Pro letošní ročník bylo k nevoli několika členů nakonec odhlasováno jako cíl naší expedice Třeboňsko. Nejedná se o hory ani mírně zvlněnou oblast ale o skutečnou placku. Přesto se s tím nakonec všichni smířili a čím blíž byl termín odjezdu, tím víc jsme se začinali do oblasti jihočeských rybníků těšit.

Kromě Jardy jsme se měli sejít všichni a taková účast v posledních letech zrovna nebývala zvykem. Vzhledem k tomu, že Chlůďa ohlásil svou účast až od druhého dne kvůli pracovním povinnostem, stačil nám pro 5 osob (Zbyněk, Petr, Jirka, Tomáš a Pavel) na letošní expedici jeden běžný vůz. Po vlastní ose měli ještě dorazit Kuba i Miklís - ti jezdí tradičně ze svých destinací sólo. Miklís se snažil zkoordinovat příjezd s námi a Kuba hlásal, že dorazí až druhý den odpoledne. Předpověď počasí se tvářila také celkem přívětivě a tak se tedy pojďme podívat, jaká byla třináctá expedice našeho spolku.

Čtvrtek 16. 6. 2016

Ani odjezd do Třeboňska nemohl být naplánován odjinud než od hospody Na růžku v Bystřanech. Odjíždět jsme chtěli v půl páté, avšak časový harmonogram odjezdů se nám v poslední době nedaří tak úplně naplňovat. V 15:53 Zbyněk čekající v Bystřanech zjišťoval telefonicky situaci ostatních a byl ujištěn, že vše jde podle plánu. Petr s Jirkou dorazili těsně před půl pátou a zanedlouho se přiřítil i náš šofér Tomáš, s bílou Octavií. Po předání zelených trik s povedeným logem letošní expedice a naložení všech batohů do Tomášova vozu jsme se konečně v 17:15 dostali k hospodě Na růžku a nechali si natočit místní Březňák do PET lahví na cestu. Musíme ještě vyzdvihnout nové vylepšení, jež se týká našich triček. Jsou nově z fuknčního prodyšného materiálu, což přispěje ke zvýšenému komfortu během expedic Při nakládání zavazadel se nedalo nevšimnout Jirkova bledého výrazu. Prozradil nám, že doma zapomněl řízečky, které mu připravila jeho drahá polovička. Dostal strach, že pokud je nechá doma, nikdo mu už na příští ročník nic nepřipraví a dožadoval se proto, abychom ještě zajeli do Domaslavic. To se však nesetkalo s pochopením ostatních a vzhledem k časovému posunu proti původnímu plánu, byl tento návrh jendoznačně zamítnut. Jirka nevypadal skutečně dobře, nicméně musel se podřídit a my konečně s hodinovým zpožděním vyrazili.

Cesta ubíhala rychle a nutno zdůraznit, že řidič ze své Octavie ždímal všechny koňské síly a snažil se stáhnout naše zpoždění. Lahůdkou však bylo zjištění, že Tomášova hudební databáze nahraná ve škodováckém audiosystému téměř nezná hranic. Dá se říct, že v porovnání s ním by se leckterý juke-box zastyděl. Tím bylo o zábavu postaráno a každý se dožadoval nějaké té své písničky, potažmo interpreta. Díky postupnému popíjení piva a občasnému proložení douškem ze Zbyňkovy placatice jsme posledních 50 km všichni zpívali hlasitěji než zvuk linoucí se z reproduktorů auta. Tomáš byl naprosto v klidu a nenechal se ani v nejmenším rozhodit a naopak plnil všechna naše přání.

Do Třeboně jsme tedy dorazili ve skvělé náladě něco po 8 hodině. Ubytování jsme našli lehce a po uvítání s paní majitelkou jsme dostali pár informací a klíče od dvou podkrovních pokojů. Rozdělení je už tradiční na chrápající a nechrápající. Mezitím před okny zaparkoval Renault Laguna II combi a to nemohl být nikdo jiný než Miklís. Jelikož nám po cestě vyhládlo, nelenili jsme a vyrazili prozkoumat místní podniky a doufali, že někde ještě dostaneme najíst. Celkem neomylně jsme zamířili do centra a trochu nás zaskočilo, že jsme nepotkali téměř žádnou živou duši. Nejprve jsme narazili na "kebab" Sahara, ale chtěli jsme raději nějakou konvenčnější hospodu (Tomáš se už prostě těšil na točené pivo) a tak jsme zamířili do podloubí naproti, do restaurace U Draka. Prostředí nevypadlo nijak vábně, ale dostali jsme příslib, že si můžeme ještě objednat i jídlo a tak jsme zůstali. Po večeři jsme probrali plán dalšího dne, mrkli jsme na náměstí a vyrazili zpět na ubytování. Zde jsme ještě chvíli sledovali část zápasu právě probíhajícího mistrovství světa, ale unavení po cestě jsme postupně odpadali a šli spát.

Pátek 17. 6. 2016

První probuzení v Třeboni proběhlo standardně. Nepočítáme-li ty, kteří jsou zvyklí vstávat téměř za svítání (Petr), byli už kolem půl 8 všichni na nohou. Tedy až na ty, kteří rádi vyspávají (Miklís). Během snídaně (prozatím z vlastních zásob) a pobíhání z pokoje do pokoje jsme kontrolovali především předpověď počasí. Šedá obloha se tvářila tak, že většina z nás sbalila i pláštěnku, avšak norská předpověď věstila celkem pěkné odpoledne. Po zvážení těchto okolností jsme vyrazili vstříc prvním kilometrům vedoucím na nádraží, okdud jsme se měli přesunout vlakem na Majdalenu. Museli jsme nasadit ostřejší tempo a tak nezbývalo přiliš času na focení, přesto však někteří z nás nelenili a začali sbírat úlovky do tématu č. 9 (Žena na dvou kolech), jelikož o cyklistky cestou přes město nebyla nouze.

Během půl hodinky jsme už stáli na perónu stanice Třeboň se zakoupenou hromadnou jízdenkou. Mírné zpoždění ohlášené z nádražního amplionu nám umožnilo v klidu dělat první snímky s železniční tématikou. Někdo zde prohlásil, zda by nebylo vhodnější absolvovat trasu na elektrokolech, která přímo na nádraží České dráhy nabízely k zapůjčení. Podobné snahy však byly ostře odmítány Jiřím, který už tak těžce nesl rovinatou oblast Třeboňska. Nakonec všichni nastoupili do vlaku bez kol a pokračovali dle plánu až do zastávky Majdalena. Po vystoupení bylo nutné se zorientovat, avšak nemilé bylo zjištění, že než se napojíme na turistickou značku, bude nutné jít po rušné silnici E49, vedoucí do Suchdole nad Lužnicí, potažmo do Rakouska. Žádná jiná cesta podél silnice nevedla. Téměř 3 km vyžadovaly pozornost a občas přinášely i adrenalin. Nakonec jsme bez újmy dorazili až k parkovišti u splavu a mohli v klidu odbočit na již nefrekventovanou cestu. Pokračovali jsme podél Nové řeky a obdivovali se vzrostlým alejím. Po několika km po červené jsme dorazili až ke Stříbřeckému mostu (což byla zhruba půlka dnešní trasy) a jelikož cestou nebyla žádná možnost občerstvení, uvítali jsme ukazatele na restaurační zařízení. Ač naše trasa měla vést na druhou stranu, neváhali jsme a vyrazili k cca 400 m vzdálenému penzionu. Usadili jsme se uvnitř, jelikož docela nepříjemně pofukovalo. Po naplnění žaludků a doplnění vitamínu B (pivo), jsme vyrazili znovu na pochod.

Po trochu jednotvárné cestě podél Nové řeky se nám trasa kolem menších rybníků (Travničný rybník, Stolec, Čekal) líbila mnohem víc. Přispělo k tomu také počasí, když se sem tam začalo ukazovat i slunce. U příhodně nazvaných rybníků Ženich a Nový Vdovec jsme měli možnost pozorovat vodní ptactvo a ti šťastnější, vybavení teleobjektivy, se snažili samozřejmě i o snímky do stejně nazvaného tématu č. 6. Během této doby se ozval Chlůďa, že konečně dorazil do Třeboně a že nepojede na penzion, ale operativně počká v nejbližším restauračním zařízení, kam bychom měli dorazit. Počasí se vybralo a cesta po rovinatých pěšinách ubývala příjemně. Kousek za Holičkami jsme potkali staršího pána na vycházce se svými psy, kterého naše skupinka zaujala. Jak jsme se dozvěděli, sám rád fotí a proto se jal vyzvídat vše od našeho vybavení, až po to, kam máme namířeno. Přešli jsme znovu nám již důvěrně známou hlavní silnici E49 a mezi rodinnými domky došli až k restauraci Pod Kopečkem.

Zde na nás již čekal náčelník Chlůďa a zdálky mával, sedíc osamocen na venkovní terásce. Zde za zmínku stojí žoviální pan vrchní (nejspíš majitel), který nám předvedl marketingový tah se svou speciální zelenou limonádou. Přišel s příběhem o jedinečném nápoji, no a té zelené barvě jsme nedokázali odolat (nutno podotknout, že takhle zbarvený nápoj do té doby ještě nikdo z nás nepil ba ani neviděl) a všichni tedy souhlasili s objednáním. Někdo však ještě pro jistotu přiobjednal pivo nebo kofolu. Poté následoval kvíz s hádáním složení. Padaly návrhy od máty, přes kopřivy až po peprmintový olej. Avšak ouha... Nakonec jsme se museli nechat poddat a dozvěděli se, že to stejně ještě nikdo neuhodl. Byl to svízel vonný. Po této vložce a krátkém občerstvení jsme se domluvili, že se přesuneme na penzion a vyrazíme na průzkum hospod, které jsme za včerejší večer nestihli. Ozval se totiž konečně i Kuba, že se již blíží a je nedaleko Třeboně. Jelikož jsme se do Chlůďova rodinného vozu nemohli vejít všichni, dva dobrovolníci (Pavel a Miklís) se vydali do města po svých. Několik prvních desítek metrů měli tolik sil (možná za to mohl svízel), že běželi, avšak zřejmě to až do cíle nevydrželi.

Když jsme se osrpchovali a trochu si orazili, vyrazili jsme všichni do centra, už i s Kubou, který se stihl bleskově ubytovat. Jako první předvoj šli náčelníci Petr s Chlůďou a dostali úkol najít podnik, kde by bylo možné sledovat fotbalový zápas Česko - Chorvatsko, ideálně na velkoplošné obrazovce. Bohužel, jak se ukázalo, sportovní bary a další restaurační zařízení byly obsazeny a my se v malých skupinkách zoufale hledajících vhodný podnik telefonicky koordinovali. Dopadli jsme ale bídně. Většina se tedy rozhodla pro hospodu bez televize a pouze nejvěrnější fanoušci Jirka, Zbyněk a Pavel to nevzdali a rozhodli se vyrazit opět do restaurace U Draka, kde našli spásu. Přesněji řečeno poslední volný stůl v zadním koutku. Horší to bylo se židlemi, které nám hosti (nejspíš štamgasti) od vedlejšího stolu nechtěli půjčit, i když byly prázdné. Seděli jsme tedy na jakési dřevěné lavici u zdi. Trochu nás také překvapilo, že všichni jsou zde střízlivější než obsluha, ale věnovali jsme se dění na obrazovce. Cumlali jsme pivo a zápas se nevyvíjel dobře. Avšak fotbal je nevyzpytatelný a nakonec jsme brali bod za remízu 2-2. To nám vzhledem k vývoji zápasu značně zvedlo náladu a nezbývalo než to oslavit. Ihned po zápase jsme se přesunuli za zbytkem naši grupy, která mezitím našla velice útulnou hospůdku nesoucí název Krčma u Kellyho a podle nálady to vypadalo, že něco také slaví. Zabrali jsme stůl hned naproti baru a nakonec si tento podnik, který je přímo v útrobách zámku, oblíbili. Dá se říct, že i my jsme zde byli oblíbeni.

Někteří nevybouření jedinci neměli ani po návštěvě krčmy dost a vyrazili v pozdních večerních hodinách za další zábavou do hotelu Zlatá hvězda (kde je v pátek místní disko), avšak zřejmě zábava nepředčila očekávání a tak došli zanedlouho za zbytkem zpět na ubytování. Následně se všichni mohli uložit ke spánku a těšit se na příští den, který sliboval slunné počasí.

Sobota 18. 6. 2016

Na druhý den jsme vstávali opravdu v poklidu, neboť jsme se nemuseli nikam přesouvat a čekala nás relativně pohodlná trasa kolem rybníka Svět, která měla necelých 12 km. Posnídali jsme opět z vlastních zásob, stihli probrat dění předešlého dne i nastínit, co nás čeká. Nebe bylo bez mráčku a tak jsme se mohli vyletnit, avšak vybaveni na případnou přeháňku, kterou nám oznámila předpověď.

V 9:00 jsme se všichni seřadili před penzionem a vydali se nejprve k zámku a hned vedle stojícímu místnímu pivovaru Regent. Zajímavostí je pivovarská restaurace s výhledem na mufloní výběh. Počasí nemohlo být lepší a tak všichni od prvních chvil lovili záběry prosluněné Třeboně. Pokračovali jsme podél břehu rybníka Svět (jak už to na našich expedicích bývá, tak v doprovodu školního výletu) a už po kilometru a půl proběhla první zastávka, neboť jsme narazili na bistro U Hrobky, kde někteří potřebovali nabrat síly dršťkovou polévkou a pivem. Při občerstvování jsme měli možnost pozorovat skupinky všudypřítomných cyklistů a také si vyslechnout nějaké informace ze světa skutečných "bikerů", kteří seděli u vedlejšího stolu.

Odtud to byl už jen kousíček ke Schwarzenberské hrobce. Po cca 300 m se před námi objevila, ukrytá mezi stromy úhledně upraveného parku. Je to opravdový skvost z konce 19. století a na jejím návrhu pracoval spolutvůrce přestavby zámku Hluboká. Zdokumentovali jsme ji proto ze všech stran i možných úhlů, někteří pak nakoukli i do útrob. Čekal nás zde ještě zážitek s už zmíněnou školní výpravou. Nejenže jsme první část pochodu podél Světa absolvovali v doprovodu žáků ZŠ druhého stupně, přímo u hrobky Schwarzenberků vymyslely učitelky, tentokrát pro žáky prvního stupně, pohybovou soutěž. Děti si předávaly štafetu a obíhaly hrobku, přičemž se povzbuzovaly a vřískaly. Toto představení trvalo asi 15 minut. Na následujících 5 km jsme si od školní výpravy mohli odpočinout.

Po této vložce jsme dále pokračovali podél kostela sv. Jiljí až k pláži Ostende. Zde nás zaujaly už zvenku netradiční kulisy. jež nás přiměly k poměrně odvážným skupinovkám. Jako by to tu pomaloval Adolf Born. I uvnitř plovárny nebyla nouze o nevšednost - vtipné malůvky, netradiční šlapadla či stylový interiér místního občerstvení. Jen plavci tu chyběli. Možnost občerstvení jsme samozřejmě uvítali, ať ve formě piva či kofoly. Zastihla nás zde první přeháňka, ale více než pár kapek to nebylo a tak jsme jen zavřeli objektivy krytkami a vyrazili dál po naučné stezce. Na chvilku jsme se zcela vymanili z civilizace a pochodovali jen přírodou, načež nás kousek před rozcestníkem Odměny stihnul další deštík. Tentokrát jsme museli lovit pláštěnky, avšak ani tato přeháňka netrvala déle než pár minut a bylo opět pěkně. U Spolského Mlýna jsme se propletli nejprve s početnější skupinou turistů s trekovými holemi a posléze znovu se školní výpravou (bůhví kolik jich tam bylo). Za zmínku stojí pán ze zmíněné turistické skupiny, který přijel na Třeboňsko shazovat přebytečná kila. Ač jich měl navíc skutečně dost, bral se s humorem a jeho tempo bylo poměrně svižné, až na samé hranici aerobního pásma. I když dávno nepršelo, on byl zlitý vlastním potem, bojoval a držel si rychlost. Nakonec jsme ho ale přeci jen předešli. Trasa se zde obracela a naučná stezka se vracela podél Světa zpět do Třeboně. Slunce a dramatické mraky v kombinaci s vodními plochami nabízely nádherné scenérie a zejména u menšího rybníku Dolní Zlatník jsme všichni fotili o sto šest vodní odrazy do dalšího z témat. Pak se cestou naše skupinka spojila, aby se opět rozdělila, jelikož někteří se natáhli na travnatý břeh a odpočívali, jiní se intenzivně věnovali focení vodního ptactva (kachen tu bylo opravdu požehnaně) a jiní už pospíchali do další občerstvovny.

Kolem půl třetí jsme už byli všichni na Masarykově náměstí a hledali restauraci, kde bychom mohli nejrpve nafotit a poté pozřít nějaké ty rybí pokrmy, což bylo další naše téma. V Třeboni není o ryby nouze a třeba kapří hranolky tu mají téměř na každém rohu. Pak bylo dost času projít si i zbytek historického centra, prozkoumat všechna zákoutí zámku či si prohlédnout Třeboň z ptačí perspektivy z městské věže, popřípadě hledat objekty pro ostatní témata. Naše skupina se opět roztrhala a dá se říci, že se po Třeboni se toulala většina z nás na vlastní pěst. Avšak historické centrum je tak malé, že co chvíli jsme narazili na někoho s logem Fotoapalucha na triku.

Někteří pak zamířili rovnou do Krčmy u Kellyho, někdo zvolil krátký odpočinek na penzionu, nicméně nakonec jsme se k večeři všichni v tomto námi oblíbeném podniku sešli. Obsluha zde byla velice sympatická, dozvěděli jsme se také něco o historii Třeboně a samozřejmě se dobře bavili. Snažili jsme pak domluvit si zde snídani na poslední den, ale ani přes všechny možné lichotky jsme neuspěli. Jak jsme zjistili už během dřívějších dnů, konal se dnes v Třeboni koncert skupiny Katapult a hlavně Petr měl velké nutkání jít se podívat. Nesehnal však parťáka, který by šel s ním a tak nakonec zůstal u zábavy s námi a měl alespoň možnost zaslechnout pár songů znějících z dálky při návratu na ubytování. Nebyl to však konec hudební zábavy, neboť nám pak ještě večer zpříjemnil Miklís se svou kytarou.

Neděle 19. 6. 2016

Na poslední den jsme si nechali trasu kolem největšího a také asi nejznámějšího rybníka Rožmberka. Tedy částečně kolem, jelikož jsme se rozhodli, že úvodní část oželíme a odstartujeme až od Rožmberské bašty. Sem jsme se tedy přesunuli vozmo s tím, že auto si odpoledne vyzvedneme. Počasí dnes vypadalo tak nevyzpytatelně, že až do poslední chvíle jsme u auta přemýšleli, co s sebou a na sebe si vzít.

Hned po prvních metrech všechny zaujala rybářská pramice, která pravděpodobně skončí hojně zastoupená ve fotosoutěži. Kompozice na otevřeném velikém rybníce byla prostě neodolatelná. Komu ještě chybělo vodní ptactvo, měl zde také možnost a zejména Tomáš se vrhl na ptáky s takovou vervou, že jsme čekali, kdy skočí do rybníka. Při čekání na Tomášovo dovádění jsme zatím dojedli kančí řízky z Kubovo zásob (pozn. - z vlastnoručně uloveného kance) a pozorovali skupinky cyklistů a především pak cyklistek. Dále jsme pokračovali kolem menších rybníků - Nového rybníka u Smítky a Hodějovického rybníka. Když jsme se blížili ke Staré Hlíně, obloha která už delší dobu nevěstila nic dobrého, nás náhle začala kropit jemnými kapkami. V takto malé obci nás překvapil sportovní areál místního fotbalového klubu, který byl na úrovni minimálně II. ligy - tribuna, osvětlení na stožárech a tréninkové hřiště s umělou trávou. Nádhera. Jirka, jakožto aktivní hráč, proto záviděl takto kvalitní zázemí a podivoval se, kde se to tu vzalo. To už jsme ale oblékali kapuce a zrychlovali tempo, jelikož začalo regulérně pršet. Naštěstí timing nám vyšel a přístřeší bylo na dohled. Vlétli jsme do Hospody U Pytláka, která už ale byla plná cyklistů, ukrývajících se taktéž před prudkým deštěm. Vzhledem k velikosti hospody a množství hostů konzumujících i čekajících, jsme vyhodnotili situaci tak, že čekat na jídlo by se zde velice protáhlo. Pavel s Petrem nelenili a zjistili, že za rohem je také hospůdka, kde není rozhodně takhle nabito a abychom se za nimi přesunuli. Přeběhli jsme tedy za roh, do Rožmberské hospůdky, usadili se u stolu a objednali - jak jinak - rybí pokrmy. Než jsme poobědvali, stihlo se venku vypršet.

Nebylo to množstvím zkonzumovaných piv, ale venku nás trochu zmátlo turistické značení a nejprve jsme se vydali sice po naučné stezce, avšak jiné. Setkávají se zde totiž NS Okolo Třeboně a NS Rožmberk. Jak jsme však záhy zjistili, nedalo se napojit ani na NS Okolo Třeboně, po které jsme měli pokračovat dále, protože zde právě probíhala oprava mostu na silnici I/34, podél níž stezka vede. Museli jsme tedy improvizovat a využít starý kamenný most vedoucí k obci Hvízdalka. Tato vsuvka nebyla moc příjemná, neboť na úzkou silnici byl sveden veškerý provoz mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem. Na konci uzavírky jsme se opět vrátili na naučnou stezku a pokračovali kolem rybníka Vítek. Po asi 2 km jsme doputovali do Nové Hlíny a neomylně zamířili do prvního občerstvení - Občerstvení U Coufalů. Dřevěný přístřešek na zahrádce byl vyzdoben vodním ptactvem (vycpaným) a především pak vybaven sklápěcí lavicí ze starých kin. Usadili jsme se a doplňovali další ztracené tekutiny. Poté vedla cesta lesem, kde již bylo plno borůvčí a došli jsme až ke kapli Sv. Víta, Je to moc hezké místo, schované mezi lesy, obklopené malými rybníky a přitom kousek od Třeboně. Líbil se nám i penzion Mlýn, který původně figuroval v našem výběru ubytování. Po silnici jsme pak došli k nám již známé restauraci Pod Kopečkem, kde proběhla poslední zastávka.

Odpoledne jsme měli trochu volna a po vyzvednutí vozů jsme se rozhodli, že dnes uděláme změnu a půjdeme na večeři do nějakého lepšího podniku specializujícího se na rybí pokrmy. Nakonec jsme zvolili restauraci U Míšků. Některým se prostředí uvnitř zdálo až příliš nóbl, nakonec jsme ale už zůstali. Trochu jsme se rozšoupli, vybírali jsme místní rybí speciality a objednali si také předkrmy a víno (Kuba degustoval), které je k rybě přeci jenom lepší. I když byly výjimky, které zůstaly u piva. Ostudu jsme ale snad nedělali, i když jsme na místní poměry možná byli občas malinko hlučnější. Probrali jsme zážitky uplynulých dní a jelikož počasí nevěstilo na další dny nic jiného než déšť, rozhodli jsme se, že ráno nejspíš vyrazíme domů. Pak jsme ještě na chvilku skočili do Krčmy U Kellyho, abychom se rozloučili a nechali zde odkaz prostřednictvím našeho razítka.

Neděle 18. 6. 2017

Celou noc propršelo a po skutečně posledním zvážení předpovědi počasí (nic jen déšť) jsme se definitivně rozhodli pro odjezd do našich domovů. Sbalili jsme se a rozloučili s Kubou, Miklísem i Chlůďou, kteří odjeli svými auty a zbytek se taktéž přichystal vyrazit na cestu. Stihli jsme ještě navštívit místní krámek se suvenýry, abychom měli nějakou památku. Pak už jsme se opravdu rozloučili s Třeboní a vydali se směr Teplice.

Letošní expedici můžeme směle prohlásit za povedenou, už vzhledem k nadstandardní účasti, téměř domácí hospůdce, ale i pěkným trasám a počasí.

Vzhůru do dalších ročníků!