Rok se s rokem sešel a je tu opět dobrodružství spolku amatérských fotografů zvané Fotoapalucha. A jelikož je to už pátý – jubilejní – ročník, chtělo to něco mimořádného. Náš výběr padl na perlu mezi českomoravskými pohořími, a sice Beskydy. Výprava byla, jako už tradičně, naplánována na druhou polovinu června, konkrétně od středy 18.6. do neděle 22.6.2008.

Středa 18. 6. 2008

Jiří letos nic neponechal náhodě a po loňské anabázi, kdy po kompletním vyčištění dodávky zjistili, že náhradní škodovka ani neškytne, a že tudíž z plánu hromadného přesunu jedním vozidlem sejde, zavčas podstrčil svému strýci myšlenku na zakoupení druhé dodávky Ford Transit (mimochodem Auto roku 2007 – toť hrdý nápis na boku vozidla). Letos to tedy vyšlo a dodávka stála na parkovišti naší mateřské firmy AGC, které bylo i výchozím stanovištěm letošní výpravy. Odjezd byl naplánován v 15:00. Zde si možná pozorný čtenář našich deníčků povšimne, že Honza tentokrát ponechal svůj vůz s mafiánskými skly doma a konečně vyrazil společně s ostatními členy výpravy jedním vozem.

Jak je už Honzovo dobrým zvykem, byl přesně v 15:00 u přistavené dodávky a netrpělivě čekal na příchod Jiřího, který se zhostil role řidiče pro nadcházející cestu směr Frenštát – Planiska. Jiří se dostavil společně s náčelníkem, a to v limitu akademické čtvrthodinky. Nakládání tedy mohlo začít. Poslední člen výpravy, který měl na parkovišti nastoupit, byl Tomáš. Ten však stále seděl v kanceláři a kreslil jakési čtverečky, kosočtverce a podobné tvary do záhadných tabulek, kterým rozumějí pouze Japonci a Tomáš. Po krátké telefonické konferenci se nám ho podařilo přesvědčit, že Japonci zajisté počkají, a tak se k nám mohl přidat a ještě před cestou naprogramovat svou navigaci, jak se sluší a patří na správného navigátora.

Příjezd k restauraci Na Růžku byl pak otázkou okamžiku, až na moment, kdy nás Tomáš navigoval zpět do hor v domnění, že příjezd do Bystřan je uzavřen. Naštěstí poslední slovo měli náčelníci a prosadili svou variantu příjezdu. Po úspěšném zaparkování (nutno dodat, že s dodávkou to není žádná sranda) jsme začali hledat Zbyňka s Pavlem, kteří na nás měli čekat u restaurace, ale vzhledem k nedostatku morálky zbaběle utekli ke Zbyňkovi domů, a způsobili tak další malé zpoždění. Toho zkušení členové výpravy (s výjimkou řidiče) využili k uhašení žízně, zakoupení klasických slaných brambůrek, ale zejména k naplnění PET lahví zlatavým mokem, neb cesta měla být dlouhá. Všechny zmatky kolem odjezdu ustaly v 15:43 a výprava se mohla vydat na cestu směr Praha, kde jsme měli nabrat Kubu.

Cestou do Prahy se nestalo nic mimořádného, a tak se vrhneme rovnou k popisu setkání s Kubou. Úkol zněl jasně. Kubu jsme měli nabrat v obchodním centru Chodov. Ale i jasné úkoly mají občas svá úskalí, a to zejména pro mimopražské, co nejezdí pravidelně nakupovat do Čechy tolik oblíbených shopping-center. Průjezd Prahou se vydařil, a to díky radám zkušených řidičů (Tomáš a Zbyněk), který z pruhů je nejvhodnější při průjezdu kolem hlavního nádraží. Jak jsme po chvíli zjistili, bylo to úplně jedno, neb ve vedlejším pruhu jel Pavel se svou rodinkou a rychlost průjezdu odpovídala našemu pruhu. Jak jsme se blížili k nákupnímu centru Chodov, začal Honza s Kubou upřesňovat přesné místo setkání. Bohužel k výše zmiňované neznalosti okolí jsme odbočili o něco dříve, než bylo třeba, a trochu jsme bloudili. Když jsme dorazili k obchodnímu centru, čekala na nás další zrada. Zjistili jsme totiž, že s dodávkou do podzemních garáží nezajedeme (byla o půl metru vyšší než strop garáží), a protože nebylo kde zastavit, museli jsme znovu vyjet na dálnici a poté se složitě vracet. Toto zdržení mělo za následek horké chvilky některých kolegů, kteří po vypití několika piv začali mít pocit, že by bylo vhodné někde zastavit a ulevit si od přebytku tekutin. Nutno dodat, že jim nebylo co závidět. Každá nerovnost na silnici byla pro ně muky a každá benzinová pumpa, i když na dohled, strašně daleko. Jiří konečně zastavil a potrefení jedinci zmizeli tak rychle, že jim nestačily ani jejich vlastní stíny. Naštěstí vše dobře dopadlo, tedy až na náčelníkův telefon, který se po mírném vražení kohosi do náčelníka rozpadl na několik dílů. Po této nevýznamné události se nám podařilo znovu vyjet a šťastně nabrat Kubu, který stál před garážemi a v ruce třímal láhev Jacka Danielse, jakožto prezent na odloženou oslavu narození svého syna.

Osádka 6 členů začala stíhat Pavla, který svým vozem odvážel rodinu na začátek dovolené s tím, že u Jihlavy k nám přestoupí a Verča s Anežkou budou pokračovat vlastním směrem. Tuto zastávku někteří členové využili k opětovnému naplnění PET lahví, které stačily cestou od Růžku záhadným způsobem vyschnout, a také k první společné fotografii, doposud bez posledního člena letošní výpravy – Miklíse.

Ano, zde se objevuje další novinka letošní výpravy, a to nový člen Miklís, který se na doporučení náčelníka a přímluvy Rampiče přidal k výpravě. O Miklísovi již můžeme mluvit jako o poloprofesionálovi, neb již má za sebou několik focení ve fotoateliéru s modelkami. Ale krajinky, to je jiná! Míklís v obavě z konkurence zahájil v tento den trénink na Slovensku a do místa určení přijel po vlastní ose.

Cesta na Planiska uběhla celkem rychle a bez zvláštních událostí. Tedy kromě následujících poznámek, které byly diskutovány během jízdy. Tak například Jiří čeká druhého potomka a po dotazu, jak se bude jmenovat v případě, že to bude kluk, nám sdělil, že Pomně. Při vší snaze náčelníci toto jméno v kalendáři nenašli, ale řekli si, že Jiří je výjimečný, tak proč by vybíral tuctová jména jako Jan, Pavel nebo Jiří. Dále Kubův syn už také nemůže zpičovatět, neb se narodil v Praze (viz. deníček z loňského roku). Některým členům výpravy začínají vlasy ustupovat do defenzívy a začíná vyhrávat pleš. Vavroch (Jiří) dokáže řídit koleny a skvěle vybržďuje auta v levém pruhu. Náčelník fotí ubíhající cestu a dělá skvělé momentky časem 1/30 s. Co se probíralo vzadu, zůstává tajemstvím. Každopádně láhev Jacka Danielse na zadní lavici nepřetržitě kolovala a v Rožnově byla již zcela bezcenná, neb byla vypitá a nezálohovaná.

Ve 21:43 jsme mohli zakřičet hlasitě hurááá. Dorazili jsme totiž do cíle a našli penzion Planiska, náš základní tábor, toho času hlídaný Miklísem a paní domácí. Bez zbytečných formalit Petr s Jiřím převzali pokoje a vyslechli zajímavý monolog paní domácí na úkor posledních hostů, kteří se k vybavení pokojů zřejmě nechovali příliš zdvořile. Pokoje byly rozděleny na mladé (Jiří, Zbyněk, Pavel, Kuba) a zkušené (Honza, Petr, Tomáš a Miklís).

Výprava byla notně unavena, a tak se brzo odebrala na svá lůžka, přičemž Honza a Pavel ještě ukecali obsluhu přilehlé hospůdky, aby jim natočila další piva i po uzavírací hodině. Tento krok se ukázal jako důležitý a mazaný vzhledem ke spolubydlícím, neboť mohli v klidu usnout. Poslední doušky piva chlapci dopili zhruba v půl jedné ráno, a pak se i oni odebrali do svých loží.

Čtvrtek 19. 6. 2008

Ráno, již za světla, vylezl jako první Petr a jal se povzbudit ostatní členy výpravy k aktivní činnosti. Kupodivu ale nemohl najít Miklíse a i jeho lože bylo prázdné, a dokonce chyběla i peřina (dle slov paní domácí antialergická v ceně 2500 Kč brutto) s polštářem. Původně jsme to přičítali jeho nováčkovské dani (nové prostředí, noví lidé, nové podněty), ale jak se později ukázalo, Petr vytáhl jedno ze svých mistrných chrápání, a to i navzdory operaci nosní přepážky, která měla utlumit jeho zvukové projevy během noci. Honza byl notně zaskočen, když toto chrápání potvrdil i Tomáš. On totiž v noci nic neslyšel, sladce spal, a tudíž vše považoval za nekalé aktivity ke svrhnutí náčelníka.

Poté, co se probudila i druhá část výpravy, byla zahájena hromadná snídaně, která byla letos bohužel ochuzena o výtvory Jardovy manželky, neb Jarda se z objektivních důvodů letošní výpravy neúčastnil. Jako perličku zde můžeme uvést, že taktéž čeká potomka. A aby těch přírůstků nebylo málo, tak hrdým otcem se v prosinci stane také náčelník Chlůďa. To nám ta apalušata ale rychle přibývají, co? Po snídani se výprava vydala k lanovce vedoucí na Pustevny. To představovalo zhruba 4km pochod do mírného kopce podél říčky Lomná. Nutno podotknout, že zdravé jádro výpravy se hned od rána hlásilo o doplnění tekutin značky Radegast a ptalo se místních, kde by se tak dalo uskutečnit. Tato zvídavost nás také seznámila s mladou ženou, jak někteří znalci usoudili toho času na mateřské dovolené (dvě děti držíce se jí za ruce nebrat v potaz) a povoláním jistě učitelka (dle jejího jasného popisu následující trasy), jenž tvrdila, že tuto trasu absolvuje občas s dětmi a že trasa není nikterak náročná. Je prostě vidět, že co člověk, to jiný názor. Unavený Honza nemohl přenést přes srdce, že žádný z hostinců podél cesty neměl otevřeno. Tento fakt se radikálně změnil, když jsme dorazili k občerstvení U Bobra, kde jsme mohli své vyschlé rty poprvé ovlažit. Je nutno poznamenat, že se zde začaly oddělovat dvě skupiny, a to Kofoláři a Pivaři. Toto rozdělení mělo v odpoledních hodinách fatální následky, které zapříčinily rozdělení výpravy.

Po občerstvení jsme dokončili výstup k lanovce, abychom zde využili služeb moderní doby k přesunu na Pustevny a taktéž se vyhnuli strmému výšlapu k vrcholu. Během tohoto přesunu stačil Miklís udělat několik snímků líného brouka, a vlastně tak naplnil poslání Fotoapaluchy, a to pořizovat snímky během putování přírodou. Před nástupem na lanovku absolvovali Honza s Kubou ještě trénink přesunu s nadměrnou fotovýbavou na zkušební sedačce. Ostatní jedinci se jim vysmívali, ale oni věděli své, což se pak projevilo zejména u Tomáše, který těsně po nástupu vytrousil krytku objektivu. Začínáme mít pocit, že je to jistý kolorit Fotoapaluchy při přepravě lanovkou odhazovat příslušenství fotoaparátů (něco podobného předvedl Petr se svou sluneční clonou na Šumavě).

Cesta lanovkou mezi malebnými velikány Beskyd sice neskýtala výhled do okolí, ale zajišťovala příjemný stín proti slunci, které již získávalo na síle a dokázalo vydatně zahřát. Ostatně výhledu jsme si užili ihned po výstupu z lanovky. Před námi se rozprostřel velkolepý pohled na Frenštát pod Radhoštěm a přilehlé okolí. Vzhledem k tomu, že byl konec školního roku, nebyli jsme na Pustevnách sami. Společnost nám dělala možná i tisícovka dalších lidí, především dětí školního věku, no prostě jako na Václaváku. Podle hesla, že dobrý snímek se musí vychodit, jsme po vydatném posílení valašskou kyselicí vyrazili na vyhlídku Cyrilka, kde byly pořízeny povinné snímky okolních panoramat. Po vyhlídce následovala cesta k soše pohanského boha Radegasta. Nutno podotknout, že nejvíce se na tento beskydský monument těšil Honza, neb již jednou chtěl sochu shlédnout na svém místě, ale bohužel zhruba týden před jeho návštěvou byla převezena do muzea k restaurování. Vše zapomenuto a socha v obložení turistů byla nyní tam, kde má být. To nám umožnilo zvěčnit si Radegasta svými fotoaparáty i s našimi postavičkami. Pro některé skupinky dychtivých turistů jsme představovali fotoprofesionály, a tak nám svěřili své kompakty, abychom jim udělali společné snímky – jen doufáme, že se snímky povedly a oni se nyní radují z krásného výletu. Našli se mezi námi i podnikaví jedinci, kteří navrhovali, že si sednou na sochu a budou vybírat jistý poplatek za to, když si lidé budou chtít vyfotit sochu bez nich. Petr ale neměl dostatek odvahy tento smělý plán dotáhnout do konce, a tak se vydal na další cestu, která mířila k vrcholu hory Radhošť. Podél cesty jsme mohli vidět neskutečné množství různých motýlů, brouků a jiné havěti, a tak se fotilo o 106. Největší pozornost na sebe upoutal Tomáš, když vytáhl svoje rybí oko s úhlem záběru téměř 180°. Když totiž fotil, nikdo v okruhu 10 metrů nesměl před nebo za Tomášem stát, neboť mu jednoduše lezl do záběru. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než navigovat ostatní fotící kolegy, kam a o kolik metrů se mají přesunout.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o přesun na nejvyšší vrchol naplánované trasy, museli jsme doplnit tekutiny na horské chatě Radegast. A právě zde se naše výprava rozdělila na dvě skupiny, které se pak znovu sešly až v pozdních večerních hodinách. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo, pivo bylo dobré, počasí přijatelné, a tak se jedna skupinka zdržela cca hodinku, zatímco druhá pokračovala ke dřevěné kapli sv. Cyrila a Metoděje, kde její členové vytvořili několik kýčovitých záběrů romantické kaple s dramatickými mraky v pozadí. Zvlášť zajímavě pak působil záběr kaple v kontrastu s vedle stojícím vysílačem. Někteří členové se rozhodli přispět na rekonstrukci kaple, a tak za drobný poplatek vystoupali do patra kaple, kde se pokochali pěkným výhledem.

Poté se obě skupinky zhruba s 30min. odstupem vydaly po červené značce směrem do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme chtěli navštívit Valašské muzeum v přírodě (zdejší proslulý skanzen). Sestup byl docela náročný, a to vzhledem k neustále se svažujícímu terénu převážně po kamenité cestě. Někdy kolem půl třetí dohonili Honza s Kubou zbytek výpravy, který na ně čekal v zahradním bistru kousek za koupalištěm. Kdo by po takové dřině odmítl orosenou sklenici piva a domácí klobásu od místního řezníka? Jestliže píšeme „zbytek výpravy“, tak musíme poznamenat, že Pavel s Miklísem trochu zazmatkovali a nepochopitelně odbočili na modrou značku, která je nezavedla do Rožnova, nýbrž k autobusové zastávce u osady Pindula. Nejenže tedy přišli o krásy Rožnova (malebné stavby, jez s koupajícími se naháči, krásné posezení v zahrádce), ale vzhledem k tomu, že jediný autobus jim ujel, museli až do Frenštátu pěšky.

Po krátkém občerstvení se zbylá šestice opět rozdělila. Honza s Kubou dále pokračovali v doplňování energie a kalorií a zbytek výpravy se vydal do skanzenu. Vzhledem k informaci od provozovatelky bistra, že skanzen je v létě otevřen až do devíti hodin, nebylo tedy kam spěchat, a tak jsme se lehkým krokem blížili k vrcholnému zážitku prvního dne. Cestou si kdosi všiml nudistů koupajících se pod malým vodopádem na Rožnovské Bečvě, a tak bylo o rozruch opět postaráno. Po příchodu ke skanzenu nám bylo divné, že uvnitř areálu vůbec nikdo není (výjimkou bylo jen několik veverek), nicméně jedna dvířka zůstala otevřená, a tak jsme to brali jako povolení ke vstupu. V areálu skanzenu se v kruhovém rozestavení vyjímaly nádherné roubenky, které osvětlené teplým podvečerním světlem vypadaly jako z pohádky. Honza s Kubou dorazili chvilku po nás. K jejich smůle však přišli z jiné strany, a tak otevřená dvířka nenašli a mohli ostatním jen tiše závidět. Z jejich vyprávění jsme se dozvěděli, že hlavní část skanzenu je ukryta kdesi ve stráních nedaleko od historického městečka, kde se mezitím hojně fotilo. Vzhledem k tomu, že nechtěli celý park obcházet kolem dokola a hledat, dle jejich slov, pochybné cestičky (dvířka), vydali se tedy přímo na místní nádraží, kde na nás měli počkat. Během cesty však bohužel nebo bohudík narazili na malebnou zahradní kavárnu, která lákala k odpolednímu kafi, čemuž ihned podlehli. Po chvilce se k nim přidali i ostatní s tím, že si dají rychlé občerstvení a zamíří na autobus. Nevíme, co se stalo, ale kafe Honzovi s Kubou natolik zachutnalo, že se rozhodli zůstat a přijet až pozdějším autobusem. Marně jsme se je snažili přemluvit, aby odjeli s námi, neb další autobus už nejede. Oni si ale za svým rozhodnutím stáli. Ihned po odchodu skupiny, která chtěla jet autobusem, začali objednávat jedno pivo za druhým, nějaké to jídlo, a jak už to v Beskydách bývá, tak i výbornou slivovičku. Vzhledem k tomu, že se v okolí pohybovalo mnoho zajímavých objektů, vydrželi v kavárně až do půl deváté, kdy je vyzvedl bývalý kolega z Valea a převezl až na základnu. Když dorazili na Planiska, vytáhli ještě Pavla do hospody na jedno cigárko a pivčo, neboť byli slušně rozjetí a spát se jim ještě nechtělo. Kuba pokračoval v aplikaci svého osobního šarmu a ukecal servírku, aby roztopila gril a připravila mu klobásky, kterými poté zahnal hlad. Tímto výkonem skončil první den.

Pátek 20. 6. 2008

Probudili jsme se do krásného rána, a jak už to tak bývá, někdo se vyspal a někdo ne. Například Miklís raději už večer zamířil opět spát do auta. Osazenstvo pokoje mladých zažilo noc plnou neskutečných zvuků. Dalo by se říci koncert pro dvě hrdla a nosohltan. V noci se docela pobavili, bohužel se ale moc nevyspali.

Na tento den byla původně naplánována trasa na Lysou horu. Jelikož jsme občas zapnuli televizi, dozvěděli jsme se, že v sobotu se nedaleko koná zajímavý sportovní podnik s názvem Adrenalin Cup, kde hlavní roli hrála právě Lysá hora a městečko Ostravice. Protože výšlap na Lysou horu představoval převýšení zhruba 900 m a protože byly naše nohy řádně unavené, rozhodli jsme se, že pro tento den se Lysá hora ruší, a my absolvujeme trasu původně naplánovanou na sobotu. Lysou horu jsme přesunuli na sobotu s tím, že to nějak skloubíme s výše zmíněným Adrenalin Cupem.

Ihned po snídani jsme tedy s dodávkou vyrazili pro naftu za výhodnou cenu (jak už to bývá, tak o kousek dál byla nafta výrazně levnější) a také pro Tomášovu krytku od foťáku, kterou obsluha lanovky dovedně schovala mezi pohybující se součástky lanovky. Na tomto místě musíme uvést, že tato trasa byla z logistického pohledu do detailu naplánovaná, a to za použití dvou osobních vozidel (vlakem či busem by to bylo časově náročné).

Přesně podle plánu jsme vyjeli směr Bumbálka, což je osada ležící na česko-slovenských hranicích. Tady Miklís zaparkoval svůj vůz a poté jsme všichni společně vyrazili dodávkou do startovacího místa trasy, tj. na Soláň. Vzhledem k limitovanému místu na sedadlech, museli Kuba a Miklís jet na psa v nákladním prostoru. Během přesunu jsme byli svědky automobilové nehody. Viděli jsme sportovní vůz zaklíněný pod svodidly, které očividně odvedly svou práci, a zabránily tak pádu auta ze srázu. Poté, co jsme zaparkovali dodávku u malebné chaloupky, z které se vyloupnul hostinec, jali jsme se objednávat občerstvení a místní koláč, tzv. frgál. Během občerstvování jsme se mimo jiné seznámili se skupinou nadšených milovníků motocyklů JAWA. Toto setkání se ukázalo jako výborný okamžik na vytvoření několika snímků krásně zrenovovaných motocyklů vyrobených dlouho před naším narozením… jedním slovem – krása. Poté už jsme konečně vyrazili.

Začátek trasy lemovaly rozkvetlé louky a doslova kýčovité modré nebe poseté bílými obláčky. Polarizáky byly tedy neustále v permanenci. Zhruba po dvou kilometrech se naskytl krásný pohled na louky vlnicí se v mírném větru (zajisté se některé snímky z těchto luk dostanou do hlavní soutěže) a několik desítek fotogenických kupek slámy, což v nás vzbudilo touhu si tuto překrásnou scenérii zvěčnit. Počasí bylo tak dobré, že i Miklís občas připustil existenci dobrého světla, a ne jak tomu bylo předešlého dne, kdy si neustále stěžoval na špatné osvětlení… prostě profesionální fotograf.

Trasa dále pokračovala po hřebenech s úžasnými výhledy. Asi v polovině cesty jsme udělali krátkou zastávku, kde se počkalo na všechny opozdilce a Zbyněk konečně vytasil výbornou domácí sekanou s houbami. Po tomto občerstvení následoval výšlap na Vysokou (1024 m), odkud jsme očekávali další nádherný výhled, ale bohužel nic takového se nekonalo. Výhled byl zakrytý hustým převážně smrkovým porostem. Hlavní občerstvení se pak uskutečnilo na horské chatě Třeštík, kde jsme zvládli nejen povinné pivčo (někteří si opět dali kofolu), ale také něco k snědku (např. borůvkové knedlíky nebo valašskou kyselici se smetanou). Čekání na občerstvení bylo zpestřeno příjezdem motocyklisty, jehož stroj jsme měli možnost ihned odkoupit za přijatelnou cenu 130 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stroj značky Honda, Zbyněk neváhal a ihned se s majitelem skamarádil, neb je zarytým obdivovatelem všeho, co má značku Honda. Během debaty jsme se dozvěděli zajímavosti z Kuby (např. jak se tam dělají míchané nápoje, jaké jsou ceny místních sociálních pracovnic, apod.). Dále nám byla nabídnuta cesta na rybaření po Jeniseji, tedy nabídka se netýkala přímo rybaření, ale jako cesta dokumentaristická. Mimo tuto debatu stačil ještě Kuba rozhodit kolemjdoucí důchodce hláškou, kterou raději nebudeme zmiňovat. Nicméně pak jsme se báli o jeho zdraví, neboť skupina důchodců mířila stejným směrem jako my a výrazy v jejich tvářích nevypadaly dvakrát přátelsky. Během této zastávky se konečně také zahájilo mohutné značkování našimi na zakázku vyrobenými razítky, které si Petr na první trasu samozřejmě zapomněl přibalit.

Z chaty Třeštík jsme vystoupali k rozhledně, která se nachází na vrcholu hory Čarták. Nebyli bychom to ani my, kdybychom na rozhlednu nevystoupali a neudělali několik efektních záběrů. Dle rady zkušených turistů se tedy Jiří zastavil v hotelu Sůkenická, kde si za mírný obnos a ponechání svého mobilu jako zálohy, propůjčil klíče od rozhledny. Focení na samotném vrcholu rozhledny bylo vzhledem k silnému větru trochu riskantní, neboť okenice se neustále zavíraly a hrozil tak jejich náraz do objektivu. Když jsme se opět všichni sešli dole pod rozhlednou, nastal čas na společnou fotku Tomášovým rybím okem. V tuto chvíli jeho speciální objektiv ještě netušil, jak bude využit později večer, ale to trošku předbíháme.

Aby se nám vložené prostředky do pronájmu rozhledny vrátily, rozhodli jsme se, že budeme, jakožto momentální držitelé klíčů, rozhlednu pronajímat turistům. Nicméně při prvním pokusu jsme narazili na pár, který nám za nezapomenutelný výhled nabídl 16 Kč a jednu rozehřátou oplatku. Po této zkušenosti jsme od dalších podnikatelských aktivit upustili a raději jsme pokračovali směrem na parkoviště, kde už čekalo Miklísovo auto. Tady znovu musíme zmínit zvládnutou logistiku, poněvadž z tohoto místa pokračovala část výpravy zpět na Soláň, odkud se poté Jiří s dodávkou vrátil pro ostatní členy, kteří zatím doplňovali hladinu Radegastu v krvi. Podle plánu se poté pokračovalo směrem domů – na Planiska. Nicméně protože se blížila zlatá hodinka (znalci jistě vědí, o čem je řeč), dostala osádka dodávky nápad zajet ještě jednou na Pustevny a vytvořit tam několik snímků bez davů a počkat také na západ slunce. A opravdu, když jsme dorazili na Pustevny, bylo zde liduprázdno (až na jednu kolegyni fotografku), a tak jsme mohli začít v klidu fotit a kochat se tichem. To narušovala pouze zdejší webkamera, jejíž motůrek během otáčení celou konstrukcí vydával robotické zvuky. Po zvládnutí povinných snímků přišlo na řadu Tomášovo rybí oko a s ním i mnoho skvělých snímků (jen doufáme, že je všichni také uvidíme). Zábavu, kterou jsme si s ním užili, nejde popsat slovy, a je opravdu nutné shlédnout přímo snímky (např. Chlůďa 100x jinak, pivo ze všech úhlů, Pavel a Chlůďa, sólo pro Kubovo pozadí, skupinové foto atd.).

Zhruba za hodinu přijela i druhá část výpravy (Miklís a spol.), která se předtím zastavila na lukách podél silnice a na Pustevny si taktéž přijela vyfotit západ slunce. Odvážnější jedinci se ihned vydali na nedalekou vyhlídku Cyrilka, poněvadž to za ty snímky určitě stálo. Zatímco zbytek výpravy vše jistil z místní koliby (těžká práce, ale někdo to udělat musí). Západ slunce se skutečně povedl, a tak o snímky do kategorie „Vykouzlila obloha“ rozhodně nebude nouze. Pak jsme se opět sešli na parkovišti a sjeli dolů do údolí. Každé auto však jelo jiným směrem. Míklísův Renault jel standardní cestou. Osádka dodávky si doslova vybrečela, abychom trochu zariskovali a sjeli z Pusteven druhou stranou, čímž bychom si cestu výrazně zkrátili. Na tuto silnici byl sice zákaz vjezdu, na druhou stranu to byla ale i silnice určená pro odvážně koloběžkáře, tak proč bychom to nezkusili i my :-). A skutečně! Dole jsme byli co by dup bez sebemenších komplikací, a mohli tak celý den završit výbornou večeří na terásce místní restaurace s velice příjemnou obsluhou. Obsluha zasluhuje velkou pochvalu, no posuďte sami. Nejen, že se nechala ukecat ke společnému focení, ale dokonce se oblékla i do trikotu Fotoapaluchy. Vzhledem k probíhajícímu mistrovství Evropy ve fotbale jsme se v pozdních hodinách přemístili do útrob restaurace a tam zhlédli závěr zápasu Chorvatsko vs. Turecko, který byl napínavý až do posledních vteřin, kdy se Turkům podařilo vyrovnat, a nakonec postoupit na penalty. Během čekání na penalty stačili náčelníci orazítkovat všechny pivní tácky.

Při večerní poradě bylo rozhodnuto, že bychom se v sobotu mohli bikerům při cestě na Lysou horu plést, a že tudíž nejnáročnější výstup na Lysou horu raději neabsolvujeme. Jako náhradní program bylo zvoleno celodenní focení Adrenalin Cupu v okolí městečka Ostravice. Na základě této změny byla i jednohlasně odsouhlasena změna tématu č. 5 (Beskydské bystřiny a jiné mokřady) a toto téma bylo nahrazeno tématem Adrenalinový sport.

Po návratu z restaurace, což bylo už lehce před půlnocí, se Kuba s Pavlem rozhodli, že vyrazí ještě někam za kulturou. Mezitím, co se Kuba sprchoval, stačil se Pavel obléknout do svátečního, a takto oděn usnout na posteli, což samozřejmě nemohlo nechat chladnými zbylé fotografy. A tak z cesty do města sešlo.

Sobota 21. 6. 2008

Sobotní ráno bylo kupodivu opět slunečné. Z předchozích výprav jsme totiž zvyklí, že alespoň jednou pořádně zmokneme. V Beskydech nám počasí zatím přálo. To ráno byl Honza dosti nevyspalý. V noci totiž nemohl spát, protože neustále slyšel pomlaskávání, kterým chtěl Tomáš umravnit náčelníka, aby nechrápal. Miklís spal pro jistotu opět ve svém voze. Ranní snídaně musela proběhnout rychle, neb nás čekal přesun na vlakové nádraží, odkud jsme se měli přesunout do Ostravice na Adrenalin Cup 2008. Cesta vlakem probíhala v pohodě a přesun do Ostravice jsme zvládli na jedničku. Při příjezdu na nádraží jsme si nemohli nepovšimnout muže s lyžařskou výbavou v parném létě (dřevěné lyže, vázání kandahár), jenž působil velice komicky. Jak jsme se později dozvěděli, jednalo se o starousedlíka z Pavlovo rodné hroudy – svět je tak malý. Poté jsme nasadili zběsilé tempo, abychom stihli začátek závodu – start běžců z místního fotbalového hřiště. Jelikož jsme doslova letěli, dorazili jsme na start zhruba s 15min. předstihem, a tak jsme měli dost času na přípravu techniky.

Závod se skládal ze čtyř disciplín. Nejprve vyrazili běžci, kteří se vydali na 16km dlouhý běh na Lysou horu. Tam předávali štafetu paraglidistům, kteří měli za úkol přistát na fotbalovém hříšti, kde je vystřídali bikeři směřující opět na Lysou horu (trasa měřila cca 39 km, celkové převýšení přes 2000 m). Jako poslední převzali pomyslný kolík kajakáři, kteří zdolávali asi 5km úsek divokou vodou vedoucí od přehradní nádrže Šance do centra Ostravice. Tam už je čekal jen poslední výběh do cílové rovinky. Z tohoto stručného přehledu je v kostce vidět, co nás celý den čekalo. Celá akce měla ještě bohatý doprovodný program, takže se kolem nás neustále něco dělo. Čekání na paraglidisty bylo zpestřeno ukázkami na mini U-rampě, kde svůj um předváděli týpci na kolech a mistr světa na koloběžce. Kousky to byly opravdu parádní, i když občas je to muselo i bolet (díky častým pádům). Zhruba po 90 min. od startu začali dosedat na hřiště první paraglidy. Jen drobná vsuvka, 16km výběh s převýšením přes 1100 m zvládli ti nejlepší za hodinu a 12 minut… kloubouk dolů. V rychlosti, v jaké museli paraglidisté dosedat a předávat štafetu, nebyla nouze o dramatické okamžiky jako zamotání se do padáku, roztržení padáků, pád z výšky rovnou na zem, pád do dětských trampolín. Jednomu borci se dokonce podařilo zamotat lana padáku do kola svého týmového kolegy.

Poté, co cyklisté opustili hřiště, jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. První skupina (Pavel, Chlůďa, Kuba a Miklís) zůstala v areálu a čekala na doběh kajakářů do cíle celého závodu. Druhá skupina (Petr, Jirka, Zbyněk a Tomáš) se vydala k výpusti přehrady, aby nafotila i start kajakářů, neb skok do vody v kajaku sliboval zajímavý zážitek. K výpusti se dorazilo zhruba po hodině cesty, a rozhodně to za to stálo. Po předání štafety od bikera musel totiž kajakář nejprve přebrodit řeku, v depu popadnout svůj kajak, s ním běžet ke dřevěnému sjezdu a poté to doslova zapíchnout do vody. Cestou je pak ještě čekalo několik slalomových branek. Tady jsme si našli příhodná místa pro focení, čímž jsme se vmíchali mezi profesionální fotografy.

Když už zbývali jen poslední kajakáři, nasměrovala si to celá skupinka k přehradě, kde se všichni chtěli pokochat pěkným výhledem. Jiří se Zbyňkem si cestu trochu zkrátili a šli přímo vedle výpusti. Zatímco Petr a Tomáš nechtěli podlézat plot v obavách, že se tam nevejdou, a zvolili raději delší cestu. Na hrázi jsme se pak ale opět sešli a pořídili několik převážně krajinářských záběrů. Teď už následoval návrat na vlakové nádraží. Jiří se Zbyňkem se ještě šli podívat kousek nad přehradu, odkud byl úžasný výhled na celé vodní dílo a jeho okolí. Zpátky se pak svezli stopem až na nádraží. Cestou se dozvěděli o jakési kulturní akci, která se konala ten večer ve Frenštátu, ale o tom až za chvíli. Zpět k závodu. První skupinka, jak už bylo uvedeno výše, čekala na vítěze závodu. Toho se také dočkala, přičemž čas vítězného týmu byl 3:36:08. Po doběhu prvních závodníků se vydali k řece fotit dojezd kajakářů na divoké vodě. Poté, co dojelo prvních 10 týmů, vyrazili na jídlo a také za stínem. Přece jen celý den strávili na přímém slunci, což se nemohlo obejít bez následků. Honza už měl pocit, že na něj sedá úpal a také únava z předchozích dnů. Společně s Kubou tedy navštívili místní pohostinství, kde to odnesla svíčková se šesti. Po absolvování oběda se celá skupinka přesunula na nedaleký palouček do stínu pod stromem, kde se pak oddávali odpolední siestě, která trvala až do příchodu zbytku výpravy.

Cesta zpět vlakem byla extrémně rychlá, možná proto, že se stále něco fotilo (např. dynamický pohyb). Po příjezdu do Frenštátu jsme nasedli do dodávky a vydali se ještě navštívit místní podnikovou párty, na níž měli dle dostupných informací účinkovat mj. skupiny Děda Mládek ilegal band a Support Lesbiens. My však přišli na samotný začátek večerního programu, což nám umožnilo shlédnout pravděpodobně místní umělce, kteří hráli divnou směsku džezu a nedefinovatelného stylu. Jelikož nás tato partička moc nezaujala, vypili jsme si svá mochíta a odjeli na základnu. Večer se pak výprava rozdělila na tři skupiny. Náčelník, Jirka a Zbyněk odjeli zaplatit ubytování panu majiteli a následně na koncert výše zmíněných skupin, Honza zůstal na pokoji, neb k úpalu se přidal i bolavý zub a zbytek odešel sledovat fotbal do místní restaurace. Honzův večer byl zpestřen příchodem paní domácí shánějící se po dece, kterou Miklís přemístil do auta. Asi třikrát musel paní domácí vysvětlovat, že deka bude v neděli ráno na svém místě, a ona se proto o svou antialergickou deku nemusí bát. Hezky si tedy pokecali, až to Honzu unavilo k spánku.

Mezitím to na koncertu pěkně žilo. Nutno dodat, že obě vystoupení byla zdařilá. Obzvláště pak Support Lesbiens byli skvělí a potvrdili, že na živo jsou mnohem lepší než z cdčka. Se zalehlýma ušima (stáli jsme v první řadě) jsme poté odjeli na základnu.

Neděle 22. 6. 2008

Na poslední den jsme naplánovali prohlídku zříceniny hradu Hukvaldy a návštěvu muzea Tatry Kopřivnice. Po předání pokojů i se všemi dekami jsme se rozjeli směrem k obci Hukvaldy, kde také stojí stejnojmenný hrad. Posádky byly rozděleny tak, jak později budou opouštět Beskydy, a to v jednom autě Miklís, Kuba mířící do Rakovníka a Pavel mířící s rodinou do Chorvatska. Ostatní jeli v dodávce. Z výše uvedeného vyplývá, že nikdo nemusel jet na psa a všem se jelo pohodlně a civilizovaně. Ještě před naším odjezdem jsme museli asi 3x dokázat, že Miklís si deku opravdu nevzal s sebou domů a ponechal ji dalším hostům. Tímto jsme se i rozloučili s Planiskami. Všichni jsme se shodli na tom, že ubytování bylo opravdu dobře vybráno, a to jak z pohledu kvality a ceny, tak i z pohledu umístění. Takže celkový pocit z ubytování byl výborný.

Dost chválení ubytování a zpět k návštěvě Hukvald, které jsou světu známé především díky hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi. Do městečka jsme dorazili kolem deváté hodiny, kdy místí obyvatelé mířili na nedělní bohoslužbu. My narozdíl od nich zamířili do zámeckého parku. Během cesty parkem jsme se zastavili u památníku věnovanému Lišce Bystroušce a pak pokračovali pořád vzhůru k hradu. Ihned po příchodu ke vstupní bráně bylo zřejmé, že patříme mezi první návštěvníky, a tak jsme po zaplacení vstupného mohli v klidu fotit opuštěný hrad, aniž by nám překáželi skupinky turistů. Hrad nás všechny překvapil svou rozlohou a velikostí staveb. Majestátně působilo zejména torzo samotného hradu, které nás doslova uchvátilo. Samozřejmě následovalo několik skupinových fotek, a to i s místními strašidly a zbrojnoši. Při prohlídce sklepení hlavní budovy jsme se dozvěděli, že celý den je pro děti připraven zábavný program a že právě zde čeká na děti sladké překvapení. Honza byl velice zklamán, že on tedy nic nedostane. Strašidla byla posledními oběťmi naší razítkovací mánie. Poté jsme se rozeběhli dolů parkem zpět k parkovišti. Ještě před odjezdem jsme si chtěli dát poslední společný oběd, ale místní krčmy tomuto nápadu nebyly nakloněny (bylo zavřeno), tak jsme se rozloučili s částí výpravy, která mířila směr Brno – Praha – Plzeň, a chystali se jet přímo do Kopřivnice. Zde nás ale notně brzdil Zbyněk, který si objednal něco k jídlu v místním bufetu, a zdržoval nás tak od odjezdu na plánovaný oběd v Kopřivnici.

V Kopřivnici jsme díky Tomášovo navigaci bez sebemenších problémů našli tatrovácké muzeum a po nezbytných formalitách jako zaplacení vstupného a povolení k focení, jsme vzali útokem vystavené exponáty. Byli jsme mile překvapeni množstvím exponátů a ti, co měli možnost vidět i obdobné muzeum v Mladé Boleslavi, tvrdili, že to kopřivnické se jim líbilo víc. Vždyť takový tatraplán, hadimrška, Tatry, co objely celý svět, Lopraisova Tatra, která několikrát vyhrála slavnou rallye Paříž – Dakar, nebo na zakázku vyrobené motorové saně, to vše zde bylo k vidění. Když jsme si prohlédli všechny exponáty, zavelely naše žaludky k odchodu na oběd do nedaleké vietnamské restaurace. Oběd nás natolik posilnil, že po něm už nic nebránilo návratu do našich domovů, tedy přesněji na parkoviště AGC, kde celá cesta začala i končila. Během cesty zpět se nic zvláštní nestalo. Za zmínku stojí snad jen ochutnávka zvěřinové klobásy za 60 Kč, kterou nám doporučil Zbyněk (údajně jsou lepší i špekáčky z Intersparu), a pak také fakt, že jsme se konečně dočkali bouřky a pořádného lijáku, ale to bylo až pod Milešovkou a my všichni byli v autě, takže jsme to jen přivítali, neb ten deštík krásně pročistil vzduch. Příjezdem na parkoviště pak skončila Apalucha 2008 a nám nezbývá, než se těšit na šestý ročník.