Korys Vavroch Zbyněk Rampič Chlůďa Tomáš Kvapík

V letošním roce jsme udělali již čtrnáctý zářez do historie našich výprav. Nutno podotknout, že výběru předcházelo velice dramatické losování. Nakonec přece jen zvítězilo naše druhé nejvyšší pohoří, dlouho opomíjené Jeseníky.

Expedice FotoApalucha 2017 proběhla v úplně jiném duchu než všechny předchozí expedice. Prostě jsme vše potřebné sbalili do velkých krosen, odjeli do Jeseníků a během tří dnů přešli hlavní hřeben. Jak zjistíte z dalších řádků, cesta to byla vskutku dobrodružná. Spali jsme pod širákem, na horských chatách, užili si slunečné počasí i trpěli během pochodu, kdy nám hory ukázaly svoji drsnou tvář. Zdolali jsme naší druhou nejvyšší horu Praděd (1491 m), ušli přes 50 km v náročných podmínkách, ale všichni jsme se shodli, že to stálo za to, a že na tuto expedici budeme moc rádi vzpomínat.

Naše partička je stále ve stejném složení, jen čas od času někdo na Apaluchu prostě nemůže. V letošním roce hvězdičku získali Petr, Jirka, Chlůďa, Zbyněk, Tomáš a Pavel. Jarda a Kuba odmítli z důvodu pracovního vytížení, i když u Kuby to zpočátku vypadalo, že by mohl dorazit alespoň na víkend. Miklísovu účast překazily zdravotní problémy. Teď už ale k pikantním detailům z jednotlivých dnů.

Středa 14. 6. 2017

První řádky deníčků by mohly v podstatě začínat stejně. Přichází den D, hodina H, všichni natěšení. Ti, co jezdí každý rok rovnou z práce, uspali krátce po čtvrté hodině firemní notebooky a odjeli do Bystřan, odkud tradičně hromadně odjíždíme a kde už nás vyhlížel Zbyněk. Jako první tentokrát dorazil Tomáš, kterého dovezla manželka a za chvíli se objevili i Petr s Jirkou. Petr překvapil tím, že si nestihl zabalit, nicméně celou cestu do Bystřan ujišťoval, že mu stačí 10 minut. Nakonec měl času relativně dost, poněvadž jsme čekali na příjezd letošních řidičů - Pavla a Chlůdi. Mezitím vytáhl Zbyněk expediční trikoty, tentokrát zářivě oranžové, jako už tradičně s povedeným designem. Barva trikotů zajišťovala dobrou viditelnost na velkou vzdálenost a byla prozřetelně vybrána pro snazší orientaci naší skupiny v rozlehlém horském terénu (funkční materiál už je samozřejmostí). Po rozdělení osádek a naložení batohů - letos nezvykle velkých vzhledem k plánovanému přechodu bez stálé základny, jsme vyrazili načerpat pivo Na růžek. Oranžová trika budila pozornost a tak jsme zde udělali našemu spolku pěknou reklamu. Odejzd v 17:48 předznamenával dost pozdní příjezd do Šumperka. Za zmínku stojí náš přesun dvěma vozy stejné tovární značky i typu - a to Volkswagen Sharan.

Po zhruba 60 km jsme už stavěli, když Chlůďa musel dotankovat. Této přestávky jsme využili k prvnímu inverznímu pitstopu, neb pivo v PETkách rychle ubývalo. Poté jsme bez problémů projeli Prahou (napojení z D8 na D11), ale cesta pokračovala klidně jen chvíli. Po cca 10 km jsme se dostali do dopravní zácpy a nabírali nepříjemné zpoždění. Mezitím vznikly první rozepře mezi posádkami, kdy jedni chtěli zastavit na večeři, druzí chtěli za každou cenu dojet co nejdříve do cílového bodu. Po více než hodině se naše Sharany opět rozjely. Aby už od začátku byla naše letošní expedice vskutku pojatá dobrodružně, bylo naplánováno, že první noc strávíme pod širákem v kempu Krásné, poblíž Šumperka. To však začínalo brát za své, když už v Hradci Králové vznikl nápad, že hledáme ubytování přímo v Šumperku. Hlavním adeptem se zdál být Penzion G, zřejmě pro jeho netradiční název a dobrou polohu kousek od nádraží. Za Hradcem byl provoz stále silný a cesta se vlekla. S příjezdem v rozumnou hodinu to vypadalo hůř a hůř. Projeli jsme Žamberk a minuli krásné Jablonné nad Orlicí, kde navrhoval Zbyněk večeři a kde bychom určitě našli i ubytování. Nicméně ani tady se obě posádky neshodly, a to zřejmě kvůli rozdílným nárokům, kdy především Petr toužil minimálně po 4 hvězdičkovém hotelu. Po několika dalších desítkách kilometrů a s přibývajícím časem však již zeslábl provoz a značně prořídlé silnice umožňovaly našim řidičům pohodlné stahování minut z času příjezdu na navigacích. Když to vypadalo, že bychom mohli dorazit do Krásného kolem půl 10, uskutečnil Jirka telefonát, při němž potvrdil náš příjezd a ohlásil, že po tak dlouhé cestě budeme hladoví a tudíž bude nutné, aby ještě fungovala i restaurace. To nám bylo potvrzeno a ve 21:29 jsme za šera parkovali v autokempingu Krásné.

V kempu panoval naprostý klid a my téměř útokem vtrhli do restaurace, která byla skutečně ještě otevřená. Nicméně poté, co jsme se usadili (nutno podotknout, že jako jediní), nám bylo řečeno, že právě zavírají. To jsme si ale na základě slibů, že bude otevřeno do 22 hodin, nenechali líbit a začali jsme obsluhu přesvědčovat o tom, že naše útrata bude vyšší než ta, kterou utržila restaurace za celý den. To obsluhu zlomilo a tak jsme se mohli radovat ze sice jednoduchých, ale dokonce teplých pokrmů (převážně fritovaného charakteru). Po večeři přišla na řadu i panáková smršť, a to zejména z toho důvodu, abychom zapili Kamilčin příchod na svět (Chlůďova třetí dcera). V restauraci jsme nakonec zůstali až do půlnoci a při odchodu nám bylo vyčteno, že prý těch panáků mohlo být přeci jen více. Za zmínku stojí zdejší servírka, která se nám svěřila, že je bývalá modelka z Prahy a sem, na konec světa, se odstěhovala, aby nalezla klid a mohla se věnovat svým psům.

Když jsme konečně začali vybalovat věci a připravovat se k dobrodružnému noclehu, byla už úplná tma a také dost chladno. Obdivovali jsme se nádherné noční obloze plné hvězd, která v těchto místech není rušena žádným světelným smogem. Petr jako obvykle dodržel své slovo o spaní pod širákem a začal si stavět stan. K němu se připojil i Tomáš, který byl dokonce vybaven čelovkou a tak mu to šlo mnohem lépe. Ostatní si museli svítit mobily a hledali vhodné místo k přespání někde ve stínu stromů, aby nebyli vzbuzeni ranním ostrým sluncem. To našli pod statnou břízou, která se však nacházela ve svažitém terénu, a tak bylo nutné najít skutečně dobré místo nebo se určitým způsobem pojistit proti sjíždění karimatek (což se stejně nepovedlo, jak se ukázalo ráno). Chlůďa si vzal do spacáku lahvinku něčeho ostřejšího na zahřátí a na dobrou noc nám ještě nabídl lahodné klobásky. To Pavel se rozhodl, že si dá půlnoční koupel v místním rybníce. Pak už ale všichni zalehli a těšili se na následující den.

Zbyněk měl trochu obavy, jestli ho nebude budit chrápání ostatních, nicméně se ujišťoval, že zážitek spaní pod širákem to vyváží. Nakonec to však nebylo chrápání, nýbrž zima, co ho donutilo ve 3:40 opustit spacák a přesunout se k noclehu do auta.

Den první

Okruh na Velkou Javořinu

Čtvrtek 15. 6. 2017

Ráno jsme byli probuzeni počasím téměř jako z pohádky. Teplota se po studené jasné noci sice držela lehce nad nulou, ale obloha byla bez mráčku, slunce se probouzelo a nad rybníkem se vznášel kouzelný mlžný opar. Prostě zlatá hodinka jako z učebnice fotografa krajiny. A tak někteří, co si přivstali, využili tento jedinečný moment a ihned začali plnit karty svých fotoaparátů, neb Zlatá hodinka bylo jedno z letos určených fotografických témat. Jiří využil příhodného počasí a stejně jako Pavel vyzkoušel vodu místního rybníka, která byla opravdu osvěžující. Po ranní hygieně, která byla opepřena několika povedenými hláškami typu „Ráno bych šel ráno“ nebo „Smrdíš tak, že už ani mouchy na tebe nejdou“, jsme lehce posnídali ze Zbyňkova proviantu, zabalili stany a spacáky a rozjeli se směrem Šumperk.

Zaparkovali jsme kousek od nádraží a začali dobalovat naše krosny. Nutno říci, že některé věci jako tradičně při takovýchto výpravách zůstaly v autě (museli jsme zvážit, které objektivy oželíme), takže se spíše jednalo o vybalování. Na nádraží jsme navštívili malou pekárnu, kde jsme mohli dokoupit poslední zásoby a v 8:26 jsme již seděli v motoráku, jenž směřoval do vesničky Ramzová. Ta byla výchozím bodem prvního dne treku. Počasí vypadalo skvěle a hned po opuštění vlaku jsme se rozhodli udělat první skupinovku. Prý dokud jsme kompletní. To jsme bohužel netušili, že tato hláška měla hodně co do sebe. Zhruba po kilometru chůze jsme se začali blížit k lanovce, která vedla na Šerák. Jakmile ji Petr spatřil, bez zaváhání zvolal: „Jedu lanovkou!“ Bylo vskutku velkým překvapením, že nikdo další se k němu už nepřidal. A tak se Petr vydal na, v jeho podání již tradiční, sólovou jízdu. Původně jsme se měli sejít na Chatě Jiřího pod vrcholem Šerák, ale protože naše skupina nechtěla nijak spěchat a Petrovi se zase nechtělo dlouho čekat, stalo se to, že Petr šel celou trasu s cca dvouhodinovým náskokem před námi a my se s ním setkali až v podvečer v Červenohorském sedle.

Po Petrově odloučení se zbytek expedice vydal po zelené značce podél Vražedného potoka k Obřím skalám. Ty byly první zastávkou při výstupu, jenž čítal úctyhodných 650 výškových metrů. Výstup přes Obří skály jsme zvolili záměrně, jelikož se jedná o krásný skalnatý hřeben nabízející majestátný výhled na Jeseníky. Když jsme na místo dorazili, přálo nám i počasí. Výhled za tu okliku určitě stál, a tak jsme se chvilku zdrželi. Fotili jsme krajinky i zajímavé skupinovky. Během odpočinku a focení nás neustále Petr rušil telefonáty, kde že jsme a kdy že ho už dohoníme. Poté, co jsme se nabažili božských výhledů, pokračovali jsme dalším stoupáním k chatě Jiřího. Nutno poznamenat, že cestou až sem jsme potakli jen hrstku turistů, ovšem zde byl ruch téměř jako na Václavském náměstí. Tomu odpovídal provoz a obsazení chaty, přesto se nám povedlo se usadit a poobědvat.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali stíhat Petra. Ten měl ale dostatek sil, jelikož nemusel po svých vystoupat na hřeben Hrubého Jeseníku a upaloval jako o život. Když jsme přicházeli k vrcholu hory Keprník, otevřela se před námi nádherná scenérie s nejvyšší horou Pradědem. Známou vysílací věž jsme měli jako na dlani. Začaly se zde projevovat první náznaky únavy z celodenního nošení těžkých krosen. Zbyněk prohlásil, že ho bolí záda a že z profilu asi vypadá jako Chlůďa, když jde pozpátku. Po nafocení několika skupinovek (bohužel bez Petra) se pokračovalo dál překrásnou krajinou, kdy se střídaly krásně zelené lesy s lysými vrcholy kopců, které jsme cestou zdolávali. Prostě nádhera! Po cestě jsme minuli i krásně zrekonstruovanou kapličku u Vřesové studánky (dle pověsti objevil studánku lovec, který pronásledoval zraněného jelena a pozoroval, jak se jelen po napití vody uzdravil) s návštěvní knihou, do které jsme samozřejmě nezapomněli udělat záznam a připojit naše expediční razítko. Poté jsme již začali mírně klesat a zanedlouho jsme měli na dohled Červenohorské sedlo. Počasí bylo pořád parádní, na modré obloze pluly fotogenické mráčky. Praděd už byl mnohem blíž a viděli jsme také plochý vrchol kopce s elektrárnou Dlouhé stráně (kam jsme se chtěli vydat na poslední den).

Když jsme dorazili do sedla, nejprve jsme kontaktovali Petra, abychom se konečně setkali, a následně jsme vyhledali penzion, kde jsme měli zarezervované ubytování. Paní nám ukázala naše pokoje a my tak mohli po celodenní dřině konečně odložit naše těžké krosny. Pak přišla na řadu zasloužená sprcha a trocha relaxu. Pokoje byly kvalitně zařízené a bonusem byl DVD přehrávač s několika filmy různých žánrů. Zarazila nás prázdnota všech objektů v Červenohorském sedle, ale věřili jsme, že obhlídka místních podniků nám spraví chuť. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že otevřená je jediná hospoda, ve které se nevaří! Vůbec nabídka byla velmi omezená, což pan vrchní omlouval tím, že sezona začíná až příští víkend. Alespoň točená Plzeň zde byla dobrá. Zbyněk se nehodlal smířit s tím, že by šel spát s prázdným žaludkem a tak začal googlit. Nejbližší pizzerie byla v cca 18 km vzdáleném Jeseníku, nicméně slečna na telefonu nám slíbila, že pizzy za poplatek dovezou. Doručení se samozřejmě protáhlo, ale byli jsme nakonec rádi a všichni si pochutnali. Mimo dalších hostů, kteří do restaurace zavítali a byli stejně překvapení jako my, že zde nevaří, stojí za zmínku ještě partička, která se usadila u vedlejšího stolu. Totožnost neprozradili ani sličným dívkám, které seděly opodál, avšak nejspíš se jednalo o členy zásahové jednotky či nějakého speciálního komanda, kteří zde měli cvičení a abslovvali podobný přechod jako my.

Poté jsme se přesunuli zpět na penzion a chystali se ke spánku. Před usnutím jsme využili pokojovou filmotéku a pustili si starou francouzskou komedii s Lusiem de Funés. Ač spal Zbyněk na přistýlce, liboval si pohodlí v porovnání s předchozí nepovedenou nocí pod širákem, resp. v autě.

Jde se na to!

Vrch Hradisko nad obcí Javorník

Velká Javořina - vrchol

Pohled od Fojtíkových Mlýnů

Větrný mlýn v Radějově

Den druhý

Čertoryje - Vojšické louky

Pátek 16. 6. 2017

V noci bohužel začalo silně pršet a už nad ránem nás vzbudil déšť. Kapky bušily do plechových parapetů, ale my věřili, že se počasí umoudří. Po půl deváté déšť skutečně ustal my se tak sbalili a vyrazili vstříc další dobrodružné etapě hřebenového pochodu. Jiné plány měl Chlůďa, který se od nás oddělil a autobusem zamířil do Šumperka, aby vyzvedl svůj vůz. Potřeboval odjet domů už v sobotu ráno a proto se rozhodl pro tento krok. Dorazit pak měl svým vozem na místo druhého noclehu pod Pradědem, aby mohl nafotit další témata a mohl s námi strávit alespoň odpoledne. Možnost koupit nějaké občerstvení neexistovala a tak jsme museli vystačit s vlastními zásobami. Vyrazili jsme opět v pěti (tentokrát však s Petrem).

Počasí se opravdu umoudřilo, mlha se rozpustila a sem tam byla vidět i modrá obloha. Dlouho jsme si to ale neužili. Jakmile jsme opustili Červenohorské sedlo a stoupali po štěrkové cestě kolem místních sjezdovek, dostali jsme se opět do mlhy či mraků a viditelnost rapidně klesla. Ujišťovali jsme se, že i mlha má své kouzlo a zejména pokroucené pahýly smrků byly v této atmosféře vskutku fotogenické. Pobavil nás přechod vrchu Klínovec (1164 m), jelikož jsme si mysleli, že Klínovec je jen v Krušných horách. Cesta byla místy docela náročná, když se mírné stoupání změnilo v prudké klesání po mokrých kluzkých balvanech. Profil trasy už byl však nenáročný a my celkem v klidu minuli další vrcholy (Výrovka, Jezerník). U jezerníku jsme udělali krátkou zastávku, abychom se spojili, jelikož Tomáš se Zbyňkem se courali. Mlha byla pořád hustá, ale s dalšími kilometry se počasí přeci jen trochu zlepšovalo, což zvýšilo i viditelnost. Přesto hlavním tématem focení zůstala mlha a na nějaké výhledy z hřebenu jsme mohli zapomenout. Kousek před známou chatou Švýcárna nás vedl značně zchátralý dřevěný chodník rozlehlými slatěmi.

Na Švýcárnu jsme dorazili kolem 11. hodiny a to už byl čas zaplnit něčím naše žaludky. Nabídka místních specialit byla opravdu velká. Navíc jsme v restauraci byli úplně sami a jídlo jsme tak měli hned. Prohlédli jsme si sběratelské artefakty vystavené v restauraci a poté jsme již pokračovali na nedaleký Praděd. Po několika stovkách metrů Jirku postihla nenadálá žaludeční nevolnost a musel zmizet do lesa vykonat potřebu. Tuto událost jsme se rozhodli v našem deníčku pojmenovat jako „Pitstop u medvěda“. Jelikož ostatní žádnými nevolnostmi netrpěli, připsali jsme to jen nervozitě z blížícího se zdolání nejvyššího vrcholu Jeseníků. Jen co Jirka vylezl z lesa, obloha se začala nebezpečně zatahovat. Na odbočce vedoucí k vrcholu hory (modrá značka) již bylo doslova černo, přesto jsme věřili, že nás nečeká nic strašného. Zde proudily davy turistů druhým směrem od Ovčárny. Již první kapky však naznačily, že tenhle déšť bude stát za to. Přišel zkrátka liják. Hromy. Blesky. Vše umocněné silným větrem. Provazy vody nezvládal ani Goretex, natož Softshell. Těžko říct, zda tuto událost nazvat smůlou či štěstím, když jsme byli takový kousek od vrcholu. Během výstupu ještě Tomáš roztrhl Zbyňkovi pláštěnku, když mu jí pomáhal přehodit přes krosnu. Tak jako tak, do restaurace na Pradědu jsme dorazili všichni promoklí skrz naskrz.

Už chodba byla narvaná k prasknutí, když se zde všichni snažili ukrýt před deštěm, popř. sušit promočené věci. Dlouho jsme hledali místo, kam se usadit. Bylo nám jasné, že promočené boty jsou problém a doufali, že na chatě Barborka, kde máme strávit další noc, bude k dispozici nějaké topení. Ti šťastnější z nás se rovnou přezuli do suché obuvi, kterou táhli v krosně. Příjemná a rychlá obsluha na Pradědu nám dala zapomenout na déšť a po chvíli už jsme se cpali místními specialitami (borůvkové knedlíky či borůvkový závin). Nechybělo pivo Praděd. Během našeho úkrytu v útrobách stavby se ozval Chlůďa a oznámil nám, že už je s autem před chatou a že se k nám hodlá přidat. Zhruba ve čtvrt na 3 přestalo pršet, ale vyhlídku z vysílače jsme v tomto počasí beztak zavrhli. Oblékli jsme se do částečně vysušených oděvů a vyrazili ven prozkoumat okolí vrcholu.

Obloha byla pořád bílá, ale nepršelo a naopak vítr začal mraky velice rychle rozhánět. Občas se nám objevila i špička vysílače, aby v zápětí zase zmizela pod bílý oblak. Jirka a Zbyněk tušili, že by se nebe mohlo přeci jen protrhat a zdrželi se ještě na vrcholu, zatímco ostatní se rychle vydali na chatu Barborka, aby se mohli převléknout do suchého. Prostranství před Pradědem se začalo opět plnit lidmi. Jako dnes už všude, i zde se dá zapůjčit koloběžka a tak jsme zavzpomínali naši jízdu v Krkonoších. Početná skupina polských turistů, kterých tu bylo mimochodem opravdu požehnaně, se také rozhodla k jízdě a když Jirka se Zbyňkem pomalu klesali po asfaltce, museli dávat pozor na Poláky řítící se na koloběžkách. Neobešlo se to však bez nehody, kterou způsobil jeden neukázněný polský důchodce, když rozjel koloběžku vysokou rychlostí, nezvládl řízení a srazil se s jinými svými kolegy. Poranil si dost vážně koleno a snad ho tato zkušenost od podobných skopičin odradí. Počasí se zlepšilo a tak záběry Pradědu ze všech možných úhlů plnily naše karty. Pomalu se oddělil i Zbyněk od Jirky, jelikož se Jirka nemohl úžasných scenérií Pradědu s modrou oblohou a bílými obláčky nabažit. Nakonec Zbyněk počkal na Jirku u přístřešku asi kilometr od Barborky, aby na ubytování dorazili spolu. To už se ale opět začala zatahovat obloha a déšť byl cítit na každém kroku. Kluci to napodruhé zvládli a v hustém lijáku dobíhali jen posledních 100 metrů.

Na recepci se nám dostalo chladného uvítání a tak jsme doufali, že nás zahřeje alespoň zdejší avizovaná sauna. Nahlásili jsme tedy čas a vyzvedli si klíče. Pokoje byly dost strohé, oproti včerejšímu ubytování o dva levely níže. Topení na pokojích bylo vypnuté, avšak po dotazu se nám dostalo odpovědi, že v noci se v intervalech spouští. Obložili jsme ho tedy botami a věřili, že se nám podaří do rána naši obuv vysušit. Poté jsme sešli dolů do restaurace na večeři, kde nám číšník směle oznámil, že v 19 hodin zavírají. Vypadalo to, že jsme zde ubytováni sami. Doufali jsme, že se vylepší počasí a že budeme mít ještě šanci fotit zlatou hodinku, avšak ta nenastala a tak jsme se odebrali hledat saunu. To se ukázalo jako menší kvíz, neboť objekt byl značeně rozhlehlý. Nakonec se nám ji podařilo najít po odemčení asi dvanáctero dveří a pak už to byl příjemný relax. Když jsme se vraceli, potkali jsme u recepce Petra a Chlůďu (kteří saunu vynechali) a oznámili nám, že do Barborky dorazila početná parta cyklistů a že tudíž restaurace opět otevřela. Nemuseli jsme tedy večer na pivo nikam chodit a zůstali na naší chatě. Nakonec bylo otevřeno asi až do 10 hodin a měli jsme k pivu možnost objednat i výbornou tlačenku. Potom jsme se odebrali do svých pokojů, zkontrolovali topení (nefunkční) a uložili se ke spánku.

Kobylka luční

Louky plné Okáčů a dalších motýlů

Odpočinek ve stínu

Z rozhledny Žalostiná

Zřícenina hradu Vršatec

Den třetí

Vršatské Bradlá a Trenčín

Sobota 17. 6. 2017

Předpověď na sobotu nebyla příliš optimistická a tak jsme hned po probuzení koukali z oken a sondovali, jak to vypadá. Nepršelo, ale bylo zataženo a také dosti chladno. Snídaně v Barborce nás překvapila, a to nejen množstvím, ale i bohatým výběrem. Přes chladné přivítání a další drobné nedostatky jsme tedy nakonec museli prohlásit, že celkový dojem byl pozitivní. Po snídani jsme se rozloučili s Chlůďou, který definitivně opustil letošní expedici a odjel. Využili jsme posledních chvil s ním a udělali skupinovku v plném složení.

Poté jsme již nasadili krosny na záda a odešli na závěrečnou etapu našeho dobrodružného putování. Nejprve jsme zamířili po asfaltce na Ovčárnu, kde jsme odbočili po červené pěšinou nahoru a stoupali k vyhlídce na Petrovy kameny. Již tento výstup předznamenal počasí, které nás čekalo nahoře. K samotným Petrovým kamenům jsme ale nešli, ač to bylo původně v plánu. Počasí bylo opravdu mizerné. 5 stupňů, silný nárazový vítr a obloha vypadala tak, že se každou chvíli spustí ne provazy, ale doslova lodní lana vody. Mraky létaly po obloze tak rychle, že se na chvíli objevila silueta Pradědu, aby hned zase zmizela. Chvílemi bylo vidět na 300 m, aby v zápětí viditelnost klesla na 5 m. Na rozlehlé planině na hřebenu si s námi vítr doslova pohrával. Nasadili jsme tedy další vrstvy oblečení, čepice, kapuce a snažili se odolávat vrtochům počasí. Chvílemi se přidal i déšť, ale naštěsí díky větru dlouho nevydržel. Jeho sílu se podařilo zdokumentovat na několika fotografiích, kdy se držíme tyčí lemujících cestu. Jasná volba do tématu Dramatická situace při pochodu. Snažili jsme se moc nezastavovat a pelášili jsme dál, abychom začali co nejdříve klesat z hřebene. Před námi ale zbývalo ještě cca 11 km až na Skřítek, a to bez možnosti jakéhokoliv občerstvení po cestě.

Krátkou zastávku jsme udělali jen u Jelení studánky, ale pak jsme se už opět vydali stíhat Petra (s Tomášem), který se nám opět ztratil. Minuli jsme Břidličnou horku a pokračovali přes další vrcholy, Pecny a Pec, ze kterých ale bohužel nebylo nic moc vidět. Mraky mizely v nepravidelných intervalech vždy jen na několik málo sekund. Občas jsme zmáčkli spoušť, ale za moc to nestálo. Pak už jsme ale začali konečně klesat a přišli ke Ztraceným kamenům, které byly v mlzhe a mírném dešti sotva vidět. Když jsme sešli na úroveň hvozdu, mohli jsme si oddechnout, jelikož zde ustal vítr a také déšť nás pod mohutnými stromy nemusel tolik trápit. Podařilo se nám dohnat i Petra s Tomášem a tak jsme poslední dva kilometry opět šli jako skupina. Na Skřítek jsme dorazili poměrně brzy (kolem 13. hodiny) a patrně se jednalo o jeden z nejrychlejších přesunů v historii našich expedic.

Nejprve jsme si zjistili, v kolik hodin jede první autobus do Šumperka a hned poté zamířili do restaurace, abychom něčím zahnali hlad. Uvnitř však bylo překvapivě plno (několik skupin cyklistů) a hned u vchodu nás číšník ujistil, že i na polévku budeme čekat dost dlouho. Po chvilce rozmýšlení jsme to riskli a objednali pití a polévky. Ty nám na stole nakonec přistály celkem brzy a tak jsme po zaplacení měli čas ještě udělat venku několik skupinovek se sochou Praděda v nadživotní velikosti. Když přijel autobus, padli jsme do sedaček a nechali se zmáhat únavou z dnešní náročné cesty.

Po příjezdu do Šumperka jsme neomylně zamířili k autu, kde jsme mohli konečně shodit naše krosny a přezout se do pohodlnější obuvi. Rozhodli jsme se, že navštívíme zámek ve Velkých Losinách a dál uvidíme. Počasí se zklidnilo, ale bylo stále pod mrakem. Zakoupili jsme vstupenky a jelikož jsme měli ještě chvíli čas, obešli jsme si zámecký park a udělali pár fotek zámeckých exteriérů. Zbyněk s Pavlem se vydali raději do zámecké cukrárny na kávičku a dortík. Poté nás čekala prohlídka zámku, kde jsme měli možnost udělat pár fotek, např. do tématu "Otisk historie". Museli jsme se však spolehnout na účinnou redukci šumu zabudovaných procesorů při využití vysokých hodnot ISO. Je obecně známo, že blesky jsou na hradech, zámcích a v muzeích zakázané. Po prohlídce zámku jsme popojeli o kus dále a rozhodli se navštívit zdejší výrobnu papírnu, která je vyhlášená nejen po celé republice, ale známá je po celé Evropě a na dalších kontinentech. Jedná se nejstarší papírenskou manufakturu ve střední Evropě. Prohlédli jsme si nejrůznější exponáty, historické stroje, současnou produkci a prošli dílnou, která je stále v provozu. Dokonce jsme měli možnost vidět i malou ukázku výroby papíru a také následný tisk lokálního motivu. To vše za doprovodu skvělé mladé průvodkyně.

Zbývalo nám sehnat nějaké ubytování a tak jsme jezdili sem a tam po Velkých Losinách a hledali penzion hodný strávení poslední noci v Jeseníkách. Zbyněk mezitím začal opět googlit a hledal v mapách ubytovací kapacity v okolí dle recenzí. Když jsme konečně našli pěkné ubytování a dorazili na místo, zjistili jsme, že je zavřeno z důvodu konání svatby. Nakonec jsme dali na reklamu místího malého pivovaru Zlosin (vtipně psaného s trojzubcem, aby mohl být "Zlosin" i "Zlosyn") a vydali se obhlídnout penzion Brněnka, kde se toto pivo vaří. Samotný objekt je už mimo městečko, ale po všech útrapách jsme si řekli, že nám je stejně jedno, kde přespíme. První dojmy po vstupu byly, jako když jsme vstoupili do ubytovny ŠVP. V restauraci ale stály krásné mosazné tanky a všude nás lákaly reklamy na vynikající pivo. Uvnitř však nikdo nebyl, dokonce ani personál a až po chvíli přišel zřejmě majitel a přátelsky nám nabídl ubytování, ochutnávku několika druhů piv a samozřejmě také něco k jídlu. Rozhodnutí zakotvit právě zde bylo celkem jasné. Po rychlém ubytování, které nám skutečně připomnělo doby našeho dětsvtí, jsme se rychle sešli v restauraci a těšili se na ochutnávku místního piva. První přišla na řadu 15° speciálně svrchně kavšená IPA, abychom dále okusili i polotmavou 12° a světlý ležák 11°. S patnácktou bychom zřejmě dlouho nevydrželi a po dobrém jídle jsme si pak každý našel svého favorita na večer. V restauraci bylo na prodej mimo lahvových speciálů i plno doplňků, od otvíráků až po oblečení, s logem Zlosin. Restaurace se pomalu zaplnila a nálada byla na dobrém bodě. Při hledání toalet na chodbě někdo objevil společenskou místnost, kde byl ping-pongový stůl. Nemuseli jsme se přemlouvat a během chvíle jsme se přesunuli vedle, k podávání sportovních výkonů. Jak se ukázalo, všichni z nás to s pálkou umí a posilněni několika Zlosiny jsme měli sebevědomí samozřejmě na velmi vysoké úrovni. Rozhodli jsme se zahrát si kolotoč, z nějž nakonec vítězně vyšel Tomáš. Bravo! Po krátkém zpestření večera jsme se opět vrátili do restaurace a probrali plány na poslední den. Počasí mělo být solidní a tak jsme se těšili, že si focení Jesenických panoramat ještě vynahradíme. Shodli jsme se, že vyrazíme na Dlouhé stráně.

Pohled od Petrových kamenů

Vysoká hole

Východní pohled od Kamzičníku

Trenčín jako na dlani

Trenčínský hrad

Den čtvrtý

Slovenské hrady Beckov a Čachtice

Neděle 18. 6. 2017

V neděli ráno nás probudilo opět sluenčné počasí. Zbyněk s Jirkou, kteří měli dvoulůžkový pokoj (ostatní tři spali na obrovském 8 lůžkovém s palandami) si mohli vychutnat ráno na prostorné terase, která nabízela výhled na okolní krajinu. Po vydatné snídani a srovnání účtů v penzionu jsme si ještě nakoupili piva Zlosin v dárkovém balení a vyrazili do Koutů nad Desnou, odkud jsme měli vyrazit na Dlouhé stráně.

Rozhodli jsme se tentokrát všichni využít lanovku na Medvědí horu, která měla jet za 5 minut, a cestu si tak výrazně zkrátit. Dole svítilo sice slunce, ale díky nízkým mrakům, které zakrývaly vrchy tyčící se před námi, nebylo možné odhadnout počasí nahoře. Proto jsme se raději vybavili bundami. Jen Zbyněk, který se chystal původně vyrazit v kraťasech a mikině, si na poslední chvíli vypůjčil náhradní bundu od Jirky (kdyby náhodou).

V 9:30 se otevřely turnikety a ihned po usednutí na lanovku měli všichni mokré zadky, jelikož polstrované sedáky byly nasáklé vodou. Všimli jsme si také, že nahoru jezdí kromě turistů především bikeři, konkrétně vyznavači adrenalinových sjezdů. Nejvíce jich bylo opět z Polska. Naštěstí tentokrát k žádné kolizi nedošlo, nebo alespoň my jsme si ničeho nevšimli. Po příjezdu na Medvědí horu jsme byli v husté mlze a také teplota zde byla o nemálo stupňů níže. Dál jsme tedy pokračovali po svých po asfaltové silnici. Po pár stech metrech jsme slyšeli velký hluk, ale nebylo nám zprvu vůbec jasné, co ho způsobuje. Přisuzovali jsme ho vrtulníku či těžké lesní technice, poté i zbloudilé raketě Kim Čong Una či objektu UFO. Bohužel hustá mlha skryla vše a až když byl hluk těsně nad námi, zjitili jsme, že se jedná o větrné turbíny. Cesta se stočila do lesa a později s přibývajícími výškovými metry začal porost pomalu mizet. O to více houstla mlha a také vítr nabíral na síle. My přesto pořád věřili, že mlhu projdeme a že nahoře bude krásně. Naše víra se zbortila u rozcestníku Mravenečník - sedlo, když jsme zjistili, že od přehrady jsme už jen několik stovek metrů, v podstatě ve stejné nadmořské výšce. Když jsme došli k přehradě, nebylo vidět vůbec nic. Viděli jsme sotva zábradlí lemující celou nádrž. K tomu fičel pořádný vítr a tak mohly vznikat leda další snímky do tématu Dramatická situace při pochodu.

Rozhodli jsme se vodní nádrž obejít, ale vzhledem k téměř nulové viditelnosti jsme nebyli schopni naši polohu správně odhadnout a proto došlo k rozdělení skupiny. Jirka s Pavlem se rozhodli nádrž obejít celou dokola, kdežto zbytek zvolil rovnou návrat. A vzhledem k nesprávnému odhadnutí své polohy jsme toho nakonec nachodili víc, než jsme museli. Zlákala nás totiž malá cedulka občerstvení 300m, avšak než jsme ke zmíněnému stánku trefili, celou nádrž jsme téměř dvakrát obešli. Jirka s Pavlem zůstali u rozcestníku s nadějí, že se obloha protrhá a přehrada bude alespoň chvíli vidět (pár náznaků je nalákalo). Asi po půl hodině marného čekání to nakonec vzdali a vrátili se stejnou cestou k lanovce. Zbytek se mezitím snažil rozehřát grogem u zmíněného občerstvení. Vtom dorazil ke stánku autobus s turisty a tak se Petr ihned vydal zjistit, zdali-by bylo možné se autobusem svézt dolů. Bohužel mu bylo řečeno, že se nejedná o linku a pokud nepatříme ke zmíněnému zájezdu, máme smůlu. Museli jsme se tedy vydat k lanovce také po svých. Při sestupu se však začalo rapidně zlepšovat počasí a u větrných elektráren, které byly před hodinou ukryté v mlze, se nám konečně otevřely krásné výhledy na Jeseníky. Malá satisfakce. Při čekání na lanovku jsme měli možnost navštívit i místní rozhlednu, ze které šlo dobře pozorovat a fotit downhillové blázny na kolech. Ještě je třeba zmínit Petrovu potyčku s obsluhou lanovky, když ho po načtení jízdenky turniket nechtěl pustit a tak ho prorazil. To samozřejmě nelibě nesl pán, co lanovku obsluhoval a dal mu to náležitě najevo. Bylo nám trochu líto, že nás počasí takhle pozlobilo a že jsme z Dlouhých strání nic neviděli, ale nezbývalo než se rozloučit s Jeseníky a vyrazit do našich domovů.

Během cesty jsme se telefonicky spojili s Miklísem, který nám samozřejmě naše zážitky záviděl. Když jsme projížděli opět Jablonným nad Orlicí, které se nám předtím tak líbilo, neváhali jsme zastavit na oběd. Zavítali jsme do hotelu u Černého medvěda, kde jsme naplnili naše kručící žaludky a ochutnali také pivo z místního minipivovaru. Krátce jsme si prohlédli náměstí a udělali poslední skupinovku a poté jsme již vyrazili na Hradec Králové. Na hradecké dálnici zahlásil informační systém Pavlova auta, že v jedné z pneumatik klesá tlak. Nikdo si toho moc nevšímal, neboť nás Pavel uklidnil, že na jeho voze má obuty pneumatiky, na kterých lze dojet, i když píchnete. To jsme ještě netušili, že se nám návrat trochu zkomplikuje. Již téměř u svých domovů, na dálnici D8 nám doslova bouchla pravá zadní pneumatika a Pavlův vůz se stal rázem téměř neovladatelný. Naštěstí to Pavel skvěle zvládl a vůz odstavil, jak nejrychleji to šlo k okraji vozovky. Všichni jsme vystoupili z vozu a dle předpisů si oblékli reflexní vesty a šli se podívat, v jakém stavu je zmíněná pneumatika. Ta byla dle očekávání totálně zničená. Poté Pavel začal telefonovat na asistenční linku pro pomoc. Zpočátku to vypadalo, že se pomoci jen tak nedočkáme, ale nakonec asi po 40 minutách přijel odtahový vůz. Mezitím stačil Zbyněk s Petrem zkoordinovat odvzoz pro nás a tak se během chvilky objevují další dva vozy VW (konkrétně Petrova manželka Daniela a Zbyňkův otec), kteří nás bezpečně dovezli domů.

Tímto skončil čtrnáctý ročník, který, jak Jiří slíbil, byl přelomový a proběhl v doposud nepoznaném duchu. Již při návratu z Jeseníků nebylo pochyb, že se jednalo o povedenou expedici, která se nám všem hluboko vryje do našich fotograficko-turistických srdcí. Jen škoda, že jsme nebyli v kompletní sestavě. A tak jako každý rok se už teď těšíme na další ročník, který bude jubilejní - zní to neuvěřitelně, ale v pořadí již patnáctý!

Horám zdar a Jeseníkům obzvlášť!

Větrná elektrárna na Uhlířské cestě

Dlouhé stráně - nádrž

Z rozhledny na Medvědí hoře

Expediční trikot

Absolvované trasy

1. den

17,5 km

Nová Lhota - Kubíkův vrch - Diborův pomník - Křižovatka do Strání - Velká Javořina - Holubyho chata - Vápenky - U Fojtických Mlýnů - Nová Lhota

Detail

2. den

13,5 km

Lučina - Traviska - rozcestí - Vojšické louky - Bílá Studna - rozcestí - Žalostina - rozhľadňa Žalostiná - Žalostina - Bukovina - Návdanky - Lučina

Detail

3. den

13,1 km

Chata Vršatec - Vršatské Podhradie - Sedlo Chotuč - (NCH Vršatské bradlá) - Chmeľová - odbočka - Chmeľová - vrchol - Chata Vršatec

Detail