www.fotoapalucha.cz www.fotoapalucha.cz

Z našeho deníčku...

2014 Orlické hory

2013 Krkonoše

2012 Podyjí

2011 Křivoklátsko

2010 Krušné hory

2009 Lužické hory

2008 Beskydy

2007 Pálava

2006 Jizerské hory

2005 Šumava

Den před odjezdem

V úterý přišel Jiří se skvělým nápadem, a sice, že pojedeme Fordem Transitem, který si od strejdy zapůjčí naprosto bez poplatků a že tudíž pojedeme jedním autem, ušetříme na nákladech a navíc bude větší psina. Jen musíme ukecat Jardu, aby to odřídil. :-) Proto den před odjezdem zajel po práci společně s Jardou do Hostomic, aby auto náležitě připravili na dobrodružnou cestu Hostomice –Bystřany – Mikulov na Moravě a zpět. Vzhledem k tomu, že auto slouží k přepravě stavebního materiálu a party zedníků, bylo nutné ho lehce vyčistit. Tím, že se čištění zúčastnil i zodpovědný automobilista Jarda, byla odvedena práce na profesionální úrovni. Vysavač hučel, hadry na leštění jen svištěly a po hodině pečlivé práce byla dodávka jako nová. To mohl potvrdit i Petr, který přijel uklízecí četu do Hostomic povzbudit. Trochu byl sice zaskočen, že záložní škodovka, která měla přepravovat zedníky po dobu expedice Apalucha, neškytla ani po 200 m roztlačování (pak následoval viadukt a zatáčka, takže dál už nebylo vidět, že auto nechytlo ani v sousední vesnici :-). Jelikož se ale čistící četa tvářila optimisticky, spokojeně odjel do Teplic balit batoh na expedici. Špatnou zprávou bylo, že stejně jako Tomáš musel odvolat svou účast z důvodu pracovního vytížení i Honza. Marně se snažil přesunout urgentní služební cestu na někoho jiného nebo na jiný den.

Den nultý – Odjezd (středa 20.6.2007)

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zprovoznit stařičkou škodovku, byli jsme nuceni upustit od myšlenky, že pojedeme Transitem a všichni pohromadě. Na řadu tedy přišel plán „B“ nebo spíše původní plán se dvěma osobáky.

Šestnácté hodiny jsme se už nemohli dočkat. Po vzoru jedné vyspělé italské společnosti 80. let jsme přesně na minutu vypnuli počítače a vydali se k vozům naplněným až k prasknutí turistickou výbavou a hlavně proviantem od našich drahých poloviček. Petr se vydal vyzvednout Pavla, který už čekal v Teplicích na Benešáku. Odtud pak zamířili do Bystřan, které jako už tradičně bývají startovním bodem a zároveň místem, kde naplňujeme PET láhve pivem na cestu. Jarda s Jirkou v druhém voze vyrazili z práce jen o chvilku později a jeli do Bystřan přímo. Oba řidiči si mohli o pivku nechat pouze zdát. Narozdíl od Jardy, kterému to vůbec nevadilo, a sám se nabídl, že bude řídit, byl Petr hodně smutný a velice litoval toho, že jsme několik hodin před odjezdem přišli o Transita. Tak snad příští rok.

V Bystřanech Zbyněk rozdal potisknutá trička s novým logem expedice (nutno dodat, že se mu celý design trička hodně povedl) a cesta mohla začít. V Praze nás překvapila menší zácpa a taky naše kručící žaludky. Proto jsme kousek za matičkou Prahou zastavili a dali si několik řízečků s domácími kyselými okurkami. Pak už se stavělo až v Brně, kde jsme měli podle plánu nabrat poslední člena expedice – Kubu. Ten již nedočkavě přešlapoval před nákupním centrem Futurum. Vzhledem k tomu, že tam čekal už asi 2 hodiny, využil volného času k focení vnadných dívek a hlavně k návštěvě tamního kadeřnického salónu, kde si nechal zhotovit sestřih podle nejmodernějších trendů – dohola. To zapříčinilo, že málokdo z nás Kubu poznal :-) Pak už zbývalo jen asi 40 km k Pálavským vrchům. Když jsme projížděli kolem novomlýnské nádrže, zastavili jsme, abychom se na chvíli pokochali výhledem na kostelík na osamoceném ostrůvku a abychom otestovali teplotu vody v nádrži.

V Mikulově se naše dva vozy nečekaně rozdělily a vydali se samostatně z různých směrů hledat penzion Mikulovský šenk, kde jsme měli zamluvené ubytování. Po krátkém hledání jsme penzion samozřejmě našli. Zaparkovali jsme na protilehlém parkovišti za neskutečných 20 Kč bez ohledu na počet strávených hodin, dnů či týdnů. Přivítání v penzionu bylo velice rychlé. Začali jsme se tedy postupně ubytovávat. Na velký čtyřlůžkový pokoj ulehl Zbyněk, Jarda, Jirka a Kuba, na menší dvoulůžkový pak Petr s Pavlem. Ty bylo třeba trochu izolovat, neboť oba jsou mistři světa v chrápání. Jak se ale později ukázalo, našel se i na čtyřlůžáku jeden adept patřící do zmíněné skupiny :-) Penzion byl moc hezky zařízený, vybavení pokojů bylo nové a hodně se nám líbilo. Po vybalení nejnutnějších věcí jsme sešli ze schodů do pivnice, která byla také součástí penzionu. Na nádvoří bylo stylové posezení, kde večer hrála živá muzika, popíjelo se kvalitní vínko a z grilu se vinula neodolatelná vůně místních specialit. Dali jsme tedy několik piveček a k tomu nám byla synem pana majitele doporučena místní pochoutka Mix grill. Když jsme vše spořádali, šli jsme hromadně na kutě. Na čtyřlůžáku jako první usnul Kuba. Záhy ostatní zjistili, že na příští dny musí vymyslet jinou strategii. A sice že Kuba je tím adeptem na dalšího mistra světa v chrápání a že musí chodit spát jako poslední, aby ostatní mohli usnout.

Den první – Pavlovské vrchy (čtvrtek 21.6.2007)

Dívčí hrad Ráno na nás čekala polojasná obloha a teplota lehce přes 20 stupňů. Počasí tedy přímo ideální pro turistiku, bohužel ne už tolik pro focení. Připravili jsme tedy na terase snídani a znovu si probrali plán trasy č.1. Když jsme se všichni postupně vystřídali v koupelně :-) a zabalili nezbytnou fotografickou techniku, vyrazili jsme na místní autobusové nádraží. To jsme po chvilce našli, neboť bylo vzdáleno jen asi 300 m od penzionu. Po chvilce čekání na autobus jsme se rozjeli do Dolních Věstonic, kde začínala trasa po CHKO Pálava.

Městečko je známé díky archeologickému nálezu sošky Věstonické Venuše a rozkládá se na úpatí Pavlovských vrchů a na břehu soustavy vodních nádrží Vodní mlýny. Území dnešního městečka bylo osídleno již v pravěku. Důkazem toho je objevení sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné.

V Dolních Věstonicích jsme nejprve navštívili archeologické muzeum a posílili se kofolou v restauraci na náměstí (po zbytek výpravy jí ale nikdo neřekl jinak než alofok). Pravděpodobně naše krásná trička způsobila, že nás během popíjení překvapil jakýsi domorodec, který nás považoval za profesionály a žádal nás o fotku z Austrálie. Nejdříve jsme nevěděli, oč nás žádá, ale po chvilce nám došlo, že ač je teprve 10:30 dopoledne, on už je zpitý jako klokan.

Po občerstvení jsme se už vydali na trasu, která vedla po červené turistické značce. Prošli jsme kolem místního kostelíku, pokračovali volnou chůzí mezi vinicemi, kde už se konečně naše foťáky dostaly do správné teploty, až ke stoupání, které nás zavedlo k vrcholu zvanému jako Dívčí hrady. Tady jsme udělali přestávku, neboť jsme se stoupáním na vrchol dost zapotili. Na vrcholu se nám otevřel krásný výhled na okolní krajinu, obec Pavlov a vodní nádrže Nové Mlýny. CHKO Pálava je domovem mnoha druhů pestrobarevných motýlů, a tak jsme všichni bez výjimky doslova lovili jednoho za druhým.

Když jsme se motýlů dostatečně nabažili, pokračovali jsme dále k nejvyššímu vrcholu Pálavských vrchů – hoře Děvín (548,7 m.n.m.). Na samotném vrcholu stojí televizní vysílač, který nás až tak nezaujal, a tak jsme jeho prohlídku vynechali. Více nás zaujala moucha „modelka“, kterou jsme zastihli na blízké vyhlídce, když nehnutě seděla na dřevěném rámu mapy okolní krajiny. Po chvilce focení, jsme zjistili, že se moucha nehne, ač byla živá, ani když se naše objektivy přiblíží na několik centimetrů. Po tomto zjištění se kolem mouchy vytvořil prstenec tvořený našimi objektivy a nastaly makro-žně. Tuto momentku zachytil snad jen Jarda.

Procházejíce krásnou krajinou jsme začali prudce klesat. Ještě jsme udělali krátkou zastávku, byť neobyčejně fotogenickou, u skal nad Soutěskou a poté už došli do obce Klentnice. Během cesty se kolem nás začaly objevovat ošklivé bouřkové mraky. Jiří však neustále uklidňoval ostatní členy, že do 18 hodin pršet nebude. Uklidnění tímto povzbuzením, usedli všichni s povděkem do plastových židlí bufetu u autobusové zastávky a posilnili se pivem, které bylo v tu chvíli k nezaplacení.

Děvín Vzhledem k tomu, že mraků bylo čím dál tím víc, rozhodli jsme se rychle pokračovat v cestě do Mikulova. Opět jsme začali stoupat. Odměnou nám byl krásný pohled na romantickou zříceninu Sirotčího hrádku. V prostoru zříceniny jsme udělali několik skupinovek, vyfotili několik netradičních záběrů u dochovalých zbytků obvodových zdí a chvátali dále ke Stolové hoře. Cestou jsme narazili na fotbalové hřiště, kde Jiří přišel s nápadem na uspořádání malého fotbálku tři proti třem. Jelikož panovalo dost velké vedro a většina členů už byla dost utahaná, byl jeho nápad okamžitě zamítnut. Příchod na Stolovou horu nás přesvědčil, že její název nevznikl jen tak náhodou. Byla to velká rovná plošina porostlá vyšší trávou a různobarevnými kvítky. Ač foukal silný vítr, rozhodli jsme se pořídit opět několik skupinovek. Pevně jsme zajistili stativ, zkomponovali záběr, a pak už jen čekali na zvuk závěrky. Cestou dolů ze Stolové hory jsme potkali stádo ovcí, které už zřejmě zapomněly na poslední stříhání vlny. Jejich srst byla tak dlouhá, že sahala až téměř k zemi. Pak jsme se už dostali na hlavní silnici vedoucí mezi vinicemi a kukuřičným polem až do Mikulova.

Když jsme se blížili ke Kočičí skále, začaly z oblohy padat zatraceně velké kapky deště, byť v malém počtu. Jiří neustále uklidňoval, že spadne jen pár kapek a bude po dešti a že do šesti hodin rozhodně pršet nebude. V tu chvíli bylo něco po čtvrté hodině, když to přišlo! Z oblohy namísto ojedinělých kapek začaly padat provazy vody, objevily se první blesky doprovázené mohutným hromobitím. Část výpravy ještě stačila na sebe navléct „nepromokavé“ bundy a všichni dohromady jsme doufali, že jeskyně Na Turoldu, kde jsme se měli ukrýt před bouřkou, je už někde za zatáčkou. Mýlili jsme se. Náš odhad nebyl ani trochu přesný. Nejenom že jeskyně byla vzdálená ještě několik set metrů, ale navíc déšť ještě zesílil a přidalo se k němu krupobití. V tu chvíli jsme už byli všichni promočeni skrz naskrz a i v goretexových botách už řádně čvachtalo. To však stále nebylo vše. Jak jsme se blížili k Mikulovu, procházeli jsme nízkým lesíkem po malé cestičce, z které se ale přívalovými dešti stalo rozbahněné koryto, které nebylo jednoduché projít. Své mohou říct Pavel nebo Jarda, kteří se i svezli. :-)

Když jsme konečně dorazili do Mikulova a našli nějaký úkryt, přestalo pršet a znovu se objevila modrá obloha! V tu chvíli už byla naše expedice rozdělena do dvou skupinek. Zatímco Jarda, Jirka a Pavel ždímali své oblečení, aby si ho později zase navlékli, pač suchého nebylo, upalovala už druhá část ulicemi Mikulova směrem k centru. Na nějakou jeskyni jsme už neměli ani pomyšlení, a tak jsme se jen seznámili s otevírací dobou jeskyně a vydali se stíhat druhou skupinku. Dostihnout je se nám podařilo až díky mobilům kousek od mikulovského náměstí. Odtud jsme zamířili nejkratší cestou do penzionu.

Tam jsme se převlékli do suchého a přemýšleli, jak zejména boty do zítřejšího dne usušit. Jako nejlepší varianta nám přišla uklízecí místnost, kde byl umístěn kotel pro vytápění. Něco jsme snědli a šli dolů na pivko, abychom si rychle zlepšili náladu. Jelikož stále drobně pršelo, nebylo v šenku příliš hostů a tak měl pan majitel čas a vzal nás do svého sklípku (přesněji řečeno do jeho předsálí, neboť sklep je už nějaký ten pátek zatopený) na ochutnávku vín. Na tuhle akci jsme se moc těšili. Dokonce jsme si chtěli zaplatit řízenou degustaci se someliérem ve Vinařškém centru. Z toho ale nakonec sešlo. Pan domací se brzy ukázal jako skutečný odborník na víno (ještě aby ne) a z našich pohledů bylo zřejmé, jak jeho zajímavý výklad hltáme. Začali jsme bílým vínkem a odrůdami jako Veltlínské zelené, Sauvignon, Ryzlink vlašský, Rulandské bílé, pokračovali s rosé Zweigeltrebe a skončili u vín červených, které ale nejsou pro mikulovskou vinařskou oblast typické. Celkem jsme ochutnali okolo 15 vzorečků a ve sklípku strávili velice příjemnou hodinku. Přestávky mezi jednotlivými vzorky jsme vyplňovali diskusemi a zakusovali sýr, který měl částečně zneutralizovat našeho chuťové buňky. Všechny vzorečky byly výborné. Po ukončení degustace jsme od pana majitele dostali jako pozornost podniku dvě láhve vína a přesunuli se do pivnice. Tam jsme ještě chvíli popíjeli, udělali několik momentek z probíhající veselice, a pak už jsme se odebrali do pelechů. Jen Kuba s Pavlem chytili slinu a rozhodli se pokračovat v pitce. Vydali se tedy do centra Mikulova na průzkum zdejších podniků. Tuto novinu zbylá osádka čtyřlůžáku s nadšením uvítala, neb byla jistota, že v klidu usnou. A tak se také stalo.

Den druhý – Lednicko-valtický areál (pátek 22.6.2007)

Zámek Lednice To ráno se zejména Kubovi s Pavlem nechtělo moc vstávat. Po chvíli nám došlo proč, když nám prozradili, že jejich noční pouť skončila až ve čtyři hodiny ráno a že vymetli snad všechny noční podniky v Mikulově a v jednom málem přehřáli Jukebox.

Jako první se probudil tradičně Petr. Na čtyžlůžáku, ač bylo už 7 hodin, panovala ještě půlnoc. Optimistickými hesly proto postupně vyhnal z postele všechny spáče, a přestože neměl službu, uvařil výborný čaj. K snídani na terásce jsme si dali pečené výrobky z vlastních zásob, kdy jednoznačně převažovaly nejrůznější bábovky. Poté jsme se začali chystat na další z plánovaných tras, a to z Lednic do Valtic. Vzhledem k pekelné průtrži z předchozího dne se úzkým sortimentem stala obuv. Přestože jsme z bot předchozí večer pečlivě vylili všechnu vodu, naše turistické goretexáče, nacucané vodou jak houby po dešti, neměly přes noc šanci uschnout. Tak jsme byli nuceni zaimprovizovat a přejít na náhradní obuv. Každý něco vyšťoural, sešlapané kecky či polobotky sportovní střihu, jen Kuba byl bez náhradních bot. Z bryndy ho vytáhl až Zbyněk, který mu zapůjčil své sandály Adidas, a tak jsme nakonec všichni společně mohli vyrazit do blízkého parčíku na autobusové nádraží.

Cesta autobusem do Lednic proběhla v poklidu. Zvláště nás zaujala jen obec Bulhary, a to svým názvem. V Lednici jsme vystoupili pod morovým sloupem v centru města, nedaleko vstupu do lednického parku. Po krátké diskuzi, zda zahájit den jedním vyprošťovákem ve snack baru, jsme došli k závěru, že se podíváme v okolí zámku po nějaké jiné osvěžovně, kde by měli kromě tekutin i něco k snědku, nejlépe nějakou polévku. Vstoupili jsme do parku a byli jsme nadšeni. Zámek i pečlivě upravená zahrada na nás rozhodně udělala dojem. Po krátké obhlídce parku nás Petr přemluvil k návštěvě místní botanické zahrady a nebyli jsme zklamáni. Jarda nejprve trochu reptal, že víc než 50 Kč za vstup nedá. Když ale zjistil, že se vejde do limitu, který si stanovil, přestal bručet a šel s ostatními. Půlhodinka v klidném prostředí skleníku prospěla především Kubovi a Pavlovi, kteří se mezitím už také plně probrali z útlumu způsobeným nedostatkem spánku.

Kdosi poznamenal, že někde za skleníkem se lze občerstvit, takže jsme vyrazili naznačeným směrem. Bufet jsme našli nakonec ve velkorysých prostorách přímo pod skleníkem. Polévka sice v nabídce chyběla, ale toto zklamání vyvážil kromě grilované uzeniny typu „cigáro“ pozitivní přístup usměvavé obsluhy. Doufáme, že bude hlasovat v naší soutěži, jak nám slíbila, zatímco si se zájmem četla fototémata na Jardově kartičce. V naději, že z ní vylákáme e-mail, pili jsme kofolu jako o závod, ale odolala nakonec i Kubovi, kterému už kofola tekla i z uší. :-)

Podle plánu jsme se vydali do přístavu, abychom na lodi dojeli k minaretu a následně k Janově hradu. Původně to vypadalo, že pojedeme pouze k minaretu, protože na Janohrad se pravidelně zajíždí jen o víkendu, ale protože jsme se přimíchali ke školnímu výletu, mohli jsme jako jeho součást plout k našemu původnímu cíli. Hrozilo sice, že možná ani nedojedeme, protože bouře předchozího dne olámala větve statných stromů a ty se mohly stát překážkou pro naše výletní plavidlo. Plavčík První plavební se ale se všemi nástrahami zkušeně vyrovnal a dovezl nás na místo určení. Oproti předchozímu předpokladu jsme nestavěli u minaretu, ale protože byl olemován lešením, tak nám to zas tolik nevadilo.

Cestou se nám dostalo poutavého výkladu o historii kanálu i o fauně a flóře, kterou tu lze pozorovat. Kubu zaujalo především vyprávění o bobrech, kteří se ale k jeho nemalému rozčarování objevují až po osmé hodině večerní. :-) Abychom byli úplně přesní, bobři zaujali také paní učitelky ze školního výletu, ale tak trochu jinak než Kubu. :-) Chtěly totiž dopravit kolegyni do přírodovědného kabinetu názornou pomůcku v podobě poměrně mohutné větve do špičky otesané bobřími zubisky. Děti okamžitě pochopily, že to budou ony, kdo povleče po zbytek jejich výletu lednicko-valtickou krajinou onu větev a zavčas přemluvily plavčíka, aby jim vylovil jinou „názornou pomůcku“ o skromnějších rozměrech, a tudíž podstatně nižší hmotnosti. Jinak byla plavba pohodová a do přístavu u Janova hradu jsme bez obtíží dorazili. Samotný Janův hrad nás ale moc neohromil. Asi je z něj příliš cítit, že se jedná o uměle vybudovanou zříceninu. :-) Spíše nás zaujaly dva obrovské stromy v blízkosti (dub a platan). Kuba si zpříjemňoval čas pobytem v kadibudce Toi-toi a následně pózováním na dětské klouzačce.

Apollonův chrám Dlouho jsme se nezdrželi a postupovali po zelené značce k další metě, kterou byl Apollonův chrám. Cesta k němu vedla po asfaltové stezce vzrostlým lesem, na jehož konci jsme očekávali, jak bylo uvedeno v naší mapě z edice KČT, Valtickou alej. V té době Kubu už dost nepříjemně bolel kotník, který si namohl před půl rokem na lyžích, a významně mu znepříjemňoval cestu. Alej nakonec nebyla alejí podle našich očekávání, protože zřejmě zrovna procházela procesem omlazování, a místo letitých statných stromů lemovaly cestu doubky tak maximálně desetileté. Slunce pálilo, doubky nestínily, a tak cesta napříč alejí byla spíše nepříjemná než příjemná – hlavně pro Kubu s nateklým kotníkem. Na občerstvovací půlhodince před odbočkou na Apollonův chrám jsme se dohodli, že Kuba s námi dál pokračovat nebude a vrátí se autobusem přes Lednici do Mikulova. Když se za ním zavřely dveře autobusu, odbočili jsme z hlavní silnice k výše uvedenému chrámu. Areál, tyčící se majestátně nad vodní nádrží, je ale oplocen pletivem a tedy nepřístupný. Celkový dojem kazí i kurník či králíkárna v jeho blízkosti.

Podél rybníku jsme pokračovali po značce až k rozcestníku u statku Nový dvůr – Závodiště, kde někteří jedinci počali reptat a chtěli si zkrátit cestu tak, že bychom vynechali Tři Grácie a šli přímo k Rendezvous. Tabule totiž mylně ukazovala vzdálenost 4 km namísto skutečných 400 m, což jsme se ale dověděli až později. Petr nemínil ustoupit, a tak jsme pokračovali dle původního plánu, tedy přes Tři Grácie a Svatý Hubert k Rendezvous. Odtud to byl už jen kousek k valtickému nádraží, a bylo to právě včas, protože po vypití jedné osvěžující G10 začalo krápat, takže jsme byli rádi, že nastupujeme do vlaku, protože další náhradní obuv jsme už prostě neměli.

Cestou z nádraží drobně poprchávalo, takže jsme nestavěli ani v blízkém Penny marketu, abychom doplnili naše skromné zásoby potravin a svižnou chůzí jsme se přemístili na základnu do Šenku. Zde je třeba pochválit Zbyňka, který zajistil dole v hospodě chléb pro celou výpravu. Takže jsme si na terásce za zvuku pleskajících kapek mohli spokojeně dát řízečky a sýrovou roládu, přičemž obě pochutiny byly všemi velmi kladně hodnoceny. Po večeři jsme ještě zašli do města na pivko. Původní nápad, že půjdeme do Tipsport baru s obsluhou nahoře bez nakonec padl, protože tam bylo za prvé totálně narváno a za druhé jsme měli obavu, že pokud bychom fotili, nebude to přijato úplně kladně, především pak jsme měli obavu, aby nám místní borci nerozšlapali fototechniku. Takže jsme skončili v sympatickém irském pubu o tři domy dále. Tam byla sice obsluha nahoře „s“, ale prostředí bylo příjemnější a točený Velvet měl smetanovou pěnu. Kolem jedenácté jsme zalehli, abychom načerpali síly na další den.

Den třetí – Mikulov (sobota 23.6.2007)

Zámecký sklep s obřím sudem Dle původního plánu měla tento den přijít na řadu trasa č. 3, která vedla po mikulovské vinařské stezce se 17 informačními panely o historii a současnosti vinařství, pěstovaných odrůdách a okolní krajině. Vzhledem k náročnosti předchozích tras a více než 20kilometrové délce vinařské stezky jsme operativně změnili plán a připravili náhradní program – trasu „Putování Mikulovem“. K rychlému rozhodnutí přispěl i fakt, že při pátečním nočním focení jsme si všimli, že se na náměstí bude konat Den květin a že součástí bude i módní přehlídka s výtvory květinových kouzelníků. Už při pomyšlení na kategorii č. 9 bylo jasné, že plán „B“ nemůže neprojít.

Ráno proběhlo podle tradičního rituálu. Někdo uvařil čaj a zbytky našich zásob se rozprostřely na stůl na terase. Po snídani jsme vyrazili do centra Mikulova. Přesněji řečeno k mikulovskému zámku. V prostoru zámecké zahrady jsme tasili naše foťáky a komponovali jeden záběr za druhým. Počasí nám neobyčejně přálo. Obloha byla krásně modrá, obzvlášť po nasazení polarizáku, a byla posetá bílými mráčky. „Máte jí taky tak černou?“, ptal se neustále Jiří při pohledu do hledáčku svého fotoaparátu. Po vyfocení několika skupinovek jsme se rozhodli, že navštívíme zámecké muzeum a jeho obří sud. Prohlídku samotného zámku jsme vynechali, neboť trvala moc dlouho. Nehledě na špatné světelné podmínky v interiéru zámku a nutnost použití stativů. Během čekání na slečnu průvodkyni Zbyněk prohlásil: „Pojďme zatím dolů na dvorek.“ V tu chvíli se paní, která prodávala vstupenky, tak rozčílila, že nemohla skoro popadnout dech. Když ho konečně nabrala, prohlásila: „Jaký dvorek! To je barokní zahrada ze 17. století.“ Zbyněk se na chvíli zastyděl. Poučeni, jsme se zatím procházeli po zahradě a neustále něco fotili. Když přišla průvodkyně, vydali jsme se do zámeckého sklepu. Sešli jsme dolů po dřevěných schodech a uviděli onen obří sud a několik velkých historických vinařských lisů. Kdo měl stativ, hned ho použil. Kdo neměl, hledal jinou oporu, aby se mu snímek při dlouhých expozicích nerozmazal. Jediné, co nám v tu chvíli vadilo, byli pletoucí se lidé a zejména pán, který také fotil ze stativu a vybíral si stejná místa jako my. Museli jsme tedy čekat, až všichni lidé odejdou, a pak udělat několik rychlých záběrů bez lidí. Naštěstí měla slečna průvodkyně pro naše zdržování pochopení. Pak jsme si ještě prohlídli druhou část muzea s dalšími historickými lisy, několika desítkami druhů sudů včetně jejich názvosloví, nástroji, které se dříve používaly k obdělávání vinic atd.

Po ukončení prohlídky jsme se vydali ulicemi Mikulova směrem k jeskyni Na Turoldu, o kterou jsme díky neskutečnému lijáku ve čtvrtek přišli. Cestou jsme se ještě zastavili na jedné z dominant Mikulova – Kozím hrádku, odkud je fantastický výhled na zámek a centrum města.

Po několika minutách jsme došli k pokladně u vstupu do naučné stezky Turold. Zakoupili jsme u sympatické pokladní vstupenky a snažili se při tom vyjednat nějakou skupinovou slevu. 6 lidí však nebyla pro slečnu dostatečně velká skupina, a tak jsme zaplatili plné vstupné 70 Kč + dalších 30 Kč za možnost focení v jeskyni. Před vstupem do jeskyně jsme počkali na průvodce a další návštěvníky. Zde se opět projevila naše připravenost. V jeskyních bývá dost velká zima, a tak jsme začali navlékat bundy. Kdo měl sandály, nasadil alespoň teplé ponožky. Když přišla průvodkyně a spolu s ní už jen tříčlenná rodinka s dítětem školního věku, byli jsme mile překvapení. Sympatická a usměvavá průvodkyně totiž neměla vůbec nic proti tomu, že se s ní naše partička na památku vyfotí. Pak už jsme vstoupili do jeskyně.

V předsálí jsme museli ještě počkat, až předcházející skupinka ukončí prohlídku a opustí jeskyni. Zpáteční cesta jeskyní totiž vede stejnou cestou. Petr s Kubou tedy měli dostatek času na to, aby si nasadili čelovky, které si kvůli návštěvě této jeskyně zajistili. Poté jsme už klesali po schodech prostorami jeskyně a pozorně poslouchali vcelku vtipný výklad mladé speleoložky. Jen Kuba neustále vyrušoval a nedbal pokynů průvodkyně. Důkazem toho budiž např. příhoda, kdy po výrazném upozornění, že k jehličkové výzdobě se nesmíme přiblížit na méně než 30 cm, Kuba vyzkoušel funkčnost alarmu a spustil ho. :-) Naštěstí chtěl skutečně jen vyzkoušet funkčnost alarmu a jehličkovou výbavu tudíž nijak nepoškodil. Při této příležitosti musíme zmínit, že slečna průvodkyně měla smysl pro humor a velice dobře snášela naše nemístné dotazy a připomínky k výkladu. Když jsme zjistili, že Krápníková síň je pro veřejnost uzavřená (bylo to jediné místo s krápníky v jeskyni) a že stejně uzavřený i Jezerní dóm, byli jsme velice zklamáni a nebýt vtipného výkladu zapálené speleoložky, prohlídka jeskyně by nestála za nic. Jiří se nechtěl smířit s představou, že neuvidí Jezerní dóm a neudělá si alespoň jeden jediný snímek. Neustále tedy hučel do průvodkyně, jestli by nemohla udělat výjimku. Když toto zamítla, zeptal se ještě: „Jak moc přísný je ten přísný zákaz“. K jeho zklamání žádná z metod k úspěchu nevedla. A tak se s ostatními vydal zpáteční cestou ven z jeskyně. Když jsme vycházeli z jeskyně, dostali jsme tak, jak průvodkyně slibovala, facku od horkého venkovního vzduchu. Venku jsme poděkovali za výklad, rozloučili se a pokračovali zpět do Mikulova, kde na nás už čekali květinové slavnosti.

Jelikož nám řádně kručelo v žaludcích, začali jsme hledat nějakou restauraci, kde bychom za slušný peníz něco dobrého pojedli. Asi na třetí pokus jsme narazili na zahradní restauraci uzpůsobenou zejména pro cyklisty. Zabrali jsme poslední volná místa, neboť restaurace byla plná výletních školáků a školaček, a objednali si tradiční české speciality jako např. moravského vrabce s knedlíkem a se zelím a k tomu pivko. Jarda, který se během výpravy pivu spíše vyhýbal, zvolil žluto-zelenou limonádu, které místní neřeknou jinak než „kombajnérka“. Ta ho tak zdrtila, že položil hlavu na stůl a málem usnul. Během placení jsme ještě vyslechli nepovedený vtip pana číšníka a pak už spěchali do centra Mikulova.

Květinové slavnosti právě začínaly. Náměstí bylo plné lidí, zejména pak příznivkyň květin a módních přehlídek. Okamžitě jsme tedy začali lovit záběry do tématu č. 9 (Věstonická Venuše aneb moravské vnady). Když začala přehlídka a molo se zaplnilo tu štíhlými, tu pěkně oplácanými modelkami, zvýšila se frekvence mačkání spouště ještě o dalších 100%. Bylo skutečně, co fotit. Výtvory květinových stylistů a aranžérů byly velice povedené. Sluníčko do nás pralo, a tak nám brzo vyschlo v hrdlech.

Mikulov Cestou z náměstíčka jsme si všimli, že i v sobotu mají otevřeno ve Vinařském centru a kromě prodeje nabízejí i ochutnávku vín. Ani chvíli jsme neváhali, neb jsme si toho víno na Moravě ještě moc neužili. Zasedli jsme na terasu a počkali na obsluhu. Pak jsme každý ochutnal několik vzorečků místních vín. Nutno podotknout, že kvalita vín byla opravdu vysoká. V domnění, že i sudové víno by mohlo být dobré kvality, nechali jsme si natočit plnou 1,5l láhev vlašáku na zbytek odpoledne. Jisté podezření jsme pojali hned při placení. Přece jen 39 Kč za litr byla pochybně nízká cena. Hned po prvních doušcích jsme museli konstatovat, že to není to pravé ořechové a že víno připomíná spíše domácí burčák zahradních pěstitelů vína. Nicméně investovaných peněz nám bylo líto, a tak s námi láhev putovala i nadále. Ještě jednou jsme se vrátili na náměstí a shlédli další květinovou přehlídku, po které následovala prezentace jisté dvojice podnikající v Praze právě v oblasti květinářství. Oba byli oblečeni do růžových a bílých oděvů od renomovaných módních návrhářů jako např. Armaniho, Guciho apod. My jsme je pracovně nazvali „Šuk a Hek“. :-)

Poté jsme se už vydali na poslední vrchol sobotního dne, kterým byl Svatý kopeček – další dominanta Mikulova. Cesta vedla náročnějším terénem, a tak jsme dost často otevírali láhev se zakoupeným „vínem“ a doplňovali hladinu tekutin. Na Svatém kopečku jsme udělali několik skupinovek, pokochali se výhledem do okolí, pronesli několik závěrečných hlášek a konečně dopili i zbytky burčáku. :-)

Pak už jsme chvátali do penzionu, abychom si před večerním program trochu odpočinuli. Během sestupu ze Svatého kopečku jsme však znovu chytli slinu a zastavili se ještě v jedné z místních putik. Tam jsme dali pár piv a nakládaný hermelín, který nás překvapil svou kvalitou. Ještě před odchodem jsme zažili příhodu s pánem, který přecenil své možnosti, a když za pomoci kolegů opouštěl hospodu teklo mu „to“ doslova všemi otvory. Dost ale nechutných zážitků.

V penzionu jsme nabrali síly na večer a vydali se zkompletovat sbírku nočních záběrů Mikulova. Během večera jsme navštívili nevalnou restauraci, do které nás zatáhli Teletubbies. Poté jsme znovu nafotili noční náměstí, krásně osvícený zámek a večer pak ukončili v irské hospůdce sklenicí našlehaného Velvetu.

Den čtvrtý – Pavlov a cesta zpět domů (neděle 24.6.2007)

Pálavské vinice Už se nám podařilo najet ten správný režim, a tak vstávání proběhlo bez komplikací. Vymetli jsme poslední zbytky z lednice a tak trochu ve spěchu posnídali, abychom se pustili do závěrečného balení. Pokoj, který vypadal za našeho vegetování podle našeho názoru útulně a podle náhodného pozorovatele jak po výbuchu granátu, se za chvíli, když jsme posbírali svršky, boty, fotovýbavu a mnoho dalších předmětů, začal opět podobat obytné místnosti. Na naší obhajobu je nutno dodat, že v něm nebyly žádné skříně a navíc sušit mokré věci poskládané do komínku rozhodně nejde. Každopádně jsme objekt, jako slušní hoši, uvedli do původního stavu, uzavřeli účty dole v hospodě a s trochou smutku, že už se opravdu blíží konec, jsme opustili Mikulovský šenk.

Vinařskou oblast jsme samozřejmě nemohli opustit, aniž bychom zakoupili nějakou tu lahvinku. Na doporučení našeho pana hostinského jsme proto zajeli do Pavlova. Při obhlídce místní architektury jsme ocenili především vynalézavost místních radních. Budova pavlovské radnice plynule přecházela v obecní vinotéku. Po krátkém focení vinic jsme zašli do pohostinství na polévku a kofolu, a pak už naše kroky směřovaly přímo do vinařství pana Jiřího Šilinka. Přestože byla neděle, paní Šilinková nám ochotně svou prodejničku otevřela a trpělivě nás nechala prohlížet a osahávat plody jejich poctivé práce. Nakonec jsme si všichni vybrali a můžeme potvrdit, že k naší spokojenosti. Chvilky jihomoravské pohody jsme ještě trochu protáhli posezením v občerstvení hned přes ulici, kde ti šťastnější usrkávali chutný vlašák („pozdní sběr“) s vynikajícím poměrem výkon/cena a ti méně šťastní, tj. řidiči, jim záviděli u kofoly nebo kombajnérky. Tak to alespoň vykompenzovali vynikajícím čerstvým chlebem se sádlem a cibulí. Ještě jednou jsme se ohlédli dolů po návsi, a pak už jsme s konečnou platností nasedli do aut, abychom se vrátili do svých domovů.

Ještě v Dolních Věstonicích se Petr, jedoucí jako první, snažil vyhledat místo, odkud by se dal pěkně zachytit kostelík ukrytý na osamoceném ostrůvku vodní nádrže, o kterém se tolikrát zmiňoval ještě před výpravou Tomáš. To ale velice těžce nesl Jarda, kterého neustálé kličkování a náhlé změny směrů dováděly k šílenství. O focení nechtěl vůbec slyšet. Jirka s Kubou ho museli několikrát přemlouvat, aby alespoň na chvíli zastavil, neboť se před námi otevřel impozantní pohled na krajinu Pálavských vrchů. Nakonec přece jen zastavil.

Poté jsme si to už pelášili k Brnu. Další cesta vedla převážnou měrou po dálnici, takže jednotvárnost jízdy jen občas narušili svými grimasami a bujarým pokřikováním neřídící členové posádky, udržující se v kondici popíjením vína z plastových lahví zakoupených těsně před odjezdem z Pavlova. Protože se jednomu z hochů nepodařilo navzdory jeho velké snaze vystrčit za jízdy z okna Jardova Renaultu nahou zadnici, proběhla cesta domů bez zvláštních excesů.

Uteklo to všechno strašně rychle, ale bylo to super. Stálo to za to! Máme hromadu pěkných fotek, ještě více vzpomínek a zážitků a už se těšíme na další, tentokrát jubilejní 5. ročník naší cesty po českých krajích, expedici Fotoapalucha 2008. A jestli uvažujete, že byste se někdy taky zajeli podívat do oblasti Pavlovských vrchů, tak vám to vřele doporučujeme.

razítko Nahoru
© 2005 - Jiří Vavřička & Zbyněk Jirousek