Cože, už po patnácté??? Ano! Je to tak, letošní expedice je v pořadí již patnáctá, ať to zní jakkoliv neuvěřitelně. Na jubilejním ročníku jsme se sešli v pěkném počtu 8 borců, když svou účast už tradičně odmítl pouze Jarda. Přesto věříme, že se ještě polepší a znovu začne jezdit.

Letošní expedice byla opět okořeněná tím, že jsme neměli stálou základnu a vzhledem k veliké rozloze Bílých Karpat a našim skvělým logistickým schopnostem jsme měli naplánované ubytování na několika místech, abychom toho mohli co nejvíce vidět. Značnou část jsme strávili i na Slovensku a dá se říct, že letošní expedice byla nabitá poznáním.

Čtvrtek 14. 6. 2018

Není lehké začít první den, jelikož... však to už znáte. Povinný odjezd z Bystřan s čepováním piva Na Růžku je prostě tradice jako Apalucha sama. Nejinak tomu bylo letos a tak není nutné se zde více pozastavovat, protože tentokrát probělhlo vše naprosto hladce. Zbyněk rozdal opět povedené trikoty, do kterých jsme se ihned navlékli, udělali první skupinovku a mohli vyrazit. Letos jsme měli to štěstí, že se nám (resp. Jirkovi) podařilo zajistit dodávku. Jednalo se o zbrusu nový vůz Ford Turneo Custom, který nabízí maximálně pohodlné cestování. Ve složení Jirka - řidič, Petr - navigátor, Pavel, Zbyněk, Honza a Tomáš jsme se lehce po 17 h vydali z Bystřan směr Praha, potažmo Tvarožná Lhota na samém konci Moravy. Hned po prvních kilometrech panovala ve voze pozitivní nálada způsobená kombinací chladivého moku Březňák a nadcházejícím dobrodružstvím příštích dní. Prvotní plán byl jasný - nabrat Miklíse v Praze, pokusit se spojit s Kubou, který právě vyrážel z Rakovníka po své ose, a pak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat na místo námi zvolené.

Rendez-vous s Miklísem bylo naplánovano v OC Chodov, kam jsme dorazili bez výraznějších problémů, avšak výška dodávky se zdála Jirkovi vyšší než průjezd do garáží a tak jsme si toto monstrózní nákupní centrum nejprve pěkně obkroužili. Nakonec musel Pavel vystoupit a kontrolovat, zda se do garáží vejdeme. O fous, ale vešli. Mezitím ještě stihl Petr inverzní pitstop na travnatém ostrůvku před hlavním vjezdem. Po naložení Miklíse jsme se snažili co nejrychleji opustit Prahu. Telefonická koordinace s Kubou byla na jedničku a tak jsme se několik kilometrů za hlavním městem mohli setkat už v kompletním složení. Aby nebylo Kubovi příliš smutno, nabídl se Honza, že mu v jeho taktéž zánovním automobilu Škoda Kodiaq bude dělat společnost.

Poté naše vozy společně ukrajovaly kilometry úctyhodným způsobem a zejména na okrskách za Brnem jsme si chvílemi připadali jako v akčním filmu. Během cesty vyhrávaly rockové pecky, často tak námi oblíbená kapela AC/DC a nutno říci, že kvalitní reprosoustava ve Fordu zněla skoro jako na koncertě. Kolem 10 h jsme již neomylně parkovali před penzionem Pod Šumárníkem. Restaurace byla ještě otevřená a tak jsme se bleskově ubytovali a vrátili se na terasu, abychom mohli doplnit síly po náročné cestě. Byli jsme hladoví a s povděkem jsme zkoumali gastronomickou nabídku. Místní speciality byly vskutku lákavé. Už jste někdy jedli syrečkovou pizzu? Ne? No, my také až zde a nebyla vůbec špatná. K pohodě prvního večera přispěla i perfektně vychlazená točená Plzeň. Probrali jsme v rychlosti plány na příští dny a jelikož jsme za sebou měli opravdu náročnou cestu přes téměř celou republiku, dlouho jsme nakonec v hospůdce nevydrželi a odpadli do postelí.

Pátek 15. 6. 2018

Ráno byl mezi prvními tradičně na nohou Jirka, který ihned vyrazil prozkoumávat okolí. Zaujalo ho přilehlé přírodní koupaliště a tak se vrátil a přemlouval ostatní, aby se s ním šli vykoupat. Pavel a Tomáš neváhali a silné řeči projevil taktéž Zbyněk, který však zatím ležel v posteli. Neustále opakoval, že se koupat určitě jde, i když nemá plavky. Chlapci se již cachtali ve vodě, když i Zbyněk nakonec dorazil. Teplota vody se pohybovala lehounce nad 20° a slibovala příjemný ranní zážitek. Mimo nás plavalo v nádrži i několik kachen. Zbyněk neváhal, odhodil svršky i spodky a zmizel pod hladinou. Nakonec se přišli podívat i náčelníci Chlůďa s Petrem, kteří však neshledali teplotu vhodnou ke koupání. Po krátkém dovádění nazvaném Bílé verlyby (zřejmě bude zachyceno na videu) jsme se vrátili do penzionu a vyrazili se zbytkem výpravy na snídani. Vzhledem k náročnosti první trasy jsme si všichni objednali míchaná vajíčka a řádně posilněni jsme sbalili batohy a vyrazili autem do Nové Lhoty, odkud jsme měli absolvovat první okružní trasu.

V 10:05 jsme již parkovali v centru obce a než jsme se stačili zorientovat a nasměrovat na turistickou značku, letěl Kuba do místního obchůdku, prý pro něco na posilnění. Bylo nám všem jasné, jak se chce posilovat a tak nikoho nepřekvapilo, že se vrátil s lahví v ruce. S lahví rumu. Sortiment alkoholických nápojů prý nebyl příliš pestrý. Po rumovém nakopnutí a prvních skupinovkách jsme tedy již konečně vyrazili na naplánovanou trasu, konkrétně stoupáním po NS Javořinská až k rozcestí Kubíkův vrch. Během výšlapu se nám nabízely první výhledy na krajinu Bílých Karpat. Posléze jsme odbočili na zelenou značku a pokračovali podél státní hranice se Slovenskem Cestou hrdinů SNP. Krátký odpočinek v lesním přístřešku nám Kuba zpestřil nabídkou buchet máčených v rumu. Čekalo nás nejnáročnější stoupání celého dne k hlavnímu bodu trasy. Velká Javořina je se svými 970 m nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a my jí hned první den zdolali, někteří však značně zadýchaní. Počasí nahoře nebylo úplně ideální, foukal vítr a vypadalo to na déšť a tak jsme museli přidávat vrstvy a těšili se na nějakou občerstvovnu. Zjistili jsme, že jediná a nejbližší možnost občerstvení je Holubyho chata na slovenské straně, přičemž budeme muset sestoupat.

Přešli jsme kolem majestátního vysílače a prudkým svahem sešli k oné Holubyho chatě. Jozef Holuby byl významný slovenský botanik a národopisec. Zde jsme, jak již bývá zvykem, potkali školní skupinu, naštěstí však již na odochodu, a tak jsme mohli v klidu využít služeb pohostinnosti našich slovenských sousedů. Chata byla z větší části pěkně zrekonstruovaná a personál i jídlo zaslouží pochvalu. Nemohli jsme samozřejmě neochutnat slovenské halušky, co nás však zaskočilo a pobavilo - točí zde české pivo. Prý je s našimi pivovary lepší domluva :)

Po zaplnění žaludků a krátkém odpočinku jsme vyrazili zpět na vrchol Velké Javořiny, kde jsme se všichni položili do trávy a užívali si klid zdejší krajiny. Jediný hluk tu dělal vítr pohrávající si se stébly trávy, pohodička. Nechtělo se nám ani zvedat, ale stejně jsme nakonec museli a tak jsme se vydali po modré turistické značce směrem na Vápenky. Cesta lesní pěšinou byla poměrně náročná a prudká (rozhodně náročnější než kudy jsme šplhali nahoru), naštěstí jen několik stovek metrů. Poté jsme se již napojili na pohodlnou cestu, která nás zavedla až do obce Vápenky. Nutno podotknout, že Miklís do této doby zatím ani nevytáhl svůj přístroj. S radostí jsme uvítali místní pohostinství a stejně tak radostně jsme byli přivítáni my. Po doplnění tekutin jsme pochodovali po silnici až k Fojtíkovým mlýnům, kde trasa odbočila na panelovou stezku a naskýtala pěkné výhledy na Velkou Javořinu. Mezitím se počasí o dost zlepšilo a my mohli konečně fotit i do našich tématických kategorií, zde například Karpatské louky. Zbývalo posledních pár kilometrů do Nové Lhoty a skupina se cestou značně roztrhala, nicméně kolem sedmé hodiny se všichni dotrousili zpět k našemu autu.

V plánu byla návštěva ještě jednoho zajímavého místa, konkrétně větrného mlýna v Radějově. Zlatá hodinka byla na spadnutí a tak jsme natěšení vyrazili. Areál byl však již uzavřen, ale přesto jsme ho nafotili ze všech stran a úhlů. Zde to chvíli vypadalo, že Miklís vytáhne foťák, ale nakonec si to rozmyslel se shrnutím, že zatím není proč. Cestou zpět do penzionu jsme ještě potřebovali dotankovat a celou tuto akci jsme měli zpestřenou tím, že lokální benzinové pumpy jsou večer zavřené. Nakonec se nám přeci jen podařilo jednu otevřenou najít (sic až u Strážnice) a tak jsme byli zachráněni.

V penzionu a přilehlém areálu bylo o poznání živěji než předchozí den, jelikož začínal víkend a počasí vypadalo nadějně, a tak jsme po krátkém odpočinku a vysprchování opět obsadili stůl na terase místní restaurace, která byla jinak úplně plná. Zakusili jsme další speciality a po dobré večeři nesmělo chybět ani pár půlitrů piva, které zaručí kvalitní spánek.

Sobota 16. 6. 2018

Druhé ráno bylo téměř jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že Zbyněk tentokrát už neváhal a na koupání vyrazil ihned s ostatními. Po osvěžující koupeli jsme se odebrali snídat na prosluněnou terasu. Jelikož jsme se po dnešním pochodu chystali přemístit na Slovensko, sbalili jsme si už ráno věci a naložili je do aut, abychom mohli po návratu hned vyrazit.

Dnes nás čekala relativně pohodlná trasa po místních loukách (NPR Čertoryje), které jsou vyhlášené tím, že jsou pohádkově plné nejrůznějších chráněných druhů rostlin včetně orchidejí (údajně až 20 druhů), pestrobarevných motýlů a dalších hmyzáků. Na loukách se vyskytují desítky solitérních dubů či celé ostrůvky dubových porostů. Tuto trasu naplánoval Petr, o čemž nás neustával během pochodu upozorňovat - jak je pohodlná, jak toho hodně uvidíme a jak bude skvělé počasí. Zkrátka nejlepší. Od rána bylo skutečně krásně, obloha téměř bez mráčku, teplota příjemná lehce přes 20° a opravdu hned po prvním kilometru jsme se doslova ponořili do makro-fotografování všudypřítomných motýlů a kobylek. Trasa nejprve zlehka stoupala loukami, kde byl sem tam strom, jenž skýtal příjemný stín lákající k odpočinku ba lenošení, a tak jsme se na Vojšických loukách pěkně roztrhali a museli se nakonec nahánět telefonicky. Jak jsme zjistili, Jirka byl asi 2 km napřed a měl obavy, kde jsme. Tolik motýlů jako ten den nejspíš nikdo z nás v životě neviděl. Nejen milovníkům tohoto zajímavého hmyzu proto můžeme lokalitu vřele doporučit.

Pokračovali jsme po NS Orchidejová, opustili NPR Čertoryje, klesali a opět stoupali až k rozcestí Bílá studna, které se nalézá na Česko-Slovenské hranici. Bylo k poledni a slunce o sobě dávalo vědět a tak jsme všichni při stoupání k rozcestí vypotili několik litrů tekutin. Bohužel, žádná hospoda či občerstvení nebylo v rozumném dosahu a my museli vystačit s vlastními zásobami. Rozhodovali jsme se, kterou trasou se vydáme zpět do Šumárníku a nakonec padla volba přes Žalostinu a Bukovinu (nejspíš proto, že byla kratší). Naštěstí zde cesta po pár set metrech zamířila do lesa a nás alespoň přestalo spalovat vedro. Po asi kilometru jsme doklopýtali k rozcestníku Žalostina, odkud vedla odbočka ke stejnojmenné rozhledně. Všichni však byli tak unaveni, že se natáhli podél cesty a na rozhlednu nakonec vyrazili jen největší nezmaři - Zbyněk s Jirkou. Jak však po svém návratu k ostatním poznemanali, zas taková pecka to nebyla. Mezitím se objevily mraky a slunce přestalo pálit. Zpět jsme opět všichni pokračovali společně, nejprve lesní pěšinou, která se nakonec proměnila v silnici vedoucí až k naší základně. Bohužel byly poslední kilometry nezáživné a tak ubíhaly pomalu. Neskutečně vyprahlí jsme vzali útokem restauraci penzionu pod Šumárníkem. Dali jsme si jen polévky a rozhodli se, že se pořádně najíme až na Slovensku. Když jsme se občerstvili, naskákali jsme do aut a vyrazili vstříc našemu dalšímu cíli letošní výpravy.

Čekal nás přejezd přes 100 km k našim slovenským sousedům, do obce Vršatské podhradie. Většina z nás cestou poklimbávala a probrali jsme se až v serpentýnách při stoupání do Vršatců. Při pohledu na impozantní horský štít jsme si připadali jako v Alpách. Krátce po 18h jsme zaparkovali před horským hotelem Vršatec s romantickým výhledem na stejnojmenou zříceninu. Mimochodem jsme zjistili, že hotel je plný svatebčanů, kteří zde mají hostinu a večerní zábavu. Počasí slibovalo perfektní zlatou hodinku a při pohledu na okolní krajinu jsme byli natěšení, až vyrazíme do terénu. Po cestě jsme byli unavení a hladoví a tak jsme doufali, že až dojdeme do vesnice, určitě se v nějaké restaruaci najíme. Jirka, Zbyněk a Petr opravdu na nic nečekali a hodili na záda batohy a vyrazili s tím, že se s ostatními telefonicky spojí a že je dojdou. Bohužel v této odlehlé oblasti nebylo ideální pokrytí signálem a možná i částečným nedorozuměním (že na ně nechtějí čekat) se zbylá část rozhodla zůstat v hotelu.

Trojice tedy nejprve cestou odbočila na zříceninu Vršatec, která slibovala parádní výhledy na okolí. Jak se ukázalo, cesta až k samému vrcholu byla náročná a částečně i nebezpečná (kdo nemá rád výšky, neměl by se sem ani přibližovat) a proto Petr zůstal už u spodní hradní věže a neodvažoval se stoupat výš. Na samý vrchol tedy vyškrábal jen Jirka se Zbyňkem. Při finálním výstupu po skále je však značně zbrzdil mladý pár. Ten byl sice už na sestupu z romantické vyhlídky, avšak slečna v žabkách v tomto terénu značně zpomalovala provoz. Po bezpečném sestupu a spojení se s Petrem pokračovali asi kilometr dolů do vesnice v naději dobré večeře. K velkému zklamání však v jediné hospůdce zjistili, že tady nevaří a ž jediné co mají, jsou slané tyčky a sýrové korbáčiky. Název korbáčiky však nebyla s to místní obsluha akceptovat, jelikož se jednalo o nitě (jak jsme byli poučeni, korbáč je spletený, kdežto nit ne). Dali jsme si tedy dvě piva a vyrazili zpět na hotel.

Ostatní členové mezitím nesměle navštívili hotelovou restauraci a začali se pomalu seznamovat se svatebními hosty a navazovat česko-slovenské přátelství. Když se trojice Jirka, Petr a Zbyněk vrátila, panovala už mezi našimi a místními takřka bratrská atmosféra, zapříčiněná především množstvím zkonzumovaného alkoholu. K potěšení vyhládlého Jirky byla obsluha i v pozdních hodinách ochotná mu přinést večeři. Tomáš měl telefonát s Jitkou a tak jsme ho asi hodinu neviděli. Jelikož ti, co byli na hotelu od samého začátku, byli společensky o několik levelů napřed, Petr se rovnou odporoučel na pokoj a Zbyněk doufal, že je ještě dohoní. Protože měl svátek, neváhal a objednal dvě rundy slivovice, avšak brzy zjistil, že zůstávat už opravdu nemá cenu, a tak se i on se odebral do svého pokoje. Co se dělo dál, není zcela jasné, ale všichni se nakonec v nějakém stavu na pokoj dostali :)

Neděle 17. 6. 2018

Už předchozí den se Jirka se Zbyňkem domluvili (nikdo další nebyl ochoten se přidat), že si ráno přivstanou a vyrazí na ranní focení zlaté hodinky opět na vyhlídku, zříceninu Vršatec. Již před 7 hodinou dobyli vrchol, avšak mraky kupící se na východní straně trochu zkazily jejich očekávání. Po krátkém focení se tedy vrátili na hotel, aby posnídali s ostatními.

Vstávání bylo pro některé trochu bolestivé, ale tak to po bujarých večírcích někdy bývá. Pomalu jsme se všichni trousili do hotelové restaurace na raňajky a dávali dohromady střípky z předešlého večera. Samozřejmě došlo i na plán dnešního dne, který naštěstí skýtal poměrně krátkou 7 km trasu (nikdo si však ráno nebral v potaz celkové převýšení).

V půl 11 jsme konečně vyrazili. Nejprve jsme opět minuli zříceninu Vršatec a dále pokračovali do obce Vršatské podhradie. Za zmínku stojí místní hřbitov, který leží na okraji obce. Při pohledech na náhrobky jsme zaznamenali v podstatě jen dvě příjmení. Hned jsme zamířili samozřejmě do hospody - jelikož už jiná na dnešní trasa nebyla. Usadili jsme se na terase a už v těchto dopoledních hodinách zde pobíhal kolem stolů místní štamgast, který evidentně nějakou tu promili v krvi měl. Byl vůči naši skupince velice přátelský (v podstatě si vystačil vyprávět sám se sebou) a neustále nám nabízel domácí slivovici. Po krátkém odpočinku a doplnění tekutin jsme už konečně vyrazili na pochod. Počasí bylo naprosto fantastické a my obdivovali okolní skalnaté vrcholy. Cesta vedla po málo frekventované asfaltce a byla zatím pohodlná. Asi po 2 km však začala prudce klesat a my se jali tušit, že se na okruhu ještě zapotíme. Po chvíli jsme odbočili ze silnice a pokračovali loukami s pořád nádhernými výhledy na okolí. Po dalších pár set metrech se cesta stáčela zpět a vedla do lesa. Jelikož slunce pěkně pálilo, byli jsme rádi, že se konečně schováme do stínu. Profil trasy se však fatálně změnil a dá se říct, že následující kilometry byly pořádným detoxem. Skupinka se roztrhala dle výkonostní kondice a množství zkonzumovaného alkoholu předešlý večer. Nabírali jsme výškové metry po NCH Vršatské bradlá až k rozcestí Chmeľová - odbočka. Zde byli někteří na pokraji kolapsu a proto už dále pokračovali jen sestupem k parkovišti, kde jsme měli zaparkovaná auta. Zbylí, co ještě v sobě našli dostatek sil, vyrazili na další stoupáček, na vrchol Chmeľová (925 m). Poměrně krátký avšak náročný výstup však byl sladkou odměnou, jelikož výhled odtud je opravdu úchvatný. Pokochali jsme se a nakonec jsme všichni sestoupali zpět k autům, kde jsme se rozloučili s Kubou a s Tomášem. Ti se potřebovali vrátit domů a ostatní čekal další přesun, tentokrát do Trenčína.

Zhruba za půl hodinky jsme dorazili do slovenského krajského města s bohatou historií. Nás zajímal především trenčínský hrad, ale nejprve jsme zamířili na náměstí, kde bylo plno lidí. Zahrádky restaurací a kaváren byly obsazené a tak jsme pokukovali, kam bychom zapadli, jelikož jsme měli hlad i žízeň. Někdo objevil průchod lákající do pivovaru s restaurací. Nakoukli jsme tedy dovnitř a byla to jasná volba. Trenčínský pivovar Lanius nabízí několik druhů piv vlastní výroby, která jsme samozřejmě chtěli ochutnat. Po tomto příjemném zážitku jsme se konečně vydali na hrad. Starobylými uličkami plnými romantických kaváren jsme došli ke spodní bráně. Jak jsme zjistili, vstup jen na nádvoří nebyl možný (pouze mezi 17:30 a 18:30) a museli jsme nakonec zakoupit jednu z variant kombinující vstupy do různých částí rozsáhlého hradního komplexu. I tak jsme ale nelitovali, prohlédli jsme si Matoušovu věž, hladomornu, studnu lásky i malé muzeum. Samozřejmostí byl krásný výhled z hradeb z nádovří na celé město a okolí.

Cestou zpět jsme znovu krátce prošli náměstí a snažili se fotit hrad, protože začínalo vykukovat slunce. Odpoledne nás ještě čekal přesun do Zelené Vody, kde jsme měli v kempu strávit naší poslední noc. Cestou jsme si vzpomněli, že nám Tomáš přenechal svoji kameru a že bychom tudíž měli začít něco dokumentovat, čehož se tedy zhostil Zbyněk. Když jsme frčeli po dálnici, zaujala nás silueta hradu Beckov a tak jsme rovnou zamířili do obce a okukovali hrad, zda by se dal v podvečerním slunci nějak pěkně nafotit. Vhodné místo jsme nakonec stejně nenašli. Návštěva hradu však byla v plánu na poslední den a tak jsme se tedy vydali hledat náš kemp. Ubytování jsme měli zajištěné v pěkných mobilních domcích, které měli plné vybavení. Po vyřízení formalit a seznámení se s řádem kempu, jsme byli vpuštěni dovnitř. Jelikož ještě nebyla sezona, byl kemp poloprázdný a byl tam klid. Rozhodli jsme se, jít se osvěžit do přírodního koupaliště, které se nachází přímo v areálu. Voda měla příjemnou teplotu a po krátkém vykoupání jsme samozřejmě potřebovali doplnit tekutiny a také se někde navečeřet. Vydali jsme se do přilehlé restaurace, kde nám k naší nelibosti bylo sděleno, že bohužel nevaří. Servírka nám však doporučila restauraci asi 3 km vzdálenou, zvanou Koliba. Prý se tam dá moc dobře najíst.

Zadali jsme do navigace Kolibu a vyrazili. Restaurace úplně odříznutá od okolní zástavby na samotě byla sice moc pěkná, ale naprosto prázdná. Ani příjezd 6 hladových jinochů nevzbudil zájem obsluhy a suše nás odmítli, že se nevaří. No toto?? Bylo už 7 hodin a my začínali mít strach, že budeme bez večeře. Začali jsme googlit a chlácholili se, že přece v nedalekém Novém Meste nad Váhom musí být spousta restaurací. To sice ano, ale jak jsme zjišťovali už na webu, většina hospod v neděli zavírá už v 8. Netušili jsme, že jiný kraj, až takto jiný mrav. Nakonec Zbyněk našel jakousi pizzerii, která slibovala dobrá hodnocení i otevírací dobu až do 22 h. Neváhali jsme tedy a vydali se na udanou adresu. Měli jsme opravdu radost, že zde se konečně k hostům nechovali, jako by je obtěžovali. Naopak, obsluha zde byla velice milá a taktéž jídlo zaslouží pochvalu. Po dobré večeři jsme odjeli zpět do kempu a stavili se ještě na žejdlík v místní restauraci. Sice už chtěli zavírat, ale když jsme servírce vylíčili, jak jsme dopadli v Kolibě, možná se jí nás zželelo a jedno pivo nám natočila.

Pak už jsme se museli přemístit ke svým chatkám. Na poslední večer konečně Miklís vytáhl kytaru a tak došlo i na zpěv. Ulehli jsme do postelí a těšili se na poslední den, na slovenské hrady - Beckov a Čachtice.

Pondělí 18. 6. 2018

Probudili jsme se do krásného slunečného dne a čekalo nás už poslední dobrodružství letošní povedené expedice. Ráno jsme sbalili věci do auta a vydali se nejprve do Nového Mesta nad Váhom, abychom si koupili něco k snídani. Zamířili jsme do mezinárodního řetězce Lidl a každý si nakoupil, na co měl chuť. Přes pečivo, sýry, salámy, sušenky, až po čokolády, mléko či energetické nápoje.

Pak už jsme vyrazili na již zmíněný Beckov. Prohlídka začínala v půl 10 a my stihli před hradem ještě v klidu dojíst zásoby z Lidlu. Po zakoupení vstupenek jsme vešli hlavní branou na nádvoří a mohli konečně obdivovat majestátnost této národní památky. Hradní komplex je opravdu obrovský a není divu, že kdysi patřil k velmi významným místům. Byli jsme hned na první prohlídce a jelikož nikdo další nedorazil, měli jsme svou vlastní průvodkyni, která byla mimochodem velice milá a bylo znát, že svou práci nebere jen pouze jako práci. Dozvěděli jsme se toho o hradu a historii hodně. Hrad prošel rekonstrukcí a má solidní zázemí (toalety, suvenýry), avšak naší prohlídku narušoval jeden z dělníků, kteří zde pracovali. Jakousi multikárou vozili stavební materiál do objektu a jízdou po velikých kamenech jim občas z korby něco vyskočilo, což neopomíjel vulgárně a hlasitě dávat najevo. Krom této vsuvky jsme si ale prohlídku opravdu užili. Taktéž my jsme zde zanechali odkaz, jelikož paní průvodkyni zajímalo, co že jsme za skupinu, odkud jsme a co tu děláme. Po komentované prohlídce jsme ještě prozkoumali všechna možná zákoutí této monumentální stavby (pozor, jsou zde i draci) a taktéž jsme pak okolo hledali nejvhodnější místa k nafocení hradu, protože Slovenské hrady patří k jednomu z našich letošních fototémat.

Kolem jedenácté jsme odjížděli z Beckova a před námi byla návštěva dalšího zajímavého místa, hradu Čachtice. Tento hrad je známý zejména díky nechvalně proslulé Alžbětě Bathoryové. Zaparkovali jsme pod hradem a vydali se cestou vzhůru. Polední slunce pálilo, ale část cesty naštěstí vedla ve stínu stromů. Hrad byl sice zavřený, ale přesto jsme zastávky zde nelitovali a udělali spoustu pěkných fotek. Hrad byl v nedávných letech rekonstruován (jak jinak než z evropskcýh dotací) a dá se říci zachráněn, i když stavební práce zde stále probíhají. Částečně se dá vylézt na vnější část hradeb a je vidět i do údolí. Při odchodu Zbyněk zpanikařil, že ztratil pouzdro od telefonu a tak chvíli zmateně pobíhal po svahu a snažil se ho nalézt. Petr už samozřejmě pospíchal domů a tak se vydal cestou napřed. Když všichni dorazili k auta a Petr nikde, nezbývalo než mu zavolat. Jak jsme zjistili, odbočil na turistické značce na druhou stranu a štrádoval si to bůhvíkam. Nakonec však cestu zpět našel a my mohli vyrazit vstříc našim domovům.

Byli jsme už opět hladoví a tak jsme plánovali, kde si dáme oběd. Zastavili jsme ve Střážnici, kde jsme objevili sympatickou restauraci se zahrádkou. Hned po jídle jsme vyrazili a někdo si vzpomněl na nedalekou malebnou vesničku, kterou budeme přímo míjet. A když už jsme byli v té vinařské oblasti, museli jsme v Petrově - Plžích, kde se nachází památková rezervace s nádherně malovanými sklípky, aspoň na chviličku zastavit. A když už jsme zastavili, nemohli jsme vynechat ochutnávku a samozřejmě i nějaké to vínko na památku zakoupit. Potom už jsme pokračovali přes Brno a bájnou D1 a doufali, že nás nepostihne nějaký defekt jako minulý rok. Nic podobného se nestalo a tak jsme odpoledne všichni dorazili v pořádku domů.

Co říci na závěr? Máme spoustu krásných zážitků a zajímavostí je, že toto byla snad první Apalucha, kde jsme nezmokli :) Expedici tudíž můžeme prohlásit po všech stránkách za povedenou a nezbývá než se těšit na další rok!