Rok se s rokem sešel a naše expedice se vydala na další, v pořadí již třetí, fotovýpravu. Už na začátku roku bylo drtivou většinou odhlasováno, že letos vezmeme útokem, byť pouze fotografickým, Jizerské hory. Liberec s dominantním Ještědem, Bedřichov, Kryštofovo Údolí byly pro nás velkými lákadly. Tým byl opět posílen o nové členy, jmenovitě o Pavla Rampase, Kubu Drahoráda a Tomáše Pudila. Ti, plni očekávání a netuše, co je čeká a nemine, se vydali spolu s ostatními do Kryštofova Údolí, které se na několik příštích dní stalo naší základnou, a to zejména kvůli majestátnímu železničnímu viaduktu a na webových stránkách tolik propagované huse v pensionu U Uhlířů.

Středa 14. 6. 2006

Jak už se u nás stává pomalu zvykem, tak i letos připomínal dojezd do Kryštofova Údolí „hvězdicový“ závod, a to hlavně díky dvěma účastníkům z nejmenované firmy sídlící v Rakovníku, dodávající díly do automobilového průmyslu. Zatímco většina výpravy vyjížděla organizovaně z Teplic, pánové z Rakovníka se rozhodli pro individuální dojezd. Teplická část výpravy vyrazila na cestu, jako již tradičně, léty prověřeným přibližovadlem Renault Megane před GO a nově také vozem Škoda Octavia jednoho z nových členů výpravy, který ochotně nabídl své služby, jelikož nevěděl, že zejména na zadních sedadlech budou probíhat tradiční pivní orgie, kterým řidič přibližovadla pouze naštvaně přihlíží. Studený Březňák z hospody Na Růžku v Bystřanech nám přišel vhod. Jelikož bylo poměrně teplo, došly zásoby zlatavého moku už v Práchni, kde jsme zastavili na „inverzní pitstop“ a také za účelem focení Panské skály. Podvečerní světlo přímo vybízelo k pořízení snímku s odrazem skály na klidné vodní hladině, kterou bohužel zanedlouho mohutně rozvířil koupající se vlčák zdejších domorodců.

Cesta do místa pobytu probíhala bez větších komplikací. Snad jen Jarda Kvapil překvapil ostatní, když přes své mnohaleté zkušenosti za volantem mylně předpokládal, že při odbočování doleva má přednost před protijedoucím vozidlem. Naše přesvědčování, aby dal přednost, ignoroval, neb považoval náš úsudek za mylný vlivem požitého Březňáku. Naštěstí ho přesvědčily skřípající brzdy naproti jedoucího vozu a především pak klepání si na hlavu řidiče ohroženého vozu a vztyčené prostředníky ostatních účastníků potenciální kolize.

Výše zmínění sabotéři hromadné dopravy se vydali na cestu z Rakovníka. Honza tradičně vozem Audi A4 s mafiánskými skly. Zde je nutno dodat, že poměrně riskoval, neboť tato skla mají nižší světelnou propustnost, než povolují homologační předpisy. Kubu vezl kolega z práce. Až do Kryštofova Údolí měl však ten den namířeno pouze Kuba, o kterém jsme se oprávněně domnívali, že se jedná pouze o imaginární osobu vymyšlenou J. Kvapilem za účelem zabrání dvou postelí na pokoji. Kubu totiž do té doby nikdo, kromě Jardy, neviděl ani o něm neslyšel. Náčelník Honza ve středu do Kryštofova Údolí nedorazil, neb neodolal touze spatřit koncert rockové kapely Red Hot Chili Peppers, který se ten den odehrával v Sazka Areně v Praze. Honza měl původně v úmyslu přijet ještě týž den, avšak díky Petrovým smskám z průběhu cesty, brzy zjistil, že by jeho příjezd v pozdních nočních hodinách mohl znamenat značné komplikace. Mimo jiné přespání v automobilu, jelikož dveře penzionu se na noc zamykají a dorazivší členové první části výpravy byli natolik unaveni po celodenní práci a psychickém vypětí z cesty, než aby čekali v noci u okna s lanem či provazovým žebříkem, aby Honzu vytáhli do apartmánu. Rozhodl se proto najít azyl v Praze a vyrazit za ostatními až v brzkých ranních hodinách následujícího dne.

Kuba, dle vlastního vyprávění, poté co byl kolegou vyložen v Praze, dorazil v naprosté pohodě na Černý most, kde mu ale ujel první přímý spoj tak říkajíc před nosem. O samotné cestě se nedochovalo mnoho informací, snad ale můžeme popsat menší příhodu při Kubově výstupu v Liberci. Jelikož mu chybí zkušenosti z cestování autobusem, nevěděl, že zavadlo si musí vyložit sám, a tak výstup proběhl za poněkud dramatických okolností, kdy Jakub řešil u křoví situaci, v níž příroda vítězila nad silou mysli, zatímco baťoh byl stále v odjíždějícím autobusu Student Agency. Co následovalo, s jistotou nevíme. Jelikož všichni máme rádi dobré konce, dodejme jen, že se Jakub stihl i vyprázdnit i získat svůj batoh s veškerým svým nádobíčkem. Dočkal se i příjezdu teplické skupiny, s kterou vyrazil z hlavního nádraží v Liberci do pensionu U Uhlířů.

Čtvrtek 15. 6. 2006

Náčelník vstával dozajista jako první. Ono se není čemu divit vzhledem k tomu, že vstával ve 4:30. Ale co by pro úspěšný průběh Apaluchy 2006 neudělal, když už musel na ten koncert. Inspirací pro něj byl ranní průjezd Prahou, kde ho prý rozptylovala úžasná panoramata dokreslená vycházejícím Sluncem, které až kýčovitě osvětlovalo Vltavu a budovy na jejím břehu. Zde musíme dodat, že musel mít obrovské štěstí při pomyšlení na pana doktora z filmu Vesničko má středisková, který se, jak všichni víme, také rád kochal. Přesně tak, jak si předsevzal, kolem 5:30 se objevil v Liberci. Zde se opět kochal, a to pohledem na Ještěd v plné kráse se slovy: „nebudu fotit kýčovité obrázky, které můžu navíc pořídit během plánovaného výletu na Ještěd“. Vše tak podřídil včasnému příjezdu do Kryštofova Údolí. Úderem 6:00 dorazil do pensionu U Uhlířů, kde zastihl právě snídajícího majitele. Odvážným dotazem zjistil, kde spí zbytek výpravy a vydal se najít náčelníka, aby se dozvěděl organizační pokyny pro tento den. Avšak hned první informace ho poněkud vyvedla z rovnováhy, když se dozvěděl, že do Josefova Dolu nepojedeme vlakem, na který se tak těšil, nýbrž po vlastní ose našimi přibližovadly. Když navíc zjistil, že má ještě dvě hodiny volného času, dohodl se s majitelem na malém občerstvení v podobě klasické kontinentální snídaně za přiměřených 60 Kč.

Někdy kolem 7:05 začal významně zevlovat po pokoji a předstíraje snahu nedělat úmyslný hluk se snažil probudit ostatní členy výpravy. Dodejme, že tradičně sdílel pokoj s Petrem, jelikož náčelníci spí vždy spolu. Velký apartmán s TV totiž Petr předchozí den vyhrál díky svým eskamotérským schopnostem při hře kámen-nůžky-papír, a nemusel tudíž přebývat v místnosti původně snad určené jako odkládací místo pro děti do 5-ti let či pro případnou bagáž. Ve své snaze zdánlivě nerušit byl vcelku úspěšný, jelikož Petr se odhodlal k ranní sprše již po deseti minutách Honzova zevlování.

V duchu tradic proběhlo úvodní hodnocení výtvorů našich drahých poloviček. Uveďme např. prošívanou deku, jablečný závin, párečky v těstíčku, borůvkový koláč nebo delikátní sýrovou roládu, která ovšem jen tak tak přežila transport. O snídaně bylo tedy velmi dobře postaráno. Na tomto místě je třeba vznést velký dík našim manželkám a přítelkyním za gastronomickou podporu expedice. Naše poděkování bude vyjádřeno předáním čestných uznání při vyhodnocení fotosoutěže. Honza na koncertě RHCP žádné buchty nezískal, a tak využil pohostinnosti ostatních členů výpravy a společně s Petrem, který rovněž nic nepřivezl, se zapojili do ranního obžerství. Na Petrovu obhajobu uveďme, že Daniela byla toho času v zahraničí a sám nenalezl odvahu něco vytvořit. Během snídaně se Honza se všemi pozdravil a pozorně vyslechl detailní informace o první trase. Ta byla ještě předešlého večera za zvuku úderů pivních sklenic dopilována. Výchozím místem trasy byl určen Josefův Důl, z kterého vedl zhruba 25km okruh.

Protože si Jarda zapomněl baterie do fotoaparátu doma v nabíječce, navštívili jsme po cestě nejdříve libereckou Delvitu, kterou i ostatní členové využili k doplnění zásob. Honza se dobrovolně ujal funkce hlídače vozidel na místním parkovišti. Jelikož tvrdě usnul a probudil se až v jedoucím vozu. Hodně si oddechnul, když zjistil, že nebyl ukraden i s vozem, nýbrž že už jedeme do výchozího bodu trasy. Po drobných dobrodružstvích, jako např. paleta s několika metráky tašek Bramac, určená pro opravu střechy právě míjeného penzionu, která několik desítek vteřin nebezpečně visela nad vozem č.2, jenž stál zablokován překážkou v úzké ulici, jsme dorazili do Josefova Dolu.

Zastavili jsme na parkovišti u místního vlakového nádraží. Zde musíme dodat, že místo k zaparkování nebylo vybráno vůbec náhodně, neboť parkoviště bylo umístěno hned vedle roubené hospůdky, která byla už v tu dobu obsazena pracovníky místní pily. Honza a Pavel se snažili nastartovat organismus ranním pivem. Po prvních locích však museli konstatovat, že dané pivo bylo asi jedno z prvních vytočených tohoto dne nebo trubky nebyly dlouho čištěny. Pivo proto vylili na záhon kytek a vyrazili do kopce opouštějíc Josefův Důl. Jakmile jsme minuli poslední stavení, uhnuli jsme po stezce podél potoka k Jedlovému dolu. Po vstupu do dolu nás upoutal zurčící potůček, který dával tušit vodopády, což se také posléze potvrdilo. Všichni členové výpravy vybalili své fotoaparáty včetně stativů a jali se diskutovat o nastavení časů, velikosti clony a použití všemožných filtrů, vesměs však Cokinů. Jen škoda, že letos nejsou vodopády součástí fototémat. Jistě by bylo, co ukazovat. Po pořízení prvních záběrů se skupina roztrhala a každý jednotlivec postupoval svým tempem. Nejrychleji postupovali, a tudíž u nejkrásnějšího vodopádu byli jako první, Honza, Pavel a Tomáš. Pavel za účelem pořízení unikátních snímků dokonce překročil potok i přes varování, že není cesty zpět, neboť vyskočit na 1,5m vysoký kluzký balvan bez rizika namočení fotoaparátu je téměř nemožné. Sice udělal několik, jak doufáme, pěkných snímků (to se teprve uvidí, neb Pavel jako jediný fotí stále klasicky), ale návrat cca kilometrovou oklikou byl zpestřen hustým porostem, vhodným jako úkryt pro medvěda, který tam sice nebyl, ale zato ostré trny ostružin zanechaly památku na Pavlových lýtkách.

Po vodopádových fotoorgiích jsme se lesní cestou dostali k panelové magistrále končící kdesi v nedohlednu. Říká se jí Mořská cesta a my se po ní blížili k vrcholu hory Jizera. Pokud jde o počasí bylo fakt nechutně vedro a polední žár vyvolával neustálou otázku, kdy už bude hospoda. Při pohledu na přímou, nikde nekončící, cestu nebylo ani možné věřit slovům několika málo optimistů, že hospoda je už za rohem. Tato pseudoútěcha nám vydržela ještě zhruba další čtyři kilometry, až jsme dorazili do oázy, jenž byla na mapě označena povzbuzujícím názvem Knajpa. Jasnou jedničkou v nabídce dne zde byl přiměřeně vychlazený lahváč 10° Gambrinusu za cenu 25 Kč včetně vysokohorské přirážky. Zcela znaveni jsme do sebe kopli několik „zrzků“ a zakousli ho posledními zbytky tzv. hlemýžďů, alias párků v listovém těstíčku od Míši Kvapilové. Zhruba po půl hodině jsme se vydali zdolat vrchol Jizery, kam jsme šťastně dorazili těsně před školním výletem a měli tak možnost vyfotit druhý nejvyšší vrchol české strany Jizerských hor bez blížícího se komparsu. Vzhledem k opravdu velkému vedru jsme se oddali dalšímu odpočinku, který byl přerušen až zmíněným příchodem pubertální mládeže na školním výletu.

Vrátili jsme se zpět k prašně štěrkové cestě, na kterou pražilo odpolední slunce, a sestupovali jsme k horské chatě Smědava. Někteří si zde dali polévku, která jim navrátila chybějící energii do unavených nohou, někteří do sebe vlili dobře vychlazené pivko. Odtud už jsme se po asfaltové silnici vydali zpět do Josefova Dolu. Cestou jsme ještě stačili navštívit tzv. Protrženou přehradu (pozn. Sypaná hráz se protrhla v roce 1916 a zaplavila nedalekou obec. Při neštěstí zahynulo 62 lidí, 33 domů bylo zničeno zcela a 69 bylo vážně poškozeno). Po nezbytné fotodokumentaci zbytků stavby jsme sešli bez dalších významnějších zážitků k zaparkovaným autům a přemístili se zpět do základního tábora k Uhlířům. Během tohoto rutinního přesunu se nestalo nic mimořádného, snad až na to, že Tomáš si během předjíždění cyklistky ve strmém kopci vzpomněl, že asi nemá peněženku a tak zastavil cca 50m před cyklistkou a zapnutým motorem vytvořil mrak ze zplodin nafty, který jistě potěšil její plicní sklípky. No a aby to cyklistka neměla příliš jednoduché, nechal otevřené dveře směrem do cesty, což zcela jistě sportovkyni zpestřilo stoupání na vrchol a vytrhlo jí to z jednotvárnosti šlapání, hlavně v okamžiku, kdy ze zatáčky z druhé strany kopce přijížděl další automobil. Peněženku každopádně nalezl a cyklistka také přežila.

Po příjezdu do základního tábora se někteří členové výpravy vydali vyzkoušet bazén, aby ulevili svému znavenému tělu. Honza zde dodává, že je skromný hoch z vesnice, a proto výstřednostmi typu bazén opovrhuje, takže skončil pouze ve sprše a následně v posteli. Pro naprosté vyčerpání se proto ani nezúčastnil večerní porady před dalším dnem. Jen z doslechu se pak dozvěděl, že k večeři měli hoši vynikající segedýnský guláš s až ve Švédsku proslaveným knedlíkem. Jen opravdu silní jedinci byli schopni spořádat dva knedlíky. Během této skromné večeře byla zároveň přeobjednána husička ze soboty na pátek s ohledem na Kubu, který doma neuváženě přislíbil svůj návrat již v sobotu ve večerních hodinách a nechtěl o tuto kulinářskou specialitu přijít.

Pátek 16. 6. 2006

Po budíčku v 7:30 začal Honza okamžitě vyzvídat, jaký byl závěr předešlého dne a jakých změn tedy doznala stanovená trasa. Hodnotné odpovědi se mu však nedostalo. Z kusých informací se jen dověděl, že nás čeká výšlap v délce někde mezi 15 až 35 km. Tato zpráva ho prozatím uklidnila a tak mohl v klidu pokračovat v konzumaci dobrot od partnerek členů Apaluchy. Nejvíce mu pak chutnal borůvkový koláč. Jako poslední se do apartmánu ke společné snídani vřítil Zbyněk, který vypadal opravdu unaveně a dle slov Jiřího celé ráno prohlašoval, že nikam nejde. To překvapilo včerejší odpadlíky, neb ještě večer prohlašoval, že to jsou srabi, jelikož nešli delší trasu, což on nemůže strpět a tak si dá neplánované kilometry navíc. No prostě Zbyněk zase dal na virtuální realitu a neuvědomil si, že vzdálenost se nepřekonává kliknutím myši či úderem do klávesnice „jedním jebem“, popř. zkrácením cesty díky cheatům (vysvětlení: hráči počítačových her používají tajné kódy – cheaty – pro ulehčení obtížných levelů her, získání nadpozemských schopností, nesmrtelnosti atd.).

Po snídani jsme se opět vozmo přesunuli do Hejnic, tentokrát bez zastávky v Liberci, nicméně pro zpestření jsme několikrát obkroužili náměstí v Chrastavě, než Jardův Renault natrefil na správný výjezd na Hejnice. (Hejnice jsou významným rekreačním, ale i poutním místem, vzpomínaným již ve 13. století. Leží v údolí říčky Smědá pod Jizerskými horami.). Po zaparkování jsme navštívili místní koloniál, kde si Honza koupil probiotický produkt firmy Danone Actimel, aby zklidnil svůj žaludek. I přes varování ostatních obsah lahvičky vypil a čekal na pozitivní následky, které se kupodivu dostavily a Honza tak získal zpět ztracenou energii na zbytek výpravy. Během placení Petr začal uvažovat o splnění tématu č. 9, ale slečna měla skvělou uniformu, která důsledně zahalovala opravdu vše, i soutěžní motiv.

Po zdokumentování místního kostela Panny Marie jsme se vydali z nadmořské výšky 377m na vrchol Ořešník, který se s výškou 800 m v celé své kráse vypínal nad Hejnicemi. I přesto, že byl vzdálen pouhých 2,5 km, upozorňoval Jarda již předem, že se nejedná o snadný výstup, což se ale po několika desítkách minut potvrdilo. Ihned za cedulí, která označovala konec obce, vytáhl Petr svůj makroobjektiv a začal fotit skotačící ploštice. Stejně tak se makrozáběrům začali věnovat i Jiří a Kuba. To bohužel mělo za následek, že se ostatním členům na cca 2 hodiny ztratili z dohledu. Zatímco se menší skupinka věnovala můrám, broukům a plošticím, druhá část skupiny již mířila prudkým stoupáním směrem na vrchol Ořešníku. Po zhruba hodinovém výstupu v nepříjemném vedru dosáhli jako první vrcholu Jarda, Tomáš a Pavel. Zanedlouho dorazili i Honza se Zbyňkem. Slabý opar, který zahaloval krajina pro modrošedého hávu, byl tématem diskuse, která se rozproudila a pomalu přerůstala v nápady, jak zachytit vrchol hory. Zda v detailu s broukem a křížem nebo panoramaticky v celé jeho kráse. Rozhodnutí padlo příchodem Jiřího, který začal vybalovat foťák ve snaze vytvořit nejlepší snímek do kategorie reportáž z cesty. Honza docela znervózněl, když se Jiří začal opírat o zábradlí, které rozhodně důvěru nebudilo. V mysli si už ale začal připravovat kompozici pro zachycení akčního snímku do kategorie Dynamický pohyb.

Další zpráva, která vykolejila Honzovo myšlení, byla ta, že to náčelník výstup v polovině kopce vzdal a vrátil se zpět do Hejnic. Naprostá jeho deprese způsobila, že emoce převládly a Honza začal vykřikovat směrem k Hejnicím slova o nedůvěře k Petrovi. Jelikož Honza uvěřil, že to Petr skutečně vzdal, neskonale se radoval, když Petr po cca deseti minutách spatřil na vrcholu. Jelikož Petr a Honza, mimochodem oba se považují za náčelníky, tvoří nerozlučnou dvojici, byl Honza velice rád, že se jednalo pouze o jeden z podařených vtipů Jiřího, který využil Honzovu únavu k pobavení výpravy. Když jsme měli pocit, že každý máme alespoň jednu zdařilou kompozici, dodejme, že obzvláště Kuba byl hodně aktivní, zahájili jsme sestup zpět dolů na značenou cestu k vodopádům. Sestup z vrcholu byl okořeněn scénkou, kdy Tomáš požadoval podvázání nohavic, aby nenarušil životní prostředí chráněné krajinné oblasti exkrementy ne příliš tuhého charakteru, jejichž vznik hrozil s ohledem na jeho fóbii z velkých hloubek. Nakonec nebylo podvázání potřeba, neboť správnou motivací se ukázala hláška: „Tome, vždyť to sešly i 7leté dívky, tak proč ne ty!“ A tak Tomáš sešel sám z vrcholu i bez ekologických následků. Když už se zmiňujeme o neuvěřitelných nápadech, není možné nevzpomenout na Zbyňkův nápad přeskočit na vedlejší vrchol Ořešníku a zapsat se do vrcholové knihy. Jak asi čtenář tuší, k ničemu takovému nedošlo, a tak jsme v plném počtu pokračovali směrem k Štolpišským vodopádům.

Odměnou za disciplinovaný sestup bylo příjemné ochlazení v potůčku a samozřejmě také několik snímků vodopádů nebo akčních záběrů, kdy Jiří využil Jardova sportovního nadání a zachytil některé jeho mimořádné výkony (např. skok přes potok, balancování na jedné noze atd.). Jak už to tak bývá, po sestupu následoval opět výstup. Trasa pokračovala stejně jako včera na hřebeny Jizerek směrem k rašeliništím.

Vzhledem k únavě některých členů a sálajícímu teplu zde došlo k rozdělení skupiny, přičemž menší skupinka ve složení Honza, Pavel a Jakub oželela pohled na rašeliniště a raději se vydala rovnou k Frýdlantskému cimbuří. Jako hlavní argument jim posloužil fakt, že Apalucha je fotovýlet a ne pochodové cvičení. I na základě této rozepře jsme se usnesli, že pro Apaluchu 2007 bude maximální délka výšlapu 15km, aby se dalo cestou fotografovat a neohlížet se na čas. Ostatní postupovali po předem vytyčené trase přes řašeliniště Na čihadle k rozcestí u Knajpy, kde nás už očekával svérázný provozovatel občerstvovací stanice. Musíme dodat, že jsme měli velké štěstí, neb ten den byl v akci „mulťák se sodovkou“ za 25Kč. Z Jardových slov, který zde před časem proháněl svého horala, jsme se ale dověděli, že tato akce trvá už minimálně 3 roky, což v nás vyvolalo jisté pochybnosti při pomyšlení na marketingové praktiky velkých supermarketů. Dali jsme se s domorodcem do řeči a získali také památní razítko, přičemž komentář, který jsme při něm slyšeli, asi dlouho nezapomeneme. Z úst domorodce zazněla hláška, která neskutečným způsobem rozhýbala naše bránice. Zněla asi následovně: „v osmdesátym osmym mi řekli razítkuj, tak razítkuju a dodnes to nikdo neodvolal“. Při pohledu na detail razítka jsme zjistili, že se jedná o razítko skupiny historického šermu začleněné pod Socialistický svaz mládeže.

Menší skupinka odpadlíků se před výstupem na Frýdlantské cimbuří osvěžila koupelí v nedalekém potůčku. Poté se sledujíce zelenou značku začali přibližovat vytyčenému cíli. Po 500 metrech, kdy dlouho neviděli ani zelenou ani jinou značku a navíc začali sestupovat, znervózněli. Po chvíli už jim bylo jasné, že Frýdlantské cimbuří nedobudou a že nezadržitelně sestupují zpět do Hejnic. Vše se potvrdilo příchodem k rozcestníku, kde zelená značka vybízela k sestupu a žlutá k výstupu na cimbuří. Vzhledem ke stále panujícímu vedru a pohledu na prudké stoupání, kde by se i kamzík slušně zadýchal, se rozhodli pokračovat v sestupu a návratu zpět k autům. Zde se projevila menší nezkušenost zejména nových členů výpravy, kteří se oddělili od hlavní skupiny, ve které byl i navigátor výpravy.

Celkem příznačně zakotvila skupinka odpadlíků v místní nálevně, kde při posezení pod slunečníkem s krásným výhledem na Frýdlantské cimbuří očekávala zdravé jádro výpravy. Pavlův výborný zrak identifikoval nějakou skupinku na vrcholu, z čehož odpadlíci usoudili, že je dostatek času, a tak si pro jistotu dali pivo ještě do druhé nohy, aby k autům nemuseli kulhat. Když i po další půlhodině nebylo zdravé jádro stále na dohled, rozhodli se, že by bylo dobré dát ještě jedno pivko místní provenience. Načasování bylo správné, jelikož mraky, které hrozily svou temnotou, vydaly první kapky, s kterými se objevil i zbytek výpravy. Petr se snažil teleobjektivem udělat závěrečný snímek kostelíka od blízké lavičky, kde zrovna seděly dvě hejnické mládežnice, ale všichni jsme věděli, že za celou snahou bylo získat snímek do tématu č. 9. Snad to odhadly i ony, jelikož po jejich krátkém telefonátu se objevili dva místní chasníci.

Po sloučení odpadlíků s hlavní skupinou do jednoho celku už nic nebránilo návratu do základního tábora, kde na nás čekala husička, zelíčko a již zmíněné knedlíky pro veliké jedlíky. Rychlá sprcha a převlečení do společných dresů (černé trika s nápisem Apalucha 2006) bylo otázkou pikosekund a první nedočkavci se začali hrnout do hospůdky za stůl. Když jsme byli všichni na svých místech, začala paní domácí připravovat stůl na koncert pro dvě husičky a sedm členů Apaluchy, neb Jarda husu odmítl, protože jí prostě nemusí. Jelikož vůně husy byla neodbytná, rozhodl se, že prázdný žaludek uspokojí segedýnským gulášem, který otestoval již předchozí den. Navíc se zavázal, že vytvoří gastronomický rekord výpravy tím, že spořádá 5 knedlíků, což se nikomu z nás dosud nepodařilo (pozn. nejvíce knedlíků v historii penzionu U Uhlířů spořádal nejmenovaný návštěvník, když jich spořádal devět). Guláš však došel již v poledne, a jelikož si Jarda z další nabídky už nevybral, smutně odešel od stolu. Útěchou mu byla alespoň dvě jistě velmi chutná jablka na pokoji a také fakt, že mohl sledovat MS ve fotbale. Rekord v konzumaci knedlíků jsme tedy neviděli, ale přesto jsme se s chutí dali do husičky a za odborné přednášky Jakuba o jednotlivých částech husy, si pochutnali na všem, co jsme dostali na talíř. Po krátkém posezení a klábosení spojené s přiťuknutím si frťany různých značek se postupně jednotliví členové vydali na své pokoje zalehnout a připravit se na následující den, kdy nás čekala trasa na Ještěd.

Sobota 17. 6. 2006

Trasa na Ještěd měla být oddechovým výletem a to nejen svým profilem, ale také délkou, která byla přizpůsobena včasnému návratu. Důvody byly hned dva. Zaprvé Kuba odpoledne odjížděl domů a zadruhé všichni, tedy až na výjimky, byli zvědaví na výkon našich fotbalistů v zápase proti Ghaně na právě probíhajícím MS v kopané. Po vydatné snídani, kdy byly zlikvidovány poslední domácí zásoby, jsme se vydali za mírně deštivého počasí vzhůru Kryštofovým údolím nejprve směrem k unikátnímu železničnímu viaduktu. Cesta dále vedla po příjemné sypané štěrkopískové cestě, která umožnila oddychnout našim nohám, otlačeným po chůzi na asfaltových cestách ve čtvrtek. Padající mlha spojená s drobným mžením dodávala cestě na tajuplnosti a troše té mystiky. Petr s Jiřím se na počátku cesty opět věnovali makrofotkám, a tak nás pak museli dohánět. Jiří nasadil svižné tempo a zanedlouho ostatní dostihl. To po Petrovi se jakoby slehla země. Až když jsme na něj počkali, objevil se v mlze jako přízrak – bohužel Chlůďa již nestačil vyndat svůj fotoaparát, aby zachytil tento okamžik, a tak mu tento obraz zůstane pouze v jeho hlavě. Naštěstí Jiří měl foťák v pohotovosti a prst v důležité chvíli na spoušti.

Poté, co jsme opět byli jedna skupina, nám nic nebránilo vydat se na vrchol. Cestou se odtrhla malá skupinka, která se zastavila na občerstvovací stanici v Tetřevím sedle. Toto zastavení však nebylo zaregistrováno Jiřím, Petrem a Zbyňkem, kteří nasadili ostré tempo, aby byli jako první na vrcholu a mohli tak vytvořit úchvatné snímky Ještědu v mlze. Ostatně cesta k vrcholu čekala i nás, ale občerstveni zčásti pivem, zčásti grogem a buchtou, se nám šlapalo lépe. Dosáhli jsme takové rychlosti, že jsme předběhli i osazenstvo autobusu turistů, který čekal na parkovišti nedaleko kiosku, kde jsme se občerstvovali. Zhruba po hodinové tůře jsme dorazili na vrchol, kde jsme museli konstatovat, že dnes skvělé snímky rozhodně nepořídíme, jelikož mlha zahalovala celý Ještěd a včetně přilehlého okolí. A tak jsme se alespoň vydali do útrob vysílače na gulášek a nějaké to pivko. Po krátké debatě - zhodnocení nastalé situace -jsme se rozhodli k sestupu z Ještědu za využití lanovky ČD. Během čekání na odjezd lanovky se stalo něco neuvěřitelného, něco, v což už nikdo z nás nedoufal. Slunce totiž protrhlo mlhu a na několik desítek sekund osvítilo vysílač, a tak nám bylo za odměnu umožněno vytvořit alespoň pár snímků, a získat tak záběry do jednoho z z témat naší fotosoutěže. Zanedlouho Ještěd opět zmizel v mlze.

Cesta – nebo spíše jízda - dolů mnoho výhledu díky navrátivší se mlze nenabízela. Těsně před cílovou stanicí jsme ale zaregistrovali trať připravenou na závody ve sjezdu horských kol. Tato skutečnost v nás vyvolala touhu spravit si chuť po mlžném Ještědu a udělat ten den už konečně nějaké zajímavé snímky. Několik členů se tedy vydalo fotit trénující bikery, zejména pak pokusit se zachytit dynamický pohyb na posledním skoku na trati. Zbylí hoši se vydali do Horního Hanychova na konečnou zastávku tramvají. Během cesty vyhledali místo, kde bychom se společně občerstvili. Shodli jsme se, že kápli na správný podnik, neb v blízkosti konečné tramvaje našli malebné zákoutí, kde se grilovalo maso na roštu a čepovala „G desítka“. Cesta tramvají v nás vyvolala nostalgické vzpomínky na študácká léta, kdy tramvaj pro nás byla jediným dopravním prostředkem. Kolem třetí hodiny nás definitivně opustil Jakub. My ostatní jsme ještě zajeli tramvají do centra města nafotit libereckou radnici a nějaká ta tajemná zákoutí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se zde koná jarmak se spoustou atrakcí jako jsou divadlo, souboje středověkých rytířů, téměř skutečná šibenice. Vše bylo sledováno nezbytným množstvím lidí, což byla výhoda pro některé členy, kteří tak mohli nepozorovaně fotit téma č.9 „Ženské poprsí“. Dalším zpestřením byl sraz škodovek, kde byly k vidění opravdu unikátní stroje. Vše bylo ohraničeno časem, a tak jsme se všichni nakonec sešli v 16:40 na nádraží při odjezdu vlaku zpět do Kryštofova Údolí.

Během cesty vlakem Honza zjistil, že baterie jeho fotoaparátu je zcela prázdná, a tak se mohl pouze kochat pohledem do údolí s malebným dřevěným kostelíkem, zatímco ostatní fotili jako o život. Aby dohnal záběry do kategorie Historická stavba, vydal se individuálně na rychlý přesun do penzionu, k zásuvce s nabíječkou. Jelikož ho nezklamal jeho dobrý orientační smysl, tak si svou cestu k základně patřičně prodloužil a dorazil až za Jardou, který po už nervózně přešlapoval u dveří, ke kterým jediný klíč měl pouze náčelník. Jeho nervozita pramenila z brzkého začátku klíčového utkání ČR na letošním MS v Německu. Zanedlouho dorazili ostatní členové Apaluchy a ihned po zahájení přímého přenosu začali vytýkat trenéru Brücknerovi sestavu a patřičně dávali najevo, jak rozumí kopané a koho by postavili právě oni. Nevíme proč, ale nejvíce byl v kursu Vráťa Lokvenc, který chlapce iritoval již od první minuty a neměl by zřejmě šanci na milost, ani kdyby vstřelil 2 góly, což se k všeobecné smůle stejně nestalo. Atmosféra dosáhla nulového bodu již v druhé minutě, kdy jsme inkasovali první gól z kopaček útočníka Gyana Asamoaha. Petr ve snaze odlehčit napjatou atmosféru začal před televizí provádět taneční kreace - alespoň Chlůďovi se to tak jevilo. Ostatní ale byli jiného názoru a začali ho podezřívat, že to dělá naschvál, aby je připravil o úžasný zážitek z utkání.

V průběhu prvního poločasu se Honzovi dobily baterie, a tak se potají vytratil vyfotit vše, co ostatní stihli během cesty z vlakového nádraží, tj. místní mostík přes potůček, hřbitov u dřevěného kostela a také samotný kostelík. Následně s Petrem, který také utekl od fotbalu, navštívili hlavní atrakci a dominantu Kryštofova údolí, kterou je bez debat kamenný železniční viadukt přes údolí. Zatímco ostatní zažraně sledovali špatně se vyvíjející utkání, náčelníci napchávali své paměťové karty snímky zmiňovaného viaduktu a malebného nádražíčka i přesto, že Slunce jim už v tento podvečerní čas nepřálo. S ustupujícím světlem se vydali zpět k penzionu, kde našli ostatní členy sedíc v restauraci s černým pivem a s chmurnými pohledy zapíjejíc naši prohru s Ghanou. No, bohužel se neopakoval výsledek z Apaluchy 2004, kde se nám podařilo otočit vývoj nepříznivého utkání s Nizozemskem. Není každý den posvícení. Po chutné večeři (Jelení guláš, Čína apod.) někteří členové pořídili večerní fotografie a pak jsme se uložili k poslední noci v penzionu U Uhlířů.

Neděle 18. 6. 2006

Jelikož na poslední den připadla denní služba na Petra a Honzu, kteří se zejména na budíček důkladně připravili, tak bylo vše řádně zadokumentováno. S úderem sedmé probudili Jardu a nutno říci, že blesky z jejich fotoaparátů nebyly zrovna to, po čem toužil. Stejná situace se opakovala také u Pavla a Tomáše. V pokoji, kde přebývali Jiří a Zbyněk, se nic podstatného nestalo, neboť Zbyněk blesky ani nezaregistroval a Jiřího jsme v posteli nezastihli, neboť byl lovit ranní snímky železničního viaduktu. Kromě toho účinnost blesku notně omezovala přítomnost několika černých vdov. S pocitem, že jim nebyla věnovaná patřičná pozornost, začali „buditelé“ balit a posléze se odebrali ke snídani. Postupně se přidávali i ostatní členové výpravy. Když jsme byli kompletní, došlo na placení. Účtování se ujala paní domácí, neb pan Uhlíř prohlásil, že byl vychováván v době socialistických podniků RaJ, kde bylo zvykem šidit zákazníky, čehož se chtěl vyvarovat vůči tak sympatickým hostům, jako jsme byli my. Po celkovém zúčtování jsme přesvědčili majitele ke společné fotce, které si velice ceníme, neb kdo má jen tak šanci, aby se mohl vyfotit s českým Jackem Nicholsonem. Kdo si myslí, že jsme se na závěr deníku zbláznili, nechť se vypraví do penzionu U Uhlířů. Ať si pořádně prohlédne majitele, který opravdu jakoby Jackovi z oka vypadl. Má to jen jednu chybu, při požádání o autogram se podepisuje jako Džek místo Jack, ale to by snad nemuselo až tak vadit. Zhruba kolem desáté jsme nasedli do vozů a vydali se domů. Zpáteční cestu jsme si ještě zpestřili návštěvou zámku Lemberk. Po krátké zastávce, kde opět řádily naše prsty na spouštích fotoaparátů, jsme se opravdu naposledy rozloučili s letošní Apaluchou a rozjeli se zpět ke svým domovům.

Co říci na závěr letošní Apaluchy? Ano, je možné, aby se sešlo 8 lidí za jedním cílem, a to pořídit skvělé fotografie a poznat další z krás České Republiky. Ano, je možné sjednotit osm lidí ke společné výpravě bez konfliktů, které by mohly vzniknout dlouhým pochodem a rostoucí únavou. Celkově tedy hodnotíme Apaluchu 2006 jako vydařenou akci a se slovy „Ať žije Apalucha 2007“ se loučíme.