Korys Vavroch Zbyněk Rampič Chlůďa Tomáš Kvapík

Cože, už po patnácté??? Ano! Je to tak, letošní expedice je v pořadí již patnáctá, ať to zní jakkoliv neuvěřitelně. Na jubilejním ročníku jsme se sešli v pěkném počtu 8 borců, když svou účast už tradičně odmítl pouze Jarda. Přesto věříme, že se ještě polepší a znovu začne jezdit.

Pojďme se společně podívat, co jsme na našich putováních zažili. Letošní expedice byla okořeněná tím, že jsme opět neměli stálou základnu a vzhledem k rozloze Bílých Karpat a logistickým možnostem jsme měli naplánované ubytování na několika místech, abychom toho mohli co nejvíce vidět. Naše kroky vedly i na Slovensko a dá se říct, že letošní expedice byla nabitá poznáním.

Čtvrtek 14. 6. 2018

Není lehké začít první den, jelikož... však to už znáte. Povinný odjezd z Bystřan s čepováním piva Na Růžku je prostě tradice jako Apalucha sama. Nejinak tomu bylo letos a tak není nutné se zde více pozastavovat, protože tentokrát probělhlo vše naprosto hladce. Zbyněk rozdal opět povedené trikoty, do kterých jsme se ihned navlékli, udělali první skupinovku a mohli vyrazit. Letos jsme měli to štěstí, že se nám (resp. Jirkovi) podařilo zajistit dodávku. Jednalo se o zbrusu nový vůz tovární zančky Ford, model Turneo Custom, který nabízí maximálně pohodlné cestování. Ve složení Jirka - řidič, Petr - navigátor, Pavel, Zbyněk, Honza a Tomáš jsme se lehce po 17 h vydali z Bystřan směr Praha, potažmo Tvarožná Lhota na samém konci Moravy. Hned po prvních kilometrech panovala ve voze pozitivní nálada způsobená kombinací chladivého moku a nadcházejícím dobrodružstvím příštích dní. Prvotní plán byl jasný - nabrat Miklíse v Praze, pokusit se spojit s Kubou, který právě vyrážel z Rakovníka po své ose, a pak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat na místo námi zvolené.

Rendez-vous s Miklísem bylo naplánovano v OC Chodov, avšak výška dodávky se zdála Jirkovi vyšší než průjezd do garáží a tak jsme si nejprve toto monstrózní nákupní centrum pěkně obkroužili. Nakonec musel Pavel vystoupit a kontrolovat, zda se do garáží vejdeme. Vešli. Mezitím ještě stihl Petr inverzní pitstop na travnatém ostrůvku před hlavním vjezdem. Po rychlém naložení Miklíse jsme se snažili co nejrychleji opustit Prahu. Telefonická koordinace s Kubou byla na jedničku a tak jsme se několik kilometrů za hlavním městem mohli setkat už v kompletním složení. Aby nebylo Kubovi příliš smutno, nabídl se Honza, že mu v jeho taktéž zánovním automobilu Škoda Kodiaq bude dělat společnost.

Poté naše vozy společně ukrajovaly kilometry úctyhodným způsobem a zejména na okrskách za Brnem jsme si chvílemi připadali jako v akčním filmu. Kolem 10 h jsme již neomylně parkovali před penzionem Pod Šumárníkem. Restaurace byla ještě otevřená a tak jsme se bleskově ubytovali a vrátili se na terasu, abychom mohli doplnit síly po náročné cestě. Byli jsme hladoví a s povděkem jsme zkoumali gastronomickou nabídku. Místní speciality byly vskutku lákavé. Už jste někdy jedli syrečkovou pizzu? Ne? No, my také až zde a nebyla vůbec špatná. K pohodě prvního večera přispěla i perfektně vychlazená točená Plzeň. Probrali jsme v rychlosti plány na příští dny a jelikož jsme za sebou měli opravdu náročnou cestu, dlouho jsme nakonec v hospůdce nevydrželi a odpadli do postelí.

Den první

Na Velkou Javořinu

Pátek 15. 6. 2018

Ráno byl mezi prvními tradičně na nohou Jirka, který ihned vyrazil prozkoumat okolí. Zaujalo ho přilehlé přírodní koupaliště a tak se vrátil a přemlouval ostatní, aby se s ním šli vykoupat. Pavel a Tomáš neváhali a silné řeči měl taktéž Zbyněk, který zatím ležel v posteli, ale opakoval, že se koupat určitě jde, i když nemá plavky. Chlapci se již koupali, když i Zbyněk nakonec dorazil. Teplota vody se pohybovala lehounce nad 20° a slibovala příjemný ranní zážitek. Mimo nás plavalo v nádrži i několik kachen. Zbyněk neváhal, odhodil svršky i spodky a zmizel pod hladinou. Nakonec se přišli podívat i náčelníci Chlůďa s Petrem, kteří však neshledali teplotu vhodnou na koupání. Po krátkém dovádění nazvaném Bílé verlyby (zřejmě bude zachyceno na videu) jsme se vrátili do penzionu a vyrazili se zbytkem výpravy na snídani. Vzhledem k náročnosti první trasy jsme si všichni objednali míchaná vajíčka a řádně posilněni jsme sbalili batohy a vyrazili autem do Nové Lhoty, odkud jsme měli absolvovat první okružní trasu.

V 10:05 jsme již parkovali v centru obce a než jsme se stačili zorientovat a nasměrovat na turistickou značku, letěl Kuba do místního obchůdku, prý pro něco na posilnění. Bylo nám všem jasné, jak se chce posilovat a tak nikoho nepřekvapilo, že se vrátil s lahví rumu v ruce. Po rumovém nakopnutí a prvních skupinovkách jsme tedy již konečně vyrazili na naplánovanou trasu, konkrétně stoupáním po NS Javořinská až k rozcestí Kubíkův vrch. Během výšlapu se nám nabízely první výhledy na krajinu Bílých Karpat. Posléze jsme odbočili na zelenou značku a pokračovali podél státní hranice se Slovenskem Cestou hrdinů SNP. Krátký odpočinek v lesním přístřešku nám Kuba zpestřil nabídkou buchet máčených v rumu. Poté už nás čekalo poměrně strmé převýšení až k vrcholu a hlavnímu bodu dnešní trasy. Velká Javořina je se svými 970 m nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a my jí hned první den zdolali. Počasí nahoře nebylo úplně ideální, foukal vítr a vypadalo to na déšť a tak jsme museli přidávat vrstvy a těšili na nějakou občerstvovnu. Zjistili jsme, že jediná a nejbližší možnost občerstvení je Holubyho chata na slovenské straně, přičemž budeme muset opět sestoupat.

Přešli jsme kolem majestátního vysílače a prudkým svahem sešli k oné Holubyho chatě. Jozef Holuby byl významný slovenský botanik a národopisec. Zde jsme, jak již bývá zvykem, potkali školní skupinu, naštěstí však již na odochodu, a tak jsme mohli v klidu využít služeb pohostinnosti našich slovenských sousedů. Chata byla již z větší části pěkně zrekonstruovaná a personál i jídlo zaslouží pochvalu. Nemohli jsme samozřejmě neochutnat slovenské halušky, co nás však pobavilo - točí zde české pivo. Prý je s našimi pivovary lepší domluva :)

Po zaplnění žaludků a krátkém odpočinku jsme vyrazili zpět na vrchol Velké Javořiny, kde jsme se všichni položili do trávy a užívali se klid zdejší krajiny. Vydali jsme se po modré turistické značce směrem na Vápenky. Cesta lesní pěšinou byla poměrně náročná a prudká, naštěstí jen několik stovek metrů. Poté jsme se již napojili na pohodlnou cestu, která nás zavedla až do obce Vápenky. Nutno podotknout, že Miklís do této doby zatím ani nevytáhl svůj přístroj. S radostí jsme uvítali místní pohostinství. Po doplnění tekutin jsme pochodovali po silnici až k Fojtíkovým mlýnům, kde trasa odbočila a naskýtala pěkné výhledy na Velkou Javořinu. Mezitím se počasí o dost zlepšilo a my mohli konečně fotit i do našich tématických kategorií, zde například Karpatské louky. Zbývalo posledních pár kilometrů do Nové Lhoty a skupina se cestou značně roztrhala, nicméně kolem sedmé hodiny se všichni dotrousili zpět do Nové Lhoty k našemu autu.

V plánu byla návštěva ještě jednoho zajímavého místa, konkrétně větrného mlýna v Radějově. Zlatá hodinka byla naspadnutí a tak jsme natěšení vyrazili. Areál byl již uzavřený, ale přesto jsme ho nafotili ze všech stran a úhlů. Poté jsme již vyrazili zpět na naší základnu. Miklís se chystal vytáhnout foťák, ale nakonec si to rozmyslel se shrnutím, že zatím není proč.

Nadcházející víkend a pěkné počasí mělo za následek, že v areálu o poznání živěji než předchozí den.

Jde se na to!

Vrch Hradisko nad obcí Javorník

Velká Javořina - vrchol

Pohled od Fojtíkových Mlýnů

Větrný mlýn v Radějově

Den druhý

Čertoryje - Vojšické louky

Pátek 16. 6. 2017

V noci bohužel začalo silně pršet a už nad ránem nás vzbudil déšť. Kapky bušily do plechových parapetů, ale my věřili, že se počasí umoudří. Po půl deváté déšť skutečně ustal my se tak sbalili a vyrazili vstříc další dobrodružné etapě hřebenového pochodu. Jiné plány měl Chlůďa, který se od nás oddělil a autobusem zamířil do Šumperka, aby vyzvedl svůj vůz. Potřeboval odjet domů už v sobotu ráno a proto se rozhodl pro tento krok. Dorazit pak měl svým vozem na místo druhého noclehu pod Pradědem, aby mohl nafotit další témata a mohl s námi strávit alespoň odpoledne. Možnost koupit nějaké občerstvení neexistovala a tak jsme museli vystačit s vlastními zásobami. Vyrazili jsme opět v pěti (tentokrát však s Petrem).

Počasí se opravdu umoudřilo, mlha se rozpustila a sem tam byla vidět i modrá obloha. Dlouho jsme si to ale neužili. Jakmile jsme opustili Červenohorské sedlo a stoupali po štěrkové cestě kolem místních sjezdovek, dostali jsme se opět do mlhy či mraků a viditelnost rapidně klesla. Ujišťovali jsme se, že i mlha má své kouzlo a zejména pokroucené pahýly smrků byly v této atmosféře vskutku fotogenické. Pobavil nás přechod vrchu Klínovec (1164 m), jelikož jsme si mysleli, že Klínovec je jen v Krušných horách. Cesta byla místy docela náročná, když se mírné stoupání změnilo v prudké klesání po mokrých kluzkých balvanech. Profil trasy už byl však nenáročný a my celkem v klidu minuli další vrcholy (Výrovka, Jezerník). U jezerníku jsme udělali krátkou zastávku, abychom se spojili, jelikož Tomáš se Zbyňkem se courali. Mlha byla pořád hustá, ale s dalšími kilometry se počasí přeci jen trochu zlepšovalo, což zvýšilo i viditelnost. Přesto hlavním tématem focení zůstala mlha a na nějaké výhledy z hřebenu jsme mohli zapomenout. Kousek před známou chatou Švýcárna nás vedl značně zchátralý dřevěný chodník rozlehlými slatěmi.

Na Švýcárnu jsme dorazili kolem 11. hodiny a to už byl čas zaplnit něčím naše žaludky. Nabídka místních specialit byla opravdu velká. Navíc jsme v restauraci byli úplně sami a jídlo jsme tak měli hned. Prohlédli jsme si sběratelské artefakty vystavené v restauraci a poté jsme již pokračovali na nedaleký Praděd. Po několika stovkách metrů Jirku postihla nenadálá žaludeční nevolnost a musel zmizet do lesa vykonat potřebu. Tuto událost jsme se rozhodli v našem deníčku pojmenovat jako „Pitstop u medvěda“. Jelikož ostatní žádnými nevolnostmi netrpěli, připsali jsme to jen nervozitě z blížícího se zdolání nejvyššího vrcholu Jeseníků. Jen co Jirka vylezl z lesa, obloha se začala nebezpečně zatahovat. Na odbočce vedoucí k vrcholu hory (modrá značka) již bylo doslova černo, přesto jsme věřili, že nás nečeká nic strašného. Zde proudily davy turistů druhým směrem od Ovčárny. Již první kapky však naznačily, že tenhle déšť bude stát za to. Přišel zkrátka liják. Hromy. Blesky. Vše umocněné silným větrem. Provazy vody nezvládal ani Goretex, natož Softshell. Těžko říct, zda tuto událost nazvat smůlou či štěstím, když jsme byli takový kousek od vrcholu. Během výstupu ještě Tomáš roztrhl Zbyňkovi pláštěnku, když mu jí pomáhal přehodit přes krosnu. Tak jako tak, do restaurace na Pradědu jsme dorazili všichni promoklí skrz naskrz.

Už chodba byla narvaná k prasknutí, když se zde všichni snažili ukrýt před deštěm, popř. sušit promočené věci. Dlouho jsme hledali místo, kam se usadit. Bylo nám jasné, že promočené boty jsou problém a doufali, že na chatě Barborka, kde máme strávit další noc, bude k dispozici nějaké topení. Ti šťastnější z nás se rovnou přezuli do suché obuvi, kterou táhli v krosně. Příjemná a rychlá obsluha na Pradědu nám dala zapomenout na déšť a po chvíli už jsme se cpali místními specialitami (borůvkové knedlíky či borůvkový závin). Nechybělo pivo Praděd. Během našeho úkrytu v útrobách stavby se ozval Chlůďa a oznámil nám, že už je s autem před chatou a že se k nám hodlá přidat. Zhruba ve čtvrt na 3 přestalo pršet, ale vyhlídku z vysílače jsme v tomto počasí beztak zavrhli. Oblékli jsme se do částečně vysušených oděvů a vyrazili ven prozkoumat okolí vrcholu.

Obloha byla pořád bílá, ale nepršelo a naopak vítr začal mraky velice rychle rozhánět. Občas se nám objevila i špička vysílače, aby v zápětí zase zmizela pod bílý oblak. Jirka a Zbyněk tušili, že by se nebe mohlo přeci jen protrhat a zdrželi se ještě na vrcholu, zatímco ostatní se rychle vydali na chatu Barborka, aby se mohli převléknout do suchého. Prostranství před Pradědem se začalo opět plnit lidmi. Jako dnes už všude, i zde se dá zapůjčit koloběžka a tak jsme zavzpomínali naši jízdu v Krkonoších. Početná skupina polských turistů, kterých tu bylo mimochodem opravdu požehnaně, se také rozhodla k jízdě a když Jirka se Zbyňkem pomalu klesali po asfaltce, museli dávat pozor na Poláky řítící se na koloběžkách. Neobešlo se to však bez nehody, kterou způsobil jeden neukázněný polský důchodce, když rozjel koloběžku vysokou rychlostí, nezvládl řízení a srazil se s jinými svými kolegy. Poranil si dost vážně koleno a snad ho tato zkušenost od podobných skopičin odradí. Počasí se zlepšilo a tak záběry Pradědu ze všech možných úhlů plnily naše karty. Pomalu se oddělil i Zbyněk od Jirky, jelikož se Jirka nemohl úžasných scenérií Pradědu s modrou oblohou a bílými obláčky nabažit. Nakonec Zbyněk počkal na Jirku u přístřešku asi kilometr od Barborky, aby na ubytování dorazili spolu. To už se ale opět začala zatahovat obloha a déšť byl cítit na každém kroku. Kluci to napodruhé zvládli a v hustém lijáku dobíhali jen posledních 100 metrů.

Na recepci se nám dostalo chladného uvítání a tak jsme doufali, že nás zahřeje alespoň zdejší avizovaná sauna. Nahlásili jsme tedy čas a vyzvedli si klíče. Pokoje byly dost strohé, oproti včerejšímu ubytování o dva levely níže. Topení na pokojích bylo vypnuté, avšak po dotazu se nám dostalo odpovědi, že v noci se v intervalech spouští. Obložili jsme ho tedy botami a věřili, že se nám podaří do rána naši obuv vysušit. Poté jsme sešli dolů do restaurace na večeři, kde nám číšník směle oznámil, že v 19 hodin zavírají. Vypadalo to, že jsme zde ubytováni sami. Doufali jsme, že se vylepší počasí a že budeme mít ještě šanci fotit zlatou hodinku, avšak ta nenastala a tak jsme se odebrali hledat saunu. To se ukázalo jako menší kvíz, neboť objekt byl značeně rozhlehlý. Nakonec se nám ji podařilo najít po odemčení asi dvanáctero dveří a pak už to byl příjemný relax. Když jsme se vraceli, potkali jsme u recepce Petra a Chlůďu (kteří saunu vynechali) a oznámili nám, že do Barborky dorazila početná parta cyklistů a že tudíž restaurace opět otevřela. Nemuseli jsme tedy večer na pivo nikam chodit a zůstali na naší chatě. Nakonec bylo otevřeno asi až do 10 hodin a měli jsme k pivu možnost objednat i výbornou tlačenku. Potom jsme se odebrali do svých pokojů, zkontrolovali topení (nefunkční) a uložili se ke spánku.

Kobylka luční

Louky plné Okáčů a dalších motýlů

Odpočinek ve stínu

Z rozhledny Žalostiná

Zřícenina hradu Vršatec

Den třetí

Vršatské Bradlá a Trenčín

Sobota 17. 6. 2017

Předpověď na sobotu nebyla příliš optimistická a tak jsme hned po probuzení koukali z oken a sondovali, jak to vypadá. Nepršelo, ale bylo zataženo a také dosti chladno. Snídaně v Barborce nás překvapila, a to nejen množstvím, ale i bohatým výběrem. Přes chladné přivítání a další drobné nedostatky jsme tedy nakonec museli prohlásit, že celkový dojem byl pozitivní. Po snídani jsme se rozloučili s Chlůďou, který definitivně opustil letošní expedici a odjel. Využili jsme posledních chvil s ním a udělali skupinovku v plném složení.

Poté jsme již nasadili krosny na záda a odešli na závěrečnou etapu našeho dobrodružného putování. Nejprve jsme zamířili po asfaltce na Ovčárnu, kde jsme odbočili po červené pěšinou nahoru a stoupali k vyhlídce na Petrovy kameny. Již tento výstup předznamenal počasí, které nás čekalo nahoře. K samotným Petrovým kamenům jsme ale nešli, ač to bylo původně v plánu. Počasí bylo opravdu mizerné. 5 stupňů, silný nárazový vítr a obloha vypadala tak, že se každou chvíli spustí ne provazy, ale doslova lodní lana vody. Mraky létaly po obloze tak rychle, že se na chvíli objevila silueta Pradědu, aby hned zase zmizela. Chvílemi bylo vidět na 300 m, aby v zápětí viditelnost klesla na 5 m. Na rozlehlé planině na hřebenu si s námi vítr doslova pohrával. Nasadili jsme tedy další vrstvy oblečení, čepice, kapuce a snažili se odolávat vrtochům počasí. Chvílemi se přidal i déšť, ale naštěsí díky větru dlouho nevydržel. Jeho sílu se podařilo zdokumentovat na několika fotografiích, kdy se držíme tyčí lemujících cestu. Jasná volba do tématu Dramatická situace při pochodu. Snažili jsme se moc nezastavovat a pelášili jsme dál, abychom začali co nejdříve klesat z hřebene. Před námi ale zbývalo ještě cca 11 km až na Skřítek, a to bez možnosti jakéhokoliv občerstvení po cestě.

Krátkou zastávku jsme udělali jen u Jelení studánky, ale pak jsme se už opět vydali stíhat Petra (s Tomášem), který se nám opět ztratil. Minuli jsme Břidličnou horku a pokračovali přes další vrcholy, Pecny a Pec, ze kterých ale bohužel nebylo nic moc vidět. Mraky mizely v nepravidelných intervalech vždy jen na několik málo sekund. Občas jsme zmáčkli spoušť, ale za moc to nestálo. Pak už jsme ale začali konečně klesat a přišli ke Ztraceným kamenům, které byly v mlzhe a mírném dešti sotva vidět. Když jsme sešli na úroveň hvozdu, mohli jsme si oddechnout, jelikož zde ustal vítr a také déšť nás pod mohutnými stromy nemusel tolik trápit. Podařilo se nám dohnat i Petra s Tomášem a tak jsme poslední dva kilometry opět šli jako skupina. Na Skřítek jsme dorazili poměrně brzy (kolem 13. hodiny) a patrně se jednalo o jeden z nejrychlejších přesunů v historii našich expedic.

Nejprve jsme si zjistili, v kolik hodin jede první autobus do Šumperka a hned poté zamířili do restaurace, abychom něčím zahnali hlad. Uvnitř však bylo překvapivě plno (několik skupin cyklistů) a hned u vchodu nás číšník ujistil, že i na polévku budeme čekat dost dlouho. Po chvilce rozmýšlení jsme to riskli a objednali pití a polévky. Ty nám na stole nakonec přistály celkem brzy a tak jsme po zaplacení měli čas ještě udělat venku několik skupinovek se sochou Praděda v nadživotní velikosti. Když přijel autobus, padli jsme do sedaček a nechali se zmáhat únavou z dnešní náročné cesty.

Po příjezdu do Šumperka jsme neomylně zamířili k autu, kde jsme mohli konečně shodit naše krosny a přezout se do pohodlnější obuvi. Rozhodli jsme se, že navštívíme zámek ve Velkých Losinách a dál uvidíme. Počasí se zklidnilo, ale bylo stále pod mrakem. Zakoupili jsme vstupenky a jelikož jsme měli ještě chvíli čas, obešli jsme si zámecký park a udělali pár fotek zámeckých exteriérů. Zbyněk s Pavlem se vydali raději do zámecké cukrárny na kávičku a dortík. Poté nás čekala prohlídka zámku, kde jsme měli možnost udělat pár fotek, např. do tématu "Otisk historie". Museli jsme se však spolehnout na účinnou redukci šumu zabudovaných procesorů při využití vysokých hodnot ISO. Je obecně známo, že blesky jsou na hradech, zámcích a v muzeích zakázané. Po prohlídce zámku jsme popojeli o kus dále a rozhodli se navštívit zdejší výrobnu papírnu, která je vyhlášená nejen po celé republice, ale známá je po celé Evropě a na dalších kontinentech. Jedná se nejstarší papírenskou manufakturu ve střední Evropě. Prohlédli jsme si nejrůznější exponáty, historické stroje, současnou produkci a prošli dílnou, která je stále v provozu. Dokonce jsme měli možnost vidět i malou ukázku výroby papíru a také následný tisk lokálního motivu. To vše za doprovodu skvělé mladé průvodkyně.

Zbývalo nám sehnat nějaké ubytování a tak jsme jezdili sem a tam po Velkých Losinách a hledali penzion hodný strávení poslední noci v Jeseníkách. Zbyněk mezitím začal opět googlit a hledal v mapách ubytovací kapacity v okolí dle recenzí. Když jsme konečně našli pěkné ubytování a dorazili na místo, zjistili jsme, že je zavřeno z důvodu konání svatby. Nakonec jsme dali na reklamu místího malého pivovaru Zlosin (vtipně psaného s trojzubcem, aby mohl být "Zlosin" i "Zlosyn") a vydali se obhlídnout penzion Brněnka, kde se toto pivo vaří. Samotný objekt je už mimo městečko, ale po všech útrapách jsme si řekli, že nám je stejně jedno, kde přespíme. První dojmy po vstupu byly, jako když jsme vstoupili do ubytovny ŠVP. V restauraci ale stály krásné mosazné tanky a všude nás lákaly reklamy na vynikající pivo. Uvnitř však nikdo nebyl, dokonce ani personál a až po chvíli přišel zřejmě majitel a přátelsky nám nabídl ubytování, ochutnávku několika druhů piv a samozřejmě také něco k jídlu. Rozhodnutí zakotvit právě zde bylo celkem jasné. Po rychlém ubytování, které nám skutečně připomnělo doby našeho dětsvtí, jsme se rychle sešli v restauraci a těšili se na ochutnávku místního piva. První přišla na řadu 15° speciálně svrchně kavšená IPA, abychom dále okusili i polotmavou 12° a světlý ležák 11°. S patnácktou bychom zřejmě dlouho nevydrželi a po dobrém jídle jsme si pak každý našel svého favorita na večer. V restauraci bylo na prodej mimo lahvových speciálů i plno doplňků, od otvíráků až po oblečení, s logem Zlosin. Restaurace se pomalu zaplnila a nálada byla na dobrém bodě. Při hledání toalet na chodbě někdo objevil společenskou místnost, kde byl ping-pongový stůl. Nemuseli jsme se přemlouvat a během chvíle jsme se přesunuli vedle, k podávání sportovních výkonů. Jak se ukázalo, všichni z nás to s pálkou umí a posilněni několika Zlosiny jsme měli sebevědomí samozřejmě na velmi vysoké úrovni. Rozhodli jsme se zahrát si kolotoč, z nějž nakonec vítězně vyšel Tomáš. Bravo! Po krátkém zpestření večera jsme se opět vrátili do restaurace a probrali plány na poslední den. Počasí mělo být solidní a tak jsme se těšili, že si focení Jesenických panoramat ještě vynahradíme. Shodli jsme se, že vyrazíme na Dlouhé stráně.

Pohled od Petrových kamenů

Vysoká hole

Východní pohled od Kamzičníku

Trenčín jako na dlani

Trenčínský hrad

Den čtvrtý

Slovenské hrady Beckov a Čachtice

Neděle 18. 6. 2017

V neděli ráno nás probudilo opět sluenčné počasí. Zbyněk s Jirkou, kteří měli dvoulůžkový pokoj (ostatní tři spali na obrovském 8 lůžkovém s palandami) si mohli vychutnat ráno na prostorné terase, která nabízela výhled na okolní krajinu. Po vydatné snídani a srovnání účtů v penzionu jsme si ještě nakoupili piva Zlosin v dárkovém balení a vyrazili do Koutů nad Desnou, odkud jsme měli vyrazit na Dlouhé stráně.

Rozhodli jsme se tentokrát všichni využít lanovku na Medvědí horu, která měla jet za 5 minut, a cestu si tak výrazně zkrátit. Dole svítilo sice slunce, ale díky nízkým mrakům, které zakrývaly vrchy tyčící se před námi, nebylo možné odhadnout počasí nahoře. Proto jsme se raději vybavili bundami. Jen Zbyněk, který se chystal původně vyrazit v kraťasech a mikině, si na poslední chvíli vypůjčil náhradní bundu od Jirky (kdyby náhodou).

V 9:30 se otevřely turnikety a ihned po usednutí na lanovku měli všichni mokré zadky, jelikož polstrované sedáky byly nasáklé vodou. Všimli jsme si také, že nahoru jezdí kromě turistů především bikeři, konkrétně vyznavači adrenalinových sjezdů. Nejvíce jich bylo opět z Polska. Naštěstí tentokrát k žádné kolizi nedošlo, nebo alespoň my jsme si ničeho nevšimli. Po příjezdu na Medvědí horu jsme byli v husté mlze a také teplota zde byla o nemálo stupňů níže. Dál jsme tedy pokračovali po svých po asfaltové silnici. Po pár stech metrech jsme slyšeli velký hluk, ale nebylo nám zprvu vůbec jasné, co ho způsobuje. Přisuzovali jsme ho vrtulníku či těžké lesní technice, poté i zbloudilé raketě Kim Čong Una či objektu UFO. Bohužel hustá mlha skryla vše a až když byl hluk těsně nad námi, zjitili jsme, že se jedná o větrné turbíny. Cesta se stočila do lesa a později s přibývajícími výškovými metry začal porost pomalu mizet. O to více houstla mlha a také vítr nabíral na síle. My přesto pořád věřili, že mlhu projdeme a že nahoře bude krásně. Naše víra se zbortila u rozcestníku Mravenečník - sedlo, když jsme zjistili, že od přehrady jsme už jen několik stovek metrů, v podstatě ve stejné nadmořské výšce. Když jsme došli k přehradě, nebylo vidět vůbec nic. Viděli jsme sotva zábradlí lemující celou nádrž. K tomu fičel pořádný vítr a tak mohly vznikat leda další snímky do tématu Dramatická situace při pochodu.

Rozhodli jsme se vodní nádrž obejít, ale vzhledem k téměř nulové viditelnosti jsme nebyli schopni naši polohu správně odhadnout a proto došlo k rozdělení skupiny. Jirka s Pavlem se rozhodli nádrž obejít celou dokola, kdežto zbytek zvolil rovnou návrat. A vzhledem k nesprávnému odhadnutí své polohy jsme toho nakonec nachodili víc, než jsme museli. Zlákala nás totiž malá cedulka občerstvení 300m, avšak než jsme ke zmíněnému stánku trefili, celou nádrž jsme téměř dvakrát obešli. Jirka s Pavlem zůstali u rozcestníku s nadějí, že se obloha protrhá a přehrada bude alespoň chvíli vidět (pár náznaků je nalákalo). Asi po půl hodině marného čekání to nakonec vzdali a vrátili se stejnou cestou k lanovce. Zbytek se mezitím snažil rozehřát grogem u zmíněného občerstvení. Vtom dorazil ke stánku autobus s turisty a tak se Petr ihned vydal zjistit, zdali-by bylo možné se autobusem svézt dolů. Bohužel mu bylo řečeno, že se nejedná o linku a pokud nepatříme ke zmíněnému zájezdu, máme smůlu. Museli jsme se tedy vydat k lanovce také po svých. Při sestupu se však začalo rapidně zlepšovat počasí a u větrných elektráren, které byly před hodinou ukryté v mlze, se nám konečně otevřely krásné výhledy na Jeseníky. Malá satisfakce. Při čekání na lanovku jsme měli možnost navštívit i místní rozhlednu, ze které šlo dobře pozorovat a fotit downhillové blázny na kolech. Ještě je třeba zmínit Petrovu potyčku s obsluhou lanovky, když ho po načtení jízdenky turniket nechtěl pustit a tak ho prorazil. To samozřejmě nelibě nesl pán, co lanovku obsluhoval a dal mu to náležitě najevo. Bylo nám trochu líto, že nás počasí takhle pozlobilo a že jsme z Dlouhých strání nic neviděli, ale nezbývalo než se rozloučit s Jeseníky a vyrazit do našich domovů.

Během cesty jsme se telefonicky spojili s Miklísem, který nám samozřejmě naše zážitky záviděl. Když jsme projížděli opět Jablonným nad Orlicí, které se nám předtím tak líbilo, neváhali jsme zastavit na oběd. Zavítali jsme do hotelu u Černého medvěda, kde jsme naplnili naše kručící žaludky a ochutnali také pivo z místního minipivovaru. Krátce jsme si prohlédli náměstí a udělali poslední skupinovku a poté jsme již vyrazili na Hradec Králové. Na hradecké dálnici zahlásil informační systém Pavlova auta, že v jedné z pneumatik klesá tlak. Nikdo si toho moc nevšímal, neboť nás Pavel uklidnil, že na jeho voze má obuty pneumatiky, na kterých lze dojet, i když píchnete. To jsme ještě netušili, že se nám návrat trochu zkomplikuje. Již téměř u svých domovů, na dálnici D8 nám doslova bouchla pravá zadní pneumatika a Pavlův vůz se stal rázem téměř neovladatelný. Naštěstí to Pavel skvěle zvládl a vůz odstavil, jak nejrychleji to šlo k okraji vozovky. Všichni jsme vystoupili z vozu a dle předpisů si oblékli reflexní vesty a šli se podívat, v jakém stavu je zmíněná pneumatika. Ta byla dle očekávání totálně zničená. Poté Pavel začal telefonovat na asistenční linku pro pomoc. Zpočátku to vypadalo, že se pomoci jen tak nedočkáme, ale nakonec asi po 40 minutách přijel odtahový vůz. Mezitím stačil Zbyněk s Petrem zkoordinovat odvzoz pro nás a tak se během chvilky objevují další dva vozy VW (konkrétně Petrova manželka Daniela a Zbyňkův otec), kteří nás bezpečně dovezli domů.

Tímto skončil čtrnáctý ročník, který, jak Jiří slíbil, byl přelomový a proběhl v doposud nepoznaném duchu. Již při návratu z Jeseníků nebylo pochyb, že se jednalo o povedenou expedici, která se nám všem hluboko vryje do našich fotograficko-turistických srdcí. Jen škoda, že jsme nebyli v kompletní sestavě. A tak jako každý rok se už teď těšíme na další ročník, který bude jubilejní - zní to neuvěřitelně, ale v pořadí již patnáctý!

Horám zdar a Jeseníkům obzvlášť!

Větrná elektrárna na Uhlířské cestě

Dlouhé stráně - nádrž

Z rozhledny na Medvědí hoře

Expediční trikot

Absolvované trasy

1. den

17,5 km

Nová Lhota - Kubíkův vrch - Diborův pomník - Křižovatka do Strání - Velká Javořina - Holubyho chata - Vápenky - U Fojtických Mlýnů - Nová Lhota

Detail

2. den

13,5 km

Lučina - Traviska - rozcestí - Vojšické louky - Bílá Studna - rozcestí - Žalostina - rozhľadňa Žalostiná - Žalostina - Bukovina - Návdanky - Lučina

Detail

3. den

13,1 km

Chata Vršatec - Vršatské Podhradie - Sedlo Chotuč - (NCH Vršatské bradlá) - Chmeľová - odbočka - Chmeľová - vrchol - Chata Vršatec

Detail