Tak nastal čas na další, a to již 11. výpravu Orlické hory 2014 spolku přátel fotografických přístrojů sdružených pod názvem Fotoapalucha. Jak bylo již před výpravou zmiňováno Jiřím, letošní výprava měla být přelomová, což se potvrdilo v několika ohledech, jako například začátek výpravy již v pátek, témata oznámena během prvního večera přímo na místě a především kratší trasy s dostatečným množstvím času na focení. Abychom nezapomněli, předpověď počasí byla také optimistická - ani vedro ani zima, prostě ideální podmínky pro toulání v Orlických horách.

Pátek 13. 6. 2014

Jako vždy, výchozím bodem odjezdu byla určena hospůdka Na růžku v Bystřanech. Původně to vypadalo, že se odjezd uskuteční v několika etapách pro pracovní vytížení některých členů (Petr a Zbyněk), ale vše se podařilo zkoordinovat, a tak původní plán na sraz v 16:30 nebyl z oblasti science-fiction, nýbrž realita. No realita, neustálými telefonáty jsme náčelníka povzbuzovali, dle něj zdržovali, od balení spodního prádla, paměťových karet a objektivů. Oproti Jiřímu, kterému nikdo nevolal, a tak doma zapomněl trekové boty a nepromokavou bundu. Nicméně nakonec dorazil tak, aby si mohl dát zahajovací pivo se zbytkem výpravy (vzhledem k tomu, že řídil, bylo pouze nealkoholické). Vše bylo prokládáno rakijí ze Zbyňkovy placatice. Poté Zbyněk předal modré trikoty pro letošní výpravu – zde je nutné poznamenat, že s novým povedeným designem, který tato trika pravděpodobně zařadí do zvláštní edice našich trik z předchozích Fotoapaluch.

Po tomto nezbytném a tradičním úvodu jsme mohli včas vyrazit dvěma auty směr Orlické hory - podhorská vesnička Deštné v Orlických horách. Osádky aut byly tvořeny: bílý Passat CC bez mafiánských skel (Honza a Pavel), antracitový drakouš Škoda Octavia II combi (Jiří, Petr, Zbyněk). Další posádku tvořil Kuba v bílé Octavii III, který vyrážel ze své základny v Rakovníku. V neposlední řadě pak Miklís, který se vracel ze zahraničí, a to až z dalekého Mnichova. Vzhledem ke skvělým navigačním schopnostem Pavla cesta probíhala v pohodě, tedy až na druhou osádku v Octavii, která odbočila těsně před Dobruškou na malý vyhlídkový okruh po okolí Dobrušky. Co stojí za zmínku, je Petrův inverzní pit stop trvající 6 minut – škoda, že jsme neměli kalibrovanou časomíru a notáře, abychom tento výkon protlačili do Guinessovy knihy rekordů. Obě posádky z teplické větve tak dorazily kolem 20:00 do Deštného. Na náměstí posádka bílého vozu musela cca 10 minut čekat, neb neznala jméno penzionu, kde bude mít letošní výprava základnu. Po krátkém telefonátu s Jiřím se nám posléze penzion U Valentů podařilo najít a úspěšně obsadit dva pokoje, které měly plně postačit pro náš pobyt. Obsazení pokojů bylo definováno jednoduchým pravidlem a to chrápající (Petr a Pavel + Kuba a Honza) a zbytek (Zbyněk, Jirka a Miklís).

Po ubytování bylo nezbytné provést průzkum terénu, a to zejména pro naplnění hladových žaludků a zjištění kvality čepovaného piva. Nejblíže ubytování byly otevřeny dvě restaurace - Golem a Sportbar, ale ani jedna nevyhovovala pro naše mlsné jazýčky, které preferovaly klasická jídla k pivu, jako např. tlačenku či nakládaný hermelín. Zde se proto část výpravy odtrhla, poohlédnout se po jiném občerstvovacím zařízení (Honza a Pavel). Po krátkém pochodu narazili na hospodu Na konci, kde jim paní výčepní oznámila, že pro tento páteční večer skončili, neb jediný odpolední host odešel již v 19 h a nikdo další nedorazil. Tak jsme se domluvili, že dorazíme druhý den večer po pochodu. Na otázku, zda by bylo možné se najíst někde jinde, nám bylo řečeno, že jen v hotelu Praha, kam se posléze Hozna s Pavlem vydali, přičemž Petr, Jiří a Zbyněk zůstali v restauraci Golem a ochutnali místní pizzu. Ani jídelní lístek v hotelu Praha příliš neoslovil a tak se dle místní mapy Honza s Pavlem vsadili na další želízko v ohni, a to restauraci Kozí chlívek, kam posléze dorazili do dámské společnosti, pravděpodobně firemní akce. Kladné hodnocení restaurace bylo dáno tlačenkou, na které si Honza pochutnal. Pavel si dal teplý kozí sýr, ale porce spíše lahodila oku než prázdnému žaludku. Během této večeře stačili navigovat Kubu, který se blížil směrem od Prahy. Než se stihli vrátit ke zbytku výpravy, seděl už Kuba také v hospodě Golem a pochutnával si na zdejší pizze. Proběhlo krátké pozdravení a byl konečně čas na prodiskutování připravených tras, témat a pro někoho také sledování prvních zápasů fotbalového Mistroství Evropy. Konkrétně fantastický zápas Nizozemí - Španělsko. Značná skepse k připraveným trasám panovala u Honzy, ale zpětnou optikou se musel omluvit, neb trasy byly vybrány velice dobře. Zábava se pomalu rozjížděla a večer nás čekalo ještě několik dobrodružství s místními občany. Vše začalo ochutnávkou narozeninového prasátka, jehož část nám přistála na stole. Tento akt nás podnítil k objednání dalších piv a jak jinak i panáčků. Poté následovala diskotéka s výpomocí jukeboxu, kde jsme si navolili písně ladící naším uším. Vzhledem k opravdu širokému repertoáru jsme měli playlist nejméně na 3 hodiny dopředu.

4 minuty po půlnoci do tohoto všeobecného veselí dorazil Miklís a navíc střízlivý, přičemž v 0:28 ho přepadl hladíček. Mezitím se Honza s Kubou definitivně přemístili na bar. Postávání u baru mělo za následek ještě větší sblížení s místními občany, které vyvrcholilo zápasem v páce. Čest Fotoapaluchy hájil Kuba, ale bohužel prohrál, neb jeho protivník používal obě ruce. Každý večer končí (i když tento skončil dost pozdě), a proto i zbytek výpravy se rozhodl k přesunu na penzion. Po příchodu zjistil Kuba, že v restauraci nejspíš zapomněl klíče od auta, načež mu Petr řekl, že nějaké našel na zemi a předal je obsluze restaurace Golem. Kubovi tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět a Pavel, jako správný parťák, ho v tom nenechal samotného. Hurá, klíče byly předány, i když s přídavkem nevrlých slov obsluhy. S klíčema od auta, nicméně bez klíčů od penzionu, nezbývalo Kubovi při svém návratu něžně zaťukat na dveře, které ve finále jeho decentní klepání nevydržely a jedna z tabulek dveřní výplně praskla. Jakmile se kluci dostali na pokoj, usnuli tvrdým spánkem, kdy ani výrazné chrápání Petra a Pavla neovlivnilo kvalitu spaní.

Sobota 14. 6. 2014

Ranní probouzení odpovídalo probdělé dlouhé noci, během které bylo nutné probrat všechny náležitosti z doby, co jsme se neviděli a co nás vše čeká v následujících dnech. Kuba zároveň zahájil vyšetřování rozbitého skla a snažil se kontaktovat majitelku penzionu, aby vše uvedl na pravou míru. Své kroky samozřejmě konzultoval se svým právním poradcem. V mezičase Kubových aktivit došlo i na téma velikosti břich a možné liposukce za patřičné podpory partnerek. Honza zjistil, že něco dělá špatně a uvedl do praxe pojem inverzní liposukce. Dost ale lechtivých témat a zpět k řádným poznámkám pro deníček.

Vzhledem k hektickému odjezdu předešlého dne nebyly zajištěny základní potraviny nutné k dobré snídani, a tak bylo rozhodnuto jako první bod výpravy navštívit místní samoobsluhu COOP. V tu dobu kdy jsme nakupovali potřebný proviant, začaly kolem nás jezdit historické vozy Aero, které měly sraz v nedalekém hotelu Alba. Pozvolným přesunem jsme se dostali až k samotnému hotelu, kde byly seřazeny všechny Aerovky účastnící se srazu. Této situace jsme využili k získání fotek krásných aut a samozřejmě ke kontrole skel na samotných automobilech.

Od hotelu Alba nás čekal výstup po modré značce do Luisina údolí (někteří se pozastavovali na faktem, že do údolí vede značný výstup) a dále pak na rozcestí, které nás nasměrovalo na hřebeny Orlických hor. Cestou do Luisina údolí jsme narazili na inovativní zabezpečení lesní techniky, kde místo páky na volant byly k lakatoši (lesní kolesový traktor) připevněny 3 klády vzrostlých smrků. Toto zabezpečení jsme vyhodnotili jako opravdu originální, nicméně nepřenosné pro naše vozy. Luisino údolí dalo také první příležitosti k focení flory Orlických hor (téma číslo 4).

Na konci Luisina údolí nás čekalo osudové setkání s černým labradorem (možná kříženým). Osudové bylo především pro Miklíse, který si s hafanem začal hrát na aportování (klacek nosil pes – Miklís házel). Původní teorie, že pes patří k místní budově správy lesů se ukázala jako lichá, zejména poté, co se hafan přidal k naší výpravě a usmyslel si, že s námi ujde celý naplánovaný okruh. Opět to byl Miklís, kdo si psa naklonil, když s ním sprintoval dobrých 100 m do mírného stoupání. Se vzrůstající vzdáleností od místa setkání jsme nabývali přesvědčení, že panuje vzájemná náklonost mezi psem a Miklísem, a tak pes dostal jméno Jarda. Tuto náklonost se Miklís snažil maskovat neustálým pobízením Jardy k návratu zpět k budově správy lesů. Marně jsme se snažili Miklísovi vysvětlit, že by se měl bavit i s námi, no nic to nebylo platné, Jarda k němu přimknul.

Bez obalu lze podoktnout, že výšlap s přítomností Jardy se stal zábavnější a veselejší, bez ohledu na podmračenou oblohu. Navíc byla šance, že nás Jarda uchrání od zmijí, kterých, jak to vypadalo, je v těchto končinách dost. Jednu mrtvou jsme prozkoumali cestou – zde je nutné zmínit, že se našli jedinci, co chtěli, aby Jarda aportoval tuto mrtvou zmiji. Na další, tentokráte živou zmiji, jsme narazili, když jsme hledali zkratku mířící ke kamenným útvarům pod názvem Sfinga.

Zmíněná podmračená obloha se v zápětí připomněla vydatným deštěm, který nás donutil vytáhnout nepromokavé bundy či pláštěnky, tedy až na Jiřího, který v tom fofru balení opomněl bundu a trekové boty doma. Za celkem vydatného deště jsme vyšli na hřeben Orlických hor – Pod Jelenkou a vydali se směrem na vrchol Koruna, kde jsme očekávali pěkný výhled na okolní vrcholky a mohli tak získat fotografie pro téma číslo 1 (Výhledy z vrcholků). Cestou po hřebenovce jsme potakali skupinu nadšenců, co s batohy v plné výbavě (stany a karimatky) pořádali pravděpodobně výšlap po hřebenech. Tito nadšenci začali hladit Jardu, což nám vnuklo naději, že se Jarda přidá k této skupině. Když jsme jim ale řekli, že pes není náš, tak drbání ihned přestalo a dali se na odchod. Prvních 30 vteřin to vypadalo, že se Jarda vydá s nimi, ale láska k naší skupině nakonec přetrvala a Jarda pokračoval s námi.

Při odbočení z červené značky na vrchol Koruna jsme narazili na bunkry postavené za první republiky, takže bylo možné plnit další téma do fotosoutěže (č. 2 - Vojenská minulost Orlických hor). Zároveň s touto odbočkou jsme se rozhodli pro zkrácení trasy a to sestupem ke kamenným útvarům Sfinga. Před samotným sestupem k Sfinze jsme zjistili, že výhled z Koruny vzhledem k vzrostlým smrkům nestojí za nic. Pod vedením Pavla jsme pak sestoupili na cestu, která měla vést ke Sfinze. Tu jsme ale bohužel ani za pomoci několika GPS nenašli (zde už však sílily hlasy pro pokračování), a tak náš sestup pokračoval až k silnici, která nás zavedla zpět k do Luisina údolí k budově lesní správy. U této budovy nadešel čas rozloučení s Jardou, který, jak jsme věřili, k této budově patří. Po krátkém přemlouvání nakonec Jarda zůstal a dál se se s námi již nevydal.

Oproti rannímu pochodu jsme si to zamířili na sjezdovky vedoucí do Deštného. Na samém vrcholu sjezdovky jsme si dali malý odpočinek, který Miklís využil k výstupu na místní vysílač. Přicházející déšť nás vyhnal směrem dolů po sjezdovce, kde na nás čekala adrenalinová výzva v podobě tříkolek, na kterých bylo možné sjet jednu ze sjezdovek. Takové výzvě jsme nemohli odolat, obzvláště ti, kdo vyzkoušeli loňskou jízdu na koloběžkách. Nechali jsme se tedy vyvézt lanovkou zpět na vrchol sjezdovky a k cestě dolů tentokrát využili služeb 3 kol. Vše bylo dokumentováno Miklísem, dokonce by mělo být k dispozici i video. Jediný, kdo se této jízdy nezúčastnil, byl Petr, který se vymlouval na svou výšku s tím, že by se do tříkolky nevešel, a tak mu zůstala role hlídače batohů. My ostatní jsme si jízdu parádně užili a někteří dokonce předváděli efektní smyky a otočky a bylo vidět, že by jízdu absolvovali klidně znovu.

I přesto adrenalinový zážitek údajně nedosáhl kvality loňského sjezdu na koloběžkách. Přemístili jsme se tedy do restaurace Na konci na spojený oběd a večeři. Jelikož jsme celý den prakticky nejedli, tak jsme začali objednávat ve velkém - polévky, hlavní jídla a někteří jedinci také sladkou tečku. Ta se moc nevydařila, neb objednané sladké borůvkové knedlíky s borůvkami měly společný jen název. Obsah sladkých knedlíků se nám nepodařilo identifikovat. Zřejmě bylo vidět, že další posezení se nebude konat, neb paní hostinská nás vybídla k placení a při té příležitosti jsme přišli na záhadu sladkých knedlíků, když jsme se dozvěděli, že kuchař má přezdívku chemik a od rána je ovíněn. Prostě přišel čas na odchod z restaurace a přemístit se na penzion.

Někdo se po osprchování vydal ještě do penzionu U Matulů na žebírka na medu. Honza s Peterm zůstali na základně, aby spolu hlídali základní tábor a byli k dispozici, kdyby někdo opět klepal na dveře. U Matulů předvedl Zbyněk eskamotérský kousek při popíjení irské whisky, když jí vdechl (během sledování právě probíhajícího zápasu MS ve fotbale). Jeho vykulené oči a posunky byly jasným signálem pro Jirku, aby ho praštil do zad, nicméně Zbyněk se dožadoval větší rány. Až poté opět chytil dech a byl zachráněn. Po příchodu z hospody se pokusil Miklís a Pavel zahrát něco na kytaru, ale mladší část ho ubila přehráváním písní z mobilů a tak jsme se odebrali ke spánku, abychom byli odpočatí na neděli, kdy nás čekala trasa přes hraniční opevnění, ukončená prohlídkou tvrze Hanička.

Neděle 15. 6. 2014

Tato trasa byla přesunuta z pondělí na neděli, a to vzhledem k tomu, že Kuba musel v neděli večer odjet zpět domů. Cílem trasy byl pochod podél hraničního opevnění a návštěva pevnosti Hanička.

Dle předchozího plánování byl určen odjezd na 8:30, tak abychom v pohodě stihli logistický přesun aut do Říček (výchozí bod) a Rokytnice (koncový bod). Kupodivu jsme vyjeli něco kolem 8:45 směr Říčky, kde Honza s Jiřím nechali zbytek výpravy a odvezli jeden vůz do Rokytnice. Ostatní tak zatím mohli dojíst řízečky z kance uloveného Kubou. Kluci po návratu zjistili, že ne vše bylo snězeno a dva vzorečky zůstaly pro ně. Jelikož bylo celkem chladno, Zbyněk během čekání vypil celou placatici. Po posilnění a přiobléknutí vůči nepříznivým podmínkám naše kroky zamířily po modré značce na Anenský vrh. Když jsme se napojili na červenou, vyskytla se první příležitost vyfotit jeden z prvních řopíků.

Při pořizování fotek řopíku se jaksi zdržel Honza, takže ostatní zmizeli v dáli a on zůstal osamocen. Při snaze dohnat zbytek zahlédl v hustém porostu jiný bunkr a vydal se k němu, přičemž došel k překvapení, že byl bunkr obýván nadšenci. Souhlasil tedy s prohlídkou, a věřil, že ostatní dožene rychlým přesunem. Ostatní měli stejný osud, když absolvovali prohlídku bunkru nepříliš vzdáleného - konkrétně pěchotního srubu Průsek. Po shledání jsme se shodli, že prohlídky byly velice poutavé a zajímavé a obohatily naše chabé technické znalosti o těchto opevněních. Nutno vyzdvihnout odhodlání místních nadšenců, kteří se snaží dát tato betonová monstra do původního stavu - klobouk dolů před tím, jak dali námi navštívené bunkry do kupy. Honza pak chvíli trpěl obavami, když postupně volal na mobil všem členům výpravy a nikdo se neozýval, neb všichni ještě absolvovali prohlídku. Po nezbytné fotodokumentaci jsme se vydali dál, abychom stihli prohlídku na Haničce.

Cestou jsme navštívili rozhlednu na Anenském vrchu, kde jsme se s Honzou minuli jen o několik minut. Pořídili jsme několik záběrů a museli konstatovat trochu nudný výhled. Při výstupu na kovovou konstrukci se Pavel vyznal ze strachu z výšek a zůstal tak jen v prvním podlaží. Ostatní se snažili nafotit panoramata Orlických hor. Po sestupu z rozhledy se nám konečně podařilo telefonicky spojit s Chlůďou. Zjistili jsme, že je už před námi a domluvili se, že se vydá jako průzkumná jednotka směrem k pevnosti Hanička a že se spojíme někde cestou. Než jsme dorazili k Haničce, viděli jsme ještě několik větších či menších, více či méně zachovalých, vojenských pevností a obdivovali důmyslnost celého projektu Československého opevnění.

Ke spojení celé výpravy došlo těsně před 13 hodinou, kdy jsme se potkali u rozcestníku, v jehož stínu Honza odpočíval. Bleskově jsme se přesunuli směrem k pevnosti, abychom stihli začátek prohlídky, která začínala právě ve 13:00 a přilákala značné množství lidí. Po zakoupení vstupenek zbyl krátký čas na prohlédnutí exponátů (tank T34, obrněný německý transportér, protiletadlový kanón, střepina z pancéřové věže apod.) umístěných před vstupem do pevnosti. Krátce po jedné hodině začala prohlídka, a to vstupem do sálu, kde byly vystaveny exponáty související s pevností (od první republiky až po konec studené války), zejména pak modely jednotlivých opevnění. Po krátkém úvodu pana průvodce, kdy jsme se dozvěděli něco o důvodech vzniku pevnostního opevnění a současné politické a právní situaci v České republice, jsme se vydali do podzemí. Celá prohlídka trvala cca 80 minut, během níž jsme ušli asi 2 km a měli možnost posoudit rozlehlost celého komplexu. Teplota v podzemí se pohybovala pouze kolem 6 stupňů a tak jsme se celkem těšili ven.

Po prohlídce vedla cesta do Rokytnice, avšak opět došlo k rozdělení skupiny na dvě části, kdy jeda část směřovala po červené a druhá kratší cestou po modré značce. Honza, Petr a Kuba (jak tušíte šli po modré) nasměrovli své kroky k místní nálevně, jež se objevila za první táhlou zatáčkou. Točená kofola dodala potřebnou energii, takže na náměstí v Rokytnici dorazili s 30 min. předstihem. Tento čas využili k pozdnímu obědu v restauraci U Rampušáka. Zbytek putující po červené cestou obdivoval ještě několik dalších opevnění a nakonec doklopýtal mnohem náročnější trasou taktéž do Rokytnice. Vzhledem k tomu, že Honza s Kubou už stačili dojíst, mohli vyrazit pro druhé auto čekající v Říčkách. Mezitím šel Zbyněk shánět manikúru do místního asijského supermarketu, odmítl však koupit rohlíky na snídani. Když se vrátil Honza s Kubou, objednali si ještě kávu a lívanečky s opravdovými borůvkami. Poté jsme se rozloučili s Kubou a ten odjel s Petrem do penzionu.

Zbytek (5 lidí) se pak nasoukal do passatu CC a zamířil rovněž do penzionu za broukání dětských písní. Cestou jsme ještě přibrzdili v Luisině údolí, abychom se podívali, zda je Jarda doma. Ale bohužel, k smutku celé výpravy, nebyl. Po příjezdu proběhla diskuse s paní domácí o rozbitém okně. Ta to kupodivu vzala sportovně a nezdálo se, že by to byl velký problém, když jsme tedy museli složit zálohu na opravu skla. Večer jsme se opět přesunuli do hospody U Matulů, abychom náročný den zalili každý po svém - od zázvorové limonády až po pivo. Kdo byl ještě hladový, využil služeb kuchyně. Poté odebrali na pokoje, potažmo na svá lůžka.

Pondělí 16. 6. 2014

V pondělí ráno se vstávalo již bez Kuby, který předchozího večera odjel zpět domů do Rakovníka. Ranní budíček probíhal za zvuku vyhrávání muziky z mobilů, což rozlítilo Miklíse, který odmítal poslouchat ořezané frekvence a raději odjel s Petrem na nákup potravin k snídani a následně na pochod. Své úlohy se zhostili a nakoupili vše, co bylo uvedeno v nákupním seznamu (je vidět, že mají praxi).

Pro tento den byl naplánován výšlap na nejvyšší horu Orlických hor (Velká Deštná s nadmořskou výškou 1115 m). Základními průchozími body byly Šerlišský mlýn, Masarykova chata a pak Velká Deštná. Když jsme opustili Deštné a začali stoupat na Šerlišký mlýn, zazněla v komentářích památná kóta R10, a to vzhledem k prudkému stoupání, které začalo u penzionu Satelit. Krátký odpočinek nás čekal v turistickém přístřešku na vyhlídce Nad národním domem. Vyhlídka by byla lepší, kdyby někdo popílil smrky, které již začínají dosahovat značné výšky omezující rozhled na Deštné.

Již za mírnějšího stoupání a následného klesání naše kroky neomylně zamířily k Šerlišskému Mlýnu, kde na nás čekalo ranní pivo a místní koláče. Během popíjení piva a pojídání koláčů probíhala diskuse o tom, co z mlýna zbylo. A to byla replika náhonu a vodního kola. Předmětem diskuse byla rychlost otáčejícího se kola, resp. jeho nepravidelné otáčky. Tyto diskuse nezaujaly Zbyňka, který se snažil nafotit pavoučka s jeho pavučinkami a při prolézání všech místních stříšek se nepěkně uhodil do hlavy.

Když bylo vše snědeno a vypito, naše kroky zamířily po zelené k rozcestí na Bukačce. Toto rozcestí se nachází na hraniční čáře mezi Čechami a Polskem. Při příchodu na hraniční čáru nás zaujala oranžová bouda lanovky na polské straně, která svítila již z dálky. Podél hranice jsme kolem vrchu Šerlich došli až k Masarykově boudě, kde nastal čas na oběd s výhledem na Orlické hory a samozřejmě i krátký a zasloužený odpočinek.

Při odchodu z Masarykovy chaty Pavel využil příležitosti k focení malého zmateného hlodavce, který se nacházel na louce poblíž samotné chaty. Zde jsme také potkali důchodkyni, která se snažila postupně se všemi členy navázat konverzaci, nicméně s nevalným úspěchem. Po asfaltové cestě jsme se vydali mírným stoupáním nejprve k vyhlídce nedaleko Malé Deštné a dále pak podél Jelení lázně až k vrcholu Velké Deštné, který byl již obsazen školním výletem (jak už to na našich výpravách bývá). Na klid nebyl čas, neb děcka plna elánu hrála bojové hry spočívající v běhu z kopce kamsi dolů a zpět nahoru. Nicméně to nám nezabránilo v provedení vrcholového fota. Nově museli fotit všichni s tím, že foťáky byly umístěny na batohy a samospouští pak provedeny požadované vrcholové snímky. Nastavování takto technicky náročného manévru vzbudilo obdiv nejen dětí, ale i učitelek.

Poté jsme společně s dětmi zahájili sestup do Luisina údolí, kde jsme s chabou nadějí očekávali setkání s Jardou. Naše očekávání se proměnilo ve zklamání, a tak nám nezbývalo než vyrazit směr Deštné - přes sjezdovky a kostel sv. Matouše (v rekonstrukci). Během této cesty jsme si udělali opět přestávku na vrcholu sjezdovky, kdy jsme Miklíse vyhecovali a on tentokrát vylezl až na samý vrchol vysílače a s nasazením života udělal jistě pěkné snímky. Ostatní využili tento čas k odpočinku a ošetření puchýřů, které nejvíce trápily Zbyňka. Během dalšího sestupu se odpojil od skupiny a mírně bloudil. Museli jsme na něj čekat, tak jsme si ustlali na místní sjezdovce pod kostelem sv. Matouše. Petra během odpočinku napadlo zavzpomínat na mládí a navrhl místní sjezdovku sjet válením sudů, o což se pokusil pouze Pavel. Během rozjímání jsme zjistili, že tou samou trasou se vrací školní výlet jenž jsme potkali na vrcholu Velké Deštné. Informace se může zdát nepodstatná, ale vzhledem k tomu, že jedna z učitelek byla vhodným objektem do tématu Žena 21.století, někteří z nás vytáhli foťák, aby byl objekt zvěčněn.

Celý pochod byl pak zakončen pozdním obědem v restauraci Kozí chlívek, kde mezi podáváním občerstvení Miklís, Jiří a Pavel zkoušeli své provazochodecké dovednosti. Více než 3 kroky se jim však udělat nepodařilo. Jelikož večer byl ještě mladý, rozhodli jsme se přemístit do další restaurace Srub Karolina na večeři, při které padlo rozhodnutí zahrát si bowling, jenž byl součástí chaty. Bowlingové radovánky nebyly natolik zajímavé pro Honzu a Petra, a tak se odebrali prozkoumat restauraci Alba. Po krátkém průzkumu se vydali zpět na penzion. Ostatní dorazili poté co, překonali všechny místní bowlingové rekordy.

Úterý 17. 6. 2014

Poslední den nastal a my se operativně rozhodli navštívit zámek v Novém Městě nad Metují. Ostatně návštěva většího města byla poslední příležitostí získat foto do tématu Žena 21. století. Chatu se nám podařilo kupodivu opustit dle stanoveného harmonogramu. Těsně před odjezdem byl vytvořen telefonický most Quinhuangdao – Deštné v Orlických horách, kdy nám Tomáš zavolal, aby předal oficiální zdravici a poptal se po vzorkování ke spodnímu profilu. Tento telefonát nás potěšil a prakticky způsobil, že na letošní výpravě se sešli všichni členové spolku Fotoapalucha. Osobně či v zastoupení černým hafanem nebo telefonátem.

Do Nového Města nad Metují jsme dorazili kolem 9 hodiny a ihned zamířili na místní zámek. Zjistili jsme, že prohlídka bude až za hodinu, což nám umožnilo individuální procházku zámeckou zahradou, prohlídku miniexpozice věnované historii vozítka Velorex či dokonce si zahrát na přistavený klavír (Miklís sklidil aplaus). V 10 hodin už začala samotná prohlídka zámku a nutno podotknout, že první moment nám silně připomněl scénu z filmu Jára Cimrman ležící a spící, a to když paní průvodkyně pustila model vláčku a celá skupina ho bez jediného slova sledovala dokud se nevrátil zpět do hlavní stanice. Dále už prohlídka probíhala standardním způsobem. Zakončena byla výstupem na místní věž zámku a pořízením skutečně posledních snímků letošní expedice.

Po prohlídce jsme se na parkovišti rozloučili s Honzou a Pavlem, kteří vyrazili směr Teplice, a také s Miklísem, ve směru Plzeň. Zbytek se rozhodl poobědvat a pak také vyrazit do svých domovů, konkrétně směr Bystřany a Litvínov. Co říci na závěr? Fotoapalucha 2014 byla úspěšná, počasí vyšlo a trasy byly optimální co délky a i hustoty restauračních zařízení.

Ať žije Fotoapalucha 2015.