Další Apalucha je za námi a my přinášíme krátké shrnutí turisticko-fotografického vyžití z dalšího koutu naší země. Volba tentokrát padla na Novohradské hory, ne až tolik známé místo. Expedice byla poznamenána několika událostmi, avšak to, co nás letos nejvíce zasáhlo, je ztráta našeho člena a kamaráda, Miklíse. Zbylo nás tedy jen 8...
Do Novohradských hor nás nakonec odjelo 6 a to ve složení: Jirka, Honza, Tomáš, Petr, Zbyněk a Kuba. Jardovi už tradičně zhatily plány pracovní povinnosti a Pavel musel tentokrát také zůstat doma kvůli karanténě.
Novohradské hory byly vybrány docela prozřetelně, jelikož se jedná o místo takzvaně "na konci světa". Rozjíždějící se druhá vlna koronaviru v ČR byla cítit na každém rohu a tak náš penzion Jelení vyhlídka uprostřed hlubokých lesů (do nejbližší vesnice to bylo 3,5 km) byl jako oáza uprostřed téhle divné doby. Doslova zapomenutý kout naší zemičky u hranic s Rakouskem nabízí jedinečnou zachovalou přírodu, která právě díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu zůstala ušetřena mnoha lidských zásahů. Zkrátka, kdo si chce užít nedotčenou přírodu, hluboké lesy a opravdu málo civilizace, jsou pro něj Novohradské hory to pravé.
Ač byl odjezd naplánován na středu 16. září se značným předstihem, několik dní předem se začaly objevovat nepříjemné zprávy. Petr, Zbyněk a nakonec i Tomáš věděli, že ve středu neodjedou. Jirka byl tak zklamaný, že uvažoval zrušit celou výpravu a rozhodně už s ostatními nic neplánovat. Nakonec to ale musel skousnout a parťákem mu zůstal alespoň Chlůďa. A tak ve středu dle původního plánu odjeli jen oni dva. Kuba taktéž přislíbil svůj příjezd až na čtvrtek a letošní expedice tedy začínala trochu zvláštně.
Ani výjezd nepřipomínal standardní expedici, jelikož ta vždy začíná u hospody Na růžku, kde si všichni, vyjma řidičů, načepujeme zlatavý mok na cestu a poté hromadně odjíždíme. Namísto toho vyzvedl Honza Jirku v Háji a odtud již pokračovali směrem na Prahu. Cesta ubíhala rychle a již po 18. hod jsme projížděli Prahou. Bez zastávky jsme pokračovali na jih, abychom již za necelé dvě hodinky minuli ceduli České Budějovice. Cestou se neudálo nic významného ani dramatického, takže zmíníme jen krátkou zastávku v supermarketu Lidl, kde jsme udělali malý nákup potravin a pitiva, poněvadž ubytování nezahrnovalo stravu (od pátku jsme ale měli možnost snídaní i večeří).
Když se setmělo, chybělo nám už jen několik málo kilometrů do cílové destinace. Mezitím už volala paní z penzionu, zda jsme si to nerozmysleli a zda opravdu dorazíme. Potvrdili jsme, že jsme na cestě a že tam budeme coby dup, bohužel ale dorazíme jen dva.
Těsně po deváté hodině večerní jsme dorazili k penzionu Jelení vyhlídka. Pozdravili jsme paní provozní penzionu a hned jsme ji ujistili, že zítra se k nám připojí početnější skupina. Po prohlídce všech pokojů, jelikož od středy byly objednané 3 pokoje, jsme určili spací pořádek a vydali se do restaurace. Kromě paní provozní nikde nikdo, zavřeno. Piva jsme se nedočkali, poněvadž právě vyčistila pivní trubky a odkázala nás navštívit pokojové miniledničky. Tam jsme našli alespoň 2 plechovky Budějovického piva. S večeří se tedy počítat také nedalo, a tak jsme vzali zavděk nakoupenými potravinami z Lidlu. Dole na terase před restaurací jsme seděli sami a divili se, že tu není ani živáčka. V penzionu jsme byli jediní ubytovaní a po chvíli odjela i paní provozní a my zde zůstali úplně sami. Věděli jsme, že Novohradským horám se lidově říká Šumava bez lidí, a tohle nás popravdě trochu překvapilo. Vypili jsme tedy vše, co miniledničky nabízely, a poté jsme se již odebrali do pokojů k odpočinku na následující den.
Ráno nás probudila téměř vymydlená obloha a dost možná i to hrobové ticho, které v penzionu panovalo. Atmosféra tu byla opravdu komorní. Po rychlé snídani z vlastních zásob jsme si prohlédli interiéry (hlavně třetí patro ve věžičce si bohatou výzdobou trofejí nezadá s lecjakým zámkem), a poté se již vydali na trasu prvního výletu. Bohužel jen ve dvou. Venkovní teplota nebyla příliš vysoká a obloha se velice rychle zatáhla, však to tak i bylo v předpovědi. Nasadili jsme batohy a vyrazili vstříc prvnímu pochodu. Naše kroky mířily po červené značce na Jelení vrch. Za zmínku stojí vtipný moment, který jsme zažili jen pár kilometrů od penzionu. U lučního výběhu pro skot jsme si všimli zajímavé tabule, na které bylo napsáno „Pozor! Ve stádě je plemenný býk.“ To Jiřího inspirovalo ke vtipné momentce, kdy Honza, mnohonásobný otec, prochází za touto tabulí.
Vzhledem k tomu, že jedním z fotografických témat pro tento ročník byly i "houby", sešli jsme ze zpevněné cesty a pokračovali dále lesem. Brzy se potvrdilo, že září je ideálním měsícem na houbaření, poněvadž les byl opravdu plný hub, a tak bylo neustále co fotit. Jirkovi to však bylo málo a chtěl jít s dobou. Nainstaloval si tedy do svého mobilu aplikaci na rozpoznávání hub. Ne že by houbám nerozuměl, ale spíše také ze zvědavosti, jak tato apka bude v praxi fungovat. Testování poté probíhalo i další dny výpravy a závěr je takový, že byla úspěšná cca v 50-70% případů. Zajímavostí je, že dost druhů hub aplikace vyhodnotila jako Bedlu.
U Mášovny jsme se dali prudce do kopce a za pár minut již byli na prvním kopci, na Jelením vrchu (956 m.n.m.). Tady na nás čekala celkem hustá mlha, ale kříž s pomníčkem byl stále dobře vidět. V přilehlém altánu jsme našli vrcholovou knihu, a tak nás napadlo napsat zde krátký vzkaz a doplnit ho naším razítkem s logem Fotoapalucha, čehož se znamenitě zhostil Honza, když stačil vydýchat předchozí výšlap. Pak jsme již sešli stejnou cestou z vrcholu a pokračovali dále po zelené značce. Cestou jsme minuli zaniklou obec Ludvické hory a fotili nějaká zátiší a samozřejmě nejrůznější druhy hub.
Naše další kroky směřovaly po naučné stezce Malonty do stejnojmenného městečka, kde jsme doufali, že najdeme nějakou hospůdku a dáme si zasloužený oběd. Jediná hospůdka, kterou jsme zde našli, však měla zavřeno, a tak jsme vzali zavděk místní prodejnou COOP. V přilehlém parku jsme si uspořádali piknik a naplnili naše žaludky.
Cesta zpátky k penzionu již vedla po asfaltové silnici a velice rychle utíkala. Počasí nebylo pro focení zdaleka ideální a tak se ani Jirka tentokrát nikde moc nezdržoval a kilometry přibývaly rychle. Prošli jsme obcí Bělá s přilehlou oborou a nakonec jsme v tento den zdolali pěkných 20 km a již se mohli pomalu těšit na příjezd ostatních členů výpravy.
Jako první dorazil z Rakovníku Kuba. Že přijíždí právě on, jsme věděli ihned, jakmile jsme uslyšeli burácení motoru jeho nového nadupaného stroje značky Kawasaki. Po vřelém přivítání se Kuba ubytoval a připojil se k nám v restauraci, kde tentokrát nebyl problém dostat točené pivo.
To v Teplicích se mezitím už od odpoledne koordinovali zbylí členové Petr, Zbyněk a Tomáš k odjezdu za zbytkem výpravy. Tomáš se nabídl jako řidič a tak postupně naložil svou fotovýbavu, Zbyňka a Petra vyrazili směr Praha - České Budějovice - Kaplice - Janova Ves. Kolem deváté hodiny večerní pak konečně zaparkovali u penzionu Jelení vyhlídka. Nejprve ocenili výběr ubytování, prohlédli si sbírku loveckých trofejí, a pak se připojili k ostatním členům ke stolu v restauraci. U piva jsme společně naplánovali trasu na další den a nechyběl přípitek na našeho zesnulého kamaráda. Trochu překvapivě jsme již po pár pivech začali odpadat únavou a na žádnou velkou party to rozhodně nevypadalo. Kolem 11 se už do ticha Novohradských hor rozléhalo chrápání...
???
???
???
???
???
Čekalo nás probuzení do chladného, ale slunečného rána. Kolem půl 8 byl již slyšet z obou pokojů hluk a bylo jasné, že jsou všichni vzhůru. Po krátkém pozdravení jsme se přesunuli do spodního patra na anglickou snídani, kterou jsme si objednali předchozí večer. Partu trhal jen Kuba (nebo Chlůďa?), který dal přednost sladkému a čekala ho snídaně francouzská. Vydatně nasycení jsme se vrátili na pokoje a dobalili vybavení na celodenní pochod. Čekal nás cca 20 km okruh z Horní Stropnice, kam bylo nutné se přesunout vozmo a poté teprve vyrazit na túru.
V 8:30 vyrazily dvě posádky v kompletním složení letošní expedice směr Malonty, kde jsme provedli nákup zásob, jelikož na trase byla velmi chabá možnost občerstvení. Po rychlém nákupu společně s důchodci v místním Coopu jsme vyrazili do Horní Stropnice. Úzké novohradské silnice jsou plné zatáček a některým tak způsobily obavy o stav zkonzumovaných anglických snídaní. Po nalezení vhodného místa k parkování jsme konečně nasadili batohy, napojili se na červenou turistickou značku a mohli se zplna nadechnout čerstvého novohradského vzduchu. Z turistické značky jsme se ale téměř vzápětí odpojili a první kilometry vedly po asfaltce, která začínala mírně stoupat k osadě Paseky. Ač bylo ráno nebe bez mráčku a svítilo slunce, bylo chladno, ale v podstatě téměř ideální podmínky pro turistiku. Před námi se tyčil masiv Vysoké, jeden z cílů naší cesty a pod ním nepřehlédnutelná místní dominanta - kostel Panny Marie Těšitelky v Dobré Vodě. Kostel je viditelný zdaleka a toto místo se často stává terčem poutníků. Říká se mu také "české Lurdy", jelikož byl vystavěn na místě léčivého pramene. Po mírném stoupání mezi pastvinami, kde se pásli koně a ovce jsme došli až ke Kamenné pyramidě, kde jsme udělali první zastávku. Zajímavě poskládané balvany se rázem staly motivem pro nejrůznější skupinovky.
Po několika dalších minutách pohodové chůze jsme opustili malebnou krajinu pastvin a ocitli se v lese, kde byly houby cítit doslova na každém kroku. Nedalo to ani moc námahy, stačilo se trochu rozhlížet a košík by byl plný Praváků, Křemenáčů či Bedel. Však jsme také potkávali houbaře, kteří si pyšně nesly nacpané koše svými úlovky. Bylo nám až líto tam všechny ty houby nechat jen tak. Shodou náhod jsme narazili na jednoho pána s košíkem, který ho měl zatím spíše poloprázdný. Jak se ukázalo, pán byl velice hovorný a hned se s námi dal řeči. Dozvěděli jsme se, kde jsou po republice nejlepší místa pro houbaření a další zajímavosti z říše mykologie. Přes své znalosti však nechával bez povšimnutí kapitální úlovky, které však neunikly naším zkušeným zrakům a tak jsme mu během toho krátkého hovoru pomohli jeho košík naplnit.
Když jsme vyšli z lesa, ocitli jsme se na křižovatce a chvíli váhali, zda se nevydat po silnici směr Dobrá Voda a zkusit najít nějaké to občerstvení. Nakonec jsme ale vyrazili podle plánu a řekli si, že zatím vystačíme s vlastními zásobami. Další krátké zastavení proběhlo na náměstíčku v Hojné Vodě, odkud byly pěkné výhledy na okolní krajinu. Zde jsme tedy zkonzumovali zásoby z Coopu a dále po červené značce pokračovali opět lesní cestou a nabírali výškové metry. Před sebou jsme měli vrchol Vysoké vysoký 1034 m. Lesy zde byly doslova plné hub, až o ně člověk pomalu zakopával. Pro nás se však tentokrát staly pouze cílem pro naše objektivy, jelikož “V království houbařů” bylo jedním z letošních témat. Během stoupání k vrcholu jsme se rozhodli mírně se odklonit od turistické značky, abychom se podívali na bezejmennou vyhlídku, která dle map nabízela daleké výhledy. Vedla mimo značenou trasu a dalo trochu námahy zorientovat se. Přes obrovské balvany, popadané stromy a další nástrahy jsme nakonec došli až ke skalnatému masivu a nutno říct, že to stálo za to. Před námi se otevřel nádherný severní výhled. Po krátkém focení bylo třeba se napojit zpět na turistickou značku, avšak nečekali jsme, že nás zde čeká taková výzva. Opět balvany, kmeny, zarostlé díry, houští. Podobným terénem jsme se plahočili cca 800 m, než jsme se konečně dostali opět na schůdnou cestu. Pak už jsme pohodlně dosáhli vrcholu Vysoké, kde bylo nutné odkliknout Horobraní. Výhled se tentokrát nekonal, jelikož vrchol je zarostlý lesním porostem a tak jsme se zde ani příliš nezdrželi a pokračovali po červené mírným klesáním až zpět do Hojné Vody. Není už nutné se příliš rozepisovat o tom, že lesy byly opět plné hub a tak než jsme sešli k rozcestí, měl každý na houbové téma dostatek adeptů.
Na rozcestí u malé kapličky došlo k rozdělení skupiny. V nohách jsme měli už téměř 14 km a část se tedy rozhodla pro přímý návrat do Dobré Vody, resp. do Stropnice pro auta s tím, že se později operativně spojíme. Jirka, Zbyněk a Petr se rozhodli, že si cestu okoření ještě dalšími dvěma vrcholy - Kuní horou a Kraví horou (hlavně Petr potřeboval další body do Horobraní). Zbytek se už těšil především na pivo a tak se vydal po silnici do Dobré Vody a pak po červené do Horní Stropnice. A zmíněné trio po zelené na Kuní horu. Vrchol v nadmořské výšce 925 m byl dobyt ve 14:51 a výstup neznačenou (avšak nejkratší) cestou byl opět trochu dobrodružnější. Po brutálně prudkém svahu schůdném spíš tak pro kamzíky nás čekalo i stejně strmé klesání, tentokrát už opět po červené a později zase stoupání k rozhledně na Kraví hoře. Vyhlídková plošina na kovové věži ve výšce 32 m nabízí překrásný kruhový výhled na celé Novohradské hory. Sestup do Dobré Vody po zelené nás dovedl přímo k impozantnímu kostelu Panny Marie Utěšitelky. Ostré stíny pozdního odpoledního slunce vytvářely úžasné kontrasty a tak jsme doslova pobíhali kolem dokola a hledali správný úhel pro ten nejlepší snímek.
Již během sestupu tria Petr, Zbyněk, Jirka jsme se společně domluvili na setkání právě před kostelem. Druhé trio Honza, Tomáš, Kuba tedy vyrazilo auty z Horní Stropnice k opětovnému spojení skupiny. Po celodenním občerstvovacím půstu zde chlapci velmi hbitě objevili Bistro Na Vyhlídce. Chuť na pivo byla již značná a tak jsme se spokojili i s “lahváčem”. Místní nabídka naprosto odpovídala velikosti této malé obce - nakládaný hermelín, párek a klobása. Bohužel hermelín došel, ale byli jsme rádi i za klobásu. Ve stínu věže kostela jsme tedy krátce poseděli, načež dorazil odvoz, tedy konkrétně Chlůďa. Za chvíli jsme zaregistrovali i Tomášův vůz, nicméně kolem nás pouze projel a pokračoval dále po silnici. Až po telefonickém hovoru, kam že se to řítí, jsme se dozvěděli, že si nás nevšiml (a pravděpodobně ani onoho ohromného kostela). Nakonec se vrátil a my mohli vyrazit zpět do našeho penzionu.
Tomášovo Mondeo nicméně dorazilo na ubytování později, jelikož osádka jeho vozu chtěla opět odškrtnout další vrcholy Horobraní. Tomáš byl tak nucen několikrát zastavit a čekat, než si Petr se Zbyňkem (Jiří to po první zastávce už vzdal) odběhnou do lesa “na vrchol”.
Kolem 7 hodiny jsme se sešli v restauraci, dobře povečeřeli i popili, avšak žádná významná akce hodná zápisu do deníčku již tento večer neproběhla. Po dalším 20 km pochodu toho měli všichni takzvaně “plné kecky” a tak jsme byli rádi, že můžeme padnout do postelí. A samozřejmě těšit se na další skvělý den v Novohradských horách!
Masiv Vysoké od Horní Stropnice
Kamenná pyramida
Výhledy cestou na Vysokou
Kaplička u Hojné Vody
Kostel Panny Marie Těšitelky
I na třetí den jsme se probudili do slunného a chladného rána. Dnes nás měla čekat poměrně pohodlná a ve srovnání s předešlými dny i krátká trasa z Nových Hradů do Terezina údolí a zpět. Snídaně byla opět vydatná a počasí slibovalo perfektní podmínky pro turistiku.
Kolem deváté jsme vše potřebné naložili do našich vozů a vydali se do centra Novohradských hor, do samotných Nových Hradů. V 9:41 jsme zaparkovali a naše první kroky vedly nejprve k empírovému zámku z počátku 19. století. Zámek je bohužel veřejnosti nepřístupný, je majetkem Akademie věd ČR, konkrétně Ústavu nanobiologie. Zámek jsme si alespoň obešli a pokračovali do centra, nejdřív na náměstí Republiky, kde někteří potřebovali navštívit místní konzum a poté jsme za příjemných slunečních paprsků zamířili ke gotickému hradu. Hrad z poloviny 13. století má bohatou historii a v současné době nabízí několik zajímavých prohlídkových okruhů. My jsme zvolili I. okruh s klasickou prohlídkou s průvodcem. Zajímavostí mimo jiné bylo, že prostory hradu byly v 60. a 70. letech využívány jako byty.
Po prohlídce a prozkoumání všech zákoutí členitého hradního areálu jsme se vydali po červené značce do Terezina údolí, resp. NPP Terčina údolí. Naučná stezka vedoucí celým údolím kolem dokola je cca 7 km dlouhá a seznámí vás s historií a zajímavostmi tohoto místa. Jméno nese po hraběnce Terezii Buquoiové, která začala v polovině 18. století přetvářet původní bažantnici na rozsáhlý přírodní krajinářský park zvaný „Vallancherie“. Cesta nabízí skutečně příjemnou procházku a jako jedno z mála míst v Novohradských horách bylo plné lidí. Jelikož bylo kolem poledního, chtěli jsme se občerstvit přímo v údolí, v restauraci Tereziiny Lázničky, avšak z důvodu svatby byl areál pro veřejnost uzavřen. Pokračovali jsme tedy až k jedné z největších atrakcí údolí - k umělému vodopádu. Stropnický vodopád je vysoký 13 m a napájen je 720 m dlouhým náhonem. Po krátkém focení jsme šli dále, cesta se stáčela zpět a mírně stoupala až k vrcholu vodopádu a my si ho tak mohli prohlédnout i shora. Po naučné stezce jsme pokračovali až k tvrzi Cuknštejn. Zde na nás dýchl středověk, jelikož zachovalá tvrz zde stojí již od 15. století a v současné době probíhá její rekonstrukce. Zatím je tedy veřejnosti nepřístupná a tak jsme si ji alespoň prohlédli ze všech stran.
Zde se naše skupina opět dělila a opět se trhlo trio Petr, Jirka a Zbyněk, které pokračovalo dále po NS Terčino údolí (mírně delší cesta). Zbytek se vydal zpět po červené. Poté stojí za zmínku už jen Zbyňkův kaskadérský kousek, kdy se pod ním propadla kulatina jednoho z dřevěných mostků. Jirka jen pozoroval, jak Zbyněk kráčící pár kroků před ním najednou mizí (prý to vypadalo, jako by se náhle propadl do pekla). Ač scéna vypadala dost hrůzostrašně, nakonec to dopadlo celkem dobře a bez větších následků, pouze s odřenou holení a naraženým kolenem. Skupina se znovu spojila u výstupu z Terčina údolí a bylo nutné najít místo, kde bychom mohli poobědvat. Restaurace byly touhle dobou plné, nakonec se nám ale podařilo obsadit jeden stůl ve dvoře v Restauraci pod Radnicí, přímo na náměstí Republiky. Po dobrém obědě jsme se vydali zpět k autům a ještě prošli uličky kolem místního kostela. Zde nás zaujaly zaparkované moto tříkolky jako z filmu "Dva nosáči tankují super" a Kuba jakožto nadšený motorkář samozřejmě zabředl do rozhovoru s jejich majiteli. Společné selfie nemohlo chybět.
Ještě před odjezdem z Nových Hradů jsme se společně domluvili, že se skupina opět rozdělí (na už tradiční části). Jirka, Zbyněk a Petr chtěli ještě běhat po kopcích. Petr se Zbyňkem cítili absenci prvního dne a lákaly je samozřejmě nedobyté vrcholy Horobraní a Jirka, ten nemá kopců nikdy dost. Domluvili se tedy s Tomášem, že je odveze k Pohořskému rybníku a oni obejdou přilehlé vrcholy. Zbytek se měl vrátit už do našeho penzionu Jelení vyhlídka a jít lovit záběry divoké zvěře pod dohledem Jakuba, zkušeného myslivce.
Kolem půl 5 tedy Tomáš vyklopil zmíněnou trojici pod Kobylí horou a poté se vrátil k již zmíněnému focení zvěře. V plánu bylo dobytí Myslivny (1040 m), případně dalších vrchů, pokud bude čas. Nejprve však bylo třeba zdolat Kobylí horu, která byla sice mimo trasu, ale za body do Horobraní přece jen stála. A tak jsme nejprve doslova vyběhli na vrch vysoký 955 metrů s částečným výhledem do okolní krajiny. Poté jsme se již mohli vrátit k původnímu plánu. Počasí bylo stálé parádní, jediné, co nás trochu tlačilo, byl čas. V 5 hodin jsme teprve procházeli kolem Pohořského rybníka, zvaného též Jiřická nádrž a věděli, že před sebou máme minimálně 7 km se značným převýšením. Do karet nám nehrálo ani to, že na Myslivnu nevede turistická značka, dokonce z našeho směru vůbec žádná cesta. Bylo nutné trochu improvizovat a s pomocí mobilu koordinovat naší pozici. S přibývajícími výškovými metry ze zvyšoval i sklon svahu a poslední stovky metrů vysokou trávou patřil opět k těm dobrodružnějším.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme těsně pod vrcholem zaslechli hlasy. Vzhledem k tomu, že jsme za celé odpoledne nepotkali ani nohu, bychom v téhle pustině nic podobného nečekali. Čím víc jsme se blížili a hlasy sílily, zdálo se nám, že na vrcholu musí být minimálně školní výprava (ty nás na našich expedicích také pravidelně doprovází). Žádná školní výprava to však nebyla, nýbrž jsme zjistili, že na vrcholu stojí domek, toho času využívaný partou kamarádů slavících jakousi party. Celá akce vypadala značně velkolepě a ihned po seznámení nám bylo nabídnuto, že můžeme samozřejmě zůstat a pokračovat s nimi, že jídla i pití mají dost. Museli jsme odmítnout, i když nabídka to byla lákavá. Neodolali jsme alespoň malému občerstvení v podobě točeného piva ze sudu a pokračovali dále nejprve k malé vyhlídce a poté jsme se dali na sestup východní stranou - tentokrát po pohodlné lesní silnici. Každopádně tohle náhodné setkání s veselou partičkou nás zde hodně překvapilo!
Slunce se již nebezpečně blížilo obzoru a my neustále mírně klesali (ale i stoupali, když jsme cestou navštívili další vrcholy Horobraní - konkrétně Lovčí hřbet 983 m, Štukavčí vrch 932 m a Pastvina 949 m). To už jsme byli velice blízko osadě se zajímavým názvem, Pohoří na Šumavě. Proč má tento název se nám zjistit nepodařilo. Důležitější bylo, že jsme konečně mohli zavolat Tomášovi, aby nás přijel vyzvednout. Slunce právě zapadlo a my ještě stihli pořídit efektní západovky na místních pastvinách. Než jsme prošli celou obec, byla už úplná tma a také teplota značně poklesla. Bylo nutné navléci na sebe vše dostupné a věřit, že Tomáš se přiřítí co nejdříve. Těsně před 8 hodinou jsme konečně zahlédli reflektory automobilu a byli si jistí, že v to nemůže být nikdo jiný než Tomáš. Tak to také bylo a my už značně prochladlí mohli nasednout a nechat se odvézt zpět do našeho penzionu. Jak se záhy ukázalo, Tomáš objevil zkratku, kterou ušetřil dobrých 12 km. Cesta lesní silnicí však byla místy dost rozbitá a vhodná spíš tak pro Land Rover Discovery než Tomášovo nízké Mondeo.
Po návratu na Jelení vyhlídku jsme se osprchovali a pospíchali za ostatními dolů do restaurace, abychom se konečně po další vysoké dávce kilometrů řádně posilnili. Během víkendu přijeli do penzionu noví hosté a tak jsme na večeři tentokrát neseděli sami. V teple útulné restaurace jsme vydrželi sedět asi do 22 hodin, kdy bohužel penzion opouští veškerý personál. Po posledním pivu jsme se tedy ještě před půl 11 odebrali do pokojů k naší poslední noci v Novohradských horách.
Hrad Nové Hrady
Terčino údolí
Umělý vodopád v Terčině údolí
Jiřická nádrž s Jirkou
Od vrchu Pastvina
Čtvrté probuzení bylo opět do slunného rána. Někteří si přivstali a snažili se jít ještě ulovit záběry do chybějících témat, zejména se nabízelo téma Ranní mlhy a rozbřesky. Ráno bylo hodně chladné (naše zaparkovaná auta měla namrzlá okna), ale ani to nás neodradilo a tak jsme asi půl hodiny pobíhali kolem penzionu v ranní rose. Až poté jsme se vydali na poslední společnou snídani, zaplatili útratu, sbalili věci, rozloučili se s milým personálem a vyrazili auty směr Pohoří na Šumavě. Ten název Šumava opravdu nedává smysl?!
Tomáš už jako znalec doporučil jet onou zkratkou, abychom ušetřili čas i kilometry. Tahle cesta lesem měří asi 5 km, místy má výmoly jako po bombardování v Karabachu, šířka není víc než pro jedno auto a denní provoz by šel spočítat na prstech jedné ruky. My zde přesto měli to štěstí, že jsme se s protijedoucím autem potkali. A vzhledem k tomu, že za volantem seděla řidička, nezbylo nám než gentlemansky couvat oběma vozy dobrých 500 m k nejbližšímu místu, kde by bylo možné se vyhnout. Byli jsme si jistí, že potkat další auto už nemůžeme a tak jsme už bez potíží dojeli až do Pohoří na Šumavě. Z původní obce zde prakticky nic nezůstalo a téměř všechny místní domy jsou vystavěné až po roce 2000, nicméně máte pocit, jako by tu stály dávno. Celá obec je citlivě a nádherně upravená, včetně největší dominanty - kostela Panny Marie Dobré rady. V roce 1999, těsně před rekonstrukcí, se věž kostela zřítila. Zůstaly stát jen boční obvodové zdi, které nakonec zůstaly v původním stavu jako memento a opraven byl jen presbytář, z něhož je nyní kaple.
Z parkoviště jsme se nejprve vydali po silnici dolů k Pohořskému rašeliništi, kde se s námi rozloučil Kuba. Odjel sem s námi udělat pár posledních záběrů mobilem (příští rok si prý chce zase koupit zrcadlovku) a pak už se vydal se svojí Kawasaki řezat zatáčky jižních Čech. Už tradičně zde došlo opět k dalšímu roztržení skupiny, jelikož Jirka se Zbyňkem pokračovali dále po meandrech Pohořského potoka, zatímco zbytek se vydal po zelené značce směrem na horu Kamenec. Jirka se Zbyňkem pak byli nuceni nasadit ostřejší tempo, aby výpravu dohonili. To se jim nicméně povedlo velice záhy, když objevili Honzu s Tomášem fotící u potoka (údajně bobry). Petr se trhl a sólo mířil k vrcholu Kamence. Honza s Tomášem prohlásili, že už dále pokračovat nebudou a že se pokochají místní krajinou a budou pomalu pokračovat zpět. Zbyněk i Jirka však byli skálopevně rozhodnuti pokračovat až k vrcholu a tak opět ostřejším tempem vyrazili dále po zelené. Cesta stoupala jen mírně, až zhruba poslední kilometr, kdy už vedla lesem, byla prudší. V tom místě jsme potkali Petra, který se již vracel. V 11:10 dobyl Jirka se Zbyňkem vrchol Kamence, avšak rozhodli se, že se nebudou vracet stejnou cestou, ale že by mohli zpět sejít severní stranou a vzít to ještě přes Střední vrch a získat tak další body do Horobraní. Zatímco zbytek se již vrátil do Pohoří na Šumavě, Zbyněk s Jirkou pokračovali neznačenými cestami a později po cyklostezce 1193 ke Střednímu vrchu. Poté se napojili zpátky na zelenou a vrátili se za zbytkem expedice.
Domluvili jsme se, že ještě společně poobědváme v nedalekém penzionu Baronův Most. Jelikož je to široko daleko jediná hospoda, bylo jasné, že tam bude plno, ale my měli opět štěstí a ulovili poslední volný stůl v zahrádce. Personál nás předem upozorňoval, že budeme čekat minimálně 40 minut, ale ani to nás neodradilo. Během čekání na řízek jsme měli možnost probrat všechny naše zážitky, ale to už byl opravdu poslední bod naší výpravy. Na parkovišti u Baronova Mostu oficiálně skončila 17. expedice FotoApalucha Novohradské hory 2020. Rozloučili jsme se, nasedli do aut a vyrazili vstříc našim domovům. Novohradské hory jsme si užili, trasy byly tak akorát, ubytování téměř pohádkové a počasí skvělé. Co víc si přát? Ať jsou stejně skvělé i další ročníky, které máme před sebou! Apaluše zdar!
Penzion Jelení Vyhlídka
Kostel v Pohoří na Šumavě
Kuba před odjezdem
Meandry Pohořského potoka
Cesta z Kamence na Střední vrch