Je to neuvěřitelné, ale máme za sebou již sedmý ročník naší foto-turistické výpravy. Nad letošním ročníkem se stahovala mračna, jelikož u většiny členů panovala nejistota ohledně jejich účasti. Nakonec se nejčernější obavy nenaplnily a my můžeme směle říct - bylo nás pět.

Středa 16. 6. 2010

Náš odjezd nemohl být naplánován jinak než z tradičního místa - z Bystřan. Jelikož Pavel očekával narození potomka v termínu naší expedice (zde je potřeba příště zlepšit plánování početí), slíbil, že se s námi přijede alespoň pozdravit. Nutno podotknout, že do Bystřan dorazil jako první kolem 5 hodiny, načež původní plán byl vyjet nejpozději v 6 hodin odpoledne. Zbyněk tedy předal Pavlovi jako malou útěchu alespoň expediční tričko a šli společně doplnit zásoby zlatavého moku do pet lahví na cestu do hospody Na růžku. Mezitím se objevil i Petr a poté jsme se telefonicky spojili s Tomášem, který tvrdil, že už je na cestě. Po půlhodince marného čekání nám došla trpělivost a museli jsme vyrazit, neb náš původní plán odjezdu byl již zančně časově narušen. Nakonec vše dopadlo dobře, nabrali jsme Jirku v Litvínově a vyrazili ve dvou osádkách - Petr a Jirka ve voze číslo 1 a Tomáš se Zbyňkem ve druhém, kde byla jízda zpestřena promítáním DVD z loňské expedice a tak zde panovala nadstandardně dobrá nálada. Zbyněk také navrhoval cestou zastavit v Chomutově na krátké focení větrného mlýnu, nicméně tetno nápad se nesetkával s nadšením u ostatních členů a tak jsme v Chomutově sice zastavili, avšak cílem byla návštěva hypermarketu Globus za účelem nákupu proviantu na letošní expedici. Po půlhodině jsme vyrazili z Chomutova, ovšem na výjezdu se obě osádky rozdělily, jelikož oba řidiči byli přesvědčeni, že právě oni jedou tou nejlepší cestou.

Oba vozy se setkaly až v obci Háj u Loučné pod Klínovcem, několik stovek metrů od našeho cíle - chaty Barborka. Na místo jsme tedy dorazili opět společně a zde nás už čekala sympatická paní majitelka. Ukázala nám chatu a vysvětlila, co smíme a nesmíme a také poradila co a jak v Krušných horách. Celý pobyt byla chata jen naše, žádné další pokoje obsazeny nebyly a celkově bylo v oblasti hodně málo turistů, což v nás vzbuzovalo obavy o pořízení snímků do tématu č. 9. Chata byla dobře vybavená, velikým lákladlem byla sauna a moc se nám líbilo také venkovní posezení s krbem a grilem a také pergola u přilehlého rybníčku. Inu romantika jako hrom. Mezitím dorazil i Miklís a tudíž byla sestava letošního ročníku kompletní. Paní majitelka nám předala klíče a vrátila se do Prahy. My jsme se ubytovali ve třech pokojích, přičemž Petr byl strategicky izolován na samostatný pokoj, aby se ostatní mohli vyspat.

Jelikož jsme večer chtěli něco zakousnout a také se napít, vyrazili jsme do hotelu, který stál naproti. Již zvenku nám bylo jasné, že vstupujeme do vyšší cenové kategorie, nicméně cestou jsme poblíž moc pohostinství nezaznamenali a my tudíž museli vzít zavděk tím, co bylo "po ruce". Náš příchod trochu zaskočil i personál a vypadalo to, že sem dlouho nikdo nezabloudil. Po prostudování jídelního lístku jsme si objednali polévky a dohodli se, že si dáme 3x tatarský biftek všichni dohromady, ačkoliv někteří členové si původně chtěli vybrat něco jiného. Nakonec byla celá útrata včetně zkonzumovaných nápojů rozpočítána na pětiny, což se ukázalo velice výhodné zejména pro Zbyňka, který pozřel pouhé 2 topinky a jedno malé pivo. Platil navíc i rundu panáků, protože měl svátek, a tak nakonec odcházel s trochu smutným obličejem.

Čtvrtek 17. 6. 2010

První naše probuzení bylo do krásného sluečného i když hodně chladného rána. Někteří členové již nemohli dospat a vyrazili udělat pár ranních záběrů do okolí naší chaty. Zejména odrazy v rybníce byly v ranním světle velmi lákavé.

Po bohaté snídani a ujasnění detailů trasy jsme vyrazili autem na Boží Dar, odkud jsme měli jít okruh přes Klínovec a Jáchymov. Když se nám konečně podařilo trefit se na správnou cestu s červenou značkou, libovali jsme si počasí přímo ideální pro fotografování - modrá obloha posetá bílými obláčky. V okolí Klínovce i Božího Daru je několik větrných elektráren, které ovlivňují zdejší krajinu, nicméně často se stávaly terčem našich objektivů právě scenérie s těmito kovovými monstry. Cestou jsme obdivovali výhledy do Podkrušnohoří a poklidně pokračovali až pod Klínovec. Zde přišlo první větší stoupání a my hned první den dobyli nejvyšší vrchol s nadmořskou výškou 1244 m. Foukal zde silný vítr a teplota se pohybovala maximálně kolem 10 stupňů. Někteří z nás proto neustále mysleli na večerní saunu, což neopomíjeli nahlas zdůrazňovat ostatním. Na vrcholu jsme se obdivovali vysokému vysílači a zejména pak zchátralému objektu, který hyzdí Klínovec. Je to vskutku smutný pohled a můžeme jen doufat, že někdo co nejdříve komplex budov opraví a navrátí lesk tomuto vyhlášenému místu. Na vrcholu jsme se trochu rozprchli a panovaly obavy zejména o Jiřího, který kvůli dobrému záběru téměř seběhl celou sjezdovku a vypadalo to, že už se nevrátí:) Udělali jsme zde také sérii skupinových fotek, když se Jirka s Petrem seznamovali s funkcemi dálkové spouště. V této chvíli se s námi také telefonicky spojil náčelník Honza a zajímal se o naší situaci. A protože nadešel čas oběda, vzali jsme zavděk restaurací kousek pod vrcholem, kde jsme se zahřáli vynikající polévkou a dle libosti vše spláchli točenou kofolou popř. pivním mokem. Při odchodu z hospůdky neunikl naší pozornosti automat na ražené pamětní mince s obrázkem Klínovce. Petr neodolal a po vhození 2€ se stal majitelem této hodnotné rarity. Dále jsme již pokračovali v sestupu, který nás měl dovést do Jáchymova.

Během cesty se Petr jal získávat potřebné informace o stavbě domu od již zkušeného Tomáše. Než jsme došli do Jáchymova, postavili téměř celý dům - od základů až po zámkovou dlažbu před domem. Slunce pralo a tak byla cesta lesem příjemná. Do Jáchymova jsme dorazili něco po 14 hodině. Zde jsme dojedli poslední zásoby z domova - řízečky a tousty, připravené našimi drahými polovičkami. Po vydatném obídku si Jiří vzpomněl, že si doma nechal zubní kartáček, a tak zašel do místní lékárny (kromě vietnamských obchůdků zde totiž nic jiného nebylo) a kartáček si zakoupil. Za sprostých 82 Kč získal naprosto obyčejný kartáček s logem jakési nadnárodní stomatologické společnosti. Ač slunce svítilo, při pohledu nad Krušné hory nás děsila zatažená obloha a padaly i věty o přicházející průtrži mračen či krupobití, a došlo dokonce i na takové názory, že tmavou oblohu má na svědomí sopečný prach z islandské sopky Eyjafjallajökull. Vydali jsme se prohlédnout si místní vyhlášené lázně a Tomáš s Miklísem stihli zkontrolovat odjezd autobusu na Boží Dar v obavách vývoje počasí. Zjistili, že spojení je vcelku dobré a že příští linka jede asi za půl hodiny. Vyfotili jsme lázně, zejména lázeňský dům "Radium palace" působil majestátně a honosně, a dále již pokračovali vzhůru po silnci směřujíce k muzeu. Cestou přes Jáchymov jsme zaznamenávali střídající se vietnamské obchody se vším možným a opuštěné polorozpadlé budovy. Podívali jsme se také k místnímu kostelíku, ačkoliv dovnitř jsme vpuštěni nebyli, z důvodu konání soukromé akce pro německé turisty. Až teprve v horní části u muzea to vypadalo opět o něco optimističtěji.

V tomto místě nás opustil Tomáš, který se rozhodl, že nebudeme riskovat pochod v dešti a nastoupil do autobusu, který ho odvezl na Boží Dar pro auto. My jsme mezitím navštívili muzeum, ve kterém jsme se seznámili především s historií místa, kde hrála největší roli těžba, později pak nechvalně proslulý pracovní tábor. Mezitím se vrátil Tomáš s autem a my se vydali ještě podívat na nedaleký Důl Svornost. Jiří do auta nejprve nastoupit nechtěl a trval na absolvování zbytku trasy po svých tak, jak bylo původně naplánováno, později byl ale zbytkem výpravy přehlasován a do auta nakonec nastoupil. Tento důl je nejstarší a stále funkční důl v Jáchymově, jenž je vlastněn místními lázněmi, neboť v jeho podzemí je zdroj léčivých vod. Poslední naše zastávka byla u zříceniny hradu Freudenstein, zvaného též Šlikův hrádek. Zajímavostí je, že přímo bývalým hradním areálem prochází silnice. Poznat to jde dle pozůstatku dvou věží - každé na jiné straně, jinak z hradu mimo věží téměř nic nezbylo. Počasí se nahoře nakonec vybralo a černé mraky byly ty tam. Cestou zpět k chatě jsme na božídarské čerpací stanici nakoupili dřevěné uhlí na grilování a poté jsme pronásledovali Mercedes s německou státní poznávací značkou, který ať odbočil, kam chtěl, my jeli neustále za ním. Nakonec jsme zastavili i na stejném místě, jelikož jsme ještě chtěli pořídit několik efektních snímků v pozdně odpoledním světle a vyhlídka na Oberwiesenthal a okolí byla příhodným místem. Z Mercedesu pak vystoupili tři muži s kamerou, kteří zde zřejmě točili nějaký dokument. Jiří se neopomněl vetřít před kameru, samozřejmě s naším tričkem, a tak se třeba naše sláva přenese i k našim západním sousedům:)

Když jsme dorazili na naší základnu, proběhla nezbytná příprava pro vyzkoušení zdejšího grilu. Opékaly se párečky a buřty z provenience chomutovského Globusu. Pivo bylo chlazeno na sedmém schodě umístěném v rybníčku těsně vedle naší chaty a tak nemělo chybu. Po této idylce se trio Jiří, Zbyněk a Miklís šlo zrelaxovat do sauny. Za soumraku jsme ještě vyrazili lovit nějakou tu noční oblohu a experimentovali jsme zejména s dlouhými časy závěrky při zachycování větrných elektráren přímo naproti naší chatě. Těšili jsme se na další den, i když předpověď počasí optimisticky nevypadala.

Pátek 18. 6. 2010

Nejčernější předpověď se bohužel napnila a my se probudili do deštivého dne. Hned ráno nás opustil Miklís, který měl pracovní povinnosti a musel odjet do Havlíčkova Brodu, avšak přislíbil, že večer se k nám zase vrátí. Po snídani jsme se vrhli k televizi a sledovali všemožné předpovědi počasí, přičemž Jiří brouzdal taktéž po internetu, aby zjistil co nejpřesnější a nejaktuálnější předpověď. Ze všech zpráv, co jsme měli k dispozici, jsme uvěřili, že pršet přestane v poledne a my tak stihneme naplánovanou trasu nevynechat. Bylo všem jasné, že v počasí, které panuje, naše plány realizovat nemůžeme. Začali jsme si tedy dopoledne krátit focením do tématu "Když prší a nepřestává", což byla ideální příležitost. Vrhli jsme se zejména na zachycování dopadajících kapek v naší pergole. Do této činnosti se zažral Jiří, který seděl jako přikovaný a maximální rychlostí 6,5 snímku za sekundu fotografoval záběry rozstřikujících se kapek. Spíš než uspokojení z dobrého výsledku ho přivedla zpět na chatu skutečnost, že zaplnil kapacitu svojí 4GB karty.

Jelikož déšť spíše sílil, rozhodli jsme se, že zkusíme navštívit muzeum letecké bitvy v nedeleké Kovářské, abychom přeci jen nepřišli úplně zkrátka a nestrávili celý den zavření na pokojích. Muzeum jsme sice našli, avšak zjistili jsme, že v pátek je zavřeno a tak jsme se vydali hledat přístřeší v nějaké místní restauraci, kde bychom se mohli dobře najíst a probrat plán dnešního dne. Zamířili jsme do restaurace s názvem Avionika, kde jsme se v jídelním lístku dozvěděli podrobnosti o letecké bitvě, která se tu udála 11. 9. 1944, zejména pak to, že část jednoho letadla dopadla přímo před dům, ve kterém sedíme. Na nás zde naštěstí nic nespadlo, naopak zde byla velice milá slečna servírka, která se nám snažila poradit, co je možné v takto nepříznivém počasí navštívit. Bohužel jsme museli konstatovat, že možností tu moc není, a tak jsme si alespoň na doporučení zakoupili minilahvičky aviatického likéru pro zlepšení nálady. Déšť neustával ani trochu, a tak jsme jen projeli nejbližší okolí autem - viděli jsme kamenné sfingy a také opuštěný důl v Měděnci a nakonec jsme se rozhodli prohlédnout si i příhraniční městečko Oberwiesenthal, doufajíce, že v Německu se třeba dočkáme lepšího počasí.

Zaparkovali jsme těsně u pěšího hraničního přechodu, který je obsypán vietnamskými stánky. Pobavila nás zde skupinka vietnamců sledujících pod provizorním přístřeškem přímý přenos zápasu mistrovství světa Německo - Srbsko. Komu fandili, je jasné. Přešli jsme potok a byli jsme v Německu, kde skutečně pršelo jen slaboučce. Městečko bylo poloprázdné a zřejmě zde všichni také sledovali právě probíhající zápas. Prohlédli jsme si náměstí a cestou zpět se vydali k nádraží, kde stála pěkná parní lokomotiva. Ještě před nádražím nás upoutal stánek s nápisem "Türkisch Kebap", což podráždilo naše chuťové buňky. Jediný Zbyněk odolal vábení chutí, což se později ukázalo jako prozřetelný čin. Od paní, která nám kebab připravovala, jsme se dozvěděli, že Němci právě dostali gól, čemuž jsme nejprve nechtěli uvěřit. Přesvědčilo nás až zoufalé klení z vedlejší místnosti. Se třemi kebaby v igelitce jsme se usadili v místní čekárně, společné pro autobusové i vlakové nádraží. Zde nás zaujal řidič školního autobusu, jehož zelené vlasy a piercingy v obličeji v nás vzbuzovaly dojmy, že se ráno vrátil z CzechTeku či podobné akce. Tomáš, Petr a nakonec i Jiří museli zkonstatovat, že horší kebab zatím neměli tu čest konzumovat. Zklamaní z tohoto kulinářského zážitku se rozhodli napravit Tomáš s Petrem, kteří nemohli odolat naproti stojícímu diskontu Edeka a rozhodli se jít na nákup. Zbyněk s Jirkou se mezitím věnovali focení makrozáběrů na orosených rostlinách v předzahrádkách místních - jak je v Německu zvykem - přísně upravených a občas až kýčovitě vyzdobených domků. Mezitím kluci přišli s nakoupenými steaky pro večerní grilování a také s několika lahvovými pivy Pilsner Urquell, které prý v Německu vyjdou levněji než u nás. Podle původního plánu trasy jsme se zajeli podívat na rašeliniště pod Božím Darem, jelikož déšť už konečně slábl. Na místě jsme zjistili, že naučná stezka vedoucí rašeliništěm je právě v reknostrukci a že toho tudíž stejně moc neuvidíme. Udělali jsme pár záběrů a vrátili se na naší základnu.

Z panujícího počasí jsme se rozhodně nezahřáli a tak jsme rozdělali nejprve oheň v krbu a poté, když déšť definitivně ustal, jsme nechali vzplanout uhlíky i ve venkovním grilu. Stačili jsme ještě zaúkolovat vracejícího se Miklíse, aby cestou nezapomněl dokoupit několik piv a naše zásoby neklesly pod kritickou úroveň. Miklís dorazil včas na právě se podávající marinované steaky, na kterých si všichni pochutnali. Mezitím se začala obloha mírně protrhávat a my věřili, že příští den už se nebude opakovat takto nevlídné počasí, které nám fatálně zhatilo plány. Večer jsme si ještě zpestřili kulturním zážitkem při zpěvu u kytary. Miklísovi všechna čest, na co jsme si vzpomněli, dokázal zahrát a nutno říci, že skutečně umí!

Sobota 19. 6. 2010

Probuzení do třetího dne bylo o něco veselejší, avšak obloha slunný den rozhodně nevěstila. Ještě během předchozího večera se Zbyněk s Jirkou domluvili, že si nastaví budík cca na 5. hodinu a v případě příznivého počasí pojedou fotit východ slunce nad Klínovcem. V pět hodin sice budíky zazvonily, ale na focení to rozhodně nebylo. Sem tam se mraky protrhly, ale panovala velká oblačnost a oblečení do deště se tak stalo součástí naší výstroje. Horší však bylo, když nám teploměr v autě při průjezdu pod Klínovcem ukázal pouhé 4 stupně nad nulou. Na polovinu června nic moc.

Logistika dnešního dne patřila k náročnějším - vyrazili jsme třemi vozy nejprve do cíle dnešní trasy - do Horní Blatné. Zde jsme nechali odstavený jeden vůz pro zpětný přesun, přičemž cestou zpět u samoty Bludná odstavil svůj vůz i Miklís, který se chtěl odpoledne trhnout dříve, aby stihl večerní třídní sraz po 25 letech. V jednom voze jsme se všichni vrátili na Boží Dar, odkud jsme vyrazili konečně po svých. Napojili jsme se na červenou značku, tentokráte opačným směrem, a vydali se podél Blatenského příkopu. Jedná se o ojedinělý 13 km dlouhý vodní kanál, vybudovaný v 16. století, aby přiváděl vodu k dolům vzdáleným od přirozených vodních toků. V čele výpravy pochodoval Zbyněk, který sbíral veškerou vodu z vysoké trávy a také z větví přilehlých stromů čnějících do cesty. Všichni se divili, jaktože je tak mokrý, když neprší. Po několika km nás cesta zavedla k silnici, kde kanál přecházel na druhou stranu. My jsme tedy kanál na chvilku opustili a po silnici došli k nedaleké Ryžovně, kde stála konečně i hospoda, respektive "Salaš Ryžovna", k níž patří i farma specializující se na výrobu sýrů. Pochoutkám v podobě smaženého kozího sýra se neubránil Zbyněk ani Tomáš, a jediný kdo tuto dobrotu nekvitoval, byl Miklís, který si při konzumaci vepřových řízečků stěžoval na silné aroma kolem něj právě konzumovaného kozího sýru.

Posilněni jsme vyrazili opět dále a brzy došlo k narušování morálky výpravy ze strany Petra, když neustále prosazoval pokračovat v trase po silnici. Nakonec se musel podvolit většině a my mohli jít dále podél příkopu, ač nutno přiznat, že trochu jednotvárnou cestou. Po dalších pár km jsme došli na příjemný palouček, který přímo vybízel k odpočinku a lenošení. Poté jsme klopýtali dále lesem podél příkopu až k rozcestí, kde jsme odbočili na rozhlednu Blatenský vrch (1043 m). Po krátkém ale prudkém výstupu jsme došli až k věži rozhledny, kterou jsme zdolali krátce poté, co všichni stačili nabrat dech po právě absolvovaném sportovním výkonu v podobě zdolání kopce. Na tomto místě nás opustil Miklís, který dál pokračoval jiným směrem ke svému autu a my zahájili sestup k Vlčím jámám. Jedná se o přírodně-technickou památku, která je pozůstatkem středověké důlní činnosti. Vznikla zřícením stropů dvou největších dolů v oblasti (Jiří a Wolfgang). Součástí je také tzv. Ledová jáma, kde se po celý rok v hloubce 15 metrů udržuje jeskynní led a tak padaly sázky, zda nějaký led skutečně spatříme. Po velmi prudkém sestupu do úzké jeskynní štěrbiny jsme na dně led spatřili a celkově se nám Vlčí jámy moc líbily, proto jsme zde udělali i několik skupinových fotek. Následoval už jen krátký sestup do Horní Blatné, kde jsme měli připravený vůz pro zpětný přesun. Petr se sice snažil situaci mírně zdramatizovat, když cestou zpět neustále tvrdil, že nemůže najít klíčky, avšak na údajnou situaci vypadal příliš klidně, a proto mu nikdo neuvěřil. Jak jsme se blížili k vesnici, naskytla se příležitost nafotit nějaký ten záběr do tématu č. 9 (Ženské nožky). Jednak nás míjela skupina nadšených cyklistek a jednak jsme potkali mladou slečnu v černých síťovaných punčochách, což nemohlo nechat naše objektivy v klidu - avšak ona z toho v klidu moc nebyla :) A pak už jsme konečně dorazili k autu v centru vesnice. Cestou na Boží Dar jsme ještě zastavili na krátké focení nejprve velikého stáda ovcí u farmy na Ryžovně a poté i u stádečka podivně vlastatého hnědého skotu, z nějž někteří jedinci měli skutečně ofinu solidního ražení, která jim téměř znemožňovala cokoliv vidět. Poslední kratičká zastávka proběhla u rašeliniště pod Klínovcem, které jsme si toužili vyfotit i v konečně již lepším počasí. Na Božím Daru přesedl Zbyněk s Tomášem do druhého vozu a vyrazili rovnou na základnu. To Jirka s Petrem naladěni lepším počasím ještě zastavili na loukách pod Klínovcem a fotili pestrobarevné krajinky (zřejmě do tématu Černobíle krajinky.

Po návratu na naší chatu se s námi rozloučil Tomáš, kterého doma čekaly neodkladné domácí práce, a zbylá hladová trojice vzala útokem opět vedlejší hotel, ve kterém jsme již tentokrát nebyli sami. Pan vrchní nám k zakousnutí neustále doporučoval bůček s křenem a tak jsme nakonec podlehli. Po rychlé večeři neopomněl Jirka se Zbyňkem na saunu s oroseným pivečkem, aby se po náročném dni opět krásně zrelaxovali.

Neděle 20. 6. 2010

Naše poslední ráno v Krušných horách bylo opět slunečné a tak jsme si jen povzdychli, proč takhle nemohlo být v pátek. Po snídani, úklidu chaty a předání klíčů jsme se rozloučili s místem našeho pobytu a vyrazili pryč.

Cestou Zbyněk tvrdil, že včera slyšel lahodný zvuk motorů a když se podíval z okna, viděl kolem projet několik vozů značky Porsche. Tuto událost mu však nikdo nechtěl uvěřit, a tak skutečným přesvědčením bylo, až když jsme ráno před hotelem Nástup pod Klínovcem na vlastní oči uviděli zaparkovaných několik krásných vozů této zančky. Skvostem bylo zejména nejnovější Porsche Carrera GT3 v bílé barvě. Udělali jsme pár snímků a pak jsme se vrátili do vozu Škoda Octavia a navzájem se popichovali, kdo z nás se asi první stane členem Porsche clubu :)

Dále jsme pokračovali přes Jáchymov a napojili se na hlavní silnici z Karlových Varů do Chomutova podél řeky Ohře. Naším cílem měl být Horní hrad (Hauenštejn), který leží asi 4 km od Stráže nad Ohří. K hradu jsme dorazili ještě před oficiálním časem otevření, před 10 hodinou, na hradě však již panoval čilý ruch a tak jsme si zakoupili vstupenky včetně prohlídky přilehlého arboreta (na doporučení slečny u pokladny). Hrad léta chátral a většina areálu je v žalostném stavu, i když se konečně začalo s reknostrukcí. Celý hradní komplex je nyní v sourkomých rukou a jeho majitelé mají ambiciózní plán na jeho obnovu. Za to sklízí náš obdiv a držíme jim palce, ať se všechno povede. Po prohlídce rozlehlých hradních místností a věže s pěkným výhledem jsme prošli i arboretum a přilehlou kapli.

Poté jsme již pokračovali směrem domů, ale nejprve jsme se ještě zastavili v Kadani se záměrem poobědvat a také zkusit ulovit nějaké záběry do tématu č. 9. Město však bylo liduprázdné, proto nezbývalo než vzít zavděk obědem. Možností moc nebylo, a tak jsme v centru byli rádi za otevřené asijské bistro, kde jsme se nakonec všichni dobře najedli. Potom jsme si prohlédli náměstí (bohužel jsme propásli prohlídku městské věže s průvodcem), podívali se k zámku a prošli také vyhlášenou Katovou uličkou (nejužší ulice v ČR).

Následoval už pouze poklidný přesun do našich domovů. Musíme konstatovat že letošní Apalucha patřila mezi nejstudenější a i když nám počasí tolik nepřálo, výlety po Krušných horách jsme si užili. Nezbývá než se těšit na příští ročník!