Čtvrtek 16. 6. 2022

První na nohou byl tradičně Petr, který vstává zhruba o 2 hodiny dřív než zbytek a tak měl dost času připravit pro ostatní snídani, respektive čaj a k tomu bábovku od manželky. Cca v 7:30 jsme se všichni sešli v kuchyňce a společně posnídali. Někteří pak do sebe po snídani ještě naládovali dávku léků. No... Nějak stárneme :) Nemluvě o dalších zdravotních problémech - Tomášův kotník, Zbyňkův meniskus a Jirkovy vazy. Venku panovalo krásné slunečně počasí a tak jsme sbalili jen fotoaparáty a vyrazili vstříc prvním kilometrům. Na dnešní trase byl dostatek občerstvovacích stanovišť a nebylo tak nutné nosit nějaké zásoby jídla a pití.

Přesně v 8:32 jsme vyrazili z Kladské po zelené turistické značce směr Králův kámen. Po 2 kilometrech jsme uhnuli na žlutou a hned zas na modrou a mírným klesáním pokračovali lesem do Mariánských lázní. Už za první odbočkou se odpojil Zbyněk s Petrem, kteří potřebovali odmáčknout nedaleké Horobraní a zbytek skupiny pak dohnali až po dalších 2 km. Cesta tzv. Smetanovou alejí ubíhala příjemně, jelikož vedla ve stínu vzrostlých smrků. Kolem čtvrt na 11 jsme dorazili na perimetr Mariánských Lázní, k přístřešku vyhlídky Karola. Altánek byl sice hezký a ačkoliv se jedná o vyhlídku, výhled je pouze do stromů. V Martínkově parku si nás všiml postarší pár, který zaujala naše expediční trika tak se s námi dali do řeči. Paní se po chvíli povídání vzdálila a čekala že její muž půjde za ní, ale ten byl evidentně rád za jinou společnost a sáhodlouze vyprávěl. Sám kdysi studoval fotografii a tak mu naše skupina byla sympatická.

Nasměrovali jsme se na centrum a prošli kolem Lesního pramene, kolem fontány a Labutího jezírka až k hlavní novobarokní kolonádě Maxima Gorkého. Ve městě panoval příjemný lázeňský ruch a i zde jsme se tradičně setkali se školní výpravou. U Křížového pramene si Jirka pořídil kelímek, aby mohl ochutnávat místní léčivé prameny. Blížila se jedenáctá hodina a kolem největší atrakce, Zpívající fontány (hrající každou lichou hodinu), se začal dělat hlouček lidí, kteří si nechtěli nechat ujít představení více než 250 trysek s produkcí hudby. Po krátkém kulturním zážitku jsme se přesunuli ke Kolonádě Karolinina a Rudolfova pramene. Petr se posadil na lavičku a snažil se užít si co nejvíce lázeňskou atmosféru, Jirka ochutnával další prameny a zbytek se věnoval focení a obdivování místních památek. Slunce začínalo pálit a my se snažili skrývat ve stínu a dále pokračovali na jih kolem dalších pramenů - Alexandřina, Ferdinandova a Rudolfova. Poté jsme již nadobro opustili Mariánské Lázně a přes Úšovice šlapali po červené do Stanovišě.

Vedro bylo úporné a tak jsme zamířili do restaurace Stanowitz v místním kempu. V nohách jsme měli již 13 kilometrů a bylo nutno uhasit žízeň. Pivo i točená kofola v nás jen zasyčely. Naplánovali jsme si, že oběd si dáme až v Chodové Plané, kde je vyhlášená restaurace Ve skále, patřící místnímu pivovaru Chodovar. Když však Zbyněk googlil, našel nelichotivé recenze a doporučoval spíše místní Beerarium Stará Sladovna - taktéž patřící k místnímu pivovaru. Měli jsme se tedy nač těšit a s takovým cílem se jde hned lépe. V údolí pod námi byl v dálce vidět rybník Regent a Tomáš neustále navhrhoval, abychom cestu pozměnili a spojili s koupáním právě zde. Ostatní se však nechtěli už příliš zdržovat a tak nakonec Tomáš myšlenku opustil.

Pokračovali jsme po červené, bohužel většinou na slunci, přes vesničky Chotěnov a Holubín. Zde se na chvilku odpojil Zbyněk, který si chtěl odskočit na nedaleké Horobraní na vrchol Pastvina. Hodně ho překvapil Petr, který zahlásil, že nejde (údajně kvůli příliš zarostlé louce) a pokračoval s ostatními až do Dolního Kramolína. Zde jsme si udělali krátkou zastávku u kamenného mostu a osvěžili naše unavené nohy v Kosím potoce. Počkali jsme ve stínu vzrostlých lip, než dorazil Zbyněk a mohli se vydat dále po červené. Na konci vesnice přišlo poměrně prudké stoupání na Kamenný vrch (635 m), odkud byly výhledy na vrcholy nedalekého Českého lesa. Nahoře nás trochu vylekal Tomáš, který nedbal hlasů ostatních a pokračoval po neznačené cestě jiným směrem. Červená se zde prudce stáčela a Tomáš věřil více vlastním instinktům, nicméně jeho cesta se cca po půl kilometru s naší opravdu spojila a mohli jsme tedy společně pokračovat klesáním do už nedaleké Chodové Plané.

Asi ve tři čtvrtě na 4 jsme konečně dorazili do centra a zamířili rovnou k místnímu pivovaru. K našemu rozčarování jsme zjistili, že ono vyhlášené Beerarium je ve všední dny zavřené a tak nám nezbylo než vyrazit do restaurace Ve Skále a doufat, že aspoň zde pochodíme. Jedná se originální místo, jehož historie sahá až do 12. století. Jak už název napovídá, prostor restaurace je vytesán hluboko ve skále a samotný vstup je zážitek. Nejprve procházíte dlouhým skalním tunelem, pak podél recepce a další chodbou, než se dostanete do kýžené restaurace. Jelikož se jedná o podzemní prostory, teplota zde byla po dlouhém pobytu na slunci velice příjemná. A nakonec i pivo (přímo z místního ležáckého sklepa) a pozdní oběd byl na jedničku. Uvnitř prastarých sklepů začali Pavel se Zbyňkem a Tomášem spřádat plány, jak se dostat zpátky do Kladské. Jelikož naše hodinky naměřily přes 25 km a původní Petrův plán byl přejezd vlakem do zastávky Lázně Kynžvart a odtud následně dojít cca 6 km, tato varianta nebyla úplně lákavá. Pavel navrhl vystoupit už v Mariánských Lázních, kde bude snadné sehnat taxi a nechat se odvézt zpět. Tomáš i Zbyněk byli pro, Petr s Jirkou trvali na původní variantě. Vyrazili jsme tedy k nádraží, kde jsme měli nastoupit na vlak v 18:09.

Na nádraží jsme došli asi za 10 minut šest, avšak směrem od souběžné cyklostezky a tak bylo nutné přelézt zábradlí a přeběhnout koleje k nástupištím. Během čekání se Jirka s Petrem snažili ostatní přemluvit, aby si to rozmysleli a jeli až do Kynžvartu a že to určitě zvládnou a bude to super. Ostatní však byli názoru, že to po 25 km super nebude a byli neoblomní. Proto ihned po nastoupení do vlaku zakoupili lístek pouze do Mariánských Lázní. Skupina se tedy rozdělila, když Zbyněk, Pavel a Tomáš vytoupili o zastávku dříve. Poté nasedli to taxíka a klidně se nechali odvézt až do Kladské. Cestou se ptali na cestu ze zastávky Kynžvart a taxikář jim pouze potvrdil, že udělali dobře, že cesta je poměrně dlouhá a hlavně do kopce. Jirka s Petrem dojeli až do Kynžvartu a vydali se po silnici na posledních 6 km.

Tomáš po příjezdu na Kladskou odpadl do postele a tvrdil, že se musí trochu odpočinout. To Zbyněk s Pavlem se domluvili, že se zajdou vykoupat do místního rybníka a tak jen odhodili batohy a vydali se po silnici k vodě. Bylo kolem sedmé hodiny a už poměrně nízké slunce krásně osvětlovalo místní přírodu, proto sebou vzali i foťáky a lovili záběry v zákoutích Kladského rybníka. Kolem dokola vede naučná stezka s dřevěným chodníčkem a procházka stojí rozhodně za to. Kde stezka odbíhá od silnice, je místečko s vhodným vstupem do vody a Pavel se pro jistotu ještě dotázal právě odcházejícího pána, zda se zde můžeme koupat. Poté již nic nebránilo hupsnutí do překrásně čisté temně hnědé vody. Za barvu okolních vodních ploch mohou všudypřítomné rašeliny. Zajímavostí je, že voda má značnou kyselost a vytváří tak specifické podmínky pro život. Možná však vyhovuje ovádům a dalšímu otravnému hmyzu, protože v téměř celé oblasti Slavkovského lesa to bylo doslova utrpení. Nicméně koupačka byla skvělá. Po příjemném osvěžení se Pavel se Zbyňkem vrátili na Kladskou, kde už čekal Tomáš na terase hospody U Tetřeva. Kluci tedy přisedli a jelikož byli hladoví, objednali si něco k jídlu a samozřejmě Pilsner Urquell. Poté se dohadovali, zda vůbec, popř. kdy asi dorazí Jirka s Petrem. K jejich překvapení se oba objevili už těsně před osmou hodinou. Jirka ani nevypadal unaveně a oznámil nám, že si jen odloží věci a přijde za námi do hospody. Zato Petr kolem jen proběhl a utrousil, že jde rovnou spát. Po příchodu na pokoj upadl na postel a vytuhl.

Jirka se k nám zanedlouho připojil a u piva jsme poté probírali plány na další den. Variantu s odjezdem busem v 7:10 jsme hromadně zavrhli a naplánovali poněkud klidnější trasu s návštěvou Bečova a odpoledne kratší pochod s návštěvou rozhledny Krudum a koupáním v Komářím rybníce. Počasí slibovalo opět krásný slunečný den a tak bylo třeba si ho užít i jinak než jen polykáním kilometrů. Když hospoda zavřela, přesunuli jsme se na pokoj a jelikož měl Zbyněk svátek, trochu jsme ještě popili, než jsme se přesunuli do našich ložnic.

Pátek 17. 6. 2022

Po druhém probuzení na Kladské byl Jirka velice rozmrzelý a stěžoval si na Tomášovo chrápání, které se prý ještě vystupňovalo. To Zbyněk se tvářil spokojeně a pochvaloval si špunty. Aby si Jirka trochu zlepšil ranní náladu, začal nám pouštět rockové hity z 80. let do bluetooth reproduktoru. Když u ostatních neměly úspěch, zkusil i popovější věci, ale v osmdesátkách zůstal. Petr byl jako obvykle první na nohou a tak na nás v kuchyňce opět čekal uvařený čaj. U snídaně jsme sledovali zpravodajství ČT24 s předpovědí počasí a když jsme se dostatečně nasytili, sbalili jsme batohy a cca v 8:30 Tomášovo autem vyrazili směr Bečov nad Teplou.

Těsně před devátou jsme zaparkovali na velikém parkovišti přímo pod hradem a jelikož slunce už pražilo, snažili jsme se Tomáše navigovat na takové místo, aby naše auto odpoledne stálo ve stínu. Ač kvůli tomu dvakrát přeparkovával, odpoledne byl stín na úplně druhé straně. Vydali jsme se směrem k náměstí 5. května. V městečku se pravidelně koná kovářské sympozium a hodně míst proto zdobí zajímavé kovářské plastiky, některé přímo umělecká díla. Po ránu bylo ve městě ještě poměrně prázdno a tak jsme mohli nerušeně fotit. Když jsme se však přiblížili k zámku, ten už byl v obležení početné skupiny seniorů, kteří se chystali na první prohlídku. Stojí zde hrad i zámek a nejprve se prochází přes nádvoří zámku, kudy se dostanete na výše položený hrad. Vydali jsme se po dřevěném chodníčku, jenž vede kolem dokola a obdivovali se vyhlídkami na Bečov. Poté jsme zamířili do útrob a chtěli si prohlédnout i interiéry, avšak dozvěděli jsme se, že hrad ani zámek není v současné době přístupný a možná je pouze návštěva expozice největšího klenotu - Relikviáře sv. Maura. Jedná se o druhou nejcennější památku v ČR (po korunovačních klenotech), pocházející ze 13. století. Zajímavá expozice se spoustou informací včetně napínavého příběhu záchrany a náročného 12 letého restaurování tohoto skvostu. Po historické vsuvce nás zlákala zámecká kavárna přímo na nádvoří, kde jsme si vychutnali výbornou kávu a ještě lepší domácí dorty od sympatické paní majitelky. Specialitou pak byla mrkvová zmrzlina! Když jsme se při odchodu ptali, kde se dá v Bečově dobře naobědvat, prvotní reakce byla výmluvná, ale byla nám doporučena restaurace Stará pošta.

My měli v plánu obejít Bečov z jihu s návštěvou Šibeničního vrchu a vyhlídky na Zlatém vrchu. Šibeniční vrch nám rozmluvil jeden místní domorodec, který se s námi dal do řeči na náměstí. Tvrdil nám, že popraviště je zarostlé kopřivami, že už nestojí za návštěvu a ať jdeme raději na Homolku (přírodní památka cca 1,5 km od Bečova). Příkrým stoupáním jsme se dostali k silnici na Chodov a následně nejprve na vyhlídku Zlatý vrch. Mimo vysílače zde stojí také Kříž nazvaný "Dotknout se nebe" se zajímavou kovářskou plastikou, na které se podílelo 93 kovářů! Další zastávkou byl Šibeniční vrch, kam jsme se vydali i přes negativní doporučení. Pravdou je, že tam toho není moc k vidění, nicméně i místo s takto temnou historií stojí za návštěvu. Poté jsme se na chvíli odpojili od červené stezky (pod Šibeničním vrchem byla opravdu dost zarostlá) a vydali se kousek po silnici, abychom se na ní opět napojili. Pomalu nám bylo jasné, že původní plán s odpoledním okruhem asi nedopadne, ale myšlenku s koupáním jsme během poledního žáru slunce neopouštěli. Naštěstí vedla cesta převážně lesem a tak jsme byli spalujícím paprskům přeci jen trochu ušetřeni.

Na odbočku na Homolku (nevede tam žádná značená cesta) nás navigoval Pavel, který už jí navštívil. Jedná se kamenný útvar s dobře patrnou odlučností čediče, kterou dobře známe např. z Českého středohoří. Pod vrcholem stojí upravené posezení, kde zůstal Petr s Tomášem. Těm se zdál výstup až na samotný vrchol příliš náročný. Následně jsme se vrátili na červenou a přes Petrovu horu se stáčeli směrem zpět k Bečovu. Klesání k řece Teplé bylo extrémně prudké a bylo nutné dávat velký pozor. Naštěstí se nikdo neskutálel a my se cestou dostali až k okraji místní botanické zahrady. Poté jsme už po rovině došli až ke Staré poště, místu kde jsme se rozhodli poobědvat. Nic výjimečného se zde neudálo a tak jsme po dobrém obědě mohli konečně vyrazit na nějaké to koupání.

Pavel jako místa znalý nám doporučil zajet na nedaleké přírodní koupaliště Pískoviště. Místo leží zhruba na půli cesty mezi Horním Slavkovem a Krásnem a když už jsme byli takhle blízko, Petr trval na zajížďce do Horního Slavkova, kde si chtěl na vlastní oči prohlédnout unikátní ukázku tzv. socialistického realismu místních sídlišť. Mimo této jedinečné architektury stojí za zmínku Tomášova otočka, při které málem spálil spojku. Po krátké okružní jízdě městečkem a za neustávajícího smradu spáleného obložení jsme zamířili na Pískoviště, kde nás čekalo tolik vytoužené koupání. Petr se Zbyňkem a Jirkou z auta přímo vystřelili a usadili se na břehu rybníka, aby po chvíli zjistili, že Pavel s Tomášem se utábořili na protějším břehu ve stínu. Po prvním vykoupání jsme se pak tedy všichni přesunuli na jedno místo a odpočívali u osvěžující vody. Pavel již dopředu avizoval možnost návštěvy malého festivalu Rozhledna 2022, který se koná na nedaleké Rozhledně Krásenský vrch. Jirka s návštěvou nadšeně souhlasil, jelikož tam měla hrát jeho oblíbená skupina Bijouterrier. Rozhodli jsme se rozhlednu nejprve navštívit (festival měl být následující den), jelikož byla od Pískoviště vzdálená jen asi 2 km.

Autem jsme se tedy přesunuli do Krásna a pak už po svých vyrazili do kopce k rozhledně, která patří k nejkrásnějším u nás. Těsně pod rozhlednou právě probíhala stavba pódia a zázemí pro zítřejší koncerty. Pavel s Jirkou byli již rozhodnuti, že se sem vydají a snažili se přemluvit i ostatní. Zbyněk nejprve nezávazně účast také přislíbil, ale tvrdil, že definitivně se rozhodne až další den. Po výstupu na rozhlednu (vstup volný) se naskytne krásný kruhový rozhled po okolní krajině. Za vhodných podmínek je možné dohlédnout např. až na nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec. Po pokochání se krajinou a krátkém odpočinku jsme se vrátili k autu a vyrazili na Kladskou.

Tomáš nás vyložil rovnou u rybníka, kde jsme se opět prvotřídně osvěžili přírodní rašelinovou koupelí. Kolem sedmé jsme se dosyta osvěžení rozhodli, že si konečně obejdeme rybník z druhé strany a vydali se po chodníčku po naučné stezce s několika zastávkami. Místní přírodě se také přezdívá tajga a krajina je zda opravdu překrásná. Kdo miluje klid a přírodu, přijde si zde na své.

Večer nemohla chybět návštěva námi oblíbeného místa, restaurace U Tetřeva, která se specializuje zejména na zvěřinu a je také plná loveckých trofejí. Doporučoval nám jí už předem Kuba, který je vášnivý myslivec. Večer u piva bylo opět nutné zkonzultovat trasu na další den a vzhledem k tomu, že v sobotu mělo být ještě větší teplo, zvolili jsme pouze okruh z Kladské s tím, že odpoledne bude čas opět na koupání popř. návštěvu již zmíněného hudebního festivalu. Jelikož hospoda zavírala i v pátek v 10, opět jsme se přesunuli do apartmánu a v již tradiční večerní sestavě Jirka, Zbyněk, Pavel popíjeli limitovanou edici rumu Don Papa. Kolem půlnoci jsme všichni zalehli.

Sobota 18. 6. 2022

Sobotní vstávání se nijak nelišilo od těch předešlých - opět Jirkovo stížnosti na Tomášovo chrápání. Tentokrát mu přitakal i Zbyněk a potvrdil tuto pro Tomáše neuvěřitelnou zprávu. Prý chrápal tolik, že Zbyňka probudil i přes nasazené špunty. Petr byl znovu první na nohou a netrpělivě čekal, než ostatní vylezou z postelí. V sobotu jsme si přispali a vstali až po 8 hodině. Naše zásoby se už poměrně ztenčily, ale ještě jsme si s nimi dokázali vystačit. U snídaně jsme probírali trasu a k okruhu přidali ještě návštěvu zříceniny hradu Kynžvart. Pavel s Jirkou dále přemlouvali Zbyňka, aby s nimi šel večer na hudební festival, avšak Zbyněk po narůstajícím nátlaku zaujal odmítavý postoj a tvrdil, že se mu kvůli bolestivým puchýřům nikam nechce.

V 9:01 jsme vyrazili po zelené směr Kladská - Hvězda a dále pak kolem vrchu Vlčinec po žluté na Vysoké sedlo. Cesta vedla místy ve stínu, ale už takhle brzy to neuvěřitelně pražilo. Petr se Zbyňkem si opět odskočili na nedaleké Horobraní (U Balvanu), avšak víceméně pohromadě jsme něco před půl 11 dorazili k rozcestí Vysoké sedlo, kde jsme si odpočinuli v dřevěném altánku. Cestu nám zpestřovala hejna otravného hmyzu, která kroužila kolem každého a znepříjemňovala nám doslova každou vteřinu. Tomáš měl na noze dokonce dva krvavé kousance, které mu Zbyněk pohotově vydesinfikoval domácí slivovicí z placatice. Na nejvyšší bod Slavkovského lesa, vrchol Lesný s nadmořskou výškou 983 m, to byl z rozcestí necelý kilometr a tak nám už samotné dobytí nezabralo více než pár minut. Tento vrch se původně jmenoval Špičák, současný název dostal až po válce. Když jsme se přibližovali k vrcholu, z dálky jsme viděli cílovou bránu a pochopili, že se zde bude konat nějaký závod. Zázemí zde teprve vznikalo a jak jsme se dozvěděli, první závodníky tu očekávali až večer. Jednalo se o tzv. ultra "Extreme run 5 hills", který končil právě zde, na vrcholu Lesný. 91 km dlouhý závod s celkovým převýšením přes 2 tisíce metrů v nejzápadnějším výběžku ČR. A jak název napovídá, vede přes 5 vrcholů, z toho jeden v Německu. Nic pro nás, tedy až na Jirku. Ten by si jednou rád něco podobného vyzkoušel, nicméně prý musí ještě chvíli trénovat.

Na vrcholu jsme stihli skupinovku a už jsme klesali zpět po modré opět k rozcestí Vysoké sedlo, odkud nás modrá značka měla zavést až k Zámeckému vrchu. Tam stojí již zmíněná zřícenina hradu Kynžvart (mimochodem trasa závodu). Přesně v poledne jsme se vydrápali na zbytky původně značně rozsáhlého středověkého hradu. Patří mezi nejvýše položené hrady v Česku v nadmořské výšce 824 m. Vedro začalo být neúnosné a každý se snažil zůstávat ve stínu, jak to jen bylo možné. Petr vzdal výstup do nejvyššího paláce a zůstal sedět ve stínu. Zbytek si mezitím důkladně prohlédl zbytky středověké stavby a po krátké pauze jsme se vydali neznačenou zkratkou na modrou trasu směr Uhlířský rybník, potažmo Kladská. Během této cesty se Jirkovi s Pavlem definitivně rozplynula vidina návštěvy večerního festivalu, neboť Zbyňka nepřesvědčila ani reprodukce ukázek hrajících skupin z Jirkova mobilu. Kluci sami ve dvou nakonec jet nechtěli a tak jsme se vytasili s improvizovaným plánem. Po vášnivých debatách jsme se nakonec domluvili na návštěvě přírodní rezervace Smraďoch, jež nám předešlý den doporučila servírka od Tetřeva. Po 12 kilometrech v nohách v tomhle úmorném vedru jsme toho měli tak akorát, a tak jsme se na žádné delší pochody nechystali. Jirka kritizoval morálku skupiny a vyhrožoval nám, že s námi jde naposled.

Zpátky na Kladskou jsme dorazili v půl druhé a měli jsme v plánu zde poobědvat. Jelikož byla sobota, místní restaurace byly oproti předešlým dnům neuvěřitelně zaplněné, ale naštěstí jsme ulovili poslední stůl v restauraci přímo pod naším apartmánem. Dali jsme si zde výbornou kulajdu s preclíkem a k tomu místní pivo značky Chodovar. Po dalších sáhodlouhých debatách jsme upředli následující plán: Tomáš, kterému se ozýval bolavý kotník a dalšího pochodu se rozhodně nechtěl účastnit, navrhl, že pojede na Smraďocha autem. Tentokrát se k němu přidal i Zbyněk, který sice tvrdil, že síly má, ale měl totálně zničené nohy od puchýřů, a přiklonil se k variantě "autem s Tomášem". Petr asi ještě zcela nestrávil první 30 km pochod a byl rozhodnut, že na Smraďocha pojede také autem. Jirka s Pavlem však hodlali zdolat i další trasu po svých, a tak se vydali z Kladské s tím, že posádka autem vyjede v 5, sejdeme se u Smraďocha, kam kluci mezitím dojdou a poté společně autem opět vyrazíme na koupání k rybníku. Nejdříve jsme si ale ještě všichni stihli dát kávu přímo v krásných interiérech Loveckého zámečku. Poté jsme se už rozdělili. Tomáš měl čas věnovat se výuce francouzštiny, Zbyněk si šel fotit makro v okolí apartmánu a Petr odpočíval na pokoji.

Pavel s Jirkou mezitím pochodovali přes tvrziště Kaiserruhe, vrchol Vlčí kámen a konečně kolem pramene Farské kyselky až k PR Smraďoch. V 17:00 vyrazilo trio Tomáš, Zbyněk, Petr autem přes Prameny také ke Smraďochovi, kde jsme se měli všichni znovu sejít. Probublávající jezírko bylo bohužel vyschlé a víc než samotné rašeliniště s vývěrem plynů a nedaleký pramen Farská kyselka nás zde ohromilo neuvěřitelné množství (a velikost) dotěrného hmyzu, zejména pak ovádů. Podobné houfné nálety jsme nikde jinde nezažili a zůstávat v okolí těchto míst bylo prakticky nemožné. Proto jsme zase rychle naskočili do auta a vyrazili k místnímu oblíbenému rybníku.

Petr se koupat nešel a tak jen postával u břehu a lelkoval, zatímco Jirka, Pavel i Zbyněk byly během pár vteřin svlečení a těšili se do osvěžující temné vody. Tomáš si alespoň sundal boty a šel vyzkoušet vodu tzv. po kolena. Mimo nás byla na břehu ještě maminka s malým chlapcem. Ten dováděl ve vodě a dostával od své matky neustálá upozornění. Ona se však do vody odhodlala, až když viděla, že jsme to zvládli i my. Do té doby byla přesvědčená, že je voda příliš studená. Po příjemné koupeli jsme se vrátili na apartmán, Zbyněk s Jirkou ale zůstali u břehu a rozhodli se rybník ještě jednou obejít, jelikož zlatá hodinka byla na spadnutí. Když se Zbyněk vrátil na Kladskou, marně šacoval své kapsy a hledal telefon. Byl přesvědčen, že ho musel ztratit u rybníka, ale pro jistotu se šel ještě podívat do Tomášova auta, jestli nezůstal náhodou tam. Bohužel ani tam nebyl a tak se s Jirkou vydali zpět k rybníku, doufajíce, že telefon najdou. Naštěstí ležel přímo pod dřevěným chodníčkem na místě, kde se koupali.

Na večeři jsme zavítali už tradičně k Tetřevovi a obsadili jsme stůl venku. Zbyněk měl radost ze znovu nalezeného telefonu a nenechal se nijak zvlášť přemlouvat, aby vyzkoušel zvěřinovou specialitu - nadívané křepelky. Zbytek zůstal konzervativně u tradičnějších pokrmů. Později jsme se přesunuli dovnitř a jelikož to byl náš poslední večer zde, zapili jsme to i panáčkem. Vydrželi jsme zase až do doby, kdy personál odjíždí a poté jsme byli nuceni přesunout se na pokoj. Večer u televize tentokrát strávil pouze Pavel s Jirkou, ostatní zalehli.

Neděle 19. 6. 2022

Ani z předešlého večera jsme pořád neměli zcela jasno, kam se zajedeme poslední den podívat. Věděli jsme, že v neděli má být vedro největší a teploty měly atakovat 35° C. Petr vstával opět velmi brzy a než se ostatní probudili, stihl si střihnout zhruba 5 km pochod na vrch Lysina, aby měl další body do Horobraní. Několik variant, jak strávit poslední den, jsme v rukávu měli a jako nejschůdnější se ukázala návštěva Svatošských skal. Ty leží mezi Loktem a Karlovými Vary a při návratu to tedy nebyla nějaká zajížďka. Když jsme posnídali, uklidili pokoje, sbalili věci a naložili auta, šli jsme zaplatit ubytování a poté již vyrazili na cestu.

Zbyněk přisedl k Pavlovi, aby nejel sám a první naší zastávkou měla být nedaleká obec Mnichov. Zde jsou pod kostelem mumie místních měšťanů a francouzských vojáků z 18. století. Jenže kostel není volně přístupný a prohlídku je nutné si předem domluvit. Tak jsme si ho pouze obešli zvenku a vyrazili směr Karlovy Vary. Za zmínku zde ještě stojí nostalgicky rozjímající Tomáš, který si vzpomněl, že zde byl v 70. letech ve škole v přírodě.

Ve tři čtvrtě na 11 jsme dorazili do Karlových Varů a zaparkovali v místní části Doubí, odkud se jevila cesta ke Svatošským skalám jako nejsnazší. Po modré jsme sklesali až k řece a po cca 2 kilometrech došli k malebnému areálu. I když bylo málo vody, Ohře byla plná vodáků. Cesta vedla díkybohu většinou ve stínu, ale i tak panovalo příšerné vedro. Došli jsme až k visuté dřevěné lávce, která překonává řeku Ohři. Vstup na ní je omezen pro max. 6 osob a při přecházení se dokáže pěkně rozvlnět. V nedávné době vznikla nedaleko odsud nová lávka, která má lépe zvládat nápory turistů a cyklistů. Na druhé straně jsme si prohlédli tzv. zkamenělou svatbu (jednotlivé skalní útvary jsou zde pojmenovány po svatebčanech) a Jirka s Pavlem se vydali dobýt jeden z vrcholů. Pavel místo vzhledem k poloze dobře zná a tak přesně věděl, kudy vyrazit. Ostatním se v tom horku už nikam nechtělo a tak se vrátili po lávce a usadili se v restauraci Jan Svatoš. Jelikož bylo už kolem poledního, dali jsme si polévku, kdo neřídil, mohl i pivko. Poslední pivo na letošní expedici, která se nezadržitelně chýlila ke konci. Když jsme se vrátili k autům, rozloučili jsme se s Pavlem a poté se již vyrazili do našich domovů. Tak skončila expedice FotoApalucha 2022 - Slavkovský les.

Letošní expedice se jistě zapíše mezi ty nejpovedenější, protože tentokrát se povedlo opravdu všechno - od pěkného ubytování, přes nádhernou nedotčenou přírodu, spoustu památek a zajímavých míst až po perfektní počasí. Možná dokonce první Apalucha, kdy nám nespadla ani kapka deště? Zkrátka letošní expedici hodnotíme kladně a jediná škoda je, že účast byla slabší. Doufejme, že příště nás pojede více a že jubilejní - neuvěřitelnou dvacátou - expedici si nenechá nikdo ujít! Těšíme se už teď.