Čtvrtek 2. 6. 2005

Přesně podle plánu začal v 7:00 zvonit a vibrovat náčelníkův mobilní telefon, oznamující, že je třeba vylézt z hajan a zahájit nezbytné přípravy pro nadcházející den. Vedení výpravy, konkrétně vedoucí výpravy a nápojový referent, proto hbitě vyskočili a začali vařit voňavý čaj. Na tomto místě si dovolujeme lehce odbočit od tématu, i když jen zdánlivě. Je nutné poděkovat Filípkovi K., který zabalil nápojovému referentu pytlíky s čajem do jeho batožiny. Ukázal tak, že je s ním nutné počítat do budoucna jako s platným členem výpravy, předběžně je jeho účast plánována od roku 2007, společně s Vavrochem jr., pozn. toho času na houbách. Ještě jednou díky. Kromě čaje nachystali i snídani a detailně znovu proklepli základní body trasy na tento den. Za pomoci mapy se seznámili se všemi případnými záludnostmi, které by výpravu mohly potkat během výšlapu.

Zbylá část výpravy se začala ze svého pokoje pomalu a lehce soukat kolem 7:30, přičemž jako první se objevil Jarda, který po prvotních rozpacích z brzkého vstávání představil své potravinové zásoby – stejně jako loni párečky v těstíčku a buchtu ozdobenou krásnou tvarohovou mozaikou zvanou „Prošívaná deka“, to vše napečeno Míšou Kvapilovou, která za své umění sklidila velký úspěch a poprávu získala od členů výpravy diplom. Chutě snídaně zde myslíme není nutné popisovat, ale za zmínku nepochybně stojí to, že Jarda bez zbytečného nátlaku prozradil tradiční tajnou recepturu na tuto buchtu, za což sklidil obdiv od vedoucího výpravy, který do té doby věřil, že buchty se pečou pouze v pohádkách nebo kupují již hotové v supermarketu.

Plíživé vstávání části výpravy se neobešlo bez následků, vyvolalo okamžitě krizovou situaci. Zejména když Jiří obsadil koupelnu na 20 minut, bylo zřejmé, že časový harmonogram nebude pravděpodobně dodržen. Kromě ohrožení čistoty chrupu nápojového referenta byl ohrožen také odjezd vlaku, kterým se výprava měla dopravit do výchozího místa prvního výletu v Hojsově Stráži – Hamrech. V 7:55 již značně nervózní vedení výpravy zavelelo k odchodu, a to i přes to, že někteří opozdilci ještě ve slipech srkali čaj a hltali buchty. Místní vlakové nádraží bylo vzdáleno cca 30 minut chůze a plánovaný odjezd byl určen podle jízdního řádu na 8:19. Celkem prostým výpočtem jsme došli k závěru, že pokud chceme stihnout vlak, tak musíme přidat do kroku nebo jet autobusem MHD. Vzhledem k tomu, že v Železné Rudě městská hromadná doprava nejezdí, zvolili jsme první variantu. Opozdilci ve slipech byli ponecháni svému osudu a tak se výprava zhruba na 20 minut rozdělila. Vedení začalo propadat panice a v duchu si již připravovalo plán B pro případ, že vlak nestihneme. Na tomto místě je ale třeba zmínit, že vedení výpravy muselo vyjít dříve, neboť Petrova fotografická bagáž čítala 2 batohy, stativ a dosti velkou svačinu – dohromady přes 30 kg, a tudíž bylo jasné, že rychlost jeho chůze bude přinejmenším podobná spěchajícímu šneku. U vedoucího výpravy se zase předpokládalo, že se tomuto tempu přizpůsobí, jelikož chtěl společně s nápojovým referentem naplánovat občerstvovací zastávky ve zhruba 25 hospůdkách rozmístěných po trase výletu. Tato informace o hojném počtu občerstvovacích podniků po cestě nás samozřejmě potěšila, neboť jsme s sebou nemuseli tahat žoky s vodou, studeným čajem apod. Dali jsme tedy na pana domácího, mimochodem z jeho řeči bylo znát, že je to znalec místních poměrů a turistický guru, a vzali si jen minimum tekutin. Jak se předpokládalo, tak se také stalo, vedení bylo ještě několik set metrů před nádražím zbytkem výpravy dohnáno.

Po opětovném spojení výpravy v centru Rudy a úprku vytyčeným směrem dorazila celá družina v 8:19 na místní vlakové nádraží, právě v okamžiku, kdy první kolej (snad poznámka pro neznalé místních poměrů, ono tam více kolejí není) opouštěl jakýsi vlak, který jsme se snažili dohnat krátkým poklusem pod shovívavým dohledem domorodců, jenž nás jen utvrdil v přesvědčení, že vynaložené úsilí je nám na prd. V okamžiku, kdy i náčelník výpravy začal propadat trudomyslnosti, se ozvalo z amplionu pod střechou nádraží hlášení v českém a německém jazyce o zpoždění vlaku odhadovaném na 30 až 40 minut, přičemž si České dráhy nechávaly možnost tuto lhůtu prodloužit dle aktuální situace. Jako důvod zpoždění byla oznámena technická závada vlaku, přičemž z neoficiálních kruhů (myšleno od důchodců na lavičce) prosakovala informace o vykolejení vlaku. Vedení výpravy bylo zase přesvědčeno, že příčinou byla nefungující klimatizace (P.Koršala) nebo chybějící skla na lokomotivě (J.Chludil).

Celá výprava vzala tuto informaci s povděkem, neb po zrychleném přesunu jsme byli celkem rádi za pár minut oddechu. Toho se nám ale bohužel nedostalo, neboť důchodci sedící na nádraží od ranního úsvitu (viz. zmínka o neoficiálních zdrojích), aby nezmeškali vlak, neustále hlasitě reptali. Jejich komentář ke zpoždění vlaku se pak obrátil i na šéfa odborářů pana Duška a můžeme konstatovat, že slova chvály či obdivu jsme nezaslechli.

Neočekávané zpoždění vlaku, přes své klady i zápory, zasáhlo do předem pečlivě připraveného harmonogramu a tak bylo nutné lehce improvizovat. Především to byl pokyn pro tvorbu prvních fotografií (společná fotografie, koleje, architektura, perón, projíždějící lokomotiva, atd.). A tak v době, kdy jsme měli pochodovat z Hamrů na vrchol Ostrého, probíhalo pečlivé seznamování se železnorudským vlakovým nádražím a jeho osádkou. Během průzkumu jsme mj. objevili pamětní desku se základními údaji o rekonstrukci nádraží, která byla provedena z evropských fondů PHARE za 1.000.000 €. Na základě této informace se celá výprava před nádražím vyfotila (v tradičním postoji) s tím, že fotku zašleme do Francie, aby věděli, proč odmítli euroústavu.

Přesně v 9:30 za hlučného potlesku natěšených cestujících přijel na první kolej vlak, který zastavil cca 300 m za nádražím, což bylo dost daleko od místa, kde stála většina cestujících. Po úspěšném "navlakování" jsme se tedy vydali směrem k výchozímu bodu naplánované trasy. Během cesty jsme každý udělali několik záběrů do kategorie Snímek z cesty, obzvláště ty z tunelu mezi Zelenou Lhotou a Hamry byly velice vydařené :-). Nepěší část pak skončila úspěšným výsadkem na nádraží Hojsova Stráž – Hamry, odkud vedly naše první, zprvu rozpačité, kroky. Většina členů výpravy nejprve radostně políbila matku zem na znamení toho, že jsou štastní, že přežili cestu vlakem, jenž měl ještě před několika desítkami minut závadu technického rázu, a poté se vydala směrem k vrcholu Ostrého. Pozn. pan Dušek, alias předseda odborů ČD, to má u nás stejně rozlité. A u důchodců z Železné Rudy taktéž.

Po počátečních orientačních problémech ve stylu „Nazout lyže!“, „Lyže sundat!“ a opětovném návratu na nádraží se celá výprava vydala k prvnímu rozcestníku, který nás nasměroval po modré značce směrem na obec Hamry (obec Hamry vznikla v 16. století jako hornická osada při ložisku železné rudy, která tu byla hamernicky zpracovávána. Později v 18. a 19. století zde byla sklářská huť a brusírna. Dnes obec funguje jako rozptýlená rekreační osada).

Po příkrém stoupání asfaltovou cestou podél Bílého potoka a občasného stisknutí spouště fotoaparátu mistrem Vavřičkou, fotili však i ostatní, neboť velice vděčným objektem se ukázal být také zde velice rozšířený blanokřídlý hmyz, jsme dosáhli místa zvaného Stateček. Na tomto místě jsme očekávali přítomnost jednoho z mnoha občerstvení na české straně, které velice barvitě popisoval pan domácí. Místo toho jsme ale zjistili, že Stateček zde stával do roku 1953, kdy byl zbořen. Již tady jsme o slovech paná domácího začali trochu pochybovat, neboť jsme již v nohách měli téměř 7 km a po cestě nepotkali jedinou putiku. Po překonání prvotního zklamání jsme se vydali horskou pěšinou směrem na vrchol Velký Ostrý (1293 m – svorový dvojvrchol, jehož typická silueta se rýsuje z mnohých pohledů celých jihozápadních Čech a přilehlého Bavorska), který byl po obdivuhodném výkonu dobyt ve 13:10. Na vrcholu se většina členů věnovala fotografování nádherných krajinářských scenerií, případně pak focení motýlů. Vedoucí výpravy a nápojový referent si při této činnosti ještě stihli i vyměňovat zážitky z předchozího večera a bystré ucho mohlo zaslechnout i velice zajímavou formulaci, kterou pronesl vedoucí, cituji: „Do včerejška jsem si myslel, že člověk chrápe jenom na zádech“. Tato hluboká myšlenka byla samozřejmě zaznamenána do deníčku.

Za odměnu za předvedený výkon jsme za náčelníkovy a Jirkovy eura zakoupili pivo německé provenience značky Osser (kupodivu přeloženo do českého jazyka to znamená Ostrý) - světlý ležák a posléze i kvasnicové Weissbier. Během občerstvení jsme prošli též celní a pasovou kontrolou českým policejním důstojníkem. Kontrola spočívala v dotazu, zda jsme přišli z české strany a než jsme stačili odpovědět, tak se i sám úředník ujistil, že jistě s sebou máme pas nebo občanku, ale to nemohu zcela přesně citovat, neb otázky se ozývaly cca 10 m pod námi, jelikož policejní důstojník již klesal po cestě vedoucí z vrcholu. Pro úplnost je nutné dodat, že náčelník nějakou občanku stále shání, nejlépe s mírami 90/60/90 a kvalitními dudlíky. Proto mu doporučujeme navštívit stránky www.seznamka.cz nebo podat inzerát do Mladého světa, pokud ještě vychází. Z vrcholu Ostrý bylo možné pokračovat po německé straně, my jsme se ale vrátili na Stateček, odkud jsme pak pokračovali po lehkém odpočinku a vyřízení služebního telefonického hovoru nápojového referenta, probíhajícího v anglickém jazyce, směrem k Černému jezeru. Zhruba po 2,5 km jsme se nechali zlákat ukazatelem a sestoupili jsme po klikaté cestě k 13 m vysokému vodopádu Bílého potoka. K fotografování přímo od potoka se však odvážili pouze Jarda s Jiřím, neboť ostatní nechtěli porušit zákaz chození mimo vyznačené trasy národního parku. Jiří však podlehl vidině úžasného snímku s rozmazanou stékající vodou, uchopil tedy Petrův stativ, zdatně přeskočil dřevěné zábradlí a jal se pořídit několik záběrů s dlouhým časem závěrky. Zákaz sice porušil, ale na jeho obranu musíme dodat, že krajinou procházel velice obezřetně (kolem chráněného kamzičníku rakouského - doronicum austriacum - dokonce udělal 5m oblouk) a žádnou újmu šumavské přírodě nezpůsobil.

Poté už následoval přesun po vrstevnici k Černému jezeru (1008 m n.m.) a následně krkolomným výstupem podél bývalého hraničního plotu, jenž nás měl ochránit před imperialisty ze Západu, k jezeru s přívlastkem Čertovo. Během výstupu jsme byli absolutně demotivováni místním domorodcem pokročilého věku, který oblečen do tesilových kalhot a sešlapaných tenisek od Vietnamců, nás během našeho funění vzhůru do kopce lehce předběhl, nepřestávaje hlasitě hovořit do mobilního telefonu. U Čertova Jezera (1030m n.m.) jsme zištně nakrmili kachny starým chlebem, aby nám zapózovaly při fotografování do kategorie Zvíře. Nefotící členové se vyzuli a oddávali se pocitu volnosti bez trekové obuvi. Strategicky jsme se rozsadili zhruba s 5m odstupy :-).

Po příjemné zastávce u jezer jsme začali prudce klesat k Železné Rudě, kam jsme dorazili v 19:50, abychom se v místní restauraci Nová Okula oddali chutím česnekové polévky a někteří jedinci i pravé nefalšované Kofole. Po zaplacení útraty jsme se v cca 20:45 vydali směrem na základnu, abychom provedli nezbytné oživovací aktivity (sprcha, ošetření puchýřů a bolavých nohou) a nastudovali mapy a trasy pro nadcházející den.

Ještě je třeba doplnit, že z 25 hospod, zmiňovaných panem domácím, jsme objevili pouze jedinou, a to ještě na německém území. Když jsme si mu poté večer postěžovali, ten jen kroutil hlavou a říkal: „Kde vás to ten vedoucí jen vodil“. I přes tento drobný občerstvovací problém jsme byli z celého dne nadšeni.

Tímto jsme uzavřeli první výletní den, kdy jsme absolvovali trasu o délce cca 25 km s přiměřeným převýšením a krásnými panoramaty.

Pátek 3. 6. 2005

Druhý den začal téměř jako přes kopírák s tím rozdílem, že tentokrát vařil čaj přímo nápojový referent, který po ránu hýřil opravdovou aktivitou, jakoby se těšil na denní příděl kilometrů. V této předvýpravní euforii dokonce uvařený čaj i se zákuskem přinesl náčelníkovi k posteli.

I další okamžiky probíhaly jako v den předchozí - ostatní členové výpravy se osmělili úderem půl osmé a pomalu se začali trousit po přilehlém okolí na trase pokoj, WC, kuchyň a zpět.

Počasí nám přálo. Na obloze bylo jen několik malých mráčků, slunce pražilo již od rána a rtuť teploměru ukazovala příjemných 25 °C. Na světlo, tolik potřebné pro zajímavé a hlavně ostré snímky, jsme si tedy stěžovat nemohli.

Vedení výpravy se tentokráte nedalo zaskočit a zkušeně vyrazilo s notným předstihem směrem do centra Železné Rudy, aby zajistilo základní proviant (pití, paštiky, pečivo) na cestu a popřípadě na druhý den k snídani, jelikož Jardovy domácí zásoby se povážlivě tenčily. Základní proviant byl zakoupen v plném rozsahu v místní samoobsluze firmy SPAR. Následně se nápojový referent ještě rozpomněl, že by bylo hodné zakoupit krém po opalování, jelikož předchozí den jeho krk povážlivě zčervenal, a obávám se, že to nebylo studem, ale prostým spálením od pravého horského sluníčka. Nákup opalovacích prostředků proběhl bez zbytečné časové ztráty, neb drogerie byla cestou a v 8:00 byla navíc prázdná, a tudíž bez front. Díky rozvážnému rozplánování nákupů jsme tak došli v pohodě na nádraží na náš oblíbený spoj v 8:19 a ještě v klidu zabukovali hromadnou jízdenku do Zelené Lhoty.

Zbytek výpravy dorazil cca 5 minut po nás. Jiří stihl zakoupit jízdenku, vyzvednout své věci a urychleně nastoupit s ostatními členy do vlaku, který tentokrát k všeobecnému překvapení a úlevě zároveň dorazil včas. Nakonec bylo času habaděj, neboť do vlaku nastupovala také celá třída 4.C třídní učitelky mgr. Doubravky Koudelkové ze základní devítileté školy v Benátské Vrutici. Ve vlaku si jednotliví členové výpravy vyměňovali zkušenosti s nákupen proviantu, přičemž Zbyněk došel na vlastní kůži k překvapivému závěru, že v květinářství rohlíky nelze koupit. Seděl pak trochu zadumaně a celou cestu nám tiše záviděl křupavé pochoutky a neustále, byť neúspěšně, zdůrazňoval svou chuť na rohlíky nebo jiné pečivo.

Jakmile jsme dorazili do Zelené Lhoty, začali někteří aktivní členové nezřízeně fotografovat vodní nádrž Nýrsko a přilehlá panoramata. Poté, co jsme jednoznačně určili směr, jsme se po zelené značce vydali do prudkého kopce směrem na Prenet. Po prvním kilometru začal náčelník přes nápoje vyslovovat jisté pochybnosti o informaci, kterou obdržel od náčelníka výpravy o malém převýšení, které mělo činit na celé trase necelých 200 m. Jak se později ukázalo, náčelník vlivem špatného osvětlení, přehnutí mapy a její naprosto nevhodné barevné kombinace zaměnil kótu R10 s výškou 810 m, čímž byla způsobena chyba v odhadu převýšení, které jsme měli překonat. Po korekci se ukázalo, že hned na prvních třech kilometrech je převýšení téměř 400 m, takže pochyby nápojového náčelníka byly zcela oprávněné. Nicmémě výstup na vrchol nám to nijak neulehčilo.

Přes tuto zanedbatelnou chybičku, která na optimismu rozhodně nikomu nepřidala, se výpravě podařilo dobýt vrchol Prenetu již v 10:15. Odměnou za náročný výstup nám byl výhled do kraje, kde vrcholu kopce dominoval místní kostelík zasazený v romantickém prostředí (tedy až na chatu ČSTV, která bezprostředně sousedila s uvedeným kostelíkem a tolik našeho obdivu zase nesklidila). Za předvedený výkon, jako výraz uznání, byly náčelníkem přes proviant rozdány poslední zbytky domácí stravy, a to výborné kuřecí řízečky, které v kombinaci s pivem (náčelník) a pepsi nebo sodovkou (ostatní členové) doplnily energii nezbytnou na zdolání dalšího postupného cíle. Tím byl mimo jiné vrch jménem Můstek (1234 m n.m.).

Byl zdolán stejně suverénně jako Prenet. I zde jsme si samozřejmě nemohli odpustit obligátní zastávku k načerpání sil. Krátká přestávka se záhy změnila pro Petra a Jiřího v pracovní záležitost, když objevili brouka, jenž se nechal zcela bez protestů fotografovat jako hlavní hvězda makrofotografie. Naprosto klidně pózoval na větvičce podle potřeby obou fotografů, aniž by museli použít ochlazovací sprej :-). Zhruba po 30 minutách se výprava vydala opět na pochod za neustálého povzbuzování Jardy, který se pro mě z nepochopitelných důvodů stal hlavním tahounem naší karavany a neustále udával vysoké tempo přesunu. Tato, pro něj tak neobvyklá aktivita, se za chvíli vysvětlila, když nám Jarda sdělil, že jede večer domů, aby se náležitě připravil na roli náhradníka svědka na svatbě. My ostatní si ale myslíme, že hlavní důvod, proč naší výpravu opustil o den dříve, byl fakt, že došly řízečky a párky v těstíčku, případně že potají vysledoval předpověď počasí na příští den. To ale předbíháme vývoji událostí, proto se vraťme zpět na dnešní trasu.

Tempem, které nasadil Jarda, pak nebylo problémem dosáhnout vrcholu Pancíře (1214 m n.m.) již ve čtvrt na jednu. Díky invenci nápojového náčelníka, který navázal přátelský kontakt s obsluhou lanovky, nám byl poskytnut čas na občerstvení, a to až do 13:00, kdy se vedoucí lanové dráhy zavázal spustit svůj stroj. Učinil tak zřejmě z obdivu k náčelníkovi, neboť nikdo jiný se v okolí lanovky nepohyboval. V místní restauraci jsme si tak během 45 minut čekání na lanovku mohli vychutnat pěnivý mok G10, jehož blahodárný vliv byl umocněný krásným výhledem na okolí z restaurační zahrádky.

Přesně ve 13:00, tedy jak chlapík od lanovky slíbil, jsme zahájili sestup lanovkou do přestupní stanice Hofmanky a dále pak ve 14:15 až do stanice Špičák. Během čekání na přestup stačil náčelník zkonzultovat s náčelnicí situaci u nich doma, přičemž byl pokárán, že se nepostaral o Zbyňka, když mu byla vyčtena jeho pasivita při nákupu pečiva a jeho neschopnost předvídat potřeby svého švagra.

Pozvolným přesunem od lanovky kolem Čertova mlýnu, opět po zelené značce, byl zahájen návrat zpět do Železné Rudy. Čertův mlýn nezůstal svému jménu nic dlužen, kdy zcela odmítl nás pohostit, neb všechna místa ve stínu byla obsazena, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se opět vydat na pochod. Rytmus chůze opět udával Jarda, který se nechal přimět ke zpomalení až kolem letícím vrtulníkem a možností vytvoření jedinečných fotografií přistávajícího a posléze i tankujícího vrtulníku.

Vše musí jednou skončit, a tak i vrtulník dotankoval palivo a vrátil se zpět do služby a to i přes to, že se jevil jako velice fotogenický objekt a naše paměťového karty doslova žadonily o další snímky „modrého orla“. Celá výprava pokračovala ve své cestě až do Rudy, kde své kroky nasměrovala do již domovské restaurace Nová Okula. Tam došlo na občerstvení ledově vychlazenou Kofolou, u některých členů magickým nápojem G10 (jak jinak než vedoucím výpravy), a k doplnění hladových žaludků. Při posezení v Okule už nás však nebylo pět, nýbrž jen čtyři. Bohužel nás „nikoliv navždy“ opustil Jarda, který pokračoval dál do základního tábora, aby provedl základní hygienu a následně se v klidu, bez rušení spolucestujících, svým bourákem přesunul do své domoviny – Mostu. Jak už jsme zmínili výše, čekala ho následující den nelehká role, neboť měl zastávat roli náhradníka svědka, případně nevěsty, na svatbě svého kamaráda Klokyho.

Zbytek výpravy se po vydatném občerstvení vydal také na základnu, kde absolvoval nezbytné úkony, jako sprchování, odpočinek (vleže) nebo opalování na zahradě, jelikož bylo i navečer nádherně. Poté následoval návrat do Rudy na večerní průzkum města. Celá akce byla započata a zároveň i zakončena v restauraci Tipsport, kde byla vedena odborná diskuse na téma tvorba fotografií při nízké intenzitě světla a používání přídavného blesku, který byl promptně vyzkoušen na všech fotoaparátech Canon. Stranou tedy zůstal pouze Zbyněk se svojí Konica Minoltou. Marně jsme se Zbyňkovi snažili vymluvit, že blesk od Canonu není s jeho strojem kompatibilní, on ale neustále prosil, abychom mu ho také zapůjčili. Cituji: „Já bych ho chtěl taky zkusit, aspoň zasunout. Já jsem v sáňkách ještě nic neměl“ :-). Zmiňme na tomto místě ještě drobné pochybení obsluhy, která byla zcela zmatena. Naštěstí se tento incident obešel bez ničivého následku pro hosty. Pouze námi objednaná malá piva Pilsner Urquell skončila u sousedního stolu a při jedné z objednávek zazněl výrok typu „pro jedno pivo nejdu“. Přes tyto drobnosti bylo posezení příjemné a vyhnal nás až přicházející chlad.

Po příchodu na základnu jsme byli ihned poctěni návštěvou vážených majitelů. Provedli nás po celém obydlí, přičemž jsme zjistili, že jsou k dispozici další dvě místnosti v horním patře. Tyto místnosti jsou však určeny spíše pro zamilované páry bez dětí s ohledem na schodiště, které k nim do horního patra vede – snad podstatná informace pro kolegy bez občanky, zejména pak pro náčelníka, kterému přejeme, aby si nejpozději do podzimu nějakou vhodnou občanku konečně obstaral. Po ukončení prohlídky jsme se s domácími rozloučili malou štamprlí výtečné hruškovice, neb to byla poslední noc našeho pobytu. Tímto symbolickým přípitkem byl zároveň zakončen další příjemný den na Šumavě. Uložili jsme se ke spánku, abychom si odpočinuli před závěrečným dnem, kdy nás čekal výlet kolem řeky Vydry.

Sobota 4. 6. 2005

Nadešel poslední den, který znamenal rozloučení s Železnou Rudou a přesun do Srní na poslední výlet. Museli jsme si tedy trochu přivstat, zabalit výbavu a provést hrubý úklid kuchyňky. Nálada byla trochu pochmurná, neboť při pohledu z oken bylo zřejmé, že slunce nesvítí, na což jsme nebyli z předchozích dnů zvyklí. Na dobré náladě nepřidal ani začínající drobný déšť, který nevěštil vůbec nic dobrého, zejména pak dobré počasí. Výprava byla připravena k odjezdu v 8:30.

Do role navigátora byl jmenován nápojový referent, který se svého úkolu chopil s patřičnou profesionalitou, takže hladký příjezd do Srní nebyl žádným překvapením. Ihned po příjezdu do obce zamířil náčelník svým vozem Audi A4 k místnímu konzumu, zkušeně ho obkroužil a následně obratně zaparkoval, aby nám umožnil zakoupení základních potravin a mohli jsme pokračovat na konec naučné stezky podél říčky jménem Vydra. Ta měla být výchozím bodem naší cesty. Protože v obci nebylo květinářství, obstaral si rohlíky tentokrát i švagr nápojového referenta, Zbyněk.

Vůz se skly, za které by se nestyděl ani Kmotr, jsme zaparkovali nenápadně vedle oprýskaných škodovek při vstupu do geologické expozice Šumava. Odtud jsme sešli k již zmíněné naučné stezce Povydří, která normálně končí, pro nás však začínala, u Antýglu. Vydali jsme se podél malebné říčky Vydry. Pochod nebyl nějak náročný, jelikož cesta se pozvolně svažovala až k Čenkově pile. Celá stezka měří jen 7 km a vede po cestě, která byla zřízena po lesní kalamitě v roce 1870. Během cesty jsme vytvořili několik fotografií do tématu Potoky, potůčky, Vydra a zvěčnili tak neopakovatelné kouzlo zdejší přírody (obří hrnce - vodou vymleté kameny, vodopády, pěší most a další zajímavosti).

U Čeňkovy pily jsme volný čas využili k obědu v místní restauraci, zakončeným ještě sklenicí iontového nápoje G10 (jak jinak, náčelník je na něm totiž závislý). Jednoduchým dotazem u obsluhy jsme se dozvěděli, že možnost prohlídky technické zajímavosti (původně významné pily, v roce 1912 přestavěné na vodní elektrárnu) patřící k Čeňkově pile začíná až ve 13:00, což by ale znamenalo dlouhé čekání a narušení časového itineráře. A tak jsme tuto zajímavost prozkoumali samostatně (pouze zvenčí) a patřičně ji tak zdokumentovali na paměťové karty našich fotoaparátů.

Protože během celé cesty drobně pršelo a déšť stále neustával, rozhodli jsme se k rychlému přesunu zpět k automobilu. Bohužel během cesty se rozpršelo takovým způsobem, že jsme se začali obávat o nepronikavost našich batohů, ve kterých jsme přenášeli naše milované fotonádobíčko. Naše šatstvo již bylo promočené skrz na skrz. O této cestě se netřeba dál nějak široce rozepisovat, stačí jen poznamenat, že přesun o délce 8 km do kopce trval pouhou hodinu a půl namísto očekávaných tří. Vedoucí výpravy a nápojový referent, kteří nepodcenili potřebnou výbavu a byli obuti do trekových bot značky Meindl, byli v pohodě minimálně co se nohou týká. Naproti tomu Zbyněk, který putoval v obuvi vhodné například pro plážový volejbal, dobíhal k vozu značně čvachtavou chůzí. Navíc, protože cestoval pouze s malým batůžkem, kde měl veškerou výbavu na třídenní výlet a který nesundával ze zad, neměl se po dešti do čeho převléknout. Nakonec vyžebral na vedoucím výpravy jeho kvalitní, i když lehce zmuchlané jeansy, poté co pohrdnul nabízeným, avšak již trochu zajetým, pyžamem od svého švagra. Převlečení se do suchého bylo významnou psychickou vzpruhou před odjezdem směrem domů.

Na zpáteční cestě jsme neodolali a zastavili se ještě na vodním hradě Švihově, a to především vzhledem k slunečné obloze, která se zjevila jako vzpomínka na krásné dny předchozí. Uvažovali jsme o tom, že projdeme po návštěvnickém okruhu hradu. Jiří dokonce vymyslel lest, jak ušetřit na vstupném a převlékl se za sociálně slabého občana. Jeho kostým byl natolik dokonalý, že jsme se s ním styděli pohybovat ve skupině a nechali ho jako socku stát stranou. To ho, z nám neznámých důvodů, rozlítilo natolik, že začal hledat kameny, které by po nás, posměváčcích, mohl mrštit. Našel však pouze drobný štěrk, a tak od svého úmyslu nedobrovolně upustil. Každopádně nás odradil od našeho úmyslu navštívit expozice, a tak známe ze Švihova pouze exteriéry, které však rozhodně nejsou nezajímavé. Po půlhodinové zastávce jsme již bez přerušení spěchali domů a postupně vysadili Jiřího v Litvínově, Zbyňka a Petra v Teplicích a jako poslední výpravu ukončil náčelník ve Hrobu.

Na závěr si ještě neodpustíme uvést hlášku, kterou kdosi utrousil, když jsme cestou domů projížděli kolem stáda krav a dotyčný si vzpomněl na nízkorozpočtový pornofilm s Ester Ládovou, který mu laskavě zapůjčil Míla Černý. Hláška zněla: „To jsou ale vemena“. A tímto významný výrokem ukončujeme deníček z letošní expedice Apalucha – Šumava ’05.