www.fotoapalucha.cz www.fotoapalucha.cz

Z našeho deníčku...

2014 Orlické hory

2013 Krkonoše

2012 Podyjí

2011 Křivoklátsko

2010 Krušné hory

2009 Lužické hory

2008 Beskydy

2007 Pálava

2006 Jizerské hory

2005 Šumava

A už je to zase tady! Spolek příležitostných fotografů vyráží na další, v pořadí už šestý, ročník Fotoapaluchy. Tentokrát jsme se rozhodli vzít útokem Lužické hory, které nás nalákaly nesčetným množstvím zajímavých tras a míst, kde by bylo možné popustit uzdu naší kreativitě a ulovit nějaké záběry jednak do témat naší tradiční fotosoutěže, ale hlavně pro radost každého z nás.

Jako základní tábor byla vybrána chalupa U sv. Jana v obci Jiřetín pod Jedlovou, v samém srdci Lužických hor. Nutno podotknout, že chata nedávno změnila majitele, takže během našeho krátkého pobytu probíhaly na objektu drobné stavební a renovační práce.

Den nultý – Odjezd (středa 17.6.2009)

Jako první na určené místo dorazil náčelník Chlůďa, jak je ho dobrým zvykem (tedy pokud nepřijíždí z nějakého koncertu Red Hot Chili Peppers). Najít chalupu pro něj nebylo až tak jednoduché, jelikož Jiřetín je co do počtu obyvatel malá obec, ale co do rozlohy je to už trochu větší oříšek. A tak chalupu našel až po krátké konzultaci v hospodě na náměstí. Cestou k základně, tedy chalupě U sv. Jana, narazil na malebnou hospůdku, kterou ihned označil jako základní tábor č. 2. Měla totiž všechny nezbytné předpoklady pro úspěšné zakončení našeho denního programu, a sice pivo G10 a zajímavý jídelní lístek, který nabízel tlačenku i po 10. hodině večerní, ale to trochu předbíháme.

Když náčelník dorazil k chalupě, panoval tam čilý (pracovní) ruch. I přesto se ale Honza stihnul seznámit s novými majiteli a jejich početným zvířectvem. Jak jsme se později dozvěděli, tak mužská polovička osazenstva tu zatím ještě nebyla. Když jsme ji ale následující den spatřili, byla ihned překřtěna na Hanáka, jelikož podoba byla zřejmá.

Jakmile vyfasoval klíče, mazaně zabral dvojlůžkový pokoj pro náčelnictvo. Tam zanechal svou fotovýbavu a převlékl se do pracovního oděvu, jenž snese tvrdé hospodské podmínky (kouř a alkoholické výpary). Takto připraven se vydal na prohlídku základního tábora č. 2. Než si stačil objednat lahodný zrzavý mok značky G10, musel trochu navigovat první osádku ve složení Jarda (řidič), Jirka, Pavel a Zbyněk (poslední tři jmenovaní byli konzumenti piva natočeného tradičně v Bystřanech). Rychlost s jakou pak kolegové dorazili, náčelníka natolik překvapila, že byl málem přejet autem, když zatarasil cestu a požadoval nějakého parťáka, aby se v hospodě necítil sám. To se mu nakonec nepodařilo, a tak zůstal prozatím sám, což mělo i výhodu, jelikož se na něj a jeho objednané jídlo chytila pěkná kočka. K Honzovo smůle však byla čtyřnohá a celá černá. A tak alespoň zavolal Kubovi a nalákal ho na fakt, že v Jiřetíně běhají pěkné kočky a čepují tu dobré pivo. Kubova motivace byla namístě, protože byl ještě v Rakovníku a teprve ho čekal přesun za ostatními.

Poté, co se osádka druhého vozu ubytovala a seznámila s majiteli chalupy, zamířila bez váhání za Honzou do hospůdky. Z chladné zahrádky jsme se přesunuli do vnitřních prostor hospůdky, abychom mohli probrat podstatné věci jako upřesnění jednotlivých tras, kdo má jakou novou techniku a v neposlední řadě také sdělit ostatním zážitky z cesty do Jiřetína.

V průběhu večera dorazili i Kuba s Miklísem. Kubovým příjezdem začala družba s majitelem hospody, který nás upozornil na zajímavé pití, kdy jsme měli pocit, že pijeme Winterfresh s Alpou, oficiální název zněl Tatranský dech. Honza později přiznal, že měl značné obavy, aby mu následující den tento dech nechyběl, neb v plánu byla nejdelší trasa, a to s myšlenkou nejtěžší si odbýt ihned, a pak se jen rekreovat a vychutnávat si krásy Lužických hor. Během večera jsme si ještě stihli telefonicky ověřit, že náčelník a Tomáš dorazí druhý den ráno, a to přímo k výchozímu bodu první trasy. Na závěr jen drobná poznámka k logistické organizaci výpravy. Škoda, že 9 lidí přijelo pouze 6 auty. Kdyby přijel každý vlastním autem, zřejmě by se nám podařilo obsadit celou zahradu.

Den první – Novoborsko s odbočkou na Klíč (čtvrtek 18.6.2009)

Výstup na Klíč Ráno bylo zahájeno brzkým vstáváním. Jiří nevydržel to napětí a musel vytvořit několik ranních snímků. Hlavním důvodem ale zřejmě bylo, že chtěl zkontrolovat paní domácí, jestli dodrží slovo a přiveze čerstvé rohlíky. Je nutné také podotknout, že Miklís nenechal nic náhodě a hned první noc si zabral společenskou místnost v přízemí, kde jak doufal, nebude nikdo chrápat a on tak během spánku načerpá dostatek sil a inspirace na celou výpravu. Nicméně první noc neproběhla podle Miklísových představ. Ráno se probudil s bolestí hlavy a ihned oznámil, že začátku první trasy se nezúčastní a připojí se až později v průběhu dne. Jídelna se pak postupně začala plnit dalšími členy podle toho, jak se kdo vzbudil. Jako tradičně se k snídani podávaly buchty, koláče domácí provenience, vše výtvory našich drahých manželek, přítelkyň, maminek, a samozřejmě také čerstvé rohlíky od paní domácí. Bohužel letošní rok jsme byli ochuzeni o „výtvory“ Jardovo manželky, která odjela k rodičům a nestihla tak napéct. O legendární šneky jsme ale nepřišli, neb Jarda doma manželku zastoupil, po práci navlékl zástěru a šneky sám upekl.

Když bylo vše připraveno, vyrazili jsme dvěma vozy do výchozího místa první trasy – Rousínova, kde na nás už čekal náčelník Petr, který díky pracovnímu vytížení nemohl přijet ve středu navečer, ale dorazil až ve čtvrtek ráno. Po krátké debatě bylo rozhodnuto, že trasu nakonec zahájíme až ve Svoru. Po krátkém přejezdu jsme zaparkovali u místního kostelíku a začali se převlékat do společných trik Fotoapalucha 2009, jejichž design se letos Zbyňkovi obzvláště povedl. Po několika minutách jsme se dočkali i příjezdu posledního člena výpravy – Tomáše, kterého stihl stejný osud jako Petra. Nic nám tedy nebránilo, abychom zahájili první trasu, kde hned na jejím začátku bylo před námi zdolání vrcholu Klíč (759 m).

Červená značka nás neomylně vedla k vrcholu hory, který sliboval velkolepý výhled do okolí. První větší příležitost pro naše fotoaparáty se naskytla při průchodu suťoviskem. Ze suťoviska to byl už jen kousek na vrchol. Jako potvrzení, že naše výprava na vrchol skutečně dorazila, jsme se zapsali do knihy a přidali i naše razítko. Výhled z vrcholu Klíče byl vskutku velkolepý. Kazil ho jen lehký šedý opar na novoborské straně. Jak už to tak na našich výpravách bývá, byl vrchol po chvilce obsazen velice početným školním zájezdem, takže lze považovat za velké štěstí, že jsme stihli pořídit alespoň pár skupinových fotek bez davů hlasitých teenagerů. Po jejich příchodu už zbyl prostor jen pro téma č. 9, a tak někteří členové neváhali přehodit objektiv.

Z vrcholu Klíče jsme se pak spustili dolů do údolí a pokračovali do Nového Boru, kde jsme si naplánovali první občerstvovací zastávku a vzhledem k polednímu času i oběd. Jakmile jsme dorazili do města začalo vyhledání vhodného restauračního zařízení. Co se jevilo jako snadný úkol, se posléze ukázalo jako velice komplikovaný úkol, protože žádná hospoda nesplňovala potřebná kritéria. Zhruba po 45 minutách jsme našli cosi jako jídelnu nabízející hotová jídla, točenou malinovku a točený Gambrinus. Co víc jsme si mohli přát.

Panenské skály

Po krátké přestávce jsme zamířili ven z Nového Boru směrem na Havraní a Panenské skály. Cesta vedla převážně borovicovým porostem a bez většího převýšení, takže nikdo nemohl nic namítat. Po několika zastávkách u zmiňovaných pískovcových útvarů jsme se vydali Údolím samoty směrem na Cvikov. Během cesty část výpravy napadlo, že bychom si mohli trasu trochu zkrátit, a přijít tak přímo do Svoru. Definitivní rozhodnutí padlo u malebné studánky, kde jsme se napili z průzračného pramene a prohodili pár slov s místním trampem. Bohužel toto rozhodnutí nebylo jednoznačné. Co by člověk taky čekal u velké skupiny lidí, že? Problém byl v tom, že přesun skupiny musel proběhnout po neznačených cestách a následně pak přes les. Náčelníci se rozhodli pro pohodlnou cestu, která směřovala zamýšleným směrem. Zbytek výpravy pokračoval dle Tomášovy navigace. Náčelnický odhad byl možná dobrým odhadem, ale posléze se ukázalo, že se stáčejí špatným směrem, a tak museli stejně jako ostatní zvolit cestu skrze les a navíc s drobnou zacházkou. Cestou potkávali sběrače lesních plodů, a tak se necítili nervózně a věřili, že míří správným směrem k rušné silnici spojující Českou Lípu a Liberec. Ještě než se k ní dostali, Jiří volal, že zbytek výpravy je již u aut ve Svoru, což oba náčelníky zarmoutilo. Ne vždy se totiž vyplatí výpravu rozdělit. Naštěstí ale nezabloudili a nakonec dorazili po staré cestě do Svoru, kde se připojili ke zbytku výpravy. Ostatní členové už mezitím seděli v motorestu, na který jsme narazili při zpáteční cestě do Jiřetína. Kofolu tu měli skvělou! Po chvilce k ostatním dorazili i náčelníci. Petr neodolal nabídce zvěřinových pokrmů a objednal si jelení špíz, což se později ukázalo jako veliká chyba, jelikož syrové maso opravdu není poživatelné. Ani po reklamaci a následném dopečení se poživatelnost masa nezlepšila, a tak i sám Petr musel přiznat špatnou volbu. Petrovy výrazy při pojídání každého sousta však neměly chybu. Po tomto vydařeném gastronomickém zážitku jsme se auty vrátili do chalupy, kde jsme ještě před setměním stačili nafotit nějaké ty makrozáběry.

Když už ani světlušky neposvítily na focení, zabalili jsme to a během mžiku zamířili do hospůdky Chaloupka. Bohužel stůl z předchozího večera byl již obsazen, a tak jsme se museli spokojit se stolem menším, takže nakonec se naše sezení neprotáhlo. Důležité ale bylo, že jsme stihli objednat tatarák na den následující, kdy jsme zamýšleli pečlivě probrat a zhodnotit uplynulé dny a zážitky.

Den druhý – Okolí Jiřetína pod Jedlovou (pátek 19.6.2009)

Křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou Všichni účastníci už byli naštěstí na základně, a tudíž toho rána nemusel nikdo hledat výchozí bod. Přísun čerstvých rohlíků opět klapnul, takže snídaně proběhla bez problémů. Po vydatné snídani jsme se, tentokrát po svých, vydali do centra Jiřetína pod Jedlovou a odtud pak ke Křížové cestě. Když jsme došli pomalou chůzí na malebné náměstíčko, zjistil Miklís, že má foťák, paměťovou kartu, ale jaksi pozapomněl na baterku. Nezbývalo mu tedy nic jiného než se rychlou chůzí vrátit do chalupy a dokázat nám, že má dobrou kondici. Díky této události jsme získali možnost setrvat déle v centru městečka a porozhlédnout se po místních pamětihodnostech. Pavlovi se dokonce naskytla příležitost vyfotit pracujícího starce s epesním kloboučkem v barvách a se znakem Sparty Praha při sekání trávy. Pak už se Miklís vrátil a my se konečně vydali ke Křížové cestě. Křížová cesta byla vrcholným námětem pro téma náboženské památky a nutno podotknout, že opravdu nezklamala. I díky fotogeničnosti Křížové cesty se celá skupina spojila. Později jsme se všichni společně vydali dobýt rozhlednu na Jedlové hoře.

K vrcholu nás vedla polní cesta podél luk, kde se volně pásly krávy. Jak už to v našem spolku bývá, začalo hecování, kdo udělá lepší snímek pasoucích se krav a kdo se k ním co nejvíc přiblíží. Bohužel nebo snad bohudík se nikomu nic nestalo, a tak cesta pokračovala bez toreadorské vsuvky. Cesta by snad byla poklidná, kdybychom nepotkali sličnou slečnu v doprovodu svého psa. Samozřejmě že někteří jedinci se snažili slečnu přesvědčit či snad vyprovokovat k nějakému tomu gestu, ale slečna se zalekla tolika perspektivních mladých mužů, a tak jediné její gesto bylo přitažení psa nakrátko a pokračování v jejím původním směru, co nejrychleji pryč od nás.

Pak už cesta pokračovala v poklidném tempu až ke sjezdovce přímo pod vrcholem. Vzhledem k tomu, že se u Kuby opět o slovo přihlásilo koleno, pokračovali jsme po vrstevnici a poslední úsek jsme střihli po sjezdovce. Kupodivu delší cesta se ukázala jako rychlejší, a tak jsme se všichni sešli v hospůdce pod rozhlednou. No když už tedy hospůdka, tak jsme museli odzkoušet její kuchyni – přednostně polévky. Pobyt v hospůdce se ukázal jako skvělý tah. Z dáli se totiž začaly přibližovat děsivé dešťové mraky. Během oběda jsme absolvovali malou kulturní, možná že i tělocvičnou vložku, kdy kuchař donesl svítící kouli, která, jak se později ukázalo, sloužila k procvičování zápěstí a zlepšení koordinace pravé či levé ruky. Po této krátké přestávce jsme se odhodlali zdolat rozhlednu a pořídit fotografie okolní krajiny. Bohužel než jsme pořídili nějaké kloudnější snímky, tak dorazily zmíněné dešťové mraky. A navíc se Petr ve své zádumčivé náladě rozhodl vydat sám jako předvoj na zříceninu hradu Tolštějn. Díky tomu, že začalo pršet, jsme se opět vrátili do restaurace (přesněji řečeno pod přístřešek na terase) a počkali tam než hlavní dešťové přeháňky přejdou a my budeme moci pokračovat v přesunu na Tolštejen. Díky tomuto zdržení jsme měli jedinečnou možnost seznámit se s další školní výpravou a také s cyklistickým zájezdem z bývalé NDR. Nic netrvá věčně, a tak i déšť si dal říci a my mohli vyrazit za troskami hradu Tolštějn.

Zřícenina hradu Tolštejn Když jsme dorazili na hrad, náčelník se akorát loučil s místní obsluhou a mířil směr základna. Bylo vidět, že i náčelník má své dny, kdy preferuje být sám a snad přemýšlet o nesmrtelnosti brouka. No nic! Zbytek výpravy zabral dlouhý stůl a začal si objednávat polední menu. Čekání na oběd bylo zpestřeno malou příhodou, jejímiž aktéry byli členové Apaluchy, dva bodyguardi a sličná slečna, která si musela přesednout poté, co oba bodyguardi zjistili, že se stala terčem našich objektivů – ach ty vlastnické pudy. Nicméně nebyli úspěšní a jeden snímek pronikl i do naší soutěže. Pro zkrácení chvíle a oslavu dobytí hradu jsme si objednali kořalku. Po dobrém obědě bylo třeba také podpořit turistický ruch a vydat se na nejvyšší bod hradu Tolštejn (poplatek za vstup 20 Kč). Cílem bylo pořídit další fotky lužických kopců a samozřejmě i nějakou tu skupinovku. Úkol jsme splnili, ale bohužel počasí nám opět znemožnilo další přesun, a tak jsme vzali zavděk místní hospůdkou – tedy především Honza s Kubou, kteří si znovu objednali kořalku. To jsme však ještě netušili, jak jejich popíjení večer dopadne.

Když konečně přestalo pršet, vyrazili jsem suchou nohou do chalupy. Petr už na nás čekal. Vzhledem k přilehlému rybníčku a loukám se spoustou hmyzu opět někteří neodolali možnosti fotit makro. „In“ byla hlavně pěkná vážka, která pózovala, i když se jí naše objektivy už málem dotýkaly. Po uložení naší fotovýbavy jsme vyrazili kam jinam než do hospůdky Chaloupka. Ani Petra jsme nemuseli nijak zvlášť přemlouvat. Ihned po příchodu jsme zajistili stoly ve skrytém zákoutí tak, aby nás ostatní hosté nerušili nebo snad my je? A večer se rozběhl. Postupně jsme probírali důležitá témata, snědli objednané tataráky plus jeden navíc. Jak je naším dobrým zvykem, začali jsme se družit s místními lidmi, což bylo v pořádku do okamžiku, kdy se objevil přítel obsluhy, který pro družení jaksi neměl pochopení. No naštěstí se nic mimořádného nestalo – může potvrdit videozáznam našeho kameramana Tomáše. Po zaplacení „hustého plotu“ jsme si to namířili přímo do postelí. Vzhledem k pěveckému nadání dua Chlůďa a Kuba se musíme také zmínit o cestě z hospody, kdy právě zmíněné duo svým zpěvem rozezvučelo okolní chalupy (neměli pochopení a žádali, aby přestali) a vzbudilo dokonce i náčelníka. K nelibosti chataře po našem zpěvu (hit Přátelé zeleného údolí) byla ještě jako třešnička na dortu přednesena památná báseň v podání našeho nadaného básníka Kuby. Vše jednou končí, a tak i tento večer dospěl do finále a zbytek výpravy se uložil do svých loží v očekávání dalšího dne.

Den třetí – Dobytí nejvyšší hory Luže (sobota 20.6.2009)

Novoborsko z Luže Třetí den nás čekalo zdolání nejvyšší hory Lužických hor Luže, což v první fázi představovalo přesun do Stožeckého sedla, kde jsme na malém parkovišti zanechali naše přibližovadla. Odtud jsme se vydali po modré směrem k německým hranicím, kde jsme se pak napojili na červenou značku, jenž směřovala podél hranic až na vrchol Luže. První příležitost zachytit „kýčovité výhledy“ se naskytla již po několika stech metrech, a to z místa zvaného Pětikostelní kámen. Tuto vyhlídku navíc doporučil i Miklís, který zde byl sondovat již první regulérní den, kdy pro bolest hlavy nevyrazil s celou výpravou.

Po krátké zastávce, kterou někteří členové výpravy využili spíše k načerpání sil než k bujarému fotografování, jsme se vydali směrem k německé hranici. Cesta vedla mohutným a pravidelně vysázeným porostem převážně listnatého charakteru, což vybízelo k nafocení stromořadí do soutěže. Během cesty se nic mimořádného nestalo a my tak posléze dorazili pod vrchol Luže. U rozcestníku jsme objevili pěkného brouka, a tak bylo opět proč vytahovat výbavu z batohů. Odtud to bylo na Luž už jen pár stovek metrů. Na vrcholu byl poněkud velký provoz, a tak bylo vcelku obtížné vytvořit skupinové foto. Nicméně jsme již natolik zkušení, že se nám to podařilo.

Vzhledem k tomu, že byl čas oběda, rozloučili jsme se s nejvyšší horou Lužických hor a spěchali k první hospůdce něco pojíst. Měli jsme dokonce na výběr. Zlákat jsme se nechali hned u první hospůdky, kde nás zaujaly zvěřinové speciality typu jelení guláš apod. Naštěstí jsme tentokrát neskončili jako Petr. Jelení guláš neměl chybu. Během oběda jsme se dohodli, že se večer stavíme v Novém Boru na sklářských slavnostech, což mohla být skvělá příležitost k pořízení fotek do některých témat, obzvláště pak portrét starce nebo gesto ženy. Abychom tam dorazili včas, dokončili jsme polední siestu a pokračovali po zelené směrem k zaparkovaným autům. Za zmínku z tohoto rychlého přesunu stojí určitě sirné prameny nacházející se nedaleko napojení na žlutou turistickou značku.

Sirný pramen Během cesty zpět se osádka vozu, který řídil Petr, rozhodla, že se ještě jednou zastaví na Křížové cestě a pokusí se ulovit působivé záběry. Počasí nám totiž přálo, slunce svítilo a obloha byla posetá fotogenickými mráčky. A vzhledem k tomu, že do večera bylo ještě dost času, zajeli jsme i na Tolštejn, kde si situace vyloženě říkala o nějaké to panorama. A rozhodně se to vyplatilo. Po návratu do chalupy jsme zjistili, že máme stále v lednici buřty od bystřanských vietnamců, které bylo třeba spotřebovat. Byl zde ale menší zádrhel, a to vhledem k nedostatku suchého dříví a vidlic na buřty. Vidlice na buřty si vzal za své Honza a rozdělání ohně zařídili zálesáci v silné sestavě Jiří a Petr. Oheň se podařilo rozdělat, ale bohužel to byl oheň spíše signální, takže jsme spíš očekávali příjezd skupiny indiánů. Naštěstí místo indiánů přišel Pavel a svou dovedností zdokonalenou pobytem v Žichově rozdělal oheň, na kterém jsme už buřty upekli.

Posilněni dozlatova opečenými špekáčky jsme vyrazili do Nového Boru na sklářské slavnosti. Po zaparkování jsme si dali hodinu rozchod, aby měl každý čas na pořízení unikátních snímků. Po 45 minutách jsme se však sešli s tím, že co jsme potřebovali vidět, jsme již viděli, a bylo by dobré vyrazit zpět na základnu. Jediným, do té doby dostupným, hudebním zážitkem bylo vystoupení lokálního folkového uskupení, které zahrálo zhruba asi 13 skladeb zpívaných uzbeko-tádžekistánským dialektem. Po tomto hodnotném zážitku se část výpravy rozhodla počkat na pozdní večer, kdy na pódium měli nastoupit The Backwards – The Beatles revival.

Den čtvrtý – Zřícenina hradu Oybin (SRN) (neděle 21.6.2009)

Výhled z hradu Oybin V neděli ráno nadešel poslední den výpravy a s ním i rozloučení s Lužickými horami. V plánu byla návštěva zříceniny hradu Oybin, jenž se nachází kousek za hranicemi v Německu. Vzhledem k tomu, že Jiří kolem šesté ranní už nemohl spát, hodil na záda svou výbavičku a šel ven s cílem, že by mohl nafotit ještě nějaké dlouhé stíny. Když venku potkal Toma, zjistil, že i on měl stejný záměr. Ještě před opuštěním pokoje si však všimnul, že drátěným plotem se do zahrady dostala osamocená srnka. Neváhal vyměnit objektiv a v rychlosti a tiše, aby zvíře nevyplašil, pořídil několik fotografií zvířete ve volné přírodě. Tento zážitek mu zbylí členové zprvu nechtěli uvěřit. Pak ale vše potvrdil Jarda, kterého Jiří focením a šustěním vzbudil.

Poslední snídaně výpravy se uskutečnila už bez Petra, který odjel brzy ráno domů. Po vyúčtování našeho pobytu jsme se zabalili, dle domluvy jsme odvezli klíče majitelce chalupy, přátelsky se rozloučili a pak už tradá na Oybin. Jako první jel Tomáš, neb jeho navigace je prý nejspolehlivější. Bohužel někde za Varnsdorfem se vůz řízený Honzou ztratil, a tak i on musel zapnout svou navigaci a jet po vlastní ose. Po krátkém bloudění a pomocí telefonů nakonec všechna auta dorazila k vlakovému nádraží v městečku Oybin. Zrovna přijela i historická praní lokomotiva, vděčný to objekt pro naše fotoaparáty.

Samotný hrad nás ohromil svou velikostí a zejména pak tím, jak byl navázán na českou historii. Jeho výstavbu totiž organizoval Karel IV a Petr Parléř. Na hradě jsme strávili takřka celé dopoledne a bylo opravdu co fotit a obdivovat. V mezičase prohlídky musel odjet Jarda a Kuba za svými rodinami, a tak když jsme se sešli po prohlídce u parkoviště, zbyla už jen tři auta. Cestou do Čech jsme se rozhodli, že by nebylo marné dát si poslední společný oběd Fotoapaluchy 2009. Dali jsme na radu Jiřího a vyrazili do malebné usedlosti nedaleko Rynoltic (Polesí). Jediný, kdo nebyl z této odbočky nadšen, byl Miklís, ale ono se nebylo čemu divit, jelikož jsme mu již od státních hranic tvrdili, že do 15 min. tam jsme. Ale čas běžel nějak rychleji a 15 min. to rozhodně nebylo. Jen doufám, že dobré jídlo (vypečená kachnička) smazalo toto malé nedorozumění.

No a po dobrém obědě se i zbytek členů vydal za svými rodinami, čímž byl zakončen letošní ročník expedice Fotoapalucha.

razítko Nahoru
© 2005 - Jiří Vavřička & Zbyněk Jirousek