadala úplně nejlíp, nicméně byli jsme připraveni na cokoliv.

Pátek 17. 9. 2021

Snídaně na chatě byla podávána mezi 8:00 a 8:30, proto jsme si mohli trochu přispat. Probudily nás sluneční paprsky zářící do oken a nám se nechtělo vůbec věřit, že by dnes mělo pršet. Jirka si od rána stěžoval, že se nevyspal, protože Tomáš děsně chrápe. Ten se však bránil a tvrdil, že to není možné. Celý vedlejší pokoj se smál (neboť tam chrápou všichni) a my věděli, co nás čeká další noc... Že spíme všichni ve společném pokoji. Jirka se Zbyňkem z toho měli hrůzu už od středy. V 8 hodin jsme se usadili v restauraci, kde na nás čekala snídaně a vůbec jsme nečekali takový luxus. Teplé párečky, vajíčka na tvrdo, zelenina a samozřejmě salám, sýr, pečivo i marmeláda. Po dobré a vydatné snídani jsme vyrovnali účty, zabalili naše krosny a chystali se vyrazit vstříc dalším kilometrům.

Počasí bylo pořád bez mráčku a my se těšili, že si alespoň chvíli užijeme pěkné počasí. Předpověď však byla nekompromisní, odpoledne s poměrně vydatným deštěm. Za zmínku ještě stojí partička běžců v čele s půvabnou trenérkou, kteří měli trénink a probíhali kolem naší chaty. Tomáš nám bohužel oznámil, že bolesti v kotníku jsou příliš silné a že si na dnešní pochod rozhodně netroufá. Vymyslel tedy, že zkusí sejít do údolí a dopravit se do dalšího místa busem a operativně se po dni odpočinku rozhodne, zda bude pokračovat. Rozloučili jsme se s ním a vydali se vzhůru po žluté na rozcestí Nad Adéliným pramenem, abychom mohli pokračovat dál podle plánu.

Už během prvních kilometrů se nebe opět zatáhlo, my však stejně pokračovali převážně lesem po již poměrně rovinaté cestě. Minuli jsme Hraniční horu a dále několik kilometrů po zelené opět kopírovali státní hranici, nahoru dolů. Cesta byla vesměs jednotvárná a tak jsme chvílemi zabrousili i mezi stromy a snažili se hledat houby. Skupina se znovu dělila, když Petr tradičně pospíchal kupředu a jeho náskok se navyšoval až do průchozího bodu Kladské sedlo, kde na nás počkal. Další mini skupina byl Pavel s Honzou a jako poslední šli Jirka se Zbyňkem. Jirka vytáhl menší tašku a začal sbírat houby, bral ale jen opravdu výstavní hříbky. Cesta nenabízela ani moc možností focení mimo jednoho opravdu fotogenického místa popadaných kmenů obrostlých choroši.

Před půl jednou jsme konečně všichni dorazili na Kladské sedlo se stejnojmennou chatou. Místo protíná také silnice vedoucí do Polska, avšak žádné auto jsme za celou dobu neviděli. Setkali jsme se zde pouze s početnější skupinou polských turistů mířících opačným směrem. Chata byla zavřená, ale dalo se u ní posedět a tak jsme zde poobědvali z vlastních zásob a snížili opět trochu zátěž našich krosen. Petr zde zjistil, že na naší cestě leží i polské vrcholy Horobraní, které lze také ukládat a tak měl motivaci na další pokračování. Vydali jsme dále po zelené a čekal nás nejprve výšlap na Mlžný vrch. Cesta vedla opět lesem a místy byla hodně blátivá. I přesto jsme zde potkali několik skupinek cyklistů. Společně jsme došli až k vrchu Chlupenkovec, kde se naše parta rozdělila. Na rozcestí Nad Aloisovým pramenem se dali Pavel s Chlůďou po červené rovnou na Paprsek, kdežto trio Zbyněk, Jirka a Petr si to střihlo oklikou kopírující dále hranici s tím, že mají cestou několik dalších vrchů do Horobraní. Neodradila je ani aktuální předpověď avizující poměrně silný déšť. Hustým borůvčím po obou stranách jsme minuli Jawornik a Kunčický hřbet a i když jsme viděli několik sólo sběračů i početnějších skupin, byly keříky podél cesty pořád dostatečně obsypané těmito sladkými lesními plody. Když jsme dosáhli vrcholu Polské hory (1106 m), přestali jsme se vzdalovat a cesta se konečně obrátila směrem na Paprsek. Bohužel přímo na vrcholu začalo nepříjemně pršet a byli jsme tedy nuceni nasadit pláštěnky na nás i naše krosny. Naštěstí nepršelo vydatně příliš dlouho a déšť trochu ustal. Po dalších asi 5 km, když už jsme se blížili k Paprsku jsme se spojili s Pavlem a Honzou, kteří už seděli v útulné turistické chatě a čekali na nás. Jakmile jsme vyšli z lesa a před námi se objevil areál na Paprsku, z nebe se spustily doslova provazy deště a my tak poslední metry utíkali dovnitř do restaurace.

Uvnitř bylo o poznání příjemněji a my si mohli konečně trochu odpočinout a také se posilnit. Místní nabídka byla poměrně pestrá a jídelní lístek jsme poslali také Tomášovi, který na nás již čekal v chatě ve Vrbnu, cíli naší cesty. Tomáš si poručil řízek, který jsme mu samozřejmě rádi objednali a vzali s sebou. Chata leží na vrcholu nad sjezdovkou a do našeho cíle zbývalo sejít z kopce zhruba 2 km. I když déšť venku téměř ustal, z tepla příjemné chaty se nám vůbec nechtělo. Bylo nám líto pouze Tomáše, který strávil celý den sám a čekal na nás. Nasadili jsme tedy opět krosny na záda a vydali se po prudce klesající asfaltce dolů do Velkého Vrbna. Po cestě byl hezký výhled na Dalimilovu rozhlednu, stojící na protějším kopci. Jedná se repliku rozhledny, která původně stávala na vrcholu Králického Sněžníku a otevřena byla teprve před pár měsíci. Ještě se k ní vrátíme v popisu dalšího dne.

Něco po šesté hodině jsme konečně dorazili k Penzionu pod Paprskem. Jak nám Jirka sdělil, bylo to jediné místo, kde byli ochotni ubytovat naší skupinu na jednu noc. Po zazvonění se nejprve nic nedělo a tak jsme už chtěli volat Tomášovi, avšak jak jsme zjistili, není zde k dispozici mobilní signál. Mezitím se však otevřely dveře a už nás vítala paní domácí. Ihned po vstupu do chodby jsme pochopili, že ubytování zde má přísný řád a první věty byly plné informací, příkazů a zákazů. Jirka předal paní nasbírané houby, což jí potěšilo a my si trochu šplhli. Penzion je hodně domácího typu a člověk si tu připadá tak trochu jako na návštěvě u někoho doma. Paní domácí už má svůj věk, ale o svůj podnik se náležitě stará. Jelikož v obci není žádná fungující hospoda a dva kilometry do kopce na chatu na Paprsku se nám znovu nechtělo, uvítali jsme nabídku paní domácí, že můžeme přijít na pivo k ní. Ubytovali jsme se a bylo nejprve nutné vymyslet, kdo kde bude spát. Pokojík byl vskutku nevelký (primárně pro 4 osoby), avšak nás se sem potřebovalo naskládat 6. Jiná možnost prostě nebyla. Tomáš se svým zraněním dostal přednostně postel, druhou v rohu takticky zabral Petr s tím, že je největší. Chlůďa se dobrovolně nabídl, že si ustele na matraci pod stolem a vyspí se u topení. No a pak tu zbývalo dvojlůžko pro tři... Jirka se nejprve odhodlal, že bude spát na chodbě, kde bude mít víc klidu, avšak tuto variantu striktně odmítla paní domácí. A té se neodvážil nikdo odporovat. Jirka se Zbyňkem už na dvojpostelích absolvovali několik přenocování, tentokrát je ale čekala premiéra s Pavlem. Petr se natáhl a během 15 vteřin usnul...

Vyrazili jsme dolů do garáže přestavěné na výčep. Paní nám točila co jiného než Holbu a pustila se s námi do přátelského rozhovoru. Mimo nás dole seděli další 4 lidé (pravděpodobně sousedé) a krájeli houby. Paní domácí také krájela, přitom vyprávěla a občas odběhla za pípu natočit půllitr tomu, kdo ho právě dopil. Asi po hodině a půl se ve dveřích objevil i rozespalý Petr a přisedl k nám. Při teple krbových kamen jsme se dozvěděli spoustu věcí ohledně provozu penzionu, ze života ale i novinky ze světa techniky. Ač byla paní už v důchodovém věku, měla dobrý přehled a celý večer nás nepřestávala překvapovat. Něco po desáté hodině dotočila poslední piva a my se odebrali nahoru do našeho hnízdečka. A v noci to byl koncert :)

Sobota 18. 9. 2021

Někteří se vyspali lépe, jiní hůře, každopádně jsme to zvládli a po rychlém vystřídání v koupelně jsme posnídali, sbalili se, rozloučili s paní domácí a vyrazili vstříc dalšímu putování po Králickém Sněžníku. Jirka tvrdil, že se v noci díky chrápání ostatních nedalo spát, ale ujišťoval nás, že další noc si to konečně vynahradí. Tomáš se po dni odpočinku cítil lépe a proto se rozhodl, že dnešní zhruba 15 km trasu zkusí ujít s námi. Pavel mu zapůjčil trekové hole a tak mohl Tomáš alespoň trochu odlehčit své bolavé noze.

Prvním bodem dnešní trasy byla již zmíněná Dalimilova rozhledna. Po prudším stoupání jsme se po pohodlné cestě ocitli na vrchu Větrov (918 m), kde stojí tato zdaleka viditelná atrakce. Jak jsme se dozvěděli předešlého večera od paní domácí, rozhledna je v soukromých rukách místního mecenáše, kterému prý patří pozemky v širokém okolí - podobně jako Krakonošovi v Krkonoších. Areál s přilehlou restaurací je krásně upravený a utopené desítky milionů jsou zde vidět. Ačkoliv byla sobota, něco po půl 10, u rozhledny jsme byli sami. Nebylo se ani moc co divit, počasí rozhodně nenabízelo ani příjemnou teplotu ani žádné krásné výhledy. Naopak začalo pršet a nahoře i docela nepříjemně foukalo. Pavel proto využil krytých útrob rozhledny, aby se převlékl do teplejšího oděvu. Po krátké zastávce jsme začali klesat směrem ke Starému Městu, kam to bylo dle map cca 5 km. Po zelené jsme sestupovali nejprve po loukách s dalekými výhledy a potkávali konečně i nějaké další skupinky turistů. Za neustálého klesání jsme se dostali až k silnici vedoucí přímo do centra Starého Města. Byli jsme samozřejmě rádi, protože jinak cestou moc občerstvovacích míst nebylo. Navíc se blížilo poledne a shodli jsme se tedy, že zde poobědváme. Skupina se dnes držela pohromadě a i když si Tomáš stále stěžoval na bolesti, bojoval a statečně s námi držel krok.

Ve Starém Městě jsme zamířili na náměstí, kde se předpokládá nějaká ta hospoda. První na rohu, restaurace Pohoda byla zavřená, vedlejší Národní dům vypadal, že je v provozu, a tak jsme okoukli nabídku vyvěšenou ve venkovní vitríně. Před vchodem posedávalo několik pracovníků v montérkách s lahvovým pivem a my se mezitím rozmýšleli, zda ještě hledat další restaurační zařízení. Po prozkoumání jsme objevili ještě jeden podnik, na nějž odkazovala reklamní tabule na náměstí. Vzhledem k tomu, že na ní bylo křídou psáno něco o akci z července, pojali jsme podezření, že tu nebude něco v pořádku. Petr se vydal zjistit stav a ani nás nepřekvapilo, že byla také zavřená. Nebylo o čem přemýšlet a vešli jsme do restaurace Národní dům a usadili se všichni u dlouhého stolu. Objednali jsme si podle hladu a chuti a zejména místní česnečka zaslouží pochvalu. Celkově byli s jídlem všichni spokojeni a po krátkém odpočinku nezbývalo než vzít krosny a vyrazit opět na cestu. Jakmile se však Tomáš postavil na nohy, začal ho kotník znovu silně bolet a nevypadalo to s ním dobře. Zkontrolovali jsme možnosti spojení, jak vlaků, tak autobusů, a zda existuje možnost, že by se nějak dostal do Hynčic pod Sušinou. Bohužel jsme zjistili, že by si vlastně nepomohl a tak se Tomáš rozhodl dále bojovat a dojít opatrně i zbytek trasy s námi.

Pokračovali jsme po zelené, nejprve mírným stoupáním a minuli rybníky pojmenované po ledových mužích - Pankrác, Servác, Bonifác, prošli osadou Štěpánov a až na rozcestí nad zmíněnou obcí začal svah stoupat mnohem prudčeji. Počasí se umoudřilo a chvílemi dokonce i vysvitlo slunce. Cestou jsme udělali vtipnou skupinovku "s panákem" a jak jsme stoupali výš a výš, měli jsme možnost obdivovat výhledy na nedaleké Jeseníky a zavzpomínat tak na Apaluchu 2017. Trochu nepříjemné bylo, že zelená značka vedla přes vrchol Štvanice (866 m), odkud jsme pak na druhou stranu museli sejít po sjezdovce do Hynčic. Ski areál Králičák, jak se toto místo jmenuje, se nám moc líbil, nabízí několik sjezdovek včetně úplně nové lanovky, moderní rozhlednu a pro letní sezonu nechybí traily pro bikery. Když jsme dorazili k rozhledně na Štvanici (kterou si ještě Zbyněk s Jirkou stihli vyběhnout), nebe se opět zatáhlo a začalo drobně poprchávat. Jelikož mraky věštily, že deště by mohlo být víc, zbytečně jsme se nezdržovali a seběhli podél vleku do Hynčic, kde stál i náš Penzion pod Sušinou. První "na ráně" byla hospůdka (či spíše bistro) a tak jsme neváhali a vešli dovnitř. Bylo teprve něco po půl čtvrté, někteří se však rozhodli objednat si rovnou i něco k jídlu. Nabídka byla bohatá a navíc s příznivými cenami. Chvíli jsme poseděli a popili a jelikož byla hospůdka opravdu malá, udělali jsme si rezervaci na 6 hodinu s tím, že se zajdeme ubytovat a převléknout a vrátíme se na večeři.

Venku se znovu rozpršelo a tak jsme rychle přeběhli do našeho penzionu, který byl vzdálen jen asi 400 metrů od hospůdky. V penzionu nás přivítala moc sympatická paní majitelka a ukázala nám naše pokoje. Oproti předešlé noci jsme si tentokrát dopřáli luxusu, neboť jsme měli k dispozici dva opravdu prostorné a nádherně zařízené apartmány. Jako bonus bylo malé wellness. Ve sklepě odpočívárna se samoobslužným barem a venkovní sauna v sudu se stylovou ochlazovací kádí. Tomu jsme nemohli odolat a ihned jsme se domluvili, že po hospůdce se sem zajdeme zrelaxovat.

Pak jsme si dali konečně oddych a někteří se tak rozleželi, že se jim ani nechtělo vstávat a jít znovu do hospody. Pavel a Chlůďa se rozhodli, že tentokrát vynechají a raději si odpočinou. Zbytek tedy vyrazil do hospůdky. I tady nám chutnalo a k jídlu jsme popíjeli samozřejmě pivo značky Holba. Jelikož stál v hospůdce také biliárový stůl, rozhodli jsme se trochu si zpestřit večer a k první hře vyzval Zbyněk Jirku. Zbyněk zavzpomínal na léta na střední škole, kdy chodíval pravidelně hrát. Bohužel ta doba je ta tam, ačkoliv i přesto ukázal několik povedených šťouchů a Jirku porazil. Poté se přidal i Tomáš a vznikl z toho takový miniturnaj. I Tomáš se Zbyňkem kapituloval a tak si to pak rozdal s Jirkou o třetí místo. Petr se nezúčastnil a pouze pozoroval, jak se kdo s tágem ohání.

Když se blížila osmá hodina, vydali jsme se zpět na penzion a těšili se na vyhřátou saunu. Chlůďa byl rozhodnut, že dnes už nevstává a tentokrát mu parťáka dělal Petr, který na saunování také moc není. Vyzvedli jsme Pavla a sešli dolů do sklepa, předělaného na útulné wellness zázemí. Shodili jsme svršky i spodky a přeběhli přes mokrou trávu do saunového sudu. Zbyněk trochu remcal, že teplota není úplně optimální a že by to chtělo trochu přitopit a tak jsme teplotu zvyšovali ještě poléváním kamenů. Následné ochlazení ve venkovním vědru a odpočinek na lehátkách uvnitř jsme si maximálně užili a celou proceduru pak zopakovali ještě dvakrát. Po třech náročných dnech chození to byl neuvěřitelný relax. Tímhle příjemným zážitkem jsme zakončili další den a už jsme se jen odebrali do našich pokojů a ulehli do postelí. Dnešní noc byla v pohodlí a bez chrápání - alespoň někde :)

Neděle 19. 9. 2021

Poslední den nás čekala ještě poměrně dlouhá trasa zpátky do Horní Moravy a tak jsme měli budíky nastavené na 7 hodinu, abychom v 8 mohli být už na cestě a mohli co nejdříve vyrazit domů. Posnídali jsme poslední zbytky našich zásob, sbalili všechny věci a na recepci zaplatili pobyt a rozloučili se s paní majitelkou. Tomášův kotník nejevil známky zlepšení stavu a tak se Tomáš rozhodl, že dnešní den raději nebude nic riskovat. Paní majitelka byla tak hodná, že se sama nabídla, že ho sveze, aby nemusel sám nikam chodit a hledat spojení. Doteď nevíme, zda měla opravdu cestu nebo se jí Tomáš tolik líbil :)

Začátek naší trasy jsme se rozhodli zkrátit a vydali se rovnou vzhůru po sjezdovce, která ústila doslova pár kroků za naším penzionem. Zhruba v polovině sjezdovky jsme se měli napojit na zelenou turistickou značku, jenž jí protínala. Pěkně ostrý začátek nám sice cestu zkrátil o pár set metrů, zato ale pěkně zdvihl naše tepové frekvence. Venkovní teplota byla pouze 2 stupně a tak jsme se alespoň pořádně zahřáli. Po této ranní rozcvičce jsme pokračovali již po normální lesní cestě až k rozcestí Padesátky, kde končila zelená značka. Za neustálého stoupání jsme se drželi nejprve na cyklostezce, načež jsme odbočili po neznačené stezce přes Tetřeví horu a následně se napojili na červenou. Pěšina se táhla vysokou promočenou trávou a Jirka, který jediný i v téhle zimě šel v kraťasech, si stěžoval na mokro v botách. To už zbýval necelý kilometr na Sušinu, nejvyšší bod na dnešní trase s pěknými 1321 m. V těchto výškách se držela nepropustná mlha a navíc občas spadlo i pár kapek. V 10:15 jsme konečně dobyli vrchol. Pavel s Chlůďou poté nakoukli do vrcholové knihy a zároveň zapsali naší návštěvu doplněnou razítkem spolku FotoApalucha. Vrch Černá kupa byl odtud vzdálen pouhých 800 m vzdušnou čarou, čehož využili všichni, kdo sbírají body do Horobraní. A tak Petr, Zbyněk a Jirka vyrazili na Černou kupu, zatímco Chlůďa se rozhodl pokračovat podle plánu po modré směrem na Podbělku s tím, že ho stejně za chvíli doženeme. Pavel zůstal na Sušině a hlídal Horobraníkům krosny. Z čekání moc velkou radost neměl, jelikož byla zima a on neměl šanci se nijak zahřát. A tak mu Jirka po návratu nabídl alespoň doušek domácí slivovice.

Po velmi promáčené a blátivé cestě jsme se vydali po Chlůďových stopách, a ještě než dorazil na Podbělku, jsme ho skutečně dohnali. Jak jsme museli obcházet rozbahněné úseky (někdy dost hluboko do lesa), měli jsme možnost obdivovat linii řopíků, která se táhne po hřebeni od Podbělky na Sušinu. Za rozcestím na Podbělce jsme konečně začali klesat. Cestou jsme potkávali opět skupinky turistů a turistek, čehož někteří využívali k focení do tématu č. 9. Na dalším rozcestí, Pod Babuší, se s námi telefonicky spojil Tomáš a oznámil, že na nás čeká v moc příjemné pizzerii Terezka. Petr se Zbyňkem si trasu okořenili ještě dalším výšlapem na vrch Slamník, Jirka se zdržel focením potůčku Malé Moravy a Pavel s Honzou pokračovali po modré. Skupina se opět spojila u lanovky Sněžník, kam už zasahuje známý areál Dolní Moravy včetně Stezky v oblacích a dalších atrakcí. Jak jsme se spojili, hned jsme se zase rozdělili, neboť pouze Jirka s Pavlem se rozhodli celý sestup absolvovat po svých. Zbytek se svezl lanovkou a ušetřil si tak dobrý kilometr a půl.

Dole v areálu byl čilý ruch, my však neměli čas prozkoumávat lákadla a atrakce a pospíchali za Tomášem. Do Horní Moravy to byly už necelé 2 km po silnici. Těsně před jednou hodinou jsme konečně všichni dorazili do Pizzerie Terezka (jako poslední duo Pavel - Jirka), kde na nás čekal Tomáš. Měl velikou radost, že nás vidí, neboť zde seděl už od počátku otvírací doby. Během té doby ochutnal menu i několik pivních speciálů a je jasné, že samotného ho to tolik nebavilo. Usadili jsme se u něj a objednali si z lákavě vypadajícího menu. To byl náš poslední oběd na letošní expedici. Poté jsme se už jen přesunuli na parkoviště, kde stála naše dodávka, naložili bagáž, převlékli se do pohodlnějšího a vyrazili směr Teplice. Za volant se na zpáteční cestu usadil Jirka a ostatní mohli konečně odpočívat, protože i poslední den nám dal zabrat.

Cesta probíhala bez problémů, profrčeli jsme přes Králíky, Žamberk (kde byla krátká zastávka na benzínce) i Vamberk a z Hradce už pohodlně po dálnici D11 směrem na Prahu. Cestou jsme probírali naše zážitky i nejrůznější témata. Do poměrně ostré debaty se pustil Tomáš s Honzou, když diskutovali o kvalitě léků. Jinak se cestou nic výjimečného nedělo a my tak po páté hodině vystupovali v Bystřanech. Zde byla letošní expedice oficiálně zakončena.

Čtyři dny neuvěřitelně rychle utekly. A i když nám počasí tentokrát nepřálo a Tomáš utrpěl i menší zdravotní újmu (doufáme, že jeho kotník bude co nejdříve v pořádku), jako vždy jsme si naší Apaluchu užili a máme opět plno zážitků. Jen škoda, že jsme si moc neužili výhledů, ale počasí je zkrátka nevyzpytatelné, na horách obzvlášť. Statečně jsme se poprali s podmínkami, které nám tyhle krásné hory připravily a opět poznali další kout naší země. Nechme se překvapit, jakou lokalitu si zvolíme příště.