Není to tak dávno, co jsme uspořádali první výpravu do Krkonoš. Čas neskutečně letí a my za sebou máme další fotoapalušáckou, v pořadí už osmou, expedici za krásami naší malé zemičky. Po dlouhém rozhodování nakonec pro tento rok zvítězilo Křivoklátsko. Nejsou to sice hory, ale kopce a lesy tam jsou také. S cílem zajistit co největší účast na expedici, jsme se letos rozhodli, že výprava na Křivoklát bude o týden dříve, než bývá naším zvykem. V tomto termínu přislíbilo účast osm z devíti borců. Omluvenku dostal jen Chlůďa, neb se připravoval na příchod druhého potomka. Málem s námi jel i nový člen, Jarda Laštovička. Zpočátku vypadal natěšeně, přislíbil účast jak na fotoakci, tak i na pozdější dětské Apaluše. Dokonce i zaplatil zálohu na ubytování. Záhy však vše zrušil s chabým odůvodněním, že dává přednost konkurenční akci kolegů z oddělení vývoje.

Středa 8. 6. 2011

Zhruba v 15:50 odjel Jirka z práce do Hostomic, aby si stejně jako před třemi lety vypůjčil od svého strýce dodávku značky Ford Transit, kterou jsme se pak hromadně měli přesunout na základnu. Tou se pro tento rok stal Penzion v Budech, téměř v centru městečka Křivoklát, několik stovek metrů od stejnojmenného hradu. Po vyzvednutí Transitu vedla cesta k Tomášovi. Ten nejprve nebral telefon, poněvadž, jak později vysvětloval, se údajně sprchoval. Nicméně ve stanovený čas byl bez jakýchkoli komplikací připraven před svým domem se zabalenou bagáží a loučící se s manželkou. Dále se pokračovalo k Petrovi, který pro nás měl již dříve avizované překvapení v podobě stěhování staré almary k jeho rodičům bydlícím cca 400 m od jeho domu. Po naložení zmíněné skříně a Petrovy bagáže se pokračovalo k Petrovým rodičům, kde se skříň vyložila a cesta mohla pokračovat. Mezitím, co se Petr s Jirkou potili a prohýbali pod tím historickým skvostem, Tomáš nečině přihlížel, a navíc ještě zmíněnou akci natáčel kamerou. Díky této neplánované zastávce jsme nabrali cca třicetiminutové zpoždění a do Bystřan dorazili až po páté hodině. Tady jen drobná vsuvka. Bylo to právě Petrovo přání, aby odjezd od hospody Na Růžku byl v 16:40. V Bystřanech už netrpělivě čekali Zbyněk s Pavlem. Po naložení jejich zavazadel a rozdání tradičních triček (letos dokonce i kšiltovek) se, jak už to u nás bývá zvykem, načepovalo pivo do PET lahví v hospodě na Růžku a cesta na Křivoklát mohla začít.

Řízení se, jak přislíbil, ujal Pavel. Hned po prvních metrech bylo jasné, že se není čeho obávat a že Pavel má řízení užitkových vozidel v malíčku. Cestou začalo drobně poprchávat. Popíjejíce pivečko z plastových láhví a zelené, kterou dodal tradičně Zbyněk, nám to bylo víc a víc jedno a cesta poměrně rychle ubíhala. Coby dup jsme byli před Louny, kde jsme museli udělat první zastávku. Jednak měla část posádky hlad a jednak bylo zjištěno, že nám chybí kapalina do ostřikovačů, kterou bylo nutné doplnit, neb stěrače zanechávaly na čelním skle ošklivé šmouhy, které hyzdily a znesnadňovaly řidiči výhled. Po doplnění kapaliny a spořádání části domácích řízečků, ke kterým byly u Vietnamců zakoupeny kvalitní nakládané okurky, se pokračovalo dále. Cestou už se koordinoval Kubův a Miklísův příjezd, jen o Jardovi jsme zatím neměli žádné zprávy. V Lounech jsme zapnuli navigaci, která nás zavedla na zkratku, která se později ukázala jako dosti nevýhodná, neboť na trase byla uzavírka s objížďkou. Díky tomu jsme ale poznali takové obce jako třeba Konětopy nebo Solopysky.

Po zdolání objížďky a několika dalších desítkách kilometrů jsme se začali blížit místu, kde jsme se měli setkat už v plné sestavě - tedy s Jardou, Kubou a Miklísem, kteří jeli každý svým autem. Tím místem byl hrad Krakovec (cca 15 km západně od Rakovníku), kde bylo v plánu udělat i první letošní snímky. Koordinace této akce byla neuvěřitelně načasovaná, neboť téměř na minutu přesně dorazila všechna 4 auta na malé parkovišťátko před hradem Krakovec. Proběhlo krátké přivítání ve znamení šťastného shledání zase po roce, nezbytné převléknutí nově dorazivších členů do expedičních triček a poté jsme už vybalili foťáky a jali se pořídit pár dobrých záběrů poměrně zachovalých pozůstatků hradu Krakovec s dramaticky zataženou oblohou (pozn. pouze pro majitele přechodových filtrů - pro ostatní spíše ošklivě šedou). Na hradě už měli zavřeno, neboť otevírací doba je tu do 18 hod., a tak se fotilo pouze zvenčí. Při návratu k autům jsme zjistili, že se ztratil Pavel (pravděpodobně si chtěl vyfotit hrad ze všech světových stran), a tak část výpravy zavítala do přilehlé hospůdky a dožadovala se natočení piva. Když si jich ale ani po 10 minutách stále nikdo nevšímal, odebrali se zase zpět do svých aut. Mezitím se našel i Pavel a tak jsme mohli vyrazit. Začalo drobně pršet a my jen doufali, že na další dny nás čeká lepší počasí. Kousek za Krakovcem se nám zželelo stopaře, který stál u silnice a snažil se kamsi dostat. Vzhledem k tomu, že Transit byl zaplněný, poslali jsme stopaře posunky do auta jedoucího za námi. Ten byl však Kubou i Jardou odmítnut, a tak se vměstnal až do Míklísova Renaultu, který právě telefonoval a tak se na nic nezmohl. Z toho byl však nucen zhruba po 150 metrech vystoupit, když zjistil, že jedeme úplně opačným směrem. Pak už jsme bez dalších zastávek jeli přímo do penzionu.

Cestou začalo doslova lít jako z konve. Po příjezdu do Křivoklátu jsme poměrně rychle našli Penzion v Budech a šli se ubytovat. Po krátkém přivítání s majitelem došlo k rozdělení pokojů dle pravidla chrápající/nechrápající a vynesení veškeré bagáže. Poté byl už sraz dole v hospůdce, kde jsme si dali pár piveček a taky něco dobrého k jídlu, poněvadž všem už po cestě pořádně vyhládlo. Domluvili jsme plán na následující den a s přáním, že se ve čtvrtek snad počasí alespoň trochu umoudří, jsme odešli spát.

Čtvrtek 9. 6. 2011

Ráno vypadalo počasí skutečně líp a sem tam i vykouklo sluníčko. Důležité bylo, že nepršelo. Dole v hospůdce nás v 8 hodin čekala bohatá snídaně. Dobře najedeni jsme zabalili naše fotobatohy a vyrazili na první trasu.

Ta vedla nejprve strmým kopcem k hradu Křivoklát, kde jsme měli první možnost si tento skvost vyfotit, a sice z vyhlídky Svaté trojice. Pak jsme pokračovali přes Amalín, část města Křivoklát nazvanou na počest manželky hraběte Fürstenberga, která se proslavila charitativní činností v době, kdy rod Fürstenbergů obýval zdejší hrad, a dále pak přes přírodní park Brdatka. Tento přírodní park se nachází ve svahu na levém břehu Berounky, na jejíž meandry však s výjimkou jednoho případu, není dobrý výhled. U dřevěného altánu se naše skupina rozdělila. Větší část odbočila z cesty a mířila ke kapličce Sv. Eustacha. Petr a Tomáš pokračovali dál po vytyčené trase. Svatý Eustach nás ale zklamal. Na místě jsme našli pouze malou kapličku s obrazem za mřížemi a jednoho staršího pána, který kolem této pamětihodnosti udržoval pořádek. Jak se nám podařilo zjistit, sv.Eustach byl patronem všech myslivců. K dalšímu zdržení pak došlo ještě na cestě zpět k altánu, když jsme využili první možnosti nafotit pestrobarevné brouky do jednoho z našich témat. Poté jsme opoustili park Brdatka a přes listnaté lesy jsme prošli až k přehradě Klíčava. Tady je třeba zmínit, že s námi nešel Kuba, který měl ráno neodkladné pracovní povinnosti. Právě v této části trasy jsme se s ním chtěli spojit a domluvit, kde se k nám připojí. Bohužel zde nebyl k dispozici signál ani jednoho z českých operátorů. Již v tuto chvíli se začalo hlasitě diskutovat, jak si trasu co nejvíce zkrátit. Pokračovali jsme ale dál až k hrázi přehrady Klíčava. Zde jsme se na chvilku zastavili, nakrmili sebe i ryby v přehradě ze zbytků zásob a pokračovali po silnici do Zbečna. Trasu jsme si zkrátili, neboť podle původního plánu měla dál vést po žluté značce přes vyhlídku Pěnčina.

Jakmile jsme dorazili do Zbečna, první auto, které jsme spatřili, byl Kubův vůz (opět perfektní timing!). Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni značně vyhládlí, vzali jsme na základě doporučení místního pamětníka zavděk první restaurací (bylo to spíše občerstvení s posezením na terase U Šepsů). Po chvilce odpočinku a doplnění energie po ušlých kilometrech jsme navštívili Hamouzův statek (místní zemědělskou usedlost s bohatou expozicí nejrůznější techniky a vybavení) a popovídali si se správcem statku. Poté jsme se pokochali pohledem na dvě chráněné gigantické lípy a než jsme se vydali zakončit první trasu pohledem z vyhlídky Pěnčina, navštívili jsme místní potraviny. Nutno podotknout, že stoupání na vyhlídku vedlo dosti strmým svahem a tak někteří jedinci byli už po pár metrech značně zadýchaní. Po zhruba dvou kilometrech jsme na vyhlídku dorazili a byli jsme odměněni překrásným výhledem na meandry Berounky (pozn. tenhle záběr nominují do soutěže asi všichni). Vyfotili jsme panoramatické záběry a vydali jsme se zpět dolů do Zbečna. Cestu jsme si opět zkrátili skrze borovicový les, ale trefili jsme správně. Ve Zbečně jsme chtěli nejdříve zjistit, zda nepojede nějaký vlak. Timing i zde zafungoval skvěle. Jakmile jsme přišli na nádraží, přijel motoráček a tak jsme rychle koupili jízdenky a odjeli do Křivoklátu.

Kuba s Jardou jeli autem, a tak s námi nenavštívili nejbližší hospůdku, na kterou jsme po cestě z nádraží narazili. Nedopatřením jsme se dostali do poměrně luxusního penzionu U Jelena, kde jsme si objednali šest Bernardů. Číšník na nás chvíli koukal jako na zjevení a s nelibostí přijmul fakt, že jíst nebudeme. Nakonec přinesl 6 orosených sklenic, které v nás jen zasyčely. Na terásce sedělo také několik šikmookých navzájem se neustále fotografujících jedinců, dle něčího soudu nejspíš Hawajci. Po této krátké zastávce jsme už pádili do penzionu, kde na nás čekal výborný jelení gulášek a domácí polévka (vše na objednávku z předchozího dne).

Jak už Jarda avizoval ve středu, musel odeslat nějaké pracovní e-maily, a tak jsme po skvělé večeři odjeli do Rakovníka hledat nějaké restaurační zařízení s Wi-Fi připojením. Na základě Kubova doporučení jsme zaparkovali kousek od centra. Jarda se od nás odpojil, připojil se k internetu a šel pracovat. Zbytek osádky pokračoval po svých na rakovnické náměstí, kde jsme fotili historické památky a později jsme zakotvili v hospůdce Zlatá slepice. Jarda stále pracoval. Po několika plzničkách na terase jsme se přesunuli do útrob hospůdky, kde jsme se zabavili stolním fotbálkem a hlavně šipkami. Při hře „301“ se ukázalo, že i když někdo umí trefovat solidně terč, nemusí ještě zvítězit. Zbyněk, který byl během hry s odstupem poslední, nakonec několika šikovnými hody vypálil všem rybník. Po 10 hodině Jarda stále pracoval a venku začínala být tma, proto jsme vyrazili pořizovat večerní záběry osvětleného náměstí. Mezitím jsme dostali zprávu, že Jarda má konečně hotovo. Ve 22:45 jsme opustili Rakovník a odjeli zpět do penzionu. Jako jediný abstinující musel Jarda řídit. Stihli jsme si ještě domluvit plány na příští den, kdy mělo být lepší počasí, a tak jsme zvolili nejdelší a nejnáročnější trasu výpravy podél Berounky.

Pátek 10. 6. 2011

To ráno nám počasí skutečně přálo. V 6:30 se Jirka, Zbyněk a Miklís bez dlouhých příprav vydali Transitem znovu na vyhlídku Pěnčina nafotit meandry Berounky osvícené ranním světlem. Slunce bylo ale ještě příliš nízko, a tak výhled narušovaly stíny. Asi po půlhodině jsme čekání v chladném ránu na lepší světlo vzdali a s pár záběry odjeli. V penzionu už byla připravená snídaně. Pochutnali jsme si mj. na párečcích, které se ale bohužel vařily o trochu déle, než měly.

Poté jsme sbalili vybavení a proviant a všichni odjeli Transitem směr Skryje. Pokračovali jsme ale ještě dál, až ke Zbirožskému potoku, kde začíná stezka ke Skryjským jezírkům. Transita jsme nechali na parkovišti s tím, že se pro něj večer vrátíme. Cesta nás vedla lesem podél potoka, kde byly krásné scenérie. U samotných jezírek jsme byli ale bohužel v ne příliš vhodnou dobu, jak si někteří stačili postěžovat. Hlavní jezírko mezi skalami s malým vodopádem bylo osvíceno silným protisvětlem slunce, které právě vystoupalo nad skaliska. Vytáhli jsme stativy a fotili (RAW formát byl nezbytný). Leckdo byl z jezírek zklamaný. Pak už jsme pokračovali po trase, neb před námi byla pěkná štreka - hrubým odhadem ještě přes 20 km. Asi po 4 kilometrech mírného stoupání jsme byli znovu ve Skryjích. První dorazivší skupina si to zamířila ihned do restaurace U Grillů, kde ale otevírají až v 11 hodin (bylo 10:53) a tak se zde piva nedočkali. Po neúspěšném pokusu o uhašení žízně jsme byli rádi alespoň za malé občerstvení, kde dokonce točili místní pivo značky Bakalář. Skryje jsou proslavené mj. známým nalezištěm zkamenělin různých živočichů, zejména trilobitů, které objevil v 19. století J. Barrande. Ptali jsme se na umístění naleziště, že bychom si také našli nějakého toho trilobitka. Zde zazněly také první návrhy na zkrácení trasy.

Po chvilce jsme se ale všichni vydali dle původního plánu k mostu přes řeku Berounku. Naleziště zkamenělin jsme bohužel nenašli. U mostu jsme odbočili z modré na žlutou turistickou značku a zamířili na zříceninu hradu Týřov. Cestou jsme viděli na hladině řeky první vodáky, a tak jsme se je snažili mezi stromy fotit. Co když už žádné neuvidíme? Zhruba po 2 km jsme dorazili na zříceninu s pěknou vyhlídkou na Berounku a Týřovice. Po krátkém prozkoumání pozůstatků hradu a také zaslouženém odpočinku jsme si nemohli odpustit zajímavé skupinovky. Přestávky jsme využili i k vysušení propocených triček, neb bylo poměrně teplo, slunce smažilo a ke zřícenině to byl celkem slušný krpál.

Cestou dolů padl opět návrh na zkrácení trasy. Tento nápad se nám ale zamlouval, neboť spočíval v tom, že bychom nešli zpět do Skryjí (kde jsme měli přejít most), ale že bychom ve vhodné úžině Berounku přebrodili a ušetřili tak 3-4 km z naplánované trasy. První se o přebrodění odvážně pokusil Miklís. Svlékl se do půl těla - avšak směrem dolů a vyrazil do proudu Berounky. Avšak brzy zjistil, že je ve špatném místě. Při dalším pokusu ho následoval i Jirka a dokonce se dostali až na malý ostrůvek v místě, kde byla řeka rozvětvena do dvou ramen. Tam ale tento pokus selhal, neboť ostrůvek byl hustě porostlý kopřivami a neprůchodnými křovinami a kolem byla voda už dosti hluboká. K dalšímu pokusu se už nikdo neodvážil a tak jsme se museli vydat zpět po žluté k mostu. Za mostem jsme zahlédli jakési občerstvení s malým posezením a hlavně deštníky signalizující přítomnost zlatavého moku. Objednali jsme pivo a chtěli jsme také něco zakousnout. Nabídka byla ale omezená – tatranky a klobásy. Zvolili jsme tedy klobásy, údajně speciální cikánské. To jsme ještě netušili, jak se nám tento kulinářský zážitek zaryje hluboko do paměti. Na pivo jsme čekali nekonečných 15 minut. S klobásami to bylo ještě horší. Při objednávání další rundy piv, jsme se dozvěděli, že klobásy byly zmražené na kost. Asi po půlhodině čekání jsme všichni doslova zhltali klobásy s chlebem. Jako už poněkolikáté, opět byly snahy o zkrácení trasy. Jarda se nabídl, že sám zajde pro auto na parkoviště k jezírkům. Tento návrh ale nebyl nadpoloviční většinou prosazen a tak jsme pokračovali dál po silnici a po červené značce.

Na chvíli jsme opustili zpevněnou komunikaci a šli pěšinou po levém břehu Berounky. Kochali jsme se výhledem na Týřovické skály, bohužel se mezitím nebe zatáhlo do šeda a tak jsme tuto scenérii mohli fotit jen v nudném měkkém světle s přesvětlenou oblohou. Napojili jsme se opět na silnici, po chvilce značka odbočila a zamířili jsme prudkým stoupákem na hřeben skály. Tady se naše tlupa rozdělila. Petr, Kuba a Tomáš výstup vzdali a pokračovali po silnici směrem k zastávce U Rozvědčíka, kde na nás chtěli počkat, až se budeme večer vracet pro auto. Ostatní se sebezapřením zdolali první z několika dalších těžkých stoupáků. Blížili jsme se k Čertově skále, bohužel vyhlídku jsme nenašli (možná ani žádná není), a tak jsme pokračovali dál. Ještě před tím jsme malinko bloudili na Křiništi, kde jsme nemohli najít červenou značku. Pak jsme pokračovali po hřebeni po jezdecké stezce. Cesta byla monotónní téměř bez pěkných výhledů na meandry Berounky, ve které jsme doufali. Na dalším rozcestí se od silného jádra oddělili další dva jedinci, a sice Pavel s Miklísem, kteří odbočili taktéž k Rozvědčíkovi. Kratičký odpočinek jsme si zpříjemnili vymácháním nohou v potůčku, ačkoliv voda byla neskutečně ledová.

Zbylá trojice (Jirka, Jarda a Zbyněk) byla odhodlaná dojít po svých až do Křivoklátu. Konečně se před námi objevila vesnice - Nezabudice. Zamířili jsme k první (a možné i jediné) otevřené hospůdce a dali jsme si velkou žlutou limču za 15 Kč (pivaři už odpadli). To bylo panečku osvěžení! Po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál směrem na Roztoky. Po chvilce chůze Zbyněk zjistil, že v hospodě zapomněl kšiltovku. Poněvadž se nám už nechtělo vracet, naplánovali jsme tady zastávku při cestě zpět pro Transita. Minuli jsme pěknou vyhlídku na Berounku, bohužel počasí už nám moc nepřálo. Pak jsme sešli dolů k Berounce a vyšli u Branovského jezu. Tempo jsme nasadili vražedné, cesta ubývala, nachozené kilometry přibývaly. Opět jsme stoupali, pak zase klesali. Potom jsme se konečně napojili na silnici a frekventovanými serpentýnami jsme sešli až do Roztoků. Odtud už to byl jen kousek a z posledních sil jsme po dalších 15 min. došli k našemu penzionu. Huráááá!

Trochu jsme se občerstvili a už jsme vyrazili Miklísovo autem zpět pro odstaveného Transita. Cestou jsme potkali naše odpadlíky, kteří se zmátořili a pokračovali od Rozvědčíka opět po svých. U Rozvědčíka je to prý zase tolik nenadchlo. Ani jsme nezastavovali a jeli co nejrychleji ke Skryjským jezírkům. Po cca půlhodince cesty jsme tam dorazili. Zbyněk usedl za volant Transita a celkem v pohodě se držel za Jardou, který se řítil Miklísovou Lagunou. Cestou jsme se zastavili v Nezabudicích pro kšiltovku, která tam už ale nebyla. Někdo mířící do Roztok, ji vzal s sebou s tím, že nám ji předá, až nás dožene. Smůla, bylo o kšiltovku méně, ale o suvenýr více. Zavolali jsme skupině odpadlíků, abychom zjistili jejich aktuální polohu. Setkali jsme se s nimi v Roztokách v malé hospůdce za mostem. Ti, co neřídíli, si dali samozřejmě pivko a všichni společně jsme potom obdivovali místní zpitou Divu s miminem. Všichni jsme byli dost unaveni a tak jsme se vydali na naši základu. Následovala nutná sprcha a po ní sraz dole v hospůdce, kde jsme chtěli zahnat velký hlad. Objednali jsme si nějakou tu flákotu, zejména tu hovězí... na pepři, s olivami nebo houbami. Maso bylo trošičku tužší, ale i tak nám chutnalo. Někteří měli problém se stavem svého steaku (krve bylo stále dost) a tak podstoupili dodatečnou tepelnou úpravu. Zbyněk už nevypadal dobře a žádal pouze něco dietního. Někteří zase dali přednost domácí pizze. Jarda si jí pochvaloval. Pak už jsme ale zalehli a těšili se na Křivoklát, který byl v plánu následující den.

V noci se však začaly dít prapodivné věci. S největší pravděpodobností se jednalo o následky konzumace oné cikánské klobásy. Tři z nás už během večera cítili začínající střevní potíže. Vše vyvrcholilo nad ránem, kdy Zbyněk omdlel v koupelně při pokusu o vynucené vyprázdnění žaludku. Spadl tak šikovně, že si jen lehce rozbil hlavu a měl otřes mozku. To už bylo jasné, že program příštího dne zřejmě neabsolvujeme v plném počtu.

Sobota 11. 6. 2011

Ráno se ke Zbyňkovi přidal Miklís s teplotami. Oba dva zůstali na pokoji. Po snídani (vzhledem ke stavu výpravy dosti zredukované co do množství i výběru pochutin) vyrazil Jirka s Petrem do Rakovníka do lékárny Zbyňkovi pro léky. Měli štěstí, na třetí pokus našli otevřenou lékárnu.

Po návratu jsme vyrazili k branám hradu. Nejprve jsme zamířili na nádvoří. Vzhledem k tomu, že byla sobota, střídala se tu jedna svatba za druhou, takže bylo dost námětů k focení (nejen do tématu č. 9). Seděli jsme ve stínu pod stromy a pozorovali hemžící se návštěvníky hradu a účastníky svatebních obřadů. Na chvíli se objevil i Zbyněk, jelikož se mu zželelo zůstat v tak krásném počasí na pokoji a chtěl si také vyfotografovat hrad. Jelikož se ještě dosti motal, nakonec pochopil, že to nebyl nejlepší nápad a tak se asi po půl hodince vrátil zpátky a zalehnul. Přidal se k nám Miklís, který se už z toho nejhoršího dostal. Zato Jarda hlásil nepříjemné střevní potíže. Mezitím jsme okoukávali finty profesionálních fotografů. Petr a Jirka si koupili vstupenku na velký okruh. Ostatní ještě chvíli zůstali na nádvoří a později hrad opustili. Tím došlo k dalšímu rozdělení skupiny, po kterém bylo jasné, že plánovaný program (2-3 vycházkové okruhy) se neuskuteční. Po prohlídce hradních interiérů a exteriérů se Jirka s Petrem vrátili k penzionu. Cestou pak zjišťovali, kam zmizela druhá skupina. Dozvěděli se, že jeli do Roztok fotit vodáky. Na pokojích stihli zkontrolovat marody. Zbyňkovi už bylo líp, ale na výlet za vodáky si netroufl. Jarda odpočíval (toho času výjimečně ne na záchodě). Vzali jsme druhé auto a jeli do Roztok k jezu, kde jsme se potkali s druhou skupinkou. Ve „stejnojmenné“ hospůdce (U Jazzu) jsme si dali vynikající oběd. Sem tam se na Berounce objevila jedna, dvě lodě s vodáky, takže jsme byli pořád v pohotovosti, neb vodáků jsme od středy moc neviděli. V nedalekém umělém kanálu měla výcvik skupina vodních záchranářů, takže jsme zde fotili i akční záběry. Začalo pršet, ale naštěstí to byla jen přeháňka a tak jsme se schovali pod přístřešek a poté odjeli zpět do penzionu. Tady jsme nabrali Zbyňka, který se už dal trochu do kupy, a jeli jsme na plánovou prohlídku železničního muzea v Lužné nedaleko Rakovníka.

Bylo sice pod mrakem, ale pro focení historických lokomotiv to až tak nevadilo. Hned od vchodu jsme začali obdivovat zrekonstruované exponáty. Komplex areálu je obrovský, každý se rozprchl jiným směrem, abychom si vzájemně nelezli do záběrů. Na otázku, kolik času zabere důkladné prohlédnutí všech zdejších skvostů, se nám dostalo odpovědi, že by na to nestačil ani celý den. Je tu jedna parní lokomotiva vedle druhé, ve stavu jako v dobách jejich největší slávy. Největší pozornosti se dostalo depu s točnou, před kterým stály nejstarší a možná i nejhezčí exponáty. Motala se tu velká spousta fotografů s nejrůznějším vybavením, od prostých kompaktů až po středoformátové zrcadlovky nasazené na bytelných stativech. Jistá skupinka fotografů je tady zřejmě dobře známá a nechala si posouvat točnu podle potřeb jednotlivých záběrů. Když už jsme byli nabaženi lokomotiv, tak jsme muzeum opustili a vydali se zpátky do Křivoklátu.

Po návratu se vzhledem k nedostatku denní porce kilometrů vydal Jirka, Miklís a Pavel alespoň na jeden vycházkový okruh, a sice trasou k vyhlídce Paraplíčko. Ostatní zůstali na základně. Cesta vedla od hradu kolem pomníku hraběte Fürstenberga, odkud je pěkný výhled na hrad. Dále pak lesem až k vyhlídce, kam to bylo asi 20 minut chůze. Když jsme dorazili na vyhlídku, začalo opět pršet. Tentokrát to ale byla pořádná průtrž mračen. Provazy vody dopadaly na hladinu Berounky a vytvářely zajímavé obrazce. Čekali jsme společně s jedním párem pod dřevěným přístřeškem ve tvaru deštníku (proto Paraplíčko). Když déšť zeslábl, vydali jsme se za ostatními.

Večer jsme doufali, že alespoň na chvíli přestane pršet a že nafotíme nějaký ten noční záběr majestátného hradu. Bohužel se tak nestalo, a pršelo pořád. Vytasili jsme stativy a v hustém dešti jsme pořídili alespoň pár nouzových záběrů, aby bylo čím obsadit kategorii ve fotosoutěži. V restauraci jsme se několikrát zvěčňili s panem majitelem, padlo pár panáků (zde se dobře ukázalo, kdo má jaký trénink), a pak už jsme se uložili do loží s přáním, aby v neděli nepršelo, a my tak mohli splnit naplánovaný program.

Neděle 12. 6. 2011

Poslední ráno bohužel stále pršelo. Nálada byla na bodu mrazu. Jirkovi nesedlo večerní panákování a bylo na něm vidět, že není ve své kůži. Absolvovali jsme snídani a šli si balit, abychom co nejdřív vyklidili pokoje. Po vzorném úklidu jsme se shromáždili dole v restauraci a rozloučili se s panem Stupkou. Přemítali jsme nad tím, co by se dalo za takového počasí podniknout. V plánu byla návštěva zámku v Lánech, případně pak prohlídka muzea historických sportovních vozů tamtéž, avšak většina členů už myslela jen na návrat domů. Petr se najednou taky necítil dobře. Že by na něj dorazily následky klobásových hodů později než na ostatní? Kuba s Jardou byli za tohoto počasí odhodláni okamžitě odjet (Jarda jel na Moravu za rodinou). Vzhledem k situaci a zejména špatnému počasí jsme tedy zrušili program posledního dne a skutečně odjeli domů. Při cestě domů přestalo pršet a v Teplicích bylo i celkem hezky.

Tímto skončila letošní, poněkud nepříjemnými zažívacími zážitky poznamenaná, Fotoapalucha. I přes tyto problémy jsme si výpravu dostatečně užili a fotograficky se vyřádili. Už teď se ale těšíme na další ročník, ve kterém už přislíbil účast i druhý náčelník Chlůďa.