Na Pálavě se nám moc líbilo už v roce 2007, a bylo jen otázkou času, kdy na jižní Moravu opět zavítáme, jelikož ve hře byla už několikrát. Šestnáctá expedice Apalucha se tedy uskutečnila právě tady - ve složení stejném jako předešlý rok, kdy s námi nejel pouze Jarda.
Jako základnu jsme tentorkát zvolili věhlasnou vinařskou obec Pavlov, která leží přímo u vodní nádrže Nové Mlýny a pod dohledem nejvyššího vrcholu oblasti, Děvína. Všichni jsme se těšili, ačkoliv několik dní před odjezdem nám Kuba avizoval, že jeho účast je značně nejistá kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Taktéž Petr se potýkal s nachlazením, ale hrozba, že by přišel o hvězdičku, mu nedovolila o neúčasti víc než přemýšlet. Dalším negativním aspektem pár dní před odjezdem byla předpověď počasí. Ač během června panovalo už krásné a slunečné počasí, aktuální předpověď vypadala přímo děsivě - tři dny ze čtyř mělo propršet.
V den našeho odjezdu však na severu Čech svítilo slunce a nikdo si zlé počasí nepřipouštěl. Naopak, všichni se již nemohli dočkat společného odjezdu z Bystřan, který byl naplánován na 17. hodinu. Zbyněk už byl značně nedočkavý, když těsně před pátou konečně dorazil Petr s Jirkou a s Chlůďou. Po chvíli se objevil také Pavel, který však přijel svým vozem a oznámil, že ho odstaví v Praze (aby s námi při cestě zpět nemusel až do Teplic). Jirka opět zařídil pohodlnou dodávku od svého strýce, do řízení se ale úplně nikdo nehrnul. Nakonec se této úlohy dobrovolně ujal Chlůďa, který si v poslední době oblíbil řízení většcíh rodinných vozů. Zbyněk tradičně rozdal expediční trikoty (letos s elegantním límečkem) a postupně jsme doplnili zásoby Březňáku z místní hospůdky Na růžku. Mohlo by vypadat, že odjezdu nic nebránilo, nicméně stále chyběl Tomáš, který nám dal vědět, že nestíhá a dorazí nejdříve za hodinu. Rozhodně jsme nemínili marnit čas a proto jsme vyrazili Tomášovi naproti. Po zvěčnění se před Růžkem jsme tedy konečně vyrazili na cestu.
Cesta do Prahy probíhala komfortně a bez komplikací. V Praze jsme nejprve zajeli na Prosek na hlídané parkoviště, kam nás nasměroval Pavel. Zde svůj zelený Kodiaq odstavil, přehodil si věci k nám a pokračovali jsme společně dále - nabrat Miklíse. To se mělo udát na sjezdu 15 dálnice D1. Miklís už čekal na benzínce, kam jsme dorazili cca v půl 7. Po přátelském pozdravení zavezl svůj vůz schovat do přilehlé obce Všechromy, přesedl k nám do dodávky a my pokračovali dále, abychom se na příštím odpočívadle shledali i s posledním členem - s Kubou. Ani on si Pálavu nechtěl nechat ujít a i když mu nebylo ještě dobře, na Apaluchu s námi vyrazil. Konečně jsme byli kompletní. Bylo nutné nechat si udělat první skupinové foto, čehož se na odpočívadle zhostil polský řidič kamionu. Ke Kubovi do Kodiaqu následně přesedl Pavel (aby zjistil, čí Kodiaq má lepší výbavu) a vyrazili jsme vstříc Pálavě. Cestou jsme sledovali dramaticky se měnící počasí. Temně černé mraky byly chvíli ozářené sluncem a objevila se i duha, ale přibývající déšť v nás nevyvolával dobré pocity.
K Pavlovu se obě posádky přiblížily až těsně před desátou hodinou, za drobného deště. Poté zbývalo najít Dům přátel Pavlova, což byla naše základna. Paní domácí byla informovaná a čekala na nás. Po rychlém rozebrání pokojů a ubytování se jsme zamířili do malé místnosti ve vnitřním traktu objektu, kde stála malá vinotéka. Ochutnali jsme nejprve Pálavu, následovala lahev Ryzlinku Vlašského, ale ani jedna chuť úplně nevyplnila naše očekávání. Během večerního posezení ustal jemný déšť, v dáli však bylo stále vidět blesky. Věřili jsme, že se přes noc vyprší a druhý den bude krásně, i když předpověď tvrdila pořád něco jiného. Po dlouhé a únavné cestě jsme postupně odpadali do našich pokojů.
V půl osmé ráno jsme se postupně sešli v malé místnosti ve dvoře, kde jsme předešlý večer seděli u vína. Tam už na nás čekala snídaně. Paní domácí nám připravila pečivo, máslo a sýr. Po krátké konzultaci trasy jsme se šli připravit na první pochod letošní expedice. Naštěstí nepršelo, ale obloha byla šedá a vypadala nevyzpytatelně.
Jakmile jsme se všichni sešli před penzionem, zpozorovali jsme početnou školní skupinu, která se blížila k nám. Jak bývá na Apaluších výpravách zvykem, nějaká skupina nás vždycky část cesty doprovází. Jen jsme nečekali, že to bude už tak brzy. Vydali jsme se po žluté turistické značce směrem na Klentnici a hned po prvních 200 m jsme se zastavili u malého krámku, kde jsme zakoupili nezbytné občerstvení na dnešní pochod. Jelikož školní skupina měla stejný nápad, využili jsme okamžiku a oslovili jednoho žáka, aby nám udělal naší první skupinovku. Evidentně byl z tohoto úkolu nervózní, neboť byl pod dohledem svých učitelek a těm bylo nejspíš trochu líto, že jsme neoslovili je.
Cesta mírně stoupala a když jsme opouštěli Pavlov, naskýtaly se krásné pohledy na svahy Děvína a místní vinice. Bohužel počasí nebylo fotografování příliš nakloněno a plochá šedá obloha nám kazila radost z překrásných panoramat. Na prvním rozecestí Nad schody jsme měli štěstí, jelikož školní skupina se vydala opačným směrem. My jsme po krátkém ale intenzivním stoupání pokračovali po vrstevnici NS Děvín za neustálého obtěžování přemnoženými komáry. Jak už to bývá, naše skupina se cestou značně roztrhala, avšak dnešní den byl poznamenán ještě několika dalšími rozděleními - nebudeme ale předbíhat.
V nohách jsme měli teprve 4 km a pomalu se blížili do Klentnice. Jelikož bylo dusno, s návrhem na návštěvu místní občerstvovny v podobě hospody neměl nikdo problém. Cestou nás lákaly cedulky s nápisem Café Fara, avšak někteří zařízení s tímto názvem odmítali s tím, že do kavárny na pivo rozhodně nepůjdou. Petr prosazoval obecní hospůdku na protější straně a rozhodl se jít na průzkum. Záhy se však vrátil s oznámením, že je zavřeno. Bylo 11 hodin a my byli už trochu hladoví, proto jsme se tedy nakonec přeci jen rozhodli do Café Fara zavítat. Už při příchodu se nám líbilo, jak byl podnik stylově vyzdoben v citlivě zrekonstruovaném areálu bývalé fary. Zasedli jsme pod slunečníky u věže kostela a začali prozkoumávat místní nabídku. Zjistili jsme, že zde vaří vlastní pivo a vlastně celá nabídka v menu vypadala lákavě. Nedodolali jsme a objednali něco k zakousnutí z místních sepcialit. Mezitím se vyklubalo slunce a my pomalu prozkoumávali i nádherný areál Café Fara. Jak jsme zjistili, podnik získal řadu ocenění a sami musíme potvrdit, že skutečně stojí za návštěvu. A vlastně se nám tu líbilo natolik, že se nám ani nechtělo vstávat. Kuba prohlásil, že jeho zdravotní stav se náhle zhoršil (dobíral ATB) a že tudíž nebude moc pokračovat a že raději zůstane zde, v bezpečí. Chlůďa se hned nabídl, že ho v tom nenechá samotného a že mu bude dělat společnost, než se jeho stav zlepší. My ostatní jsme tedy zaplatili útratu, pokračovali dále po naplánované trase a věřili, že Kuba bude v té nejlepší péči.
Vrátili jsme se na červenou značku a stoupali k Sirotčímu Hrádku. Polední slunce pálilo, ale my měli radost, že můžeme konečně pořizovat fotky Pálavské krajiny s modrou oblohou (polarizační filtry byly jasnou záležitostí). Na Sirotčím hrádku jsme zavzpomínali na rok 2007, avšak skupinovou fotku s hromadným pitstopem jsme nepořídili. Sešli jsme do sedla a opět stoupali na další vrchol trasy - na Stolovou horu. Jelikož se honily mraky, chvíli jsme zde čekali na tzv. dobré světlo, než jsme mohli spokojení pokračovat dále. Při sestupu ze Stolové hory byl v dohledu Mikulov a tak někteří navrhovali trasu zkrátit a vyrazit rovnou do Mikulova, kde bychom se mohli občerstvit. Zbytek trasy už vedl výhradně přírodou a žízeň byla v horkém počasí velká. Tento nápad uvítal Zbyněk, který nutně potřeboval do optiky pro roztok na čočky. Miklís s Pavlem zamířili na Mikulov a skupinka se už téměř trhala. Jirka se však jako vždy snažil skupinu tmelit, a tak pod tíhou argumentů a snad i emocí, nakonec oba změnili směr za zbytkem skupiny.
Když jsme obešli Stolovou horu a doklopýtali do obce Perná, což byla poslední civilizace na dnešní trase, doufali jsme, že na nějakou hospůdku narazíme. To se i stalo, avšak po přiblížení se ke dveřím objektu s nápisem "zavřeno" nám do smíchu nebylo. Když jsme se chystali odejít, oslovil nás slovensky hovořící kolemjdoucí, jestli máme žízeň. Byli jsme trochu zaskočení, nicméně se slovy "chalani, já vám otvorím", jsme ho následovali zadním vchodem do hospůdky, kde jsme se usadili na terásce a mohli uhasit žízeň z odpoledního vedra.
V tomto bodě nás opustil Zbyněk, který se vydal na vlastní pěst do Mikulova pro svůj roztok. Doufal, že přemluví Miklíse, aby se vydal s ním, ten ale na poslední chvíli cukl a zůstal se zbytkem skupiny. Jak nám Zbyněk později sdělil, autobus mu ujel a nezbývalo mu než zkusit "stopa" na frekventované silnici E461. Ostatní pokračovali po naplánované trase.
Poté, co jsme dostatečně doplnili tekutiny, všichni jsme poděkovali za vstřícný přístup a pokračovali jsme podle denního plánu. Nyní jsme museli šlapat cca půl hodinky po silnici, abychom došli k odbočce na modrou turistickou značku, kde jsme se mohli znovu napojit na naučnou stezku Děvín. Trasa po modré vedla mezi vinicemi, a tak naše fotoaparáty rozhodně nezahálely. První zastávkou byla zřícenina kaple Sv. Antonína. Samotná zřícenina moc fotogenická nebyla, zato výhled z nedalekého místa byl majestátní. Nad sluncem prozářenými vinicemi bylo možné vidět i Sirotčí hrádek, který jsme ten den už prozkoumali. Poté jsme se vrátili na modrou značku a pomalu se začali blížit k rozcestí Pod Martinkou, v jehož blízkosti se nachází několik pěkných skalních útvarů. Za zmínku určitě stojí skalní útvar Trůn, který měří přes 40 m a v některých částech roku je i zpřístupněný horolezcům. Při naší návštěvě však tato možnost nebyla, a tak jsme pořídili několik záběrů a pokračovali dále. Po chvilce nás velmi zaujal tzv. Velký špunt, což je velký balvan, který se zřitil ze skály a doslova zašpuntoval dvě sousedící skalní stěny (Obří kámen a Martinku).
Dále se procházelo vyšším lesním porostem a po necelé půlhodince jsme dorazili na rozcestí Nad Soutěskou. Odtud jsme dle plánu měli pokračovat po modré značce. Tato cesta se však zdála vcelku nezajímavá, poněvadž vedla i nadále hustým porostem bez jakéhokoliv výhledu. Plán bylo tedy nutné operativně změnit, a tím znovu došlo k rozdělení výpravy. Zatímco Petr trval na návratu po zelené značce, víceméně po stejné trase, jakou jsme absolvovali dopoledne, zbytek výpravy byl rozhodnutý vystoupat znovu na vrchol hory Děvín. Vzhledem k tomu, že se počasí začalo rychle kazit, rozhodl se zbytek skupiny pro zdolání vrcholu nikoliv po značené turistické cestě, nýbrž nejkratší cestou vzhůru mezi skalisky. Výstup to byl vskutku dramatický. Svah byl opravdu příkrý, když v některých pasážích byly zapotřebí i základní horolezecké dovednosti. Vše znesnadňoval i sílící vítr, který byl předzvěstí bouřky. Na tu jsme se kupodivu i docela těšili, neboť Bouřka na Pálavě byla i jedním z tématů do naší fotosoutěže. Po zdolání hlavního svahu se nám otevřel překrásný výhled na vrchol Děvín s jeho rozmanitou flórou a také na vodní nádrže Nové mlýny. Byl to doslova ráj pro fotografy krajináře. Vše umocňovala dramaticky vyhlížející obloha. I přes opravdu silný vítr jsme tasili své fotoaparáty s širokoúhlými objektivy a doslova se vyžívali při fotografování tohoto skvostného místa. Za malou chvilku se objevily první kapky deště. Ten neustále zesiloval a přidaly se i první blesky. V tu chvíli jsme už všichni hledali, kde se schováme před blížící se bouřkou. Úkryt jsme nakonec našli přímo pod vysílačem na vrcholu hory. Tady jsme čekali asi 20 minut. Poté se obloha začala opět čistit a objevila se i duha. To motivovalo zejména Jirku k dalšímu focení. Vrátil se proto na fotogenické místo pod vrcholem, Pavel zůstal nahoře a Tomáš s Miklísem se již dali na sestup zpět do Pavlova. Když se Jiří dostatečně nabažil pálavské krajiny, vrátil se k vrcholu, kde na něj kupodivu čekal Pavel. Společně se pak také dali na sestup. Směřovali nejprve po zelené a později po červené značce až ke zřícenině hradu Děvičky (Dívčí hrady). Tady se dvojice ještě chvíli zdržela, ale pak už pokračovala po zelené a dále po žluté značce až do Pavlova, kde už na ně čekali ostatní.
Chvíli poté, co jsme dorazili na penzion, se ozval Zbyněk s tím, že právě schází z Děvína (při návratu z Mikulova vystoupil z autobusu v Dolních Věstonicích a absolvoval sólo výstup) a do půl hodiny bude zpět. Všichni jsme si trochu odpočinuli a osprchovali se a chystali se vyrazit na večeři do Pavlova, jelikož se blížila dvacátá hodina. Večer se také ozvala dvojice Kuba - Chlůďa, o kterých jsme půl dne neslyšeli. Kuba tvrdil, že už mu je dobře, ale že se naopak zhoršil stav Chlůďovi. Sám se tomu později divil, když celý den přece pil jen kvalitní víno. Petr tedy neváhal a vyrazil dodávkou pro naše kamarády. Zbytek mezitím vyrazil do centra Pavlova, avšak k našemu zklamání byly už sklípky zavřené a možností, kde se najíst, také nebylo přehršel. Nakonec jsme zamířili do restaurace Bobule. Zde jsme se dobře najedli i napili. Kdo by čekal, že bude Kuba po celodenním popíjení v Café Fara unaven, mýlil by se. Rozjařený s námi strávil v hospůdce i večer. Zbyněk nám prozradil, že během jeho extra výletu do Mikulova objevil restauraci slavného slovenského kuchaře Marcela Ihnačáka a navrhnul proto, že bychom mohli třeba v sobotu zajít na jeho kulinářské umění. Petr byl od začátku proti a říkal, že si radši zajde na klobásu. Ostatní souhlasili a tak udělal rezervaci na sobotní večer.
Na noční život to v Pavlově příliš nevypadalo a tak jsme kolem 10. hodiny byli zpátky na penzionu a seděli na zahrádce s dalšími lahvemi z naší vinotéky. S počtem vypitých lahví samozřejmě vzrůstal hluk, který naše skupinka vytvářela, ale přesto jsme se snažili být ohleduplní vůči ostatním hostům penzionu (nebyli jsme si ale jistí, zda v něm nejsme ubytovaní zcela sami). Kolem půlnoci jsme se konečně odebrali na pokoje a uložili se ke spánku.
Nad Pavlovem
Sirotčí hrádek
Ze Stolové hory
Děvín
Pavlov z Děvína
Na druhý den jsme se probudili do slunečného rána. Scénář byl jinak stejný jako první den, jen tetokráte jsme dostali k snídani naservírované pečivo s džemem. U snídaně jsme potkali mladý pár (jediní hosté společně s námi). Taktně jsme se zeptali, zda jsme večer nebyli příliš hluční, ale dozvěděli jsme se že ne (ač tomu sami nevěříme). Po snídani jsme si opět sbalili věci na dnešní trasu, která vedla Lednicko-valtickým areálem.
Kolem půl 10 jsme už byli na parkovišti u zámku Lednice, kde musel Jirka třikrát přeparkovávat naší dodávku než byli všichni členové spokojeni. V podobných věcech se dokáže vyžívat zejména Petr. I zde nás hned z parkoviště k zámku doprovázely školní skupiny, ale s tím už tak nějak počítáme. Zámecké zahrady byly plné pracovníků starajících se o perfektní vzhled a jak bylo na každém kroku vidět, zámek zapsaný mezi památky UNESCO dostává patřičnou péči. Po krátké procházce v zahradách a návštěvě občerstvení pod skleníkem, jsme se vydali opačným směrem - k nově vybudované kolonádě. Chlůďa s Kubou měli chuť se opět trhnout, respektive dostali chuť na dobrou kávu. Místní kavárna, kterou jsme míjeli, byla však ještě zavřená. I když aktuální čas na rádiem řízených hodinkách ukazoval 10:57 a otevírací doba byla od 11 h, servírky postávajíc u baru s mobily v ruce nás o pár minut dříve dovnitř rozhodně pustit nechtěly. A tak jsme od podniku, kde nemají zájem o hosty, zase odkráčeli.
Pokračovali jsme až k zajímavé stavbě, k vyhlídkové věži Lednická kolonáda. Oč je zajímavější zdola, o to nudnější výhled čekejte shora. Nechybělo zde však několik variací našich skupinovek. Dalším cílem byl Apollonův chrám, kde se skupina rozdělila na dvě části - jedna absolvovala prohlídku chrámu (t. č. v rekonstrukci), druhá se šla koupat do Mlýnského rybníka. Opět jsme se sešli až u občerstvení schovaného za Apollonovým chrámem. Petrovi zde přišla slečna, která hostům plnila jejich gastronomická přání (od tatranek až po párek v rohlíku), natolik sympatická, že se pokoušel Zbyňkovi domluvit rande a posléze i sňatek. Když nepochodil, zkoušel jí následně dohodit Pavla.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali po žluté značce podél břehu Mlýnského rybníka. Cestou jsme byli vystaveni brutálnímu útoku komárů a repelent byl v tomto případě naprosto zbytečný. Svižným tempem jsme během chvilky dorazili k Novému Dvoru. Zde jsme se občerstvili pivem/kofolou a na chvilku se schovali před žhavými paprsky poledního slunce. Poté cesta naštěstí pokračovala opět ve stínu stromů a po červené jsme dále minuli další zajímavé stavby Lednicko-valtického areálu - chrám Tří Grácií, kapli Sv. Huberta a empírový zámeček Rendez-vous. Mimo celkem slušného provozu cyklistů jsme na posledním zmíněném místě opět potkali školní skupinu. Petr se nás snažil přemluvit na prohlídku zámečku, ale nepodařilo se a tak jsme po krátkém zastavení opět pokračovali směrem Valtice.
První hospoda u nádraží ve Valticích byla jasnou zastávkou, ale vzhledem k nabídce jsme se domluvili, že oběd si dáme až v centru a zde jsme si objednali jen aperitiv (pivo a zelenou). Když jsme došli do centra, upoutal nás místní pivovar Feldsberg, kde jsme se rozhodli pozdně poobědvat. Dalším bodem dnešní trasy totiž bylo Valtické podzemí, kam jsme se moc těšili, ale nechtěli jsme jít do sklípku s prázdnými žaludky. Po velice dobrém jídle jsme se vydali kolem zámku do již zmíněného Valtického podzemí. Petr byl celý nedočkavý a neustále nás popoháněl a tak jsme kolem zámku doslova jen proběhli. Venku panovalo horké počasí a vstup do podzemí byl znatelným teplotním šokem. Aklimatizovali jsme se rychle a těšili se na ochutnávku místních vín. Jak jsme záhy po vstupu zjistili, místní systém funguje tak, že zakoupíte tzv. žetony a za ty si pak vybíráte vzorky vín (podle odrůdy rozdělených do dvou cenových kategorií). Celý podzemní areál je kolem dokola průchozí a skládá se z několika místností propojených pěknými chodbami - do některých částí je však vstup pouze pro rezervované skupiny. Také je možné si zde udělat svou vlastní vinotéku, resp. si pronajmout uzamykatelnou kóji a uskladnit zde svá vína dle libosti. V podzemí se nám moc líbilo a ven ze sklípku jsme tedy neodcházeli jen s lepší náladou, ale také s pár lahvemi na památku.
Posledním bodem dnešního pochodu byla kolonáda na Reistně, vzdálená asi 2 km od Valtic, nedaleko rakouských hranic (proto ji v dobách studené války využívala STB jako pozorovatelnu). Na tuto štaci se po svých vydal už jen Zbyněk, Petr a Jirka. Ostatní se cítili po návštěvě sklípku natolik unaveni, že počkali, až pro ně dorazí naše vozy. Jako řidiči se tentokrát dobrovolně přihlásila dvojice Kuba a Miklís, kteří obětovali návštěvu podzemí a vrátili se do Lednice. Kuba chtěl zřejmě projevit vděk za včerejší odvoz z Klentnice. Zbyněk měl trochu obavy, jestli na Reistnu vůbec dorazí, protože Petr s Jirkou už ze sklípku odcházeli v nadstandardní náladě a to ještě vyzbrojeni dvěma lahvemi na cestu. První lahev byla prázdná téměř obratem a za dalších 10 minut už byla otevřená i druhá. Mezitím kolem prosvištěl zbytek výpravy v autech. Zbyněk se proto trhnul od ovíněného dua a spěchal na Reistnu. Nakonec jsme se zde všichni sešli a pořídili krásné záběry při zlaté hodince. Dovnitř, resp. na vyhlídku, jsme se bohužel nepodívali, jelikož objekt byl již zavřený. Pak jsme se rozdělili do přistavených vozů a zamířili směr Pavlov.
Když jsme se vraceli podél vodního díla Nové Mlýny, dostal někdo nápad, že bychom se mohli osvěžit. Ostatním se nápad líbil a tak jsme našli vhodné místečko na břehu a za chvilku už se koupali. Na břehu zůstal jen Petr, prý bude hlídat, aby nám někdo neukradl oblečení. Voda byla příjemná i večer a nebylo to naše poslední koupání na Pálavě.
Rozhodli jsme se vyrazit na víno přímo do Pavlova v naději, že když je pátek, bude to určitě lepší. Sotva pár kroků od našeho ubytování, kousek pod kostelem, jsme zaregistrovali skupinku sedící před sklípkem (s názvem obecní vinotéka) a popíjející víno. Vešli jsme tedy do útrob s nadějí, že i my zde konečně budeme moci posedět. Ihned po vstupu nás však pán za pultem zpražil hláškou, že je za pět 8 - čímž nám chtěl sdělit, že už nám nenalije. Jednu sklenku jsme nakonec vydindali u jeho kolegyně. Poté jsme se na chvíli přesunuli do hospody bar Áčko a po pár pivech zase zpět k nám na penzion. Pak už byl program jednoduchý - víno, kytara, víno, zpěv, víno, doutníky, víno a spát.
Zámek Lednice
V zámecké zahradě
Rendez-vous
Valtické podzemí
Kolonáda na Reistně
Sobota nás přivítala podmračeným ránem. Jako každý den jsme se postupně scházeli ve snídací místnosti, kde na nás tentokrát čekal domácí koláč. Po sladké snídani jsme se šli přichystat na dnešní den - tím měla být nenáročná trasa přes Mikulov a Jirka nám dokonce slíbil i přírodní koupání v bývalém lomu. Plavky proto dnes patřily do povinné výbavy.
V plánu byla ovšem nejprve návštěva Archeoparku Pavlov. Kolem 9 h jsme se nasoukali do dodávky a poodjeli k již zmíněnému muzeu, které bylo jen cca 1,5 km od našeho ubytování. Před poměrně architektonicky odvážně pojatou budovou zapuštěnou do terénu nás přivítal stánek s občerstvením a moderní skulptura mamuta. U stánku jsme se mimojiné dozvěděli, že večer zde bude party a tak někteří byli touto zprávou velice povzbuzeni. Kuba zde orazítkoval kelímky na kávu a udělal tak našemu spolku pěknou reklamu. Nás však nyní čekala prohlídka Archeoparku. Po zhlédnutí zajímavého videa o historii oblasti jsme si samozřejmě prohlédli i zbytek expozice. Místo stojí rozhodně za návštěvu! Ani zde nás neminula školní výprava, proto jsme se relativně brzy všichni opět sešli venku u stánku s občerstvením. Tradičně jsme čekali jen na Jirku, který musí vše nafotit ze všech úhlů.
Řízení dodávky se dnes ujal Zbyněk a do Mikulova dorazil bez problémů, ač polovina posádky si stěžovala, že jede příliš rychle a druhá zase, že jede příliš pomalu. Když měl však zaparkovat, nezdálo se mu místo pro bezpečné stání a tak jsme si udělali nejprve malou orkužní jízdu zákoutími Mikulova. Když jsme konečně zastavili, rozhořela se debata o dnešním obědu. Blížila se jedenáctá hodina a někteří z nás měli již hlad, jiní navrhovali absolvovat výšlap na Svatý kopeček a jídlo pořešit až potom. Po krátké výměně názorů jsme se rozhodli pro první variantu a navštívili hospůdku U svatého Urbana. Zde stojí za zmínku především označení WC. Panáčka či panenku byste zde hledali marně - nade dveřmi mají pěkně tvarované pánske i dámské přirození :)
Po rychlém a dobrém obídku nás čekal výšlap na Svatý kopeček. Na úpatí jsme navštívili Piaristický dům, v jehož sklepě je vinotéka. Zde jsme absolvovali malou degustaci a pak už s kalíšky vyrazili na cestu. Nebe bylo stále zamračené, ale vypadalo to, že se slunce skrz mraky brzy prodere. Po náročném výstupu jsme si užívali zasloužený nádherný výhled na Mikulov a okolí. A nebyli jsme sami, kdo si chtěl vyhlídku užít. Lidí bylo nahoře poměrně dost a tak to byla skvělá příležitost k pořizování snímků do tématu č. 9. Na vrcholu naše skupinka zaujala slečnu pojídající třešně a nakonec se s námi dala do řeči. Po konverzačních nutnostech odkud jsme a co tu děláme, jsme se dozvěděli, že procestovala více než my všichni dohromady. Na památku dostala razítko do svého cestovatelského deníčku.
Po našem zvěčnění na vrcholu jsme pokračovali po turistické značce k Lomu Janičův vrch. Počasí se vylepšilo a sem tam vysvitlo i slunce. Cestou jsme potkali rodinku, která šla evidentně z koupání a tak jsme se ujistili, že jdeme správně. Děda doprovázející rodinku nás ještě informoval, že u vody je blondýna s umělým poprsím. Byla sobota a tak bylo v lomu docela dost lidí. Většina se však jen slunila a když jsme poprvé sáhli do vody, pochopili jsme. V naší skupině však nejsou zbabělci a proto než se ostatní stačili rozkoukat, Jirka, Pavel a Zbyněk už byli svlečení a připravení skočit do studené vody. Tomáš s Miklísem následovali v zápětí a nakonec se do vody osmělil i Kuba, který však zvolil komfortnější cestu pozvolného vstupu. Následovala soutěž, kdo doplave nejdále pod vodou na jedno nadechnutí. Jako nejlepší se ukázal Kuba a jeho výkon byl vskutu úctyhodný (vzorem mu prý býval Mitch Buchannon). Vyhrál i když při plavání pod vodou značně zatočil doleva. Ocenění za nejhezčí šipku však Patří Jirkovi. Po parádně osvěžující koupačce jsme se odebrali do přilehlé hospůdky, která stojí přímo ve vjezdu do lomu, zahnat žízeň pivem. Tedy kromě Jirky, který šel raději prozkoumat lom a lovit nové záběry. Když padla řeč na večerní návštěvu restaurace, začali někteří tvrdit, že se jim do žádného nóbl podniku nechce a nakonec Zbyňkovi potvrdil účast jen Tomáš s Jirkou. Inu - házení perel sviním.
Kolem 3 jsme vyrazili zpátky do Mikulova, konkrétně do nám již známé jeskyně Na Turoldu. V současnosti je už přístupná i část s jezírkem, což bylo hlavní lákadlo. Malým zklamáním bylo, že jsme zde nezastihli průvodkyni Šákru Čechovou, se kterou jsme absolvovali prohlídku před 12 lety. Po dotazu v pokladně jsme zjistili, že zde stále pracuje a že jsme se s ní o den minuli. Na prohlídku nakonec nešli jen Petr, Zbyněk a Kuba. Zatímco jsme čekali na ostatní, kteří šli do jeskyně, prohnala se bouřka s pořádným lijákem. Schovali jsme se v přístřešku se suvenýry a občerstvením a doufali, že skupinu v jeskyni to nevyplaví. Přeci jen na lijáky na Pálavě máme do dneška vzpomínky! Tentokrát se událo vše bez úhony a my po dešti vyrazili zpět do města.
V popředí zájmu byly především židovské památky, konkrétně Mikve - židovská lázeň. Jedná se o rituální lázeň pro ortodoxní Židy, kterou používají při zvláštních příležitostech. Dále jsme prošli židovským hřbitovem a vystoupili na další místní dominantu - Kozí hrádek. Výhled na město a okolí je parádní, ale počasí nebylo moc příjemné. Bylo zataženo a nahoře to i studeně foukalo.
Vrátili jsme se do centra a procházeli malebnými uličkami, kde doslova na každém kroku lákaly stylové vinárničky k degustaci. Stihli jsme ochutnávku i nákup pár lahví pro naše blízké. Poté se naše skupina rozdělila, jelikož část se chystala na večeři do restaurace v boutique hotelu Tanzberg a zbytek "na klobásu". V restauraci u Marcela Ihnačáka jsme si pochutnali, předkrm i hlavní jídlo bylo na jedničku s hvězdičkou, víno taktéž. Lákavě vypadalo i speciální židovské menu, ale to snad příště. Ostatní si prý také náramně pochutnali v nedaleké restauraci.
Po večeři jsme odjeli zpět do Pavlova a chvíli ještě poseděli v penzionu. Zdálky bylo slyšet dunění taneční muziky a my si vzpomněli na party, která se měla konat u Archeoparku. Kolem deváté se tedy část odebrala zapařit, zbytek zůstal na penzionu a odpočíval. Jak jsme se později dozvěděli, party pod širým nebem byla povedená, jen by jí nesměla pokazit večerní bouřka. Ještě před půlnocí byli tedy všichni zpět. Hudbu bylo však i v noci slyšet a hrála až do brzkých ranních hodin.
V Archeoparku
Cestou na Svatý kopeček
Mikulov
Lom Janičův vrch
Mikulovkský zámek
Déšť v noci neustal a i ráno stále drobně pršelo. Na poslední snídani v Pavlově jsme se sešli už kolem půl 8. Pavel pospíchal za rodinou, potřeboval proto vyrazit co nejdříve. Díky počasí jsme se s Pálavou nerozloučili v těch krásných zářivých barvách, na druhou stranu musíme být vděční, jelikož oproti původní předpovědi nám to nakonec vyšlo a vlastně jsme ani pořádně nezmokli.
Cesta pak pokračovala bez problémů i po slavné dálnici D1. Ve Všechromech jsme se zbavili Miklíse, v Praze Pavla a na oběd jsme už byli všichni ve svých domovech.
I když jsme tentokrát nepoznali tolik nových míst jako bývá na našich expedicích zvykem, i tak se nám letošní Apalucha moc líbila a musíme konstatovat, že Pálava má opravdu své kouzlo a mnozí z nás se sem rádi vrací na dovolenou či prodloužený víkend.
Těšíme se na další expedici v roce 2020!