Nechce se nám tomu věřit, ale už je to tak. Náš spolek oslaví deset let. Na první expedici jsme se vydali do Krkonoš, a jak lépe oslavit toto kulaté jubileum, než se znovu vrátit do Krkonoš a vzdát hold našemu nejvyššímu pohoří, kde se začala psát historie fotograficko-turistického spolku FotoApalucha? Vzhledem k naplánovaným dovoleným některých členů jsme letos zvolili dřívější termín, a to na přelomu května a června. Jestli to byla správná volba, to se dočtete v dalších odstavcích. Účast na druhé krkonošské expedici potvrdilo nakonec 6 borců – Petr, Jirka, Zbyněk, Pavel, Miklís a Kuba. Chlůďa na poslední chvíli podlehl viróze a musel tak nedobrovolně nasadit antibiotika, Jarda už dříve odmítnul, částečně kvůli pracovním a částečně kvůli rodinným povinnostem. A Tomáš? Ten je stále na čínské misi (Qinhuangdao).

Středa 29. 5. 2013

Krátce po čtvrté hodině to vypuklo. Petr, jelikož ještě neměl zabaleno, odjížděl z práce s mírným předstihem. Dvacet minut po něm vyrazil i Jirka a jel do Bystřan pro Zbyňka, který také ještě neměl úplně zabaleno! Po představení výročních triček a naložení všeho nezbytného se jelo pro Petra. Naložili jsme i jeho bagáž a vyrazili do Špindlerova Mlýna, který jsme zvolili za důstojnou základnu. Samostatně, dalším vozem jel Pavel. Poprvé v historii došlo k porušení tradice a vynechali jsme hospodu Na Růžku a čerstvé točené pivo, jelikož jsme se předem nevybavili prádznými PET lahvemi. Petr se Zbyňkem si tedy spravili chuť lahváčem a Jirka jen tiše záviděl, neboť tentokrát se rozhodl vzít své auto. Petr nám pak předvedl, že se zkušeně obejde i bez otvíráku. Po krátkých zmatcích, kterou cestu zvolit a jestli koupit dálniční známku, jsme zamířili k Lovosicím na dálnici. Jeli jsme přes Prahu, Mladou Boleslav a Jičín.

Kousek za Prahou jsme se poprvé spojili s Pavlem a domluvili místo setkání, které jsme ještě koordinovali během další cesty. Nakonec jsme zastavili v Jičíně u Kauflandu, kde bylo vhodné dokoupit zásoby jídla a pití na další dny. Na doporučení Zbyňka byla zakoupena lahev Old Smuggler (za výhodnou cenu), unikátní míchaná whisky ze skotské vysočiny podle receptu místních pašeráků! Po zaplacení nákupu se jsme se konečně setkali s Pavlem a ještě před dalšími kilometry se odlehčili na místních toaletách, kde jsme zjistili, že Petr je v dobrém rozpoložení a že tak trochu mluví sám pro sebe. Po krátkém obdivu zaparkované zbrusu nové Octavie už jsme spěchali do Špindlu, abychom nepřijeli moc pozdě. Zbyněk přesedl do druhého vozu, aby snížil spotřebu Petrovi a zároveň dělal společnost Pavlovi. Z Jičína jsme pokračovali na Novou Paku a Vrchlabí. Počasí se celé odpoledne drželo, v kraji Českého ráje dokonce svítilo slunce a byly k vidění fotogenické mraky. Bohužel pár kilometrů před Vrchlabím se obloha zatáhla do černa, a když jsme vjeli do Špindlu, tak už byla téměř tma a začalo slušně pršet. My jsme však zůstali pozitivní a pomocí navigace rychle našli Penzion Seidl, který se nachází ve svahu zhruba 10 minut chůzí od centra horského městečka.

Pan majitel nás vřele přivítal, avšak byl trochu podiven, že jsme pouze čtyři. Uklidnili jsme ho, že zítra a pozítří dorazí po jednom z dalších členů. Jelikož už bylo dost hodin a my ještě nevečeřeli, vyrazili jsme hned porozhlédnout se po centru Špindlu a dát si něco k večeři. Výběr restauračních zařízení byl poměrně široký, ceny ale srovnatelné s Václavákem. A tak jsme zamířili do prázdného baru s obrovským nápisem italská pizza. Sedli jsme si kousek od baru a čekali na obsluhu, která ač o nás dobře věděla, rozhodně nespěchala . Po 10 minutách dostal Petr depku, a jak je jeho zvykem, znechuceně odešel najít jiný podnik. Ostatní zůstali a po dalších 5 minutách se dočkali. Příčinou údajně bylo komplikované předání směny - koho to ale zajímá? Nu což, objednali jsme si pivo a pizzu a zavolali Koršíkovi, že jsme se konečně dočkali a jak je na tom on. Petr se nakonec vrátil a objednal si s nelibostí XXL klobásu, doufajíc že bude lepší než ta cikánská na Křivoklátu. Pizza byla na podnik barového typu nad očekávání dobrá a za přijatelný peníz. Poté jsme se vrátili k penzionu a konečně začali vynášet vybavení z aut na pokoje. Na těch jsme se rozdělili standardním způsobem, což znamená na chrápající a ten zbytek. Podle aktuální předpovědi, která slibovala, že do cca 14 hodiny by následující den nemělo pršet, jsme rozhodli, že první trasou, kterou podnikneme, bude trasa vedoucí ze Špindlu k prameni Labe.

Čtvrtek 30. 5. 2013

Ráno jsme byli velice mile překvapeni snídaní, kterou pan Klanica přichystal, a to jak širokým výběrem, tak i kvalitou všech potravin. Norská předpověď (www.yr.no) seděla. Bylo jaksi mlhavo, ale hlavně - nepršelo. Už na začátku týdne to totiž vypadalo, že počasí nám nejspíš moc přát nebude.

Po snídani jsme sbalili fotovýbavu, nepromokavé oblečení a další nezbytnosti, a pak už vyrazili na trasu. Hned na začátku jsme si cestu zkrátili, a to tak, že jsme zakoupili lístky a jeli lanovkou na Medvědín, čímž jsme zdolali cca 450 m nepříjemného převýšení. Na vrcholu Medvědína (1235 m n. m.) byla mlha tak hustá, že by se dala krájet a teplota na chůzi bez pokrývky hlavy jen pro otužilce. Poradili jsme skupince turistů, kteří jako jediní jeli lanovkou s námi, a pak už jsme pelášili směrem k Vrbatově boudě. Cestou jsme zastavili na Šmídově vyhlídce, kde dle očekávání zase nebylo vidět vůbec nic. Jak jsme stoupali výš a výš, mlha se začínala rozpouštět a ve chvíli, kdy jsme z pěšiny přecházeli na asfaltovou silnici, objevily se poprvé protilehlé lesní masivy a první vrcholky (např. fotogenický Kotel). Pokračovali jsme dále po asfaltce pod Zlatým návrším, když nás znenadání předjel autobus MHD. Kdo by ho tu přece čekal? V zatáčce pod Vrbatovou boudou jsme objevili zbytky sněhu, které jsme okamžitě vzali útokem. Nainstalovali jsme stativy, vysvlékli se do triček (jak jinak než apalušáckých) a pořídili několik skupinovek.

V nedalekém občerstvení jsme si pak dali pivo s vysokohorskou přirážkou a chvíli si odpočinuli. Petr koupil pohled a poslal ho domů. Po zjištění, že pohled se na nejbližší poštu může dostat třeba až za týden, trochu znejistěl, ale nakonec ho v občerstvení přesto nechal smířen s tím, že pozdrav z Krkonoš dorazí až za 14 dní po něm. Provozovatelka občerstvení nám potvrdila, že cca za hodinku začne pršet, a tak jsme zbytečně neztráceli čas a šli dál. V rychlosti jsme si ještě prohlédli mohylu Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, což je památník dvou krkonošských nadšenců, kteří zde v roce 1913 tragicky zahynuli během lyžařského závodu na 50 km. Odtud jsme zamířili k Labské boudě. Ještě před ní jsme se ale zastavili u Pančavského vodopádu a snažili se pořídit co možná nejefektnější záběr vody stékající po příkrém skalnatém srázu. V tomto místě se dokonce oblohou prodralo i několik slunečních paprsků, bohužel od Labské boudy se valila hustá mračna, která byla předzvěstí přicházejícího deště. Po chvilce jsme přišli k Labské boudě (která nebyla ani na 10 m vidět!) a původně se chystali něco málo pojíst. Jelikož déšť už byl skutečně na spadnutí, zrušili jsme přestávku na oběd a pospíchali k prameni Labe, který je vzdálen necelý kilometr.

Mlha byla stále hustější a přidalo se k ní i vydatné mrholení. Když jsme přišli k prameni, všechno na nás už bylo ojíněné. Petr skrze zcela zamlžené brýle nic neviděl, a tak k prameni došel pouze s výraznou pomocí ostatních. Udělali jsme několik skupinovek a chystali se na návrat k Labské boudě. V tu chvíli se k nám připojila skupina školních výletníků v čele s paní učitelkou. Ti kolem pramene vytvořili hlouček a naslouchali výkladu zkušené pedagožky. Ta vysvětlovala, že zhruba v místě, kde má nohy jedna z žaček, vyvěrá pramen Labe. Za několik okamžiků ale paní učitelka ztratila koncentraci a hlasitě zakřičela: „Terezo, ty hovado! Co tam strkáš ty nohy?“. My však víme, že Labe ve skutečnosti pramení o několik desítek metrů jinde a místo s pramenem slouží spíše jako turistická atrakce. Vydali jsme zpět k Labské boudě a to už začalo regulérně pršet. Nezdržovali jsme se a pokračovali rychlým tempem po trase. Bohužel počasí se na nás zlobilo a déšť byl čím dál tím silnější. Norům předpověď opět vyšla. Po hodině chůze v dešti jsme byli už celí promoklí. Sucho jsme měli snad jen v botách, a tak jsme u Martinovy boudy konečně udělali přestávku na zasloužený oběd. S radostí jsme si objednali pivo značky Krakonoš, k tomu domácí polívčičku a hned nám bylo lépe. Obdivovali jsme lovecké trofeje, kterými byl interiér chaty dekorován a tipovali, z jakých zvířat která trofej pochází, což u personálu vyvolalo lehký úsměv. Těžké bylo z příjemného interiéru vyrazit znovu do deště...

Po slabé hodince jsme pokračovali směrem ke Špindlu. Cesta začala prudce klesat a díky stále trvajícímu dešti nám moc neutíkala. Minuli jsme Medvědí boudy a klesali a klesali. Zhruba 2 kilometry před Špindlem jsme přešli z lesní cesty na asfaltovou silnici, kde se konečně klesání zmírnilo. Poté jsme došli k Dívčím lávkám, kde jsme se i přes nepřízeň počasí snažili fotit pěkné vodopády. Petr s Pavlem však pokračovali už netrpělivě do penzionu. Jirka se Zbyňkem tak otestovali voděodolnost svých zrcadlovek a pomocí stativů a dlouhých časů zmrazovali pohyb jinak silného a dynamického proudu řeky. Pak už jsme se všichni setkali na penzionu a na pokojích začali se sušením na skrz promočeného oblečení.

Po sprše a převlečení do suchého jsme vyrazili na večeři. Na doporučení pana Klanici jsme šli otestovat penzion Diana, kde údajně dobře vaří. A skutečně, jídlo nebylo vůbec špatné. Smůlu měl jen Zbyněk, který dostal namísto Moravského vrabce Španělského ptáčka. No co, pták jako pták. Číšník a majitel v jedné osobě nás ještě před konzumací ujistil, že všechno jídlo je z letoška, poněvadž včera měli návštěvu z hygieny. Po večeři jsme si dali ještě několik piv a čekali na příjezd Miklíse, který dorazil kolem deváté hodiny. Po přivítání jsme se ihned pustili do diskuze na téma, které fotobanky momentálně nejvíce vynáší a která „smartfounová“ aplikace je nejlepší pro sledování výdělků z nich. Kolem jedenácté hodiny jsme se odebrali zpět na pokoje, odpočinout si před zítřejší stěžejní trasou. Dopoledne by snad už konečně mohlo přestat pršet (situaci jsme pravidelně mapovali z norské předpovědi), a tak by nic nebránilo výstupu na Sněžku, tentokrát ze Špindlu.

Pátek 31. 5. 2013

Ráno jsme se probudili a už při prvním pohledu z okna počasí nevěstilo nic dobrého. Na střechy sousedních domů totiž dopadaly doslova provazce vody. Zkontrolovali jsme opět norskou předpověď. Ta se přes noc změnila, bohužel spíš k horšímu. Pršet mělo minimálně do 11 hodin, avšak odpoledne slibovalo dokonce polojasno! Odešli jsme tedy na snídani, která byla opět na jedničku, a diskutovali o možných alternativách výstupu na Sněžku. Jelikož jsme čekali i na Kubu, který už byl na cestě, tak nám ranní zpoždění ani tak nevadilo. Pak jsme chvíli zevlovali na pokojích, přičemž se Miklís pokoušel rozehnat chmurnou náladu hraním na kytaru folk-undergroundových písní pouze pro dospělé. Po desáté hodině jsme se bohužel dozvěděli špatnou zprávu. Kuba už byl sice někde u Jičína, ale kvůli vysokým horečkám mladšího syna se otočil a zamířil zpět do Rakovníka. Nálada padla téměř na bod mrazu. Venku stále pršelo. Když už jsme začínali propadat trudomyslnosti, přišel Pavel s návrhem, že pojedeme do Pece pod Sněžkou, čímž přečkáme dobu, než přestane pršet, a zároveň si zkrátíme trasu, jelikož ze Špindlu bychom to už do tmy nedali. Původně naplánovaná trase měla vést ze Špindlu podél Bílého Labe přes Luční boudu až na Sněžku a z té Obřím dolem do Pece pod Sněžkou, odkud jsme se měli vrátit autobusem. Poslední bus do Špindlu jede v 17:00, a to už bychom v žádném případě nezvládli.

Po chvilce jsme tedy tuto variantu schválili jako jedinou možnou a natěsnali se do Pavlova zánovního Superbu. Vzhledem k neplánovaným objížďkám se cesta pořádně natáhla a my do Pece přijeli až po půl jedné. Po zaparkování a drobných zmatcích, kde začíná trasa, jsme se rozhodli jít po červené na Richtrovy boudy a známou chatu Výrovku. Petr byl však jiného názoru a preferoval cestu po modré Obřím dolem. A inu když se Petr sekne... Přemlouvání bylo zbytečné a zvolil individuální výstup. Jak je jeho zvykem, v takové situaci jeho rozhodnutí nezmění ani Krakonoš. Doufali jsme, že se alespoň sejdeme na vrcholu Sněžky. Ostatní nemeškali a šli původně naplánovanou cestou. Sláva!!! Konečně přestalo pršet. Dokonce i mlha se začala trochu trhat. Stoupali jsme asfaltovou silnicí a po chvilce se ocitli u dobře známého Zeleného potoka a do něho vtékajícího Liščího potoka, který nám byl fotografickým objektem už při první Apaluše a kde Petr vyfotil později vítěznou fotografii první fotosoutěže. To bylo ale před neuvěřitelnými 9 lety a jelikož s námi tentokrát nešel, bylo jasné, že zde tento svůj triumf už nezopakuje. Šli jsme dále po asfaltce a u rozcestníku Zelený důl odbočili na lesní cestu, kde se stoupání zvýšilo o několik desítek procent. Bohužel opět začalo mrholit a brzy na to i pršet, takže jsme zase schovali fotoaparáty a přiměřeně zvýšili tempo, abychom se co nejrychleji dostali pod nějakou střechu. Minuli jsme Richtrovy boudy a po necelé hodince konečně spatřili chatu Výrovku. Během stoupání a nasazeného tempa se ukázalo, že všichni borci jsou ve velmi slušné kondici.

Na Výrovce jsme udělali krátkou zastávku a jelikož bylo půl 3, rozhodli jsme se pro menší oběd. Vzhledem k výšlapu, který byl ještě před námi jsme zvolili jen polévky, pouze Miklís byl tak hladový, že si objednal i druhé jídlo. Po krátké pauze jsme museli vyrazit. Počasí bylo nadále pod psa a taktéž uvnitř skupiny panovala negativní nálada. U kapličky s památníkem obětem hor měl Zbyněk první krizi a zvažoval, že výstup na tomto místě stylově vzdá. Nakonec ho Pavel přemluvil a pokračoval dále.

U Luční boudy jsme obdivovali její rozlehlost, když se znenadání objevil kousek modré oblohy. Mlha začala pomalu mizet a modro nad námi se objevovalo víc a víc. Inu norská předpověď opět nelhala. Neváhali jsme a pospíchali k vrcholu naší nejvyšší hory. Předpověd slibovala odpoledne polojasno se slušnou viditelností. Šli jsme po dřevěném chodníčku přes Úpské rašeliniště, a konečně si začali vynahrazovat dopolední fotografický půst. Nad námi najednou byla fotogenická modrá obloha, za námi to nejhorší převýšení a před námi už jen náš cíl - Sněžka. To byl pohled. A i když to není tří nebo čtyřtisícovka, je stejně krásná. U poslední boudy před výstupem na vrchol (Slezský dům na polské straně) jsme se pokochali pohledem do Obřího dolu a na druhé straně výhledem do Polska. Pak už jsme se připojili k davu lidí s nadějí, že se nahoře potkáme s Petrem. Tady začalo Zbyňkovi vypovídat službu jeho levé koleno (namožené z běhání) a tím se dostavila jeho druhá krize. Jen s velkým sebezapřením stoupal pomalu nahoru. Zbytek výpravy na něj nebral ohledy a vydal se tempem, kterému on nemohl stačit, na vrchol. Zbyněk byl tudíž nucen jít sám, respektive v doprovodu pubertálního Poláka, který vidíce jeho zrcadlovku kolem krku, ho celou cestu častoval otázkami týkajících se focení. V 17:06 jsme zdolali podruhé Sněžku. Naše první kroky na vrcholu míříly k rozcestníku a poté do nové poštovny Anežky, která v roce 2008 nahradila tu původní z poloviny 19. století. Bohužel s Petrem jsme zde neshledali, a tak jsme se alespoň zapsali do knihy návštěv se vzkazem, že 31. 5. 2013 spolek Fotoapalucha podruhé zdolal naši nejvyšší horu. Z nové poštovny jsme měli všichni spíše smíšené pocity, a to zejména díky nepříjemné obsluze tamního kiosku. Když se navrchol dobelhal i Zbyněk, zbytek už byl právě na odchodu. Udělali jsme tedy ještě skupinovku s poštovnou v pozadí (bohužel bez Petra) a vzhledem k tomu, že vrchol byl opět v mracích, rozloučili se se Sněžkou a vrátili se ke Slezskému domu, odkud jsme zahájili ostrý sestup Obřím dolem do Pece pod Sněžkou. Výhled do údolí byl prostě úžasný.

Při sestupu Zbyněk znovu bojoval s bolestí (jeho chůze připomínala poškozeného Robocopa), ale krásná panoramata mu pomáhala na ni alespoň částečně zapomenout. Udělali jsme malou zastávku u vodárny pro Sněžku z roku 1912 a pak už zase pokračovali v sestupu do údolí. Kousek od vodárny Zbyněk zjistil, že postrádá svou oblíbenou čepici. Vzhledem ke zdravotnímu handicapu jsme ho nechali odpočívat a vrátili se zpět do kopce a po chvíli čepici našli. Zřejmě je to jeho zvyk, neboť jendu čepici nechal už na Křivoklátsku, téhle se však nechtěl za žádnou cenu vzdát. V údolí jsme se zastavili u obří dřevěné židle (zřejmě určena pro Krakonoše - z reklamy XXXLutz) a snažili se na ni vylézt a pořídit několik vtipných záběrů. Pak už jsme viděli první chaty, které byly předzvěstí toho, že se pomalu vracíme do Pece. O kousek níže jsme si všimli rozestavěné nové lanovky na Sněžku a říkali si, že tou na vrchol nikdy nepojedeme, neb je to zbabělé. Vešli jsme do centra a volali Petrovi, kde ho máme hledat. Ten nám s potěšením oznámil, že sedí v hospůdce, ve které jsme v roce 2004 lety prožívali famózní obrat české fotbalové reprezentace proti Nizozemsku. Vyzvedli jsme Petra, nasedli do auta a už za šera se vydali zpět do Špindlu.

Jelikož jsme byli hladoví, cestou jsme zastavili v pizzerii. Zde Pavel předvedl majstrštyk, když k restauraci zamířil jednosměrkou. To vzbudilo zájem místní poflakující se omladiny. Při objednávání jsme zjistili, že zhruba polovina jídelního lístku by měla být proškrtána, jelikož se pan vrchní neustále vracel, že tohle nemá. Nebyly už ale síly na jakýkoliv odpor a tak se nakonec i přesto všichni docela dobře najedli i napili. Poté už následoval jen přesun na základu a všichni odpadli vyčerpaní do svých postelí.

Sobota 1. 6. 2013

Když jsme se ráno probudili, bohužel zase pršelo. Tentokrát však ani norská předpověď neslibovala žádné zlepšení - naopak jen déšť a déšť. Po snídani jsme se společně vyfotili v jubilejních tričkách a přemýšleli co dělat, když je venku tak nevlídno. Absolvovat trasu z Harachova přes Mumlavský vodopád s cílem na Černé hoře se nám vzhledem k předpovědi počasí nechtělo, a tak jsme zůstávali ve Špindlu s tím, že počkáme, jestli se počasí alespoň trochu neumoudří a my se pak vydáme do centra, kde by měly probíhat slavnosti otevření nové turistické sezóny.

Na pokoji jsme se snažili dohnat alespoň nějaké makrozáběry, na které zatím moc příležitostí nebylo. Kolem desáté hodiny jsme už bez velké bagáže a bez Miklíse (odjel domů) a Zbyňka (zůstal na pokoji) vyrazili do centra. Tam to ale na žádné velké slavnosti nevypadalo. Široko daleko jsme neviděli živáčka. Šli jsme po zvuku dunící hudby směrem ke stanici lanovky na Medvědín. A vida, u lanovky se skutečně něco dělo. Viděli jsme několik hloučků lidí, dva stánky a promrzlého moderátora, který nabádal k účasti na atrakcích, které jsou dnes všechny v ceně 1+1 zdarma. Hostesky nás lákaly na 10km sjezd na koloběžkách od Špindlerovy boudy do Špindlu... s úsměvem jsme odmítli, netušíc, že smát se budou nakonec ony. Nepřetržitě pršelo a na začátek června byla i docela slušná zima, a tak jsme se pravidelně zahřívali hruškovicí u stánku. Využili jsme příhodné pozice pod deštníkem a fotili záběry do tématu číslo 9 (pozn. letos výjimečně číslo 7), kterých jsme měli prozatím žalostně málo. Skupině důchodkyň jsme tiše záviděli jejich dlouhé pláštěnky. Když déšť malinko ustal, vrátili jsme se zpět ke stánkům, abychom se tématu číslo 9 mohli věnovat i v detailu (portréty). Opět jsme byli nabádáni zažít si adrenalinový sjezd na koloběžkách. Možná i vlivem vypitého alkoholu jsme začali testovat na místě koloběžky a uvažovat o tomto vskutku netradičním zážitku. Jelikož se jednalo o akci 1+1 zdarma a my jsme momentálně byli jen tři, zavolali jsme Zbyňkovi, který byl stále na pokoji a začínal se nudit. Nenechal se ani moc přemlovat a ihned slíbil, že dorazí. A bylo rozhodnuto! 10km sjezd na koloběžkách v dešti, to bude panečku něco.

Chvilku jsme čekali a dorazila dodávka, která nás a koloběžky odvezla na Špindlerovu boudu. Během jízdy jsme si povídali s řidičem, který nešetřil slovy obdivu vůči nám a zároveň neopomněl si postěžovat na počasí, které mu letos zatím pořádně nedovolilo vyzkoušet zbrusu nový model downhillového kola (slang. celopéro). Dostali jsme instrukce, jak ten pekelný stroj řídit, čeho se vyvarovat atd. Neustále nás ujišťoval, že to bylo správné rozhodnutí a že si to rozhodně užijeme. U Špindlerovy boudy nás vysadil, každý dostal oranžovou koloběžku a také přilbu. Ještě než nás opustil, donutili jsme ho, aby nás vyfotil s koloběžkami. Po třech záběrech nám v rychlosti předal foťák, rozloučil se a zmizel. Nebylo na co čekat, utáhli jsme přilby a poprvé se odrazili. Po několika desítkách metrů bylo jasné, že naše rozhodnutí bylo trochu unáhlené. Voda stříkala od kol přímo na boty a nohavice, úzké blatníky byly k ničemu. Po chvíli bylo cítit, jak voda stéká přímo do bot (pozn. Goretexových). Jízda jinak utíkala, někdo předvedl i pár brilantních předjížděcích manévrů. Brzy nám začaly mrznout ruce na řídítkách. Ale už nebylo cesty zpět. Každopádně jednou jsme se tak rozhodli, tak si to prostě musíme užít! Po zhruba deseti minutách jsme dojeli ke stanici lanovky na Medvědín, avšak cílové stanoviště bylo až dole, v centru Špindlu. Zde jsme tedy dle instrukcí odstavili koloběžky a začali si mezi sebou vyprávět zážitky z nevšední jízdy. Okamžitě jsme odešli do penzionu, neb boty byly plné vody a nohavice kalhot se daly akorát tak ždímat. Na tuhle jízdu asi do smrti nezapomeneme.

Po návratu do penzionu proběhl souboj o volné místo na topení. Bohužel v pokojích byly jen dva malé radiátory a my museli sušit téměř všechno. Po sprše a převléknutí do suchých věcí jsme se domluvili, co budeme dělat odpoledne. Po několika návrzích jsme se usnesli, že vody stále nemáme dost, a tak že tedy vyrazíme do místního Aquacentra. Petr pro jistotu zůstal na pokoji. Po vodních radovánkách v bazénu, v tobogánech a dalších atrakcích jsme se s Petrem sešli v již vyzkoušeném penzionu Diana a dali si poslední večeři ve Špindlu. Pak přestalo konečně pršet. Jelikož to byl z pohledu fyzických aktivit nenáročný den, vyrazili jsme do centra se trochu pobavit. Večer jsme zakončili v music baru Silver rock, kde jsme byli nejspíš trochu za podivíny. Zbyňkovi se v podniku zalíbilo a byl rozhodnut zůstat do pozdních hodin, nicméně se mu nepodařilo nikoho dalíšho přemluvit, a tak tedy netrhal partu a odešel s ostatními ještě před půlnocí zpět na ubytování.

Neděle 2. 6. 2013

Poslední dopoledne jsme za normálních okolností zvyklí ještě na nějakou aktivitu (kratší trasa, turistická zajímavost v okolí nebo po cestě domů, apod.). Nicméně vzhledem k tomu, že zase pršelo a hladiny řek se nebezpečně zvedaly, rozhodli jsme se Apaluchu ukončit a hned ráno odjet do našich domovů. Po další výtečné snídani jsme vyklidili pokoje, naložili vše do aut a rozloučili se s panem Klanicou. A tím byl jubilejní desátý, deštěm značně poznamený, ročník expedice Fotoapalucha ukončen. Pavel pokračoval svým vozem za rodinou na Moravu a zbytek se vydal už bez zastávek domů.

V roce 2014 načneme druhou desítku výprav po krásných koutech naší republiky. Za zvážení rozhodně stojí, zda se nedržet stále stejného termínu v druhé polovině června a neriskovat tak, že dopadneme podobně jako letos. Takže přejme našemu spolku ještě dlouhou budoucnost a těšme se na expedici, na které se zase jednou sejdeme v plném počtu 9 apalušanů.