Máme za sebou další, v pořadí už 21., FotoApaluchu. Možná by stačilo říct už jen Apaluchu, bez předpony foto, protože někteří se letos ani neobtěžovali, brát s sebou foťáky s tvrzením, že mobil fotí stejně lépe. Nu což, to je vývoj. Ale pojďme se věnovat tomu, jak jsme si letošní expedici užili. Na rok 2024 byla jako oblast hodná prozkoumání zvolena Česká Kanada se základnou v Českém Rudolci. Co se týče účasti, patří tato expedice k těm slabším. Bylo nás opět jen 5. Složení bylo následovné: Petr, Jirka, Zbyněk a Tomáš, od pátku se připojil Pavel.

Středa 19. 6. 2024

Vzhledem ke slabé účasti nám k odjezdu letos stačilo jedno běžné osobní auto. Jako řidič se nabídl Tomáš, který avizoval odjezd z práce cca v 16:30 a tudíž nic nebránilo naplánovanému odjezdu v 17 h. Kolem tři čtvrtě na pět Tomáš nabral Zbyňka v Teplicích a poté vyrazili do Bystřan, kde již netrpělivě čekal Petr. Cestou se ještě zastavili na malý nákup v Lidlu. Když začal Petr nakládat svou výbavu do auta v Bystřanech, dorazil i Jirka, kterého čekal náročný logistický úkol - naskládat své věci do téměř již zaplněného zavazadlového prostoru Tomášova auta. Povedlo se a kolem čtvrt na 6 jsme konečně vyrazili směr Česká Kanada. Letos jsme mimořádně vynechali návštěvu restauračního zařízení "Na růžku" v Bystřanech.

Když jsme odjížděli, na severu Čech pršelo, ale s přibližováním se k jihu bylo lépe a lépe a někde za Benešovem už dokonce svítilo slunce. To nám samozřejmě vylepšilo náladu. Cesta ubíhala rychle a jelikož jsme cestou nestavěli, ukazovala se 8 hodina jako čas příjezdu stále reálnější. Po odjezdu navigace hlásila příjezd kolem půl 9, ale Tomáš se snažil, abychom byli na místě opravdu co nejdříve, protože v instrukcích k ubytování stálo, že ubytovat se je možné do 20:00. Petr pro jistotu chvíli před osmou ještě telefonicky oznámil, že již brzy dorazíme.

Jak s námi Tomáš řezal jihočeské zatáčky, zahlásil Zbyněk, že až zastavíme, hned po vystoupení z auta políbí zemi. A tak se i stalo a asi 10 minut po osmé jsme už skutečně stáli v penzionu Malá Hluboká a přebírali klíče od pokojů. Součástí penzionu je místní pivovar Grasel. Hned poté, co jsme nanosili bagáž do pokoje (letos jsme měli dvoupokojový apartmán), jsme se vrátili na terásku, abychom probrali plány na další den a samozřejmě abychom ochutnali pivní speciály. Dlouho jsme tam však nevydrželi a kolem 11 už jsme se chystali uložit ke spánku.

Čtvrtek 20. 6. 2024

Tentokrát jsme měli ubytování včetně snídaní, které se podávaly od 8 a tudíž jsme nemuseli nijak brzo vstávat. Během snídaně nám Jirka detailně představil naší dnešní trasu, která měla délku zhruba 20 km. Trasa byla vybrána zejména proto, že teploty pro dnešní den neměly být až tak vysoké.

Po rychlém sbalení nejnutnějších věcí jsme chvilku po deváté byli připraveni vyrazit. Nejprve jsme se museli trochu zorientovat a nabrat ten správný směr po červené značce. Jirka vyrazil dost nepřipravený a proto si hned během prvních metrů odskočil do místní vietnamské večerky pro nějaké pití a tatranku. Pak už ale nic nebránilo tomu, abychom nasadili pochodové tempo, minuli Rudolecký rybník a vzápětí se napojili na naučnou Graselovu stezku. Když jsme definitivně opustili Český Rudolec, pokračovali jsme nejprve po úzké silnici a poté stezka uhnula do té pravé Českokanadské přírody.

Po pár krocích na okraji lesa se Petr začal pídit po tom, zda rostou houby, jelikož počasí posledních dní bylo pro růst hub přímo ideální. Jak se záhy ukázalo, rostly. Tu byl křemenáč, tu kozák, tam hřib. Pokračovali jsme po stezce, která byla místy značně zarostlá a někde byla tráva tak vysoká, že nám doslova koukaly jen hlavy. Chvílemi nebylo vůbec zřejmé, kudy máme jít, nicméně naše letité navigační zkušenosti nás neomylně dovedly až k silnici do Horního Radíkova. Než jsme však vkročili na silnici, upoutaly nás všudypřítomné cedulky "No go area" s informací o zákazu vstupu a nebezpečí kvůli probíhající rallye. Chyběl však údaj o čase či datu a tak jsme s trochou opatrnosti, doufajíc, že nás zde žádný závodník nesmete, pokračovali dále. V malebné vesničce Horní Radíkov jsme místní domorodkyni pozdravili, pochválili jí upravený dům a poté se zeptali na onen závod. Dozvěděli jsme se, že se pojede až v sobotu a že nám zde tudíž nic nehrozí. Později jsme na sloupu objevili plakát, kde konečně byly i informace o trase a časech jednotlivých rychlostních zkoušek. Zjistili jsme, že jedna RZ se jede dokonce i přímo přes Český Rudolec a tak jsme přemýšleli, zda bychom se nezašli také podívat, když bude čas.

Nebe bylo šedé a ploché, což je pro krajinářského fotografa noční můra a tak jsme zatím mnoho fotek na svých kartách neměli. Předpověď však hlásila, že během odpoledne by mohlo být trochu líp. Z Horního Radíkova jsme pokračovali mezi pastvinami mírným stoupáním k již nedaleké rozhledně U Jakuba, jednomu z hlavních bodů naší trasy. Zde stojí za zmínku debata s Tomášem o jeho tepové frekvenci. Tomášovy chytré hodinky mu ukazovaly tep 75, přičemž Tomáš nám tvrdil, že má takový tep téměř pořád a že za to mohou léky, které bere. Ač během tohoto stoupání měli tep všichni přes 100 (včetně trénovaného Jirky), Tomáš měl pořád 75, až jsme pojali podezření o kvalitě jeho hodinek. Nakonec si je prohodil s Petrem a zjistil, že tep 75 opravdu nemá. Nejdříve tomu nechtěl uvěřit, nakonec ale musel uznat, že tak dobrou kondici nemá. Graselova stezka se zde stáčela na jih kolem Filipových kamenů, my jsme však pokračovali po lesní cestě, abychom se po pár set metrech napojili na jinou naučnou stezku - NS na Ďáblovu prdel. No nezní to báječně?

Krátké stoupání nás dovedlo k již zmiňované rozhledně, která stojí na vrcholu Havlovy hory, v nadmořské výšce 680 m. Byli jsme překvapení zázemím, které je zde vybudováno, zejména pak bylo myšleno na rodiny s dětmi. Kromě malého občerstvení a toalet zde můžete také vyzkoušet naučný lesopark, dětské hřiště, bludiště, bikepark a samozřejmě 33 m vysokou dřevěnou věž s nádherným výhledem. Na to, že cestou jsme nepotkali ani nohu, zde bylo poměrně dost lidí. Zakoupili jsme lístky na rozhlednu, pouze Petr zůstal dole a hlídal bagáž. Po zdolání 180 schodů jsme se mohli kochat dalekými výhledy po okolní krajině. Nahoře poměrně dost foukalo, udělali jsme rychlou skupinovku a sešli zpět dolů. V bistru jsme si dali něco k pití a Zbyněk dostal chuť na párek v rohlíku, nicméně u obsluhy zjistil, že párek bude nejdříve za 10 minut. Zbyněk byl touto informací zaskočen a vrátil se ke zbytku skupiny odpočívající u dřevěného stolu. Mezitím k rozhledně dorazilo několik školních skupin a doslova bistro oblehly, což bylo jasným signálem zvednout kotvy a pokračovat dále.

Dalším bodem naší trasy byly kaskády rybníků, kde se nám moc líbilo. Mezitím se trochu vylepšilo i počasí a konečně začala být vidět modrá obloha a sem tam vykouklo i sluníčko. Po krátké zastávce a odpočinku jsme pozorovali ryby. Některé byly přímo trofejní! Poté nás čekalo prudší stoupání lesem k vyhlášenému skalnímu útvaru Ďáblova prdel. U této kuriozity jsme samozřejmě pořídili několik skupinovek a pak se už vydali po neznačené cestě do osady Zvůle. Tou dobou již slunce na obloze nemělo téměř překážky a polední žár o sobě dával vědět. Naštěstí cesta vedla lesem a za necelou půlhodinku už jsme pochodovali kolem pláže u rybníka Zvůle. Z východní strany je autokemp, na západní pak chatky, kde měl Jirka právě syna na ŠVP. Nicméně, touto dobou zrovna na výletě. U chatek byl také kiosek, kde jsme se hodlali konečně trochu občerstvit a odpočinout si.

Objednali jsme něco na zahnání hladu a žízně a pozorovali ruch u vydávací okénka. Po zhruba 40 minutách jsme se opět vydali na cestu, která se již stáčela zpět k Českému Rudolci. Po červené jsme nejprve úplně obešli rybník Zvůle a poté lesem pokračovali kolem menších rybníků Aladár a Šándor až do obce Terezín. Zde byly na každém kroku opět cedulky s nápisy "No go area" a poprvé jsme také viděli vozy závodníků, kteří si zde projížděli trasu a připravovali itinerář. Kousek za Terezínem trasa po červené uhýbala do lesa, ale Zbyněk přišel s návrhem, abychom pokračovali po silnici až do Nového Světa a přes vrchol Skalka, aby mohl získat další vrchol v Horobraní. Bohužel na dnešní trase měl jen Havlovu horu a jeden vrchol se mu zdál málo. Zbytek skupiny byl nicméně proti (včetně Petra) a tak zde došlo k rozdělení skupiny.

Zatímco jsme pokračovali po červené příjemnou lesní cestou, Zbyněk si to paralelně namířil na Skalku. Obě trasy byly přibližně stejně dlouhé a tak došlo k tomu, že jsme se na rozcestí před Radíkovem sešli přesně doslova na sekundu! Společně jsme prošli Radíkov, kde jsme obdivovali upravené domy a chalupy, místní pilu a poté opět zamířili lesní cestou k Českému Rudolci, který byl odsud již pouhé 2 km. Minuli jsme několik studánek a podél Radíkovského potoka se vrátili do Českého Rudolce. Zde stojí za zmínku Tomáš, který byl i po 20 km evidentně plný sil a na posledním kilometru si dal dobrý 300 m poklus.

Po příchodu na pokoj následoval povinný odpočinek a jelikož se nám velice líbilo u rybníka Zvůle, domluvili jsme se, že tam vrátíme autem a příjemně se osvěžíme večerním koupáním. Zbyněk se rozhodl zůstat už v penzionu, jelikož se necítil dobře a Petr sice odjel, ale řekl, že koupat se nebude a půjde hledat houby, kterých jsou tam jistě plné lesy. Voda byla parádní, po náročném dni osvěžující. A zatímco Tomáš s Jirkou dováděli ve vodě, Petr bloumal v okolních lesích a snažil se hledat houby, nic ale tentokrát nenašel. Kolem osmé jsme se vydali zpět. Ale už bez Jirky, neboť mu dnešních ušlých 20 km bylo málo a rozhodl se dát si ještě večerní běh. Do Českého Rudolce to bylo nějakých 10 km, takže taková ideální tréninková vzdálenost.

Když kolem 9 Jirka doběhl zpátky, šli jsme společně dolů do restaurace na večeři a na nějaký ten pivní speciál. Dlouho jsme ale v hospodě sedět nevydrželi a kolem 11 se šlo opět spát.

Pátek 21. 6. 2024

Druhý den jsme vstávali kolem půl 8, abychom byli co nejdříve na snídani a co nejdříve vyraziili na trasu, protože počasí pro tento den slibovalo opravdový pařák. V 8 jsme tedy už seděli v restauraci u snídaně a Tomáš dokonce zařídil míchaná vajíčka, abychom byli na pochod řádně posilněni.

Když jsme v 8:30 vyráželi, venku už opravdu panovalo slušné vedro. Na odpoledne předpověď slibovala i přes 30°C a nás čekalo cca 18 km. Dnešní trasa vedla do Slavonic, malebného historického městečka u hranic s Rakouskem. Přesun zpět jsme původně plánovali autobusem či vlakem, ale jak jsme posléze zjistili, spojení bylo mimořádně špatné. Proto jsme vymysleli geniální plán, a sice to, že nás ve Slavonicích nabere Pavel, který se měl odpoledne vrátit ze služební cesty. A jelikož přilétal do Vídně, neměl to do Slavonic až tak moc daleko. K našemu shledání se samozřejmě ještě vrátíme.

Naše první kilometry vedly polní cestou po Graselově stezce, odkud byl pěkný výhled na kapli Sv. Kříže a mohli jsme tedy pořídit nějakou tu fotku. Později se cesta schovala do lesa a zavedla nás nejdříve na psí hřbitov, poté jsme minuli Francouzský kámen a došli až k Doubkovu mlýnu. Bohužel byla tato historická památka s funkční vodní pilou zrovna uzavřena a tak jsme si jí mohli prohlédnout jen zvenčí. Chvíli jsme zde poseděli na lavičce u přilehlého rybníka, zatímco se Zbyněk snažil fotit poletující vážky.

Cesta vedla dále lesem, což bylo v tomto horkém počasí příjemné. Lesy byly navíc plné hub a Petr nemohl zůstat v klidu. Neodolal a začal výstavní kousky sbírat, přičemž si neodpustil hlášky typu: "Koukej na toho křemenáče, ten je!". Přidal se k němu i Jirka, který je také vášnivým houbařem a tak šli Zbyněk s Tomášem trochu osamoceni napřed. To bylo předzvěstí rozdrobení skupiny. Zbyněk byl rozhodnut se na chvíli trhnout, aby zdolal další vrchol do Horobraní. Tento vrchol byl však lehce mimo trasu a tak utekl i Tomášovi. Naneštěstí byl Jirka jakožto hlavní navigátor vzadu, stalo se tedy, že Tomáš přehlédl prudkou odbočku a pokračoval k silnici místo ke Stoječínskému rybníku. Jirka nakonec Tomáše dohnal a vrátili se zpět na Graselovu stezku, zatímco Petr se už vracet nechtěl a pokračoval také směrem ke Stříbrnému vrchu, kam mířil i Zbyněk. Ten se však zorientoval dobře a bez problémů se vrátil na plánovanou trasu, kde chvilku počkal na Jirku s Tomášem, kteří se cestou kochali ještě u skalního útvaru Graselova koupelna.

Petr nabral úplně jiný směr a po telefonickém spojení se Zbyňkem mu oznámil, že už bude pokračovat přímo do Slavonic, kde zatím prozkoumá terén a počká na nás. Nedalo se nic dělat, dále jsme tedy pokračovali jen ve třech. Minuli jsme Schillerův kámen, Graselovu sluj a také místo nazvané Graselova trojmužná předovka. Abychom byli upřímní, z tohoto názvu jsme nikdo nedokázali rozklíčovat, co má představovat. Jak se ukázalo, jedná se uměle vytvořený objekt (představující obří pušku), patřící do mytologie o skutečném loupežníkovi. Johan Georg Grassel byl loupežník a vrah, který v této oblasti naháněl strach na začátku 19. století. Mimochodem, až zde jsme po cca 6 km potkali první turisty. Další pak až těsně před Slavonicemi.

Cesta naštěstí vedla stále lesem, výškový profil byl nenáročný a tak ubíhala celkem rychle. Kolem několika rybníků jsme z Graselovy stezky odbočili a po zelené zamířili do Pfaffenschlagu, archeologického naleziště středověké vesnice. Její pozůstatky byly objeveny až v roce 1958. Po krátké zastávce jsme pokračovali po červené kolem dalších rybníků a dorazili k pevnostnímu areálu Slavonice. Zde se terén prudce zvedal a v jeho svahu bylo několik bunkrů, řopíků a protipěchotních i protitankových překážek. Areál byl nicméně zavřený a tak jsme pokračovali směr Slavonice, které byly už na dohled.

Petr nám už samozřejmě během cesty volal, že centrum už prozkoumal a zjišťoval, kdy asi dorazíme. Ujistili jsme ho, že se již blížíme a že jakmile dorazíme, zajdeme na společný oběd. V nohách jsme měli něco přes 12 km a když jsme u Strážného kopce vyšli z lesa, plně se do nás opřel polední žár. Slunce peklo a poslední asi 2 km vedly otevřeným prostranstvím, z čehož jsme byli neuvěřitelně vyprahlí. Těsně před Slavonicemi jsme ještě potkali prapodivnou osobu. Jakýsi pán ve středních letech, který si povídal chvíli pro sebe, chvíli mluvil na nás, jeho řeč nedávala moc smysl a bylo vidět, že prodělal nějaký těžký úraz hlavy. Nicméně z lesa si nesl igelitku plnou hub. Cca v půl 3 jsme konečně doklopýtali do centra Slavonic. Městečko je opravdu moc pěkné se spoustou historických budov, krásným náměstím a rozhodně stojí za návštěvu.

Když jsme si prohlédli náměstí, mával na nás Petr sedící v kavárně Maříž a měl radost, že nás opět vidí. Po krátkém obhlédnutí podniků jsme nakonec usedli v restauraci V Mázhauzu. Zde jsme konečně uhasili žízeň a dobře se najedli, mezi povětšinou rakouskými turisty. Petra nabídka restaurace nenadchla a dal si Kebab v bistru naproti a poté se připojil pouze na pití. Stihli jsme se také spojit s Pavlem, který právě dosedl ve Vídni a slíbil nám, že za 2,5 hodiny, tedy kolem 6, ho můžeme očekávat se Slavonicích.

Měli jsme tedy dostatek času, nicméně v úmorném vedru se nám už vůbec nikam nechtělo a tak jsme se po obědě pouze přesunuli do vedlejší kavárny, kde se dalo sedět v průjezdu historického domu. Stará kamenná stavba poskytovala příjemný chládek. Na doporučení Petra jsme se nakonec ještě přesunuli do kavárny Maříž. Obloha se mezitím zatáhla a předpověď slibovala pořádnou bouřku, nicméně po dalším kontaktu s Pavlem jsme věděli, že ve Slavonicích bude coby dup. Z vedra bylo dusno a kromě černého nebe se nebezpečně zvedal i vítr, načež podniky začaly sklízet svá venkovní sezení. Stihli jsme zaplatit a jakmile z nebe spadly první kapky, objevil se temně zelený Kodiaq. Pavel přijel v pravou chvíli. Naskládali jsme bagáž do auta a sotva jsme vyrazili na cestu zpět, strhla se pořádná bouře. Dešťové provazy střídaly kroupy a bičovaly náš koráb ze všech stran. Při představě, že bychom v tomhle byli venku... Když jsme jeli po silnici v lese, měli jsme obavy, aby na nás nebo před nás nepřistál nějaký strom. Silnice se občas měnila v koupaliště. Po zhruba půlhodince jsme konečně dorazili do Českého Rudolce, avšak déšť byl pořád silný. I přeběhnutí z auta znamenalo pořádně promoknout a tak jsme po jednom dobíhali ke dveřím našeho penzionu.

Ubytovali jsme Pavla, osprchovali se a krátce si odpočinuli a venku se mezitím vypršelo a opět vysvitlo slunce: Najednou bylo krásně. Kolem 7 jsme se dohodli, že bychom se mohli znovu zajet vykoupat do Zvůle. Tomáš se Zbyňkem řekli, že už toho mají dost a zůstali odpočívat na pokoji.

Večer samozřejmě nemohlo chybět pivko v restauraci, konečně v letošní plné sestavě i s Pavlem. Zbyněk se opět necítil dobře a dal si jen polévku a malé pivo a brzy se odebral na pokoj. Posléze následoval i Tomáš a Petr a tak dole zůstali jen Jirka s Pavlem. Avšak i ti byli kolem 10 vykázání na pokoj s tím, že se zavírá. Nicméně jako útěchu si nechali natočit dva půllitry sebou na pokoj. U piva pak tedy ještě mohli dosledovat právě probíhající zápas ME ve fotbale Nizozemsko - Francie. Gólu se v tomto zápase bohužel nedočkali a kolem půlnoci už všichni zařezávali.

Sobota 22. 6. 2024

V sobotu bylo vše jako přes kopírák a kolem půl 8 byli všichni vzhůru, v 8 jsme snídali a ve tři čtvrtě na 9 nasedali do Tomášova Mondea, abychom se přesunuli do Stálkova - startu i cíle dnešní trasy. Na dnešek byla naplánovaná okružní trasa na Landštejn, kterou původně Jirka plánoval z Českého Rudolce. Avšak délka přes 30 km byla ostatními zavrhnuta jako příliš dlouhá a náročná. Po včerejším vydatném dešti se krásně pročistil vzduch a modré nebe s bílými obláčky bylo konečně správně fotogenické. Také teploty trochu klesly a panovaly tudíž naprosto ideální podmínky pro fototuristiku.

Něco před desátou jsme dorazili do obce Stálkov. Naše trasa odstartovala od kapličky sv. Víta, která se ukázala být velice fotogenická a tak zde každý hledal ten nejlepší úhel. Stihli jsme také konečně kompletní skupinovku s místním strašákem a pak už vyrazili vstříc kilometrům. Nejprve jsme mírně stoupali po žluté a cestou se dohadovali, na kolik zde tak může přijít parcela a že by bylo pěkné postavit si v tomto odlehlém kraji nějakou chaloupku. Další skupinovka proběhla s odstaveným lesním traktorem a poté jsme pokračovali loukami a lesem k rozcestí Nad potokem Pstruhovcem a následně Nad rybníkem Pstruhovcem. Dál se už cesta stočila na jihozápad, směr Landštejn. Cestou jsme opět nepotkali ani živáčka, lesy byly plné hub a Petr tam tyto výstavní hřiby nemohl nechat.

Když jsme měli v nohách zhruba 5 km a minuli rybník Punčoška, trasa se napojila na silničku vedoucí přímo k hradu Landštejn. Začali jsme prudce stoupat a po chvíli se před námi objevila silueta tohoto překrásného hradu ze 13. století. Když jsme dorazili k prvnímu parkovišti, zjistili jsme, že celá oblast České Kanady není tak liduprázdná. Zde bylo opravdu mnoho turistů. Počasí přímo vybízelo fotit a tak jsme se těšili, až se rozhlédneme z věže hradu. Po zakoupení vstupenek jsme prozkoumávali všechna zákoutí této památky s původním románským jádrem. Jeho stavitel není zcela jasný a o jeho původu chybí písemné prameny. Během historie vystřídal několik majitelů, než v 18. století vyhořel a stal se zříceninou. Byl také poznamenán neodbornou opravou v 70. letech, nicméně díky ní byl pravděpodobně zachráněn a v letech 2017-2022 prošel velkou rekonstrukcí. Po zdolání schodů do 36 metrů vysoké věže se naskytne nádherný výhled do okolí.

Po nabažení se výhledem bylo nutné ukojit také naše hladové žaludky, proto jsme se usadili v restauraci Landštejnský dvůr, stojící přímo pod hradem. Nejprve jsme měli trochu obavy, že budeme čekat příliš dlouho, jelikož zde bylo tolik lidí. Servírky ale kmitaly a tak jsme se k našemu překvapení najedli a napili poměrně rychle. Během oběda jsme diskutovali o zbytku trasy a v plánu bylo původně sejít do údolí a navštívit ještě další zříceninu hradu Pomezí. Zbyněk však navrhoval pokračovat po červené po vrstevnici s dalšími výhledy. Jelikož bylo vedro a jednalo se drobné zkrácení trasy, většina byla pro a pokračovalo se po červené.

Minuli jsme kapličku Panny Marie a po chvíli udělali skupinovku na skále s výhledem na vodní nádrž Landštejn. Bylo nutné se dostat na skalní balvan, což Tomáš odmítal s tím, že je to nad jeho síly. S pomocí ostatních se mu pak podařilo dostat až nahoru a nic nebránilo zvěčnění se celé skupiny. Ono totiž zanedlouho došlo opět k rozdělení.

Jak už to bývá, Petr má svou hlavu a tak pokračoval po červené po silnici, nejkratší cestou do Starého Města pod Landštejnem. Ostatní se chtěli vyhnout pražícímu slunci a pokračovat odbočkou k vodní nádrži Landštejn a až poté do Starého Města. Sešli jsme tedy k vodní nádrži, kde k překvapení všech stála biatlonová střelnice. Tu bychom zde opravdu nečekali! Těšili jsme se na nějakou hospůdku, avšak bistro u lanového parku s kempem nesplňovalo naše požadavky. Resp. neměli zde televizi, což byla hlavní podmínka. Chtěli jsme dnes shlédnout fotbalové utkání české reprezentace (s Gruzií). Mezitím se nám ozval Petr, že sedí v hospodě ve Starém Městě a že máme neprodleně dorazit za ním. Slunce pálilo a poslední kilometry po silnici moc neubíhaly.

Těsně před půl třetí jsme se usadili na terasu restaurace Adria II, kde už nás očekával Petr. Bohužel jiná možnost, kde poobědvat zde nebyla a tak jsme si objednali jídlo a zeptali se, zda zde mají TV. Na tuto otázku jsme dostali negativní odpověď, což nás trochu zarmoutilo. Nezbývalo než vytáhnout telefon a naladit ČT sport živě, čehož se ujal Jirka a my tak mohli sledovat zápas aspoň na mini obrazovce. Během úvodu jsme se stihli naobědvat, přičemž se nás obsluha ještě ptala, jestli sledujeme zápas. Asi po 15 minutách jsme slyšeli halas z útrob hospody a jali se podezření, že snad uvnitř někdo sleduje fotbal. Jirka tedy nahlédl dovnitř a parta místních mladíků skutečně seděla u stolu a fandila našim sledujíc přenos na obřím plátně. Trochu s rozpaky jsme se tedy přesunuli dovnitř. Když jsme obsluhu konfrontovali, tak prý jsme se ptali na TV a tu oni nemají. Dalším polínkem zde potom byla jistá pomocná síla z kuchyně, která co 10 minut chodila a opravdu nepříjemným pohledem nám dávala najevo, že sedíme v místě, kudy ona potřebuje procházet, ač měla o metr vedle volný průchod. Jelikož Petra fotbal nebere a jelikož seděl v hospodě už nějakou dobu, rozhodl se, že o poločase vyrazí napřed k autu. K němu se připojil i Tomáš a nabídli se, že nám pak přijedou kousek naproti.

Po závěrečném hvizdu jsme zaplatili a vydali se po červené k vrchu Uhliště s dřevěnou kapličkou svatého Huberta. To Petr s Tomášem šli přímo nejkratší cestou do Stálkova a tak nám volali, že už jsou u auta a kde na nás mají počkat. Petr si vzpomněl, že všechny své nasbírané houby zapomněl v hospodě a tak využil čekání na ostatní dalším průzkumem lesa, potažmo hub. My mezitím pokračovali už neznačenými cestami lesem k Uhlišti. Cestou se naskýtaly pěkné výhledy. Kolem tři čtvrtě na 7 jsme konečně zdolali vrchol Uhliště (702 m). Poté už následoval pouze sestup až k silnici do Stálkova, kde čekal Tomáš s Petrem.

V penzionu jsme se osprchovali a zašli na večeři do restaurace, tentokrát na terasu. Po dobrém jídle jsme ještě popíjeli pivko, ale večerní chlad nás brzy vyhnal. Dovnitř do hospody se tak přesunul už jen Jirka s Pavlem, kteří opět sledovali další zápas ME. Zbytek šel odpočívat na pokoj.

Neděle 23. 6. 2024

Co podniknout poslední den? U snídaně jsme vášnivě diskutovali a padlo docela hodně návrhů. Nakonec jsme se shodli, že se zajedeme podívat do Jindřichova Hradce. Když jsme balili věci, nemohli jsme najít druhé klíče od pokoje a nedokázali jsme se shodnout na tom, kdo je měl poslední. Když jsme celý pokoj všichni 3x prohledali, znovu prošacovali všechna zavazadla, prohlédli i obě auta, jestli náhodou někde nezapadly, a přesto nikde nebyly, Petr se sebral a že jde tedy nahlásit, že klíče jsou ztraceny. Mezitím jsme si lámali hlavy, kde by tak mohly být. Petr se však vrátil s nečekanou zprávou a totiž, že klíče někdo našel před penzionem a odevzdal je na recepci. Záhada byla vyřešena a my tak mohli vyrazit směr Jindřichův Hradec.

Zbyněk během cesty navrhoval udělat zastávku na nejvyšším vrcholu České Kanady, na Vysokém Kameni. Posádka prvního vozu ale byla pevně rozhodnuta jet přímo a tak jediná zastávka byla na benzínové pumpě v Kunžaku. Po asi půlhodince jsme parkovali nedaleko centra Jindřichova Hradce. I v neděli panovalo krásné počasí a tak jsme se těšili, že si ještě zafotíme.

Prošli jsme přes Masarykovo náměstí kolem kláštera minoritů, přes náměstí Míru až k hlavní atrakci - hradu a zámku Jindřichův Hradec. Prohlídku jsme pro tentokrát vynechali, ale celý zámek jsme si obešli a prošli také všechna nádvoří. Areál jsme opravdu prochodili křížem krážem a jelikož byl čas oběda, rozhodli jsme se najít nějakou hospůdku, kde bychom se dobře najedli. Volba padla na restauraci Bílá paní, nedaleko zámku. Mimo dobrého jídla zde stojí za zmínku, že Petr zjistil, že tento podnik patří jeho bývalému spolužákovi. Jelikož ten nebyl přítomen, zanechal mu u obsluhy vzkaz :).

Po obědě jsme courali uličkami a usadili se ještě na kávu na pěší zóně a při tom dostali nápad, že bychom mohli navštívit městskou věž, odkud bude jistě krásný rozhled na hrad i okolí. Vydali jsme se tedy směrem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou městskou věží a zakoupili vstupenky. Po vystoupání do výšky 35,3 metrů máte Jindřichův Hradec jako na dlani. Po sestupu Zbyněk zjistil, že postrádá krytku objektivu a tak se vydal hledajíc na zemi malý kulatý kousek plastu, až do restaurace Bílá paní. Když však nepochodil ani tam, rezignoval a rozhodl se ostatní nezdržovat a vrátit se k ostatním, resp. k autu.

Apalucha 2024 nám zde končí. Rozloučili jsme se s Pavlem, neboť ten pokračoval sólo do Lokte, druhý vůz pak do Teplic. A jak letošní expedici zhodnotit? Samozřejmě pozitivně! Sice nás nebylo tolik, kolik bychom si přáli, ale opět jsme se prošli po dalším nádherném koutu naší země, odkud máme spoustu pěkných fotek ale především skvělých zážitků.

Ať žije Apalucha 2025!